Následující příspěvek pojednává o některých významných otázkách autorského práva z hlediska soudobého způsobu používání umělé inteligence, který je zaměřen na sběr chráněného obsahu a reprodukci stávajících výtvorů do nově vzniklých výtvorů. Příspěvek se v té souvislosti blíže zaměřuje na problematiku napodobování uměleckých stylů. Autor prezentuje možná řešení několika modelových situací. Vychází přitom z premisy ochrany vstupního obsahu do procesu strojového učení umělou inteligencí, jakož i ochrany před následným rozšiřováním takto produkovaných děl a jiných výtvorů z hlediska autorského práva a práva proti nekalé soutěži, při zohlednění ochrany tvůrčí investice.

Začátek roku 2023 jednoznačně definoval, že v oblasti práva a využívání nástrojů umělé inteligence nastanou složité právní otázky. Nikoli však v oblasti řízení autonomních vozidel či strojního inženýrství, jak se ještě donedávna nesprávně předpokládalo, nýbrž v oblasti využívání softwarových aplikací umělé inteligence, dostupných každému uživateli prostřednictvím sítě internet.[1]

Přitom v otázce nakládání s chráněným obsahem prostřednictvím těchto nástrojů umělé inteligence (dále jen „AI“) v procesu tzv. strojového učení,[2] se konkrétně jako potenciálně právně obtížné jeví na první pohled dva okruhy otázek.

• První z nich se týká sběru chráněného i nechráněného obsahu, v nejobecnějším významu lze pro takový obsah použít termín data, se kterým pracuje i současné znění zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, který byl naposledy novelizován zák. č. 429/2022 (dále jen „aut. zák.“), kterým zákonodárce transponoval směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/789, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se po­užijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů, a dále i směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu (známá také jen jako „směrnice DSM“). Současně přitom dle aktuálně platné právní úpravy platí, že tento sběr dat a proces strojového učení AI není nijak právně upraven a lze s trochou nadsázky uvést, že celosvětová síť internetu funguje v tomto směru jako jedna velká, volně a všem přístupná databáze dat, ze které si nástroje AI v podobě softwarových aplikací načítají obsah, jejž dále analyzují za účelem dalšího možného použití, které může směřovat k vytvoření nového výtvoru. Pokud uživatel internetu má své webové stránky, jedno s jakým obsahem, pak s velkou pravděpodobností jsou veškeré informace, texty, fotografie a další obsah z jeho webových stránek zahrnuty do popsaného způsobu strojového učení AI.
• Druhý z okruhu právních otázek se týká toho, co je po proběhlém procesu analýzy a zpracování dat AI následně vytvořeno, jakým způsobem a jaká práva a komu mají být zákonem přiznána. Jako složité k právnímu posouzení se přitom jeví zejm. tzv. přetvářecí či transformativní (srov. anglické transformative use) způsoby užití, založené na silné či slabé reprodukci původního díla. Nově vytvořené dílo, které ne zřídkakdy může být pouhým odvozením od díla původního, může představovat konkurenci pro již existující chráněné výtvory, a tudíž znamenat riziko ohrožení zájmů stávajícího nositele práv. Vycházíme přitom z premisy, že veškerý soudobý, systémem práva duševního vlastnictví chráněný obsah je vytvořen lidmi.[3] Jako až sekundární je pak možné označit právní otázky týkající se následného, potenciálně protiprávního rozšiřování takto produkovaných výtvorů, např. prodejem výtisků či šířením digitálních rozmnoženin uměle generovaných děl, licencováním filtrů na sociálních sítích a dalších. Je logické, že mnozí nositelé práv k původním výtvorům nemusí za těchto okolností zcela důvodně souhlasit s „produkcí“ tohoto typu nově vznikajícího „umění“.

Lze říci, že k datu sepisu příspěvku, tj. ve druhé polovině roku 2023, jsou výše popsané dva okruhy právních otázek spojených s nástupem nástrojů umělé inteligence v podobě softwarových aplikací již v odborné debatě delší dobu popisovány.[4] Kde ovšem rezonují s ohledem na dynamický technologický vývoj, je oblast napodobování uměleckých stylů. Jedná se o ty nástroje AI, pomocí kterých může uživatel internetu vytvořit zadání, a softwarové aplikace AI podle něj vyprodukují výtvor v určitém uměleckém stylu. Příklad, který výše uvedené dokáže více přiblížit, se může týkat uměleckého stylu malíře, který pro něj typický způsob tvorby piloval k dokonalosti celý svůj život, aby posléze nástroje AI byly na základě strojové analýzy několika desítek děl tohoto malíře schopny v jeho uměleckém stylu vytvořit podle slovního zadání uživatele internetu téměř jakýkoli myslitelný výtvor, i třeba hrubě hanlivý.

