Pokračujícími škodami chápe autor v následujícím příspěvku újmy, které vzniknou po dlouhé době od škodní události, anebo se postupně „vyvíjejí“. To způsobuje problémy v oblasti právní úpravy promlčení. Na jedné straně je v zájmu obou stran právní jistota, na druhé straně je třeba brát v úvahu zájem poškozeného získat náhradu bez ohledu na časový odstup od vzniku škody. V případě tzv. vývoje škody je otázkou, do jaké míry jednotlivé „dílčí“ újmy posuzovat jako jediný celek, anebo zda se jedná o důvody relativně nezávislých nároků. Článek se zabývá těmito problémy z hlediska především německého a švýcarského práva a bere v úvahu i problematiku procesního práva, zejména účinků určovací žaloby, což může být i inspirativním zdrojem pro české právní prostředí.

 I. Úvod do problematiky

Pokračující škodou se rozumí škoda, ke které dochází postupně po dlouhou dobu nebo která vzniká nebo je zjištěna velmi pozdě po události zakládající odpovědnost. Tento jev lze pozorovat zejména při poškození zdraví, např. po dopravní nehodě nebo nesprávném lékařském ošetření. Poškození se může vyvíjet postupně a zřejmým se stane až po dlouhé době. Příkladem může být osteoartróza způsobená „dávno vyléčenou“ zlomeninou ruky nebo ztráta příjmu člověka, který se v dětství zraní a jehož profesní rozvoj nelze předvídat. V konečném důsledku může objasnění příčinné souvislosti trvat dlouho, jestliže se např. až po mnoha letech vědecky prokáže, že kromě již známého poškození lze vysledovat také další újmu v důsledku podání neadekvátního léku. Z právního hlediska se jedná o „rozšířené skutkové podstaty“, kdy předpoklady pro vznik nebo vymahatelnost nároku nenastávají najednou, ale „postupně“ po dlouhou dobu.

Pokračující škoda je specifickým problémem s ohledem na promlčení nároku na náhradu takové škody. Na jedné straně je efektivní a důkladná úprava v zájmu stran a právního řádu, aby převládla právní jistota. Na druhé straně by měla odpovídat zájmu poškozeného a ochranné funkci odpovědnosti, aby se mohl domáhat náhrady, i když ke škodě dojde až po dlouhé době od škodní události. V neposlední řadě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze dovodit, že vnitrostátní promlčecí právo nesmí systematicky zavírat oči před škodami, které dlužník prokazatelně nemohl zjistit v obecné promlčecí lhůtě.[1] ESLP tak do výčtu povinností vnitrostátního zákonodárce zahrnuje řešení pro pozdní náhradu pokračující škody.[2] Následující text ilustruje, jak německá úprava promlčení tento problém řeší. Zohledněno je nejen hmotné právo občanské, ale i právo procesní, neboť obě oblasti práva při řešení pokračujících škod úzce souvisejí.

II. Klíčové otázky německé právní úpravy promlčení

1. Nová úprava promlčení od roku 2002 

Německá právní úprava promlčení byla 1. ledna 2002 z velké části reformována.[3] To je důvod, proč německý Spolkový soudní dvůr o promlčení v posledních deseti letech velmi často rozhodoval.[4] Dříve platila objektivní třicetiletá promlčecí lhůta (§ 195 občanského zákoníku – BGB ve starém znění). Od roku 2002 zákoník stanoví třicetiletou promlčecí lhůtu pouze v několika výjimečných případech. Mezi tyto výjimečné případy patří nároky, které byly pravomocně zjištěny (např. soudním rozsudkem podle § 197 odst. 1 č. 3 BGB), jakož i nároky na náhradu škody z důvodu úmyslného jednání proti životu, zdraví, sexuální autonomii atd. (§ 197 odst. 1 č. 1 BGB). V případě úmyslných trestných činů na dětech, mladistvých nebo v určitých vztazích osobní závislosti existují i skutkové podstaty dlouhodobého stavení promlčení (§ 207, 208 BGB).

Většina nároků z odpovědnosti za škodu, včetně odpovědnosti ve zdravotnictví nebo z jiných škodních událostí uvedených v úvodu, podléhá obecné promlčecí lhůtě (§ 195, 199 BGB), neboť nejde o případy úmyslného zavinění. Ta byla výrazně zkrácena reformou promlčecí lhůty, a to z třiceti let na tři roky (§ 195 BGB). Počátek běhu této obecné lhůty byl stanoven v závislosti na vědomosti (znalosti) věřitele (§ 199 odst. 1, § 2 BGB), což délku lhůty relativizuje. Je zřejmé, že výrazně kratší promlčecí lhůta vytváří větší problémy, pokud jde o pozdní nároky. Závěr, že dříve známý problém pokračující škody existuje od roku 2002 za zcela nových podmínek, by však nebyl správný. Týká se pouze smluvních nároků na náhradu škody. Podle starého znění zákona se deliktní nároky promlčely ve zvláštní lhůtě, která odpovídá dnešní obecné subjektivní tříleté lhůtě (§ 852 BGB ve starém znění). V tomto ohledu se výchozí situace v důsledku nové úpravy promlčení dramaticky nezměnila.

