V českých věznicích zahájí každoročně hladovku přes 200 vězňů. V posledních letech to byli výlučně muži, přičemž jejich hladovění trvalo v průměru od několika hodin do dvou až pěti dnů. Na dotaz ČTK to uvedla mluvčí Vězeňské služby Mgr. Markéta Prunerová. Doplnila, že jen v jednotkách případů ročně skončí vědomé odmítání potravy hospitalizací ve vězeňské nemocnici.

Loni vyhlásilo hladovku celkem 248 vězňů, o 42 více než předloni. „V minulosti – zejména pak v porevolučních letech – Vězeňská služba evidovala násobně více případů hladovek vězněných osob oproti současnému stavu,“ řekla mluvčí Prunerová. V roce 1991 se pro hladovění rozhodlo 832 vězňů, o rok později jich bylo 393 a v dalším roce odmítalo potravu 457 lidí za mřížemi.

Za hladovku pokládá bezpečnostní sbor odmítnutí dvou po sobě jdoucích hlavních jídel. Vyhlášení hladovky má vězeň povinnost oznámit dozorcům – stejně jako veškeré jiné okolnosti, které mohou vážně ohrozit bezpečnost jeho samotného, spoluodsouzených, zaměstnanců Vězeňské služby nebo dané věznice.

Hladovějící vězeň následně putuje do zdravotnického střediska. Jestliže tam souhlasí s vyšetřením, lékař ho poučí o možných zdravotních následcích odmítání potravy. Dokud hladovka trvá, podstupuje vězeň kontrolu zdravotního stavu nejméně jednou týdně. „Při prohlídkách je kladen důraz na zavodnění organismu, tělesnou hmotnost, tlak krve a psychický stav,“ popsala mluvčí. Vězni je zpravidla umožněn častější kontakt s psychologem, častěji se provádějí i psychiatrická vyšetření. Intenzita zdravotního dohledu se liší i podle toho, zda si vězeň odpírá stravu, nebo tekutiny.

„Pokud dojde ke zhoršení zdravotního stavu nebo výraznému snížení hmotnosti, je pacient indikován k hospitalizaci. K tomu však opět musí vězněná osoba udělit souhlas,“ zmínila Prunerová.

Protestní hladovka větší skupiny vězňů, která směřuje k ohrožení bezpečnosti ve střeženém objektu, pak spadá do režimu závažných mimořádných událostí. V posledních letech ale bezpečnostní sbor žádné hromadné odmítání stravy nezaznamenal. „Zejména také proto, že se snažíme preventivně těmto událostem předcházet a případné konfliktní situace řešit hned v okamžiku vzniku,“ vysvětlila Markéta Prunerová.

Nejznámějším protestem vězňů spojeným s hromadnou hladovkou tak zůstává vzpoura v leopoldovské věznici, která vypukla poté, co prezident Václav Havel vyhlásil v roce 1990 rozsáhlou amnestii. Pachatelé těžkých zločinů, kterých se propuštění netýkalo, tehdy celou věznici obsadili. Vzpoura trvala téměř dva týdny, ukončit ji musela až policie a speciální jednotky s využitím vojenské techniky.

Z mediálně známých případů posledních let držel hladovku ve vazbě například anarchista Martin Ignačák, který čelil obžalobě z přípravy teroristického útoku na vlak a kterého justice následně osvobodila. Potravu odmítal i podnikatel íránského původu Shahram Abdullah Zadeh, který byl odsouzený za daňové úniky a ovlivňování svědků. Nedávno ohlásil protestní hladovku také Patrik Tušl. Muž spojovaný s dezinformační scénou si odpykává trest za různé trestné činy, mimo jiné za nenávistné výroky o Ukrajincích a vyhrožování zabitím strážníkovi. Podle informací ČTK Tušl hladovku přerušil, najedl se a následně se v ní rozhodl pokračovat.

Počty vyhlášených hladovek vězňů

Zdroj: ČTK, Statistická ročenka Vězeňské služby ČR
Ilustrační foto: VS ČR