Každá oblast umění přitom bude mít v souvislosti s používáním nástrojů AI svá specifika. Vezměme opět za příklad, že fotografie tvořená nástroji AI už není fotografií v technickém slova smyslu jejího vzniku předpokládaném autorským zákonem, tedy že fotograf ovládá fotoaparát a zachycuje konkrétní objekt. Jde o uměle vytvářené dílo digitálním sestavováním obrazu na bázi hyperrealismu.[5] Je takto vytvořené dílo a jemu podobné pojmově vzato fotografií? Jelikož se jedná jen o jiný technický způsob tvorby, spíše se názorově přikláníme k závěru, že není např. nutné zavádět v právní úpravě pro tyto a jim podobné případy nové kategorie děl a přizpůsobovat systém ochrany, nýbrž ve zmiňovaném případě posuzovat takto vzniklé dílo jednoduše a běžně jako dílo výtvarné. Ostatně již delší dobu jsou známé umělecké přístupy za použití různých technologických a elektronických vymožeností a nástrojů, včetně zapojení aktivity zvířat. Podstatné však je, že vytvořený výtvor vždy musí být odrazem tvůrčí duševní aktivity člověka. Lze říci, že autorské právo od svého vzniku čelí stále novým výzvám, ať už to historicky byl vynález zvukového a zvukově obrazového záznamu, včetně následné možností jejich „domácího“ rozmnožování, nebo nástup celosvětové sítě internet. Nástup nástrojů umělé inteligence se nijak tomuto předpokládanému vývoji nevymyká, a proto jej ani v tomto příspěvku nehodnotíme jako něco mimořádného.

V neposlední řadě se pak společenská diskuse týká řádného označování díla vytvořeného AI, stejně jako kategorizace systému AI podle rizikovosti, což ale souvisí s naplňováním obecného zájmu, odlišného od zájmu soukromého v otázkách autorství. V tomto ohledu předesíláme, že lze považovat za vhodné doplnit stávající právní úpravu harmonizovanou napříč právními řády, jak je zamýšleno v připravovaném nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci,[6] v rovině naplňování pořádkových pravidel.

Význam nositelství práv k použitému obsahu

Chceme-li vést odbornou debatu nad vytčenými právními otázkami spojenými s nástroji generativní umělé inteligence, pak je nutné je rozdělit do několika skupin. Otázce týkající se nakládání s použitým obsahem (daty) a porušování autorských a jiných práv by měla předcházet otázka, jaké osobě přiznat jaká práva ve vztahu k novému výtvoru. Pokusíme se proto posunout dále odpovědi na otázky, které jsou již soudobé doktríně známé.

V případech, kde se s nástroji AI setkáme typicky u jednoduchých textových či fotografických editorů, kde kontrola nad výsledkem je plně v gesci uživatele, je zřejmé, že autorem nově vzniklého výtvoru bude vždy tento uživatel, který s podobnými editory pracuje. Na opačném pólu se setkáváme se složitými nástroji AI, které používají tzv. black box,[7] tedy „černou schránku“, nejen pro uživatele, ale i pro programátora nástroje AI, který není schopen určit, co bude výsledkem a jaký výtvor vznikne. V tomto druhém případě zatím doktrína ani zákonodárce nedospěli k žádnému jednoznačnému výsledku, jak podobné případy posuzovat.

Na řešení přitom závisí pochopitelně i ostatní situace, které se nacházejí mezi těmito dvěma póly. Mohli bychom říci, že by se jevilo jako právně důvodné pro dosažení správného výsledku u druhé ze situací zkoumat, jaký je podíl tvůrce na výsledku a jaký je podíl vloženého obsahu na výsledku. A třebaže by šlo o reprodukci (přetvoření) díla původního, podle učiněných zjištění určit, kdo bude autorem či jiným nositelem práv. Není vyloučeno příp. určit podíly na nově vzniklém výtvoru podle poměru tvořivé činnosti a vloženého obsahu. Pro unijní legislativu je východiskem[8] možných řešení, které bylo odsouhlaseno Evropským parlamentem v roce 2020, to, že nástrojům umělé inteligence nebudou přiznávána autorská práva a že výtvory vytvořené těmito nástroji budou označeny.

V českých odborných publikacích[9] se zmiňuje v té souvislosti možná právní inspirace, kterou je právní úprava dle § 178 autorského zákona Spojeného království (CDPA)[10] týkající se děl vytvořených počítačem, kterými jsou díla vzniklá za takových okolností, že zde chybí zásah člověka.[11] Dle § 9 odst. 3 CDPA se za autora považuje osoba, která učinila nezbytná opatření k vytvoření takového díla.[12] Můžeme říci, že jde ve své podstatě o otázku zhodnocení vložené investice. Máme na výběr, zda podle míry investice přiznat práva buď tvůrci obsahu, který se vkládá do procesu strojového učení nástrojů Al, anebo tvůrci-uživateli, který je tak kreativní při ovládání nástroje AI, že vytvoří chráněný výtvor. Právně spornou otázkou může být, zda zohledňovat práva tvůrce vkládaného obsahu, kdy však důvodem této úvahy je právě zohlednění vložené investice. Východiskem k této úvaze je pak skutečnost, že zohlednění tvůrčí investice je v systému autorskoprávní ochrany významný ekonomicko-právní princip.