Reforma promlčení navíc rozšířila počet důvodů stavení běhu promlčení. Ty např. modifikují lhůtu k vynucování práva (§ 204 BGB), resp. stavení jejího běhu z důvodu vyšší moci (§ 206 BGB). V předchozí úpravě mnoho takových skutečností vedlo dokonce k novému počátku běhu celé promlčecí lhůty (§ 217 BGB ve starém znění). V tomto ohledu došlo od roku 2002 ke zvratu, který v jednotlivých případech může znamenat zkrácení promlčecí lhůty. Překážky v současné úpravě způsobují pouze stavení lhůty. To znamená, že doba, po kterou se promlčecí lhůta staví, se do promlčecí lhůty nezapočítává (§ 209 BGB). Uplatnění nároku pomocí upomínacího řízení nezpůsobí nový běh promlčecí lhůty. Ta skončí šest měsíců po skončení řízení, pokud by již uplynula bez stavení (§ 204 odst. 2 věta první BGB).

2. Účel promlčení

a) Zájmy dlužníka

Reforma, zejména zkrácení obecné promlčecí lhůty, zvýraznila ochranu dlužníka, která je považována za primární cíl práva promlčení.[5]

Promlčecí lhůta má podnítit věřitele k co nejrychlejšímu vymáhání svého nároku, aby byl dlužník chráněn před obtížemi dokazování při své obhajobě a aby si ujasnil, v jakém rozsahu může nakládat s majetkem, který má být zachován.[6]

b) Zájmy věřitele

Promlčecí lhůta musí samozřejmě pamatovat i na zájmy věřitele. Ostatně věřitel – protože má nárok – požívá ústavní ochrany prostřednictvím garance vlastnictví (čl. 14 Grundgesetzt – základního zákona neboli německé ústavy).[7] Každý, komu toto právo svědčí, musí být schopen je vymáhat. To je vyjádřeno i ve výše uvedeném rozhodnutí ESLP,[8] ačkoli se týkalo jiného základního práva.

Z ústavní ochrany zájmů věřitele vyplývá, že věřiteli musí být v rámci ostatních účelů promlčení poskytnuta přiměřená lhůta, aby si mohl uvědomit svůj nárok a rozhodnout se o jeho vymáhání.[9] Tento ohled na věřitele reflektuje okolnost, že počátek běhu promlčecí lhůty závisí na jeho znalosti (vědomosti), viz § 199 odst. 1 BGB. Nezbytným korektivem je krácení obecné (subjektivní) promlčecí lhůty (§ 195 BGB).[10] To však neznamená, že promlčecí lhůta počíná běžet až ve chvíli, kdy je vymáhání nároku možné bez rizika.[11] Navíc, jak ještě objasním, německé právo klade na roveň znalost, resp. vědomost, o škodní události a znalost následné škody. To oslabuje účinnost vědomosti (znalosti) jako korektivu. Pak totiž začíná běžet krátká (tříletá) lhůta ještě předtím, než škoda vznikne.

c) Veřejné zájmy

Konečně je smysl promlčecí lhůty vysvětlován také veřejným zájmem na brzkém obnovení právního klidu.[12] Nároky, s jejichž uplatňováním se otálelo, by neměly být příčinou sporů. Na druhé straně v zájmu poškozeného existují objektivní lhůty, které vedou k promlčení nároku v delší lhůtě, neboť poškozený při veškerém úsilí nemusí svůj nárok znát.[13]

V konečném důsledku se může jednat o časové omezení odpovědnosti, které pro extrémně dlouhodobé okolnosti, typicky pokračujících škod, akceptuje právní řád, a tak se může stát, že nárok zaniká dříve, než vznikne (viz též IV).[14]

3. Obecná promlčecí lhůta

Diskutovaná problematika pokračujících škod vyniká především na pozadí obecné promlčecí lhůty. Ta se používá pro běžné nároky na náhradu škody, jako jsou škody vzniklé v důsledku dopravních nehod nebo zanedbání lékařské péče, bez ohledu na to, zda mají smluvní, nebo deliktní povahu.

Abychom pochopili německý přístup k řešení pokračujících škod, je třeba stručně představit fungování „obecné promlčecí lhůty“. Obecná lhůta se používá vždy, nestanoví-li zákon pro uplatnění nároku zvláštní lhůtu.

a) Nepravidelnosti obecné (subjektivní) promlčecí lhůty

Obecná promlčecí lhůta je v německém právu upravena ve dvou souvisejících ustanoveních (§ 195 a 199 BGB). Nejde o jednu lhůtu, ale o dvoukolejný systém. Na jedné straně existuje (subjektivní) lhůta s diferencovaným počátkem svého běhu a na druhé straně jsou upraveny objektivní (maximální) lhůty, které platí, pokud by běh promlčecí lhůty v jednotlivém případě začal příliš pozdě.

Nároky, které podléhají obecné (subjektivní) promlčecí lhůtě, se promlčují po uplynutí tří let (§ 195 BGB). Její běh však počíná až ve chvíli, kdy nárok vznikl a lze předpokládat, že se věřitel o nároku dozvěděl (§ 199 odst. 1 BGB).

Tyto nároky se promlčují nejpozději uplynutím objektivní lhůty, tedy deseti (§ 199 odst. 3, 1, 4 BGB) nebo třiceti let (§ 199 odst. 2, 3, 3a BGB) od jejich vzniku, i když se věřitel do té doby o nároku nedozvěděl nebo nárok vůbec nevznikl.

Nebylo by tedy správné tvrdit, že se nárok obecně promlčí do tří let: vědomost (znalost) o něm může být dostupná až roky poté, co nárok vznikl. Nárok na náhradu škody, o kterém se věřitel dozví až v pátém roce od jeho vzniku, se promlčuje až uplynutím osmého roku podle obecné (subjektivní) lhůty. Ust. § 199 odst. 1 dále navazuje na tzv. konečnou promlčecí lhůtu, která nezačíná prvním dnem, ale jednotně až koncem roku, ve kterém byly splněny předpoklady § 199 odst. 1 BGB. Nárok, který vznikne a je znám na začátku roku, se tedy promlčí za téměř čtyři roky (§ 199 odst. 1 BGB).

V případech, kdy je obtížné posoudit nebo prokázat dobu, kdy se věřitel dozvěděl o předpokladech svého nároku, se dlužníkovi poskytuje právní jistota ve formě objektivní lhůty. U nároků na náhradu újmy na životě, zdraví nebo svobodě činí tato maximální (objektivní) lhůta třicet let (§ 199 odst. 2 BGB).

b) Počátek obecné (subjektivní) promlčecí lhůty

Objektivní (maximální) lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody počíná zpravidla běžet událostí, která škodu způsobila, tedy uskutečněním deliktního jednání nebo porušením povinnosti.

Naproti tomu běh obecné (subjektivní) promlčecí lhůty závisí na dvou normativně strukturovaných znacích skutkové podstaty. Na jedné straně jde o znalost (vědomost) a na straně druhé o „vznik“ nároku.

ba) Vědomost (znalost)

Otázku vědomosti zde nebudu do hloubky analyzovat. Takový výklad by si vyžádal samostatný článek. Problematické otázky zahrnují např. vědomost (znalost) mnohdy nejasné právní úpravy, otázky přičítání, znalosti laiků atd. Zde bych se chtěl zaměřit pouze na stupeň a předmět vědomosti.

Pokud jde o míru vědomosti, v § 199 odst. 1 č. 2 BGB jsou nejprve zmíněny pozitivní znalosti, které však mohou být obtížně prokazatelné. V praxi je proto relevantní „muset vědět“, tedy okamžik, kdy by tuto vědomost (znalost) měl mít věřitel, jestliže by hrubě nedbale nevnímal okolnosti, které měly být každému zřejmé.[15] Tuto hrubě nedbalou nevědomost věřitele musí dlužník prokázat u každé jednotlivé skutečnosti, která zakládá nárok.[16]

Vědomost (znalost) věřitele se musí týkat „okolností, které vedly ke vzniku nároku“ a „osoby dlužníka“. „Okolnosti“ znamenají skutečnosti, které vedly ke vzniku nároku. Předpokladem vědomosti (znalosti) není řádné právní posouzení, tedy správné hodnocení[17] protiprávnosti, zavinění škůdce a příslušný kauzální průběh.

Znalost okolností se odlišuje od schopnosti okolnosti prokázat; pokud věřitel věděl o skutečnostech zakládajících nárok, ale neměl v té době k dispozici žádné důkazy, nevylučuje to předpoklad vědomosti (znalosti). Judikatura nepovažuje pro počátek běhu promlčecí lhůty za nutné, aby byl věřitel schopen bezpečně vymáhat svůj nárok u soudu.[18] Účelem § 199 BGB není zbavit věřitele rizika soudního sporu.[19] Tříletá promlčecí lhůta má zajistit, aby poškozený získal důkazy pro vymáhání svého nároku.[20]

bb) Vznik nároku

Na závěr vysvětlení klíčových pojmů německého promlčecího práva je třeba upozornit na další zásadní pojem, který je také důležitý pro řešení pokračujících škod. Jde o druhý předpoklad počátku běhu obecné promlčecí lhůty (§ 199 odst. 1 č. 1 BGB). Z pohledu německé právní dogmatiky je poněkud matoucí, že zákon spojuje počátek lhůty se „vznikem“ nároku. Je to sporné, protože vznik nároku se tradičně odlišuje od jeho vymahatelnosti. Nárok může např. vzniknout jako právo uzavřením bezpodmínečné kupní smlouvy, ale stane se vymahatelným až dlouho poté, závisí-li splatnost kupní ceny na dodání zboží, fakturaci nebo lhůtě. Promlčecí právo musí odkazovat na tento pozdější okamžik. V opačném případě by mohlo dojít k promlčení nároku ještě před jeho vymahatelností. Judikatura to uznává, a proto nepoužívá § 199 odst. 1 č. 1 BGB doslovně, ale vychází ze splatnosti nároku.[21]

Problém, který zde vzniká, je nakládání s nároky, jejichž právní existence je jasná, ale které věřitel ještě nemůže vyčíslit. Jsou jistě nároky, u kterých judikatura pouze předpokládá, že promlčecí lhůta začíná běžet ve chvíli, kdy má věřitel k dispozici všechny údaje potřebné k uplatnění svého nároku.[22] To je logické. Nárok může být splatný, až když je věřiteli jasné, čeho se může domáhat. V obecné právní teorii se dokonce předpokládá, že neurčitý nárok nemůže vzniknout, dokud nebude určitelný.[23]