Modelová situace A

Pokud by uživatel začal používat nástroj AI v podobě softwarové aplikace, do které napíše např. pouze slovo „stůl“ či „židle“ apod. a nástroj AI vytvoří stůl či židli v uměleckém stylu např. malíře Pabla Picassa, pak lze těžko učinit závěr, že uživatel do tvorby díla svým tvůrčím vnosem přispěl.

Zde bude právně možné dospět k závěru, že autorem či nositelem práv takto vzniklého díla nebude žádná osoba. Takový výtvor by tedy měl být v souladu s obecným zájmem označen, že jde o dílo AI, bez přiznání práv.

Modelová situace B 

Odlišně bychom měli řešit situaci, kdy uživatel nástroje AI v podobě softwarové aplikace definuje několik desítek či stovek programovacích parametrů, které má nově vzniklý výtvor splňovat. Pak se jeví právně důvodný závěr o tom, že by takovému uživateli měl svědčit autorský podíl na vzniklém díle nebo autorství celé, a to v závislosti na tom, zda v testu poměrnosti převáží význam vkládaného obsahu.

Bez vlivu na výsledek se můžeme setkat s tím, že vkládaný obsah nebude požívat žádné ochrany a půjde o volný nechráněný obsah typu prostých informací. To však v případě napodobovaných uměleckých stylů nebývá běžné.

Modelová situace C

Do třetice lze uvést příklad, kdy relevanci bude mít chráněný vkládaný obsah, tedy opět případ, ve kterém hraje roli zohlednění podstatnosti investice. Uvažme, že do nástroje AI její programátor či běžný uživatel vloží obsah deseti románů spisovatele, např. Michala Viewegha, s požadavkem, aby tento nástroj Al vytvořil další román v uměleckém stylu spisovatele.

Pak se jeví správným závěr, že o vytvoření takového románu se spíše přičinil sám spisovatel než uživatel či programátor nástroje AI, a to by se mělo zohlednit v přiznání práv k takto vzniklému výsledku, příp. významném zohlednění ve výši autorského podílu.

V každém z uvedených příkladů by mělo zásadní roli důsledné označování výtvorů vzniklých pomocí či prostřednictvím AI, k čemuž pravděpodobně budou směřovat i očekávaná doplnění ustanovení týkajících se AI. Pak lze říci, že i dle současné právní úpravy a jejích principů lze předvídatelně jednotlivé situace vyřešit s právně předvídatelnými výsledky. V souvislosti s tím, že řešení vzniklých situací může spočívat ve vzniku spoluautorství (autorských podílů), je třeba důsledně zkoumat fakticitu tvorby, tedy jak skutečně jednotlivé osoby přispěly tvůrčím vnosem k vytvoření díla. Je tomu tak z důvodu, že dle § 8 odst. 2 aut. zák.[13] nemůže být spoluautorem osoba, která přispěla pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo která pouze dala ke vzniku díla podnět. Minimální tvůrčí vnos uživatele dle modelové situace A proto nezbude než vyhodnotit jako podnět. Podobně jako technickou pomoc by bylo třeba posoudit minimální tvůrčí vnos tvůrce (autora) AI v případě modelové situace C.

Porušování práv umělou inteligencí

K otázce porušování autorských a jiných práv nástroji AI je zapotřebí uvést, že porušování práv jako nežádoucímu právnímu jevu lze účinně bránit regulací možnosti čerpat chráněný obsah do procesu učení AI. Předně je třeba na tomto místě uvést, že Česká republika transponovala směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu, která kromě jiných ustanovení zavedla do českého autorského zákona nově licenci dle § 39c aut. zák. k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat a nově také licenci dle § 39d aut. zák. k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat k vědeckému výzkumu.

Při analýze těchto nových ustanovení autorského zákona je možné zjistit, že § 39c aut. zák. upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat (angl. data mining).[14] Oprávněnou osobou je každý, kdo zhotoví rozmnoženinu díla za účelem automatizované analýzy textů nebo dat v digitální podobě, prováděné za účelem získání informací zahrnujících mj. vzory, tendence a souvztažnosti; takto zhotovenou rozmnoženinu je oprávněn uchovat pouze po dobu nezbytnou pro účely této automatizované analýzy textů nebo dat. Zákon upravuje možnost autora zapovědět tento způsob užití díla. Musí tak ovšem s ohledem na okolnosti učinit zjevně. Uvedená výjimka najde své uplatnění např. při strojovém učení nástrojů AI, tedy při jakémkoli vytěžování dat z digitální předlohy. Výjimka je pojmově omezena pouze na texty a data. Jde o pojmy, které autorský zákon nově zavádí až v souvislosti s touto výjimkou od roku 2023. Problematický může být výklad toho, co se rozumí daty, kdy však dle smyslu a účelu výjimky by mělo jít nejen o prosté nechráněné informace, ale i autorsky chráněná díla, příp. i jiný chráněný obsah.