To by mělo platit i pro nároky na náhradu škody. Aby byl nárok na náhradu škody splatný podle obecné právní teorie, musejí exis­tovat nejen okolnosti zakládající nárok (např. porušení povinnosti podle § 280 odst. 1 BGB nebo protiprávní jednání podle § 823 odst. 1 BGB). Ke zjištění odpovědnosti dlužníka za případnou škodu zřejmě nestačí ani splatnost. Naopak musí dojít ke konkrétní škodě, která je objektivně vyčíslitelná.[24] V případě úrazu s následkem újmy na zdraví věřitel podle obecné teorie musí obdržet fakturu za ošetření, aby bylo možné předpokládat vznik nároku na náhradu škody ve smyslu § 199 odst. 1 nového znění BGB. Za jakoukoli další škodu vzniklou v důsledku stejného jednání (např. další návštěva lékaře z důvodu pozdější škody) nárok na náhradu škody vznikne pouze v případě, že přibude tato další újma.[25]

Vycházeje z tohoto modelu mohla by obecná promlčecí lhůta dobře fungovat i v případě náhrady pokračující škody. Věřitel by mohl uplatňovat náhradu pokračující škody, učiní-li tak do tří let. Hranice vynutitelnosti je stanovena objektivní lhůtou. Vzhledem k tomu, že objektivní lhůta v případech škody na zdraví při své délce třiceti let (§ 199 odst. 2 BGB) pokrývá mnoho pokračujících škod, lze dovozovat, že německá promlčecí lhůta postačuje k uplatnění nároku většiny pokračujících škod. Tyto nároky by se staly problematickými pouze v případě, že by škody nastaly po uplynutí objektivní lhůty (viz IV). Skutečnost, že tento závěr je vyjádřen v podmiňovacím způsobu, svědčí o tom, že skutečný právní stav je jiný. Německá judikatura vyvinula pro tyto případy zvláštní druh práva pro nároky na náhradu škody, který se od těchto požadavků odchyluje.

III. Princip jednotné škody

Princip jednotné škody byl rozpracován judikaturou ve věcech promlčení nároků na náhradu škody. Postupem času se dalším dotvářením práva stal jasně definovanou právní kategorií s vlastními předpoklady.

Judikatura k jednotné škodě platí bez ohledu na povahu nároku na náhradu škody.[26]

1. Klíčové pojmy 

Pro posouzení, zda „vznikl“ nárok na náhradu škody ve smyslu promlčení dle § 199 BGB, rozlišuje judikatura mezi tzv. prvotní škodou a tzv. následnou škodou. Prvotní škodou je škoda, jež je prvotním důvodem nároku na náhradu škody. Následné škody jsou veškeré další škody, které mají původ ve stejném průběhu událostí jako prvotní škoda, ale projeví se až později.

Princip jednotné škody znamená, že promlčecí lhůta pro nárok na náhradu škody počíná běžet prvotní škodou a má následky i na nároky z následných škod v rozsahu, v jakém bylo možné je v okamžiku vzniku prvotní škody předvídat.[27] Jednotný počátek běhu promlčecí lhůty platí i v případě, že k další škodě dojde až po letech či desetiletích a věřitel o nich nemohl mít dříve žádnou konkrétní vědomost.[28]

Princip jednotné škody tak způsobuje, že nároky na náhradu škody se považují za vzniklé dříve, než podle obecné právní teorie vzniknou. Ani faktura za ošetření, kterou věřitel dosud neobdržel, ani pokračující škody, které ještě nevznikly, nemohou oddálit počátek promlčecí lhůty, ačkoli věřitel ještě neví, kolik peněz může po dlužníkovi požadovat. Je-li – jak bylo uvedeno výše – na nárok na náhradu pokračující škody nahlíženo jako na individuální nárok na náhradu škody, který vznikne až v průběhu času z události, jež vedla ke škodě, pak význam principu jednotné škody spočívá v tom, že podrobuje několik nároků jednotně režimu promlčení prvotní škody. Tato judikatura představuje zvláštní přístup i v jiných ohledech, jak ilustruji níže.

2. Základní prvky jednotné škody

a) Prvotní škoda 

Z judikatury vyplývá, že nárok na náhradu škody je považován za „prvně vzniklý“. Nemusí existovat jen riziko vzniku škody nebo jeho hrozba. Je tedy třeba postavit najisto, že určité jednání způsobilo újmu.[29] K tomu, aby začala běžet promlčecí lhůta, však není potřeba její vyčíslení. Pokud dojde k porušení absolutně chráněných právních zájmů (statků), např. ke škodě na zdraví, znamená to, že prvotní škoda se zpravidla kryje s porušením práva.[30] Náhodná zlomenina paže, která vyžaduje ošetření, by byla prvotní škodou, i když výslednou újmu zatím nelze specifikovat. Pokud ke zlomenině paže došlo při nehodě na konci roku 2022 a bude ošetřena až příští rok, promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody začne běžet koncem roku 2022, a nikoli koncem roku 2023. Je zřejmé, že princip jednotné škody předpokládá velmi brzký počátek promlčení. Také nemusí být jisté, že finanční rozsah újmy zůstane dlouhodobě beze změny.[31]