Vedle toho § 39d aut. zák. upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat k vědeckému výzkumu. Oprávněnou osobou je pouze vysoká škola nebo právnická osoba provádějící vědecký výzkum, který je prováděn ve veřejném zájmu nebo neziskově, a dále instituce kulturního dědictví (ty jsou uvedeny v § 37b aut. zák.). Rozdíl ve způsobu užití se liší od výjimky dle § 39c aut. zák., a sice že spočívá v časovém testu. Oprávněné osoby jsou povinny takto zhotovenou rozmnoženinu uložit s vhodnou úrovní zabezpečení a mohou ji posléze uchovávat pro účely vědeckého výzkumu, vč. ověření výsledků výzkumu, a tedy nikoli pouze na dobu nezbytně nutnou.

Dle současné právní úpravy proto možnost čerpat chráněný obsah v zásadě limituje § 30 aut. zák. ve spojení s nově zavedenou výjimkou dle § 39c aut. zák. (příp. § 39d aut. zák.), která umožňuje pouze analýzu obsahu (dat). Z hlediska kategorizace právních otázek s tím souvisejících je třeba rozlišovat porušování autorských práv na vstupu, dále porušování autorských práv na výstupu vč. možného deliktu nekalé soutěže (§ 2976 o. z.) a dále je třeba se zabývat otázkou právního systému limitace použitého vstupního obsahu, příp. licenčním systémem, vyvažujícím zájmy nositelů práv ke vstupnímu obsahu, tvůrců a uživatelů AI.

Praktický problém limitace či regulace možnosti čerpat chráněný obsah do procesu strojového učení AI ovšem zůstává, neboť se v praxi vůbec velmi obtížně odhaluje, zda chráněný obsah či jeho část byl převzat, či nikoli. Pokud dojde k převzetí chráněného obsahu, někdy samotní tvůrci chráněného obsahu nejsou schopni pomocí v současnosti známých a dostupných technických nástrojů tuto skutečnost zjistit. Třebaže i vstup dat a nakládání s nimi v procesu strojového učení AI musí být legální, právní úprava se více soustředí na výsledek tohoto procesu, kterým je vzniklý výtvor, neboť to je právně známé a relevantní dlouhou dobu předtím, než se objevily první nástroje AI. Historicky totiž z hlediska práva na ochranu duševního vlastnictví a nekalé soutěže nebylo prakticky významné, že někdo vytváří nové dílo na základě původního. Navíc často se tak odehrávalo v soukromí, které je zcela postaveno mimo dosah těchto práv. Rozhodný proto byl až okamžik, kdy výtvor vznikl a začal být sdílen veřejností. Okamžik vzniku a sdílení veřejností ovšem spadá v případě nástrojů AI založených na bázi softwarové aplikace v jeden a tentýž okamžik, což je optikou současné právní úpravy novum. Z toho důvodu lze učinit dílčí závěr, že s nástupem nástrojů AI do procesu tvorby autorských a jiných výtvorů je třeba rozlišovat porušování práv při vstupu do procesu strojového učení AI a porušování práv vytvořením výtvoru. Lze také předpokládat, že zvláštní relevanci bude mít zejména v kontinentálním systému práva v této otázce právo nekalosoutěžní, neboť hlavně u tzv. přetvářecích (transformativních) způsobů užití autorskoprávně chráněných výtvorů půjde většinově o konkurenci původnímu dílu nebo dílům, vzniklou na základě těžení z cizího úsilí (tzv. freeriding).

K hypotetické otázce možného zavedení právně nového systému limitace použitého vstupního obsahu lze předeslat, že jde o problematickou otázku, a to především z důvodu, že vše, co má potenciální ekonomickou hodnotu vyjádřitelnou v penězích, je chráněno již stávajícím systémem ochrany práv duševního vlastnictví. V nejširším slova smyslu i pomocí posesorní ochrany, tj. držby v občanském zákoníku ve vztahu k prostým nechráněným informacím.[15] Z toho důvodu by bylo nejprve nezbytné se vypořádat s premisou, že odpovědnost za porušení je již upravena ve stávající podobě dostatečně. Problém je zde ale praktický, že přebírání obsahu do procesu strojového učení AI nelze nijak zabránit. Není daleko od reality, že AI jako nový a moderní technický jev zkouší maxima možností společnosti; právních či etických hodnot si nevšímá. Proto se zřejmě ještě v budoucnu projeví, zda současné limity právní úpravy a právních omezení jsou dostatečné i z hlediska praktického fungování. Nyní lze leda uvažovat o možnosti doplnění stávající úpravy o systém veřejnoprávních bezpečnostních kontrol a reportů, jaký obsah je do strojového učení vkládán, a možné technické blokaci, jako tomu bylo dříve u hmotných nosičů s chráněným zvukovým či zvukově obrazovým obsahem.[16]

Posledním souvisejícím bodem této kapitoly, ke kterému je třeba se vyjádřit, je licenční systém vyváženosti, která také souvisí s ochranou před porušováním autorských práv. Pomyslným ideálním modelem by nepochybně byl model založený na licencování veškerého chráněného obsahu a z toho plynoucí licenční zisky nositelům práv. Ovšem důkazem toho, že takový model není celosvětově akceptovatelný, je to, že se neprosadil ani v dosavadním vývoji. Nepochybné je, že takový systém není slučitelný s majetkovými zájmy průmyslu týkajícího se AI. Střetávají se zde protichůdné zájmy a není ani možné komplexně licenčně řešit veškerý obsah volně dostupný na internetu. Jediné prosaditelné řešení je proto možné zřejmě spatřovat v systému licencování, založeném na analogickém principu fungování licenčního modelu v hudebním a filmovém průmyslu. Tento model, ačkoli ne celosvětově funkční a použitelný, ovšem nese dlouho známý neduh komplikovanosti, která s postupem času a vývojem nových technologií roste. Stejně tak s sebou nese nežádoucí vedlejší efekt ekonomické preference majetkových zájmů zúčastněných osob na úkor tvůrců.

Harmonizace právních aspektů umělé inteligence a autorského práva

Harmonizace právních aspektů AI a autorského práva předpokládá sledování dalšího vývoje v oblasti AI a práva duševního vlastnictví zejména v EU a USA. V této kapitole popíšeme, co se jeví, že by mohlo mít v této otázce vliv na další právní vývoj.

Předně, shoda u obou regionálních právních úprav EU a USA spočívá v tom, že zde nejsou přiznávána autorská práva k dílu vytvořenému jinak než fyzickou osobou. Je tedy, jak bylo i výše uvedeno, vyloučeno, aby autorské dílo vzniklo jinak než na základě lidské tvůrčí duševní činnosti, lapidárně řečeno, je vyloučeno, aby autorem díla byl stroj. Právní úprava autorského práva USA se ale odlišuje v otázce užití autorského díla, neboť se v USA široce uplatňuje tzv. doktrína fair use. Na tuto rozdílnost jako významnou po­ukazují již recentní publikační výstupy k tématu umělé inteligence.[17] Je tomu tak z důvodu, že pomocí doktríny fair use se bude hodnotit jak problematika porušování práv na vstupu do procesu strojového učení AI, tak i samotný výtvor a nakládání s ním. Rozdílně pak v České republice a obecně v kontinentální právní úpravě budeme problematiku porušování práv posuzovat pomocí právní úpravy dovolených užití, tj. výjimek a omezení a práv proti nekalé soutěži.

V případě obou systémů právní úpravy bude mít význam vložená investice a její zohlednění s těmi důsledky, aby tvůrce vloženého obsahu mohl získat podíl na výsledku. Zohlednění podstatnosti tvůrčí investice do vloženého obsahu by pak nejspíše odpovídalo shora navrženému řešení u modelové situace A, kdy zadání několika klíčových slov uživatelem AI by neznamenalo vznik autorství, naopak „naprogramování“ výsledků či jiné vynaložené podstatné úsilí uživatele (modelová situace B) by s sebou neslo vznik autorství uživatele či vznik spoluautorství (autorského podílu) na vzniklém výtvoru.

V USA by rozdílně od kontinentální právní úpravy mohl dále mít význam princip registrace u Patentového a známkového úřadu,[18] a to z důvodu, že tento úřad bude muset ještě dříve než soud posoudit otázku zápisné způsobilosti děl vytvořených pomocí AI. Princip formální registrace je přitom známý i jiným zahraničním úpravám, ale celosvětově se liší. Může jít o registraci dobrovolnou, povinnou pouze pro některé druhy autorských děl, anebo může jít o procesní podmínku uplatnitelnosti nároku u soudu.[19] Dle právní úpravy USA jde o omezení sui generis bránící tomu, aby soud přiznal práva a ochranu danému výtvoru. Na druhé straně však stojí argument, že registrace autorských děl dle autorského práva USA je spíše než cokoli jiného zejména procesní podmínkou možnosti žalovat porušení autorských práv u děl vytvořených na území USA před příslušnými soudy. Proto je otázkou, zda prvotní kontakt patentového úřadu může být věci nějak nápomocný, např. v tom směru, aby nepřímo určil směr posuzování děl vzniklých pomocí nástrojů AI. Konečné rozhodnutí, a to platí jak dle angloamerické, tak i kontinentální právní úpravy, bude nicméně záviset na soudu.