Jak jsem již uvedl, není nutné, aby výše prvotní škody byla vyčíslena.[32] Judikatura uvádí, že náhradu lze poprvé uplatnit od uvedeného okamžiku, v krajním případě žalobou na určení povinnosti k náhradě.[33] Tento argument je pozoruhodný. Judikatura se zde odchyluje od procesního chápání splatnosti. Z hlediska hmotného práva není nárok splatný před obdržením faktury za ošetření: kolik peněz by měl věřitel okamžitě požadovat v souladu s § 271 BGB, pokud nezná své výdaje? Takový budoucí nárok je však již možné uplatnit u soudu prostřednictvím určovacího rozsudku o důvodu nároku. Otázku, zda dlužník odpovídá, lze tedy vyjasnit ještě před splatností nároku. Judikatura tak ztotožňuje znak skutkové podstaty „vznik nároku“ ve smyslu § 199 odst. 1 BGB s možností procesního uplatnění,[34] a nikoli s hmotněprávní splatností.

Je tedy zřejmé, že nedošlo k úplnému sladění hmotněprávní úpravy s procesním právem. Vznik nároku z hlediska promlčení podle judikatury jednotné škody a procesní určitelnost se vždy neshodují:[35] chybí-li spolehlivý poznatek, že potenciálně škodlivé chování skutečně vede k prvotní škodě, pak promlčecí lhůta ještě nezačne běžet, i když by již bylo podle § 256 ZPO (civilního řádu procesního) přípustné stanovit povinnost k budoucí náhradě škody.[36] Je zřejmé, že německá judikatura zaujímá vlastní přístup k promlčení, ač je to obtížně pochopitelné. Navíc se akceptace možnosti procesního uplatnění neslučuje s hmotněprávní povahou promlčecí lhůty upravené v BGB. Promlčení není chápáno jako omezení práva podat žalobu, ale spíše jako mez hmotněprávního nároku.[37]

Tento výklad znaku skutkové podstaty „vznik nároku“ na náhradu škody pokračuje i na úrovni pojmu vědomosti (znalosti) ve smyslu subjektivního počátku promlčení. Jak již bylo uvedeno, vědomost (znalost) „okolností zakládajících nárok“ je nutná podle § 199 odst. 1 BGB. U nároků na náhradu škody, u nichž se má za to, že vznikly, aniž by byly splatné, postačí, že si je věřitel vědom všech okolností, které jsou nutné k podání určovací žaloby, která sice není bez rizika, ale je dostatečně slibná.[38] Aby byla určovací žaloba úspěšná, nemusí poškozený znát všechny podrobnosti o škodní události.[39] Musí znát prvotní škodu, ne však její výši.[40] V případech zanedbání lékařské péče může získání těchto znalostí trvat značnou dobu, pokud pacient zpočátku považuje zásah do svého zdraví (bolest) za přiměřený následek lékařského ošetření a neuvědomuje si, že došlo k zanedbání povinné péče.[41] To může předčasný účinek judikatury o prvotní škodě silně relativizovat. U dopravních nehod, u kterých je zřejmá protiprávnost, však může tento poznatek existovat již velmi brzy, takže judikatura o prvotních škodách vede právě  s přihlédnutím k vědomosti o škodě ke stanovení  dosti brzkého počátku běhu promlčecí lhůty.

b) Následné škody

Následné škody se podle zásady jednotné škody promlčují s prvotní škodou. To však platí se dvěma výjimkami.

ba) Výjimka 1: Jednotný sled událostí 

Následné škody jsou pouze takové další škody, které vyplývají z téhož jednotného sledu událostí jako prvotní škoda. Zásada jednotné škody se neuplatní, byla-li následná škoda způsobena událostí nezávislou na prvotní události. Dojde-li k více nezávislým úkonům pachatele, počíná promlčecí lhůta běžet samostatně pro škodu způsobenou každým z nich, i když přispívají ke stejné celkové škodě.[42] V dlouhodobých právních vztazích, ve kterých dochází k vícero porušením povinností, to nevyhnutelně vede k tomu, že judikatura musí objasnit, zda se jedná o více samostatných porušení povinnosti, či nikoli.[43]

Příkladem nezávislých jednání jsou opakované obchodní transakce založené stejnou kartelovou dohodou, z nichž každá nezávisle generuje samostatně promlčitelné nároky na náhradu škody.[44] Nebo několik samostatných konzultací bankovního poradce, v jejichž důsledku zákazník nakupuje cenné papíry poškozující jeho majetek.[45] Otázka, zda několikeré porušení povinnosti představuje jedno či více jednání, otevírá prostor pro hodnotící úvahu. V situacích, kdy nejen škoda, ale i skutek je vícenásobný, může judikatura věřiteli také otevřít argumentační „skulinu“ k úniku z konceptu jednotné škody.