Diskusně je možné se zabývat otázkou, zda se prvního soudního rozhodnutí ve věci výtvorů vytvořeného nástroji AI dočkáme v kontinentálním, či angloamerickém právním prostředí. Celosvětová pozornost v oblasti autorského práva se nyní soustřeďuje na recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Andyho Warhola, týkající se sítotiskového vyobrazení barevných portrétních variací zpěváka Prince.[20] Je tomu tak z důvodu, že se daný případ týká jednak doktríny fair use, jakož i přetvářecích (transformativních) způsobů užití autorského díla s možným hospodářsko-konkurenčním dopadem na trh. Nejvyšší soud USA přitom rozhodl v neprospěch Andyho Warhola s odůvodněním, že jeho dílo nebylo dostatečně transformativní ve vztahu k fotografickému dílu původního autora (Goldsmith), jinými slovy, že jde o dílo odvozené, vytvořené reprodukcí díla původního. Dle Nejvyššího soudu USA drobné změny díla chráněného autorským právem nejsou transformativní v rámci principu fair use, pokud bylo změněné dílo užito komerčně pro v podstatě shodný účel jako původní dílo; soudy musí analyzovat konkrétní užití díla údajně porušujícího autorská práva, než určí, zda takové užití bylo transformativní. Rozhodnutí se týká umělecké licence (svobody) na užití chráněného díla jiného autora. Věc ovšem není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled jevit.[21] K danému závěru totiž Nejvyšší soud USA dospěl především s ohledem na komerční zaměření a stejný účel obou posuzovaných autorských děl. Významné proto při hodnocení bylo kritérium tržního dopadu dle doktríny fair use. Lze proto předpokládat, že pokud by účel a komerční zaměření bylo odlišné, mohl by soud dospět k opačnému závěru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom předcházela ještě rozhodnutí Okrskového soudu Spojených států pro jižní okres New Yorku[22] a Odvolacího soudu pro 2. obvod.[23] Prvostupňový soud rozhodl jinak, a to s odůvodněním, že díla mají jiný význam a poselství. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasil, což odůvodnil tak, že nový význam a poselství nestačí k tomu, aby se vytvořené dílo neposuzovalo jako dílo odvozené, podobně jako je tomu v případě filmových adaptací knižních děl. V návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud USA nepřiznal význam ani odlišnému způsobu tvorby díla, kdy v prvním případě šlo o fotografii a ve druhém o sítotisk. K rozhodnutí Nejvyššího soudu USA byla vyjádřena dvě disentní stanoviska, která v obecné rovině argumentují tak, že rozhodnutí omezuje tvůrčí svobodu, která musí být alespoň zčásti založena na svobodě užít díla již existující.

Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu USA zde rozebíráme z toho důvodu, že může být významné i z hlediska kontinentálního práva, neboť i když kritérium dopadu na trh je jedním z kritérií doktríny fair use, tak lze dané kritérium zohlednit i v našem právním prostředí pomocí práva proti nekalé soutěži, resp. jako jednání, které tržně proti dobrým mravům působí negativně na konkurenci či spotřebitelskou veřejnost. To je i dle kontinentální právní úpravy považováno za nekalosoutěžní. Podle Gervaise[24] mají dvě kritéria z doktríny fair use vyšší váhu než ostatní, a sice způsob užití díla a dopad na trh. Podle Gervaise tak bude právně v pořádku použití obsahu a dat na vstupu do procesu strojového učení AI, byť by šlo o chráněný obsah. V pořádku, tj. souladně s doktrínou fair use, dle něj již ale nebude jakýkoli způsob zpracování, tzn. proces vzniku nového díla do podoby výstupu AI.

V ČR je zatím k dané otázce zřejmé, že lze na danou situaci a typově podobné případy aplikovat § 30 a 39c aut. zák. Dle § 30 aut. zák. je zapovězeno právnické osobě užívat dílo i pro vnitřní potřebu. Ust. § 39c aut. zák., které se týká výjimky z autorskoprávní ochrany za účelem analýzy textů a dat, se týká pouze textů. Dosud ovšem nevyloženou zůstává otázka možné šíře výkladu užitého pojmu data, neboť jde o pojem plynoucí z provedené transpozice směrnice, který dosud české autorské právo neznalo. V nejširším možném slova smyslu může jít i o pros­tou nechráněnou informaci. Spolu s tím lze samozřejmě aplikovat i právní úpravu proti nekalé soutěži (§ 2976 o. z.). Proto se jeví jako důvodné, že dle současné tuzemské právní úpravy dospějeme minimálně k podobným výsledkům jako dle právní úpravy USA s tím, že navíc určitým způsobem limitujeme i proces sběru obsahu (dat) na vstupu a jeho vkládání do procesu strojového učení.

Co je třeba brát v potaz, je, že mezi dovoleným a protiprávním (zakázaným) jednáním může existovat mnoho proměnných, tzv. hraničních případů a jevů. Výhodou právní úpravy USA stojící na doktríně fair use je možnost individuálního hodnocení bez ohledu na technologický vývoj. Oproti tomu je kontinentální systém výjimek a omezení, který se navíc v posledních letech co každé dva roky harmonizovaně novelizuje o nové typové výjimky, v tomto směru poněkud limitující.

Je třeba uzavřít, že názorové proudy týkající se omezování vstupního obsahu do procesu strojového učení AI zatím nejsou konkretizované, nositelé práv zatím zůstávají v probíhající diskusi pasivní, byť se postupně začínají objevovat první žalobní návrhy.[25] Lze tak říci, že se spíše prosadí až zkoumání protiprávnosti zpracování obsahu.

Současně se shora uvedeným souvisí problematika tzv. „praní dat a chráněného obsahu“. To se týká možného očišťování dat a jeho následného použití. Takové postupy přitom nemusí opět být vždy právně bezvadné. Může přitom jít o sběr jakýchkoli dat, např. jak se děje běžně na sociálních sítích, kdy uživatel poskytuje provozovateli sociální sítě licenčně zdarma především své údaje a fotografie, se kterými může provozovatel sociální sítě dále volně nakládat. Takový obsah může být vhodný např. pro AI softwarovou aplikaci zaměřenou na rozpoznávání obličejů nebo osobních údajů, kdy bude veškerý použitý obsah legální a tvůrce AI nebude nést odpovědnost za použití a zpracování takového obsahu.

Závěrem 

Z výše uvedeného rozboru právního stavu plyne především to, že výzvou autorskému právu do budoucna může být vytvoření a nastavení systému licencování děl vzniklých pomocí umělé inteligence. Je třeba říci, že takový model může vzniknout pouze na podkladě širší diskuse zapojených stran, kdy konflikt zájmů tvůrců AI a autorů děl a jiných chráněných výtvorů bude vyžadovat, aby tvůrci své právní zájmy hájili diskusně v širší míře, než tak činí doposud, neboť jejich současná aktivita a názory k dané problematice zůstávají veřejnosti skryty. Technologický pokrok je tak alespoň v současné době stále pomyslně hlasitější.

Dále pak z výše uvedeného plyne druhý závěr, že vizí a současně i výzvou pro blízkou buducnost bude právně sjednotit způsob označování děl vytvořených AI, a to minimálně v angloamerickém a kontinentálním systému práva, ideálně však s ohledem na současnou technologickou propojenost celosvětově. S tím souvisí i možnost sjednotit způsob zapovězení použití chráněných děl či jiného chráněného obsahu nástroji AI, stejně jako i povinnost provozovatelů AI odstraňovat použitý obsah a data na požádání nositele práv. V tomto směru je velké očekávání vkládáno do dosud neschváleného nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým by se měla stanovit jednotná pravidla pro umělou inteligenci.

Je proto patrné, že tyto vize a výzvy pro recentní právní úpravu mají spíše pořádkový charakter z hlediska obecného zájmu společnosti, a nikoli charakter spočívající v zájmu soukromém, resp. soukromoprávně nárokovém. Jinými slovy, jde věcně o regulaci provozování AI v otázkách označování, vyloučení obsahu, kategorizace systému umělé inteligence a systému licencování. Naopak v souvislosti s nástupem a používáním nástrojů AI v otázce posuzování vzniku autorského díla, vzniku nároku na ochranu z titulu autorského práva či nekalé soutěže není zapotřebí činit žádné zásadní koncepční změny, a to i přes v současnosti ne zcela zřejmá řešení některých modelových situací, popsaných zde v příspěvku. Dle české právní úpravy pak lze primárně procesně využít žaloby o zdržení se užití chráněných výtvorů nástroji AI, event. využít lze i veškerých dalších běžných autorskoprávních a nekalosoutěžních nároků.

 

JUDr. Petr Prchal, Ph.D., je advokátem a odborným asistentem na PF UP v Olomouci.

---

[1] U nás srov. zejména vědecké práce Jana Zibnera, který se tématu softwarových aplikací z hlediska autorského práva začal na odborné úrovni věnovat mezi prvními. Např. J. Zibner: Umělá inteligence jako technologická výzva autorskému právu, Wolters Kluwer, Praha 2022.

[2] Strojové učení se v obecné rovině chápe jako jedna z oblastí umělé inteligence, která je zaměřena na změnu stavu systému, nejčastěji pomocí nových algoritmů tak, aby systém byl schopen větší adaptability na změny prostředí.