bb) Výjimka 2: Předvídatelnost 

Princip jednotné škody se neuplatní ani v případě, kdy následná škoda nebyla při uplatnění prvotní škody předvída­telná.[46] Neměl-li poškozený zřejmý důvod na základě toho, jak se mu prvotní příznaky újmy jevily, nechat si ohledně možné následné škody poradit, nebo podat určovací žalobu na obranu proti promlčení, neměl by za to, že tak neučinil, být postižen promlčením svého nároku.[47] Omezení nevyplývá z vědomostní závislosti počátku běhu promlčecí lhůty podle § 199 odst. 1 č. 2 BGB, nýbrž je korektivem směřujícím k ratio legis právní úpravy promlčení. Včasné uplatnění nároku musí být pro věřitele ještě únosné.[48] Dojde-li k nepředvídatelné následné škodě, nárok na její náhradu se nepromlčuje současně s celkovým nárokem. U takto nepředvídatelných pokračujících škod závisí počátek běhu promlčecí lhůty na tom, kdy se poškozený dozvěděl o následné škodě. Vyloučení nepředvídatelných následných škod je pochopitelné, ale ve svém důsledku vede ke značnému množství judikatury zabývající se velmi složitou problematikou předvídatelnosti.[49] To platí např. v oblasti zdravotnictví, kde není vždy snadné odpovědět, která škoda byla předvídatelná[50] nebo které kritérium hodnocení (odborníka nebo věřitele) je rozhodující.[51]

Literatura mimochodem tvrdí, že výše uvedená výhrada zvláštních promlčecích lhůt, které chtěl zákonodárce záměrně učinit nezávislými na vědomosti o škodě (např. § 197, 200 BGB), zde neplatí. Institut jednotné škody by zde měl být v zájmu právní jistoty uplatňován právě v rigidním pojetí, tj. i pro nepředvídatelné škody.[52]

c) Opakující se plnění (renty) a jednotná škoda

Je třeba rozlišovat mezi promlčením nároků na náhradu škody z důvodu následné škody a promlčením nároků na opakující se plnění. To souvisí s principem jednotné škody nanejvýš nepřímo. Opakující se plnění může vyplývat z nároku na náhradu škody, který podléhá též promlčecí lhůtě, např. pokud má být škoda vypořádána měsíčními platbami renty (důchodu) namísto jednorázové platby (§ 843 odst. 1, 2 BGB). Je pak jasné, že náhrada škody musí být vyplácena průběžně po dlouhou dobu.

Opakující se dávky se promlčují samostatně v okamžiku své splatnosti, obvykle tři roky po splatnosti jednotlivé dávky (§ 195, 199 nebo § 197 odst. 2 BGB). To však předpokládá, že nárok na náhradu škody, ze kterého renty plynou, ještě nezanikl.[53] Tento nárok se také nazývá „celkový nárok“ nebo „hlavní nárok“.[54] To lze ilustrovat na příkladu dopravní nehody, při níž nejprve dojde k lehkému ublížení na zdraví. Až mnohem později se zjistí, že se v důsledku úrazu u poškozeného vyvinula předčasná artróza, a proto mu má být vyplácena renta. Nárok na náhradu újmy zapříčiněné artrózou se promlčuje podle zásady jednotné škody s nárokem na náhradu škody způsobené lehkým ublížením na zdraví, pokud artróza splňuje předpoklady následné škody. Opakující se nároky na rentu vyplývající z tohoto nároku však zanikají samostatně, tj. za tři roky od konce roku, ve kterém je splatný příslušný důchod. Věřitel by měl být upozorněn, že nejprve musí zamezit promlčení celého nároku. Později nesmí ztratit ze zřetele samostatné promlčecí lhůty jednotlivých dávek a musí v případě potřeby zabránit jejich jednotlivému uplynutí.

3. Procesní následky jednotné škody 

Princip jednotné škody má důsledky v občanském právu procesním, a to jak pro řízení sporné, tak pro mimosoudní řešení sporů.

a) Sporné řízení 

Jak jsme viděli, judikatura ohledně jednotné škody podřizuje následné škody, které vzniknou později, promlčecí lhůtě pro nárok na náhradu prvotní škody. V důsledku toho musí věřitel ve sporu o odpovědnost brzy přijmout opatření, aby zabránil předčasnému promlčení nároku na náhradu škody, a to i s ohledem na jakékoli dosud neznámé následné škody. Důsledkem toho je, že věřitel je zatížen povinností podat určovací žalobu z titulu jednotné škody.[55] Právní zájem žalobce vyplývá z odvrácení promlčení.[56] Promlčení je určovací žalobou odvráceno, protože pravomocně přiznané nároky se promlčují až po třiceti letech (§ 197 odst. 1 č. 3 BGB). Pro tento účinek postačí určení žalobního důvodu bez vyčíslení škody.[57] Účinek prodloužení promlčecí lhůty se vztahuje jak na škody, které již vznikly v době nabytí právní moci určovacího rozsudku, ale dosud nebyly uplatněny, tak i na budoucí následky, jejichž vznik je zcela nejistý a možná i nepravděpodobný.[58]

Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta ukládá věřiteli povinnost učinit opatření vedoucí ke stavení promlčení, i když ke škodě dojde až mnohem později, může princip jednotné škody fungovat pouze tehdy, pokud soud „nezbrzdí“ žalobce tím, že klade nadměrné procesní požadavky na jeho právní zájem na určení a na doložení pravděpodobnosti vzniku škody.[59] V případech, kdy následnou škodu nelze vyloučit ani po uplynutí více než 30 let, může být nezbytné, aby věřitel podal další určovací žalobu krátce před uplynutím promlčecí lhůty, která je prodloužena na 30 let, pokud se poškozený svého nároku nevzdá. Zde BGH dokonce připouští prolomení zásady res iudicata a umožňuje podat tutéž určovací žalobu znovu téměř o 30 let později.[60] To svědčí o tom, že jednotná škoda je institutem, který vyžaduje podrobnou procesněprávní úpravu a reálně ovlivňuje i německé procesní právo.