[3] Viz např. I. Telec in I. Telec, P. Tůma: Autorský zákon, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 91-92.

[4] Srov. P. B. Hugenholtz, J. P. Quintais: Copyright and Artificial Creation: Does EU Copyright Law Protect AI-Assisted Output? IIC – International Review of Intellectual Property and Competition Law, roč. 52, 2021, str. 1190-1216.

[5] Srov. M. Zhang: This AI Creates Photo-Realistic Faces of People Who Don’t Exist, PetaPixel [online], [cit. 2023-01-10], dostupné z: https://petapixel.com/2017/11/07/ai-creates-photo-realistic-faces-people-dont-exist/.

[6] Viz stav schvalovacího procesu, 2021/0106(COD), Akt o umělé inteligenci, https://oeil.secure.europarl.europa.eu/oeil/popups/ficheprocedure.do?lang=en&reference=2021/0106(COD) (cit. 2023-05-23).

[7] Termínem se označuje v informatice výpočetní systém, u kterého lze sledovat vstupy a výstupy, ale nikoli již způsob dosažení výstupu, tj. systém, u kterého není známé jeho vnitřní fungování, a to nejen uživateli, ale ani tvůrci takového systému.

[8] Bod 13 a 14 usnesení Evropského parlamentu 2020/2015(INI) ze dne 20. 10. 2020 o právech duševního vlastnictví při vývoji technologií umělé inteligence.

[9] Viz např. J. Hroch: Autorskoprávní ochrana výtvorů umělé inteligence, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2019, str. 44. Podobně také V. Marxová: Autorské právo k dílu vytvořenému za použití umělé inteligence, Právní prostor [online], [cit. 2023-01-10], dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/pravo-it/autorske-pravo-k-dilu-vytvorenemu-za-pouziti-umele-inteligence.

[10] Copright, Designs and Patents Act 1988, C. 48, autorský zákon Spojeného království z roku 1988.

[11] Ust. § 178 CDPA: „‘computer-generated‘, in relation to a work, means that the work is generated by computer in circumstances such that there is no human author of the work;“.

[12] Ust. § 9 odst. 3 CDPA: „In the case of a literary, dramatic, musical or artistic work which is computer-generated, the author shall be taken to be the person by whom the arrangements necessary for the creation of the work are undertaken.“

[13] Podobně je tomu i v zahraničních právních řádech.

[14] Termínově synonymické jsou angl. pojmy knowledge discovery nebo data science. Je tím myšleno vytěžování dat za účelem získání užitečných informací.

[15] Blíže k tomu zejména srov. I. Telec: Držba informací, Právní rozhledy č. 4/2014, str. 115-121; I. Telec: Není informace jako informace, Právní rozhledy č. 15-16/2014, str. 515-523.

[16] Tzv. DRM technologie.

[17] J. Vincent: The scary truth about AI copyright is nobody knows what will happen next, The Verge [online], 2022 [cit. 2023-10-21], dostupné z: https://www.theverge.com/23444685/generative-ai-copyright-infringement-legal-fair-use-training-data.

[18] § 411 CA (Copyright Act, autorský zákon USA z roku 1976, část 17 zákoníku U. S. C., § 101-1332).

[19] Srov. S. von Lewinski: Copyright Throughout the World, Thomson West, 2022.

[20] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Andy Warhol Foundation for the Visual Arts, Inc. v. Goldsmith, 598 U. S., 2023, ze dne 18. 5. 2023.

[21] Podobně B. Davis: Why Andy Warhol’s ‘Prince’ Is Actually Bad, and the Warhol Foundation v. Goldsmith Decision Is Actually Good [online], [cit. 2023-09-28], dostupné z https://news.artnet.com/opinion/warhol-foundation-v-goldsmith-fair-use-2311801.

[22] Rozhodnutí Okrskového soudu Spojených států pro jižní okres New Yorku, 382 F. Supp. 3d 312, ze dne 1. 7. 2019.

[23] Rozhodnutí Odvolacího soudu pro 2. obvod, 992 F.3d 99, 11 F.4th 26, ze dne 26. 3. 2021.

[24] D. J. Gervais: AI Derivatives: the Application to the Derivative Work Right to Literary and Artistic Productions of AI Machines, Vanderbilt Law Research Paper č. 22-12/2022, dostupné z https://ssrn.com/abstract=4022665 nebo http://dx.doi.org/10.2139/ssrn.4022665.

[25] L. Zoulová: Pořádně přituhuje. Prominentní američtí spisovatelé ženou tvůrce ChatGPT k soudu [online], [cit. 2023-09-28], dostupné  z https://www.novinky.cz/clanek/internet-a-pc-software-poradne-prituhuje-prominentni-americti-spisovatele-zenou-tvurce-chatgpt-k-soudu-40444563.