Situace se zkomplikuje, pokud již existuje vyčíslitelná prvotní škoda a ta je uplatňována žalobou na plnění. Žaloba na plnění z titulu náhrady již vzniklé škody nestačí k tomu, aby se zabránilo promlčení následných nároků na náhradu škody. Účinek žaloby ve formě stavení promlčecí lhůty nebo účinek rozsudku na prodloužení promlčecí lhůty se dotýká pouze příslušného předmětu sporu, tedy v případě nároku na plnění pouze konkrétně vyčíslené škody.[61] Každý, kdo již nárokuje náhradu současné škody, musí proto – je-li budoucí škoda možná – vedle žaloby na plnění podat i žalobu určovací.[62] Neučiní-li věřitel toto opatření k prodloužení promlčecí lhůty, jsou nároky na náhradu následných škod, které byly uplatněny až po obecné promlčecí lhůtě nároku na prvotní škodu, promlčeny, i kdyby do té doby nebyly známy. Toto procesní úskalí jednotné škody je podporováno judikaturou.

b) Mimosoudní řešení sporů 

Samozřejmě musí existovat také možnost urovnání sporů mimosoudní cestou, zejména pokud je událost zakládající odpovědnost a otázka zavinění nesporná. Zde poslouží dohoda o prodloužení promlčecí lhůty (§ 202 odst. 2 BGB), která stranám umožňuje posunout promlčecí lhůtu maximálně na 30 let od počátku zákonné promlčecí lhůty. Tato možnost je však dostupná teprve od roku 2002.[63] Po dlouhou dobu fungování německé praxe vypořádávání nároků na principu jednotné škody tato možnost neexistovala. V psaném právu tedy neexistovala žádná možnost dosáhnout smírného závazného řešení otázky promlčení mimo procesní právo. Proto bylo – opět praeter legem – při vypořádání náhrady škody vyvinuto tzv. „uznání nahrazující právní titul“ analogicky k tehdejšímu § 218 odst. 1 BGB. V dnešní praxi je toto pravidlo stále nadále používáno, takže lze vycházet z obdoby § 197 odst. 1 č. 3 BGB, tedy ze současného ustanovení, jež nahradilo § 218 BGB ve starém znění.[64]

Podle § 197 odst. 1 č. 3 BGB a někdejšího § 218 odst. 1 BGB se zákonné nároky promlčí za třicet let. Analogicky se mohou promlčet také za třicet let i mimosoudně uznané nároky. Takové uznání nahrazující právní titul je lepší než běžné uznání dluhu, které má rovněž dopad na běh promlčecí lhůty. Řádné uznání dluhu totiž vede podle zákona k novému běhu promlčecí lhůty (§ 212 odst. 1 č. 1 BGB). Pokud je relevantní krátká promlčecí lhůta, začne znovu běžet pouze krátká lhůta. To však neposkytuje řešení pro náhradu pokračující škody, protože promlčecí lhůta by brzy znovu uplynula. Naproti tomu „uznání nahrazující právní titul“ mají tu výhodu, že vždy vedou ke třicetileté lhůtě.[65]

Je zřejmé, že judikatura týkající se uznání nahrazujícího právní titul reflektuje mezery předchozí úpravy. BGH rozhodl, že někdejší § 218 BGB lze obdobně použít na uznání dluhu za následujícího předpokladu: vyžaduje se, aby škůdce uznal závazek plynoucí z jeho odpovědnosti za budoucí škody, a kromě toho jeho vůli předejít tomu, aby poškozený musel podat určovací žalobu.[66] Uznání tedy musí směřovat k nahrazení soudního rozhodnutí o nároku.[67] Judikatura se však při výkladu uznání vždy zdráhá takový záměr předpokládat: samotné deklaratorní uznání závazku k náhradě budoucí škody by nemělo postačovat, pokud se dlužník konkrétně nesnažil předejít určovací žalobě poškozeného.[68] Skutečnost, že taková žaloba je ve skutečnosti při sporných jednáních vždy ve hře, nestačí k domněnce úmyslu se takové žalobě vyhnout.[69] Nejspolehlivější formulací proto je, že „uznání má účinek určovacího rozsudku“,[70] což je opět značně formalistické. To ukazuje, že i pro mimosoudní řešení sporů je třeba speciálního know-how, aby byla překonána úskalí principu jednotné škody, tedy brzkého promlčení následných škod.

4. Kritika principu jednotné škody 

a) Metodologie 

Princip jednotné škody se v literatuře setkává s kritikou. Ust. § 199 odst. 1 BGB nerozlišuje podle základu nároku, a proto vyžaduje jednotný výklad pro jakékoli nároky. Speciální judikatura pro nároky na náhradu škody se proto jeví jako metodicky sporné řešení.[71] Z materiálů k velké reformě promlčení (viz II.1 výše) však vyplývá, že zákonodárce chtěl dodržet do té doby praeter legem rozvíjenou zásadu jednotné škody.[72]

O zákonodárcově vůli „schválit“ toto zvláštní právo na náhradu škody tedy nemůže být pochyb. Princip jednotné škody navíc přijala i německá praxe vypořádávání škod.[73]

b) Zájmy

Bez specifického principu jednotné škody by bylo možné pokračující škody obcházet. Krátká subjektivní (obecná) lhůta, která je závislá na vědomosti (znalosti) o škodě, zajišťuje, že jakákoli pozdější škoda je vypořádána do tří let od jejího vzniku nebo vědomosti o ní, tedy relativně rychle.

Skutečnosti, že škoda nastane neočekávaně a na dlužníka se přijde až po dlouhé době, nemůže úprava promlčení zabránit, neboť spočívá v povaze okolností, za které dlužník odpovídá. Pouze maximální lhůty zde umožňují přiměřeně spolehlivé vyčíslení. S ohledem na to vyvstává otázka, proč jednotná škoda vystavuje věřitele riziku, že pokračující škoda zůstane opomenuta.

ba) Případ odpovědnosti bez výrazných prvotních škod

Zastánci principu jednotné škody argumentují tím, že škůdce díky němu získá právní jistotu, aniž by poškozený ztratil možnost uplatnit své nároky. Vzhledem k tomu, že věděl o události, která vedla ke vzniku škody, lze očekávat, že přijme opatření, aby promlčení zamezil.[74] Tato argumentace je přesvědčivá, pokud je věřiteli znám případ zakládající odpovědnost, z něhož dosud nevznikla významná škoda. Vzhledem k tomu, že pro věřitele neexistuje žádný podnět k zahájení (soudního) sporu, není si dlužník jist, zda jej věřitel vůbec považuje za odpovědného. Bez zásady jednotné škody by § 195 a 199 BGB věřitele nijak nemotivovaly k aktivitě, protože nárok vzniká až vznikem škody, a tedy i počátek promlčení. Věřitel by tak mohl počkat s objasněním otázky odpovědnosti až do vzniku škody. Plynutí času by ztížilo dokazování a právní stav by byl ohrožen časovou nepřehledností, proti níž má promlčecí lhůta působit.[75] To platí zejména pro základní důvod odpovědnosti, neboť musí být objasněny okolnosti události, která vedla ke vzniku škody. Teprve riziko, že u malé škody poškozený získá malou náhradu, nutí věřitele k tomu, aby si co nejdříve položil otázku, zda považuje dlužníka za odpovědného. Jednotná škoda podněcuje ke včasnému objasnění události vedoucí k určení odpovědnosti. Každý, kdo má pocit, že jeho právní zájmy byly nezákonně dotčeny nebo s nimi bylo nezákonně zacházeno, by měl rychle reagovat. To je v souladu s účelem práva promlčení (viz II.2 výše). Výhodou jednotné škody je, že odpovědnost je v případě událostí, které ji zakládají, rychle objasněna, a nezávisí tak na náhodném vývoji škody.

Existují však i obavy. Princip jednotné škody je sporný, pokud není zakotven v právním vědomí společnosti. Ten, komu musí právník říkat, že je třeba si klást otázku odpovědnosti i za maličkosti a nebude se ho sám ptát, spadne do pasti, dojde-li ke škodě mnohem později. Ten, kdo nepodá určovací žalobu, protože se obává rizika soudního sporu vzhledem ke skutečné škodě a nejistotě, zda nějaká pokračující škoda vůbec vznikne, tak nejspíš podá určovací žalobu jen v případě, že má pojištění nákladů právního zastoupení. V takových případech musí právo umožnit účinné přerušení promlčecí lhůty jinak než prostřednictvím občanskoprávního řízení. Jak vážně by se takové obavy měly chápat, je také empirickou otázkou. Vztahují se zejména na případy, kdy ze zjevně protiprávního jednání nejsou zpočátku patrné žádné závažné následky. Dokud jsou takové případy vzácné, jsou obavy spíše menší.

bb) Případ odpovědnosti za značnou prvotní škodu

Na druhé straně, pokud již po škodní události došlo k výrazné prvotní škodě, věřitel nachází motivaci prosadit vypořádání již v rané fázi. Je dostatečně varován a měl by začít jednat. Nastíněná nejistota dlužníka nevyplývá ze zdlouhavého vypořádání škody, ale spíše z pochybností ohledně jejího dalšího vývoje. Za to odpovídá dlužník. Zde opět vyvstává otázka užitečnosti principu jednotné škody, neboť nejasnostem skutkového stavu předchází vypořádáním prvotní škody. Zásada jednotné škody nutí věřitele podat vedle návrhu na náhradu prvotní škody i návrh na určení nebo se snažit o uznání nahrazujícího právní titul, aby pro případ pokračující škody zůstaly všechny možnosti otevřené. Kdo na to zapomene, riskuje ztrátu náhrady budoucích škod. To se může zdát jako zbytečný formalismus, pokud někdo namítne, že nejistota pro dlužníka je v obou případech stejná, protože nejisté je pouze to, zda dojde k pokračující škodě. Jednou z výhod jednotné škody však může být, že taková opatření nutí věřitele prohlásit, zda považuje řešení prvotní škody za konečné, nebo zda by v případě pokračující škody proti dlužníkovi uplatnil další nároky. Jednotná škoda nutí věřitele zabývat se otázkou případné pokračující škody, a může tak dát podnět k nalezení právně bezpečného řešení pro vypořádání pokračujících škod.

Právní řád musí poměřovat výhody jednotné škody s jejími nevýhodami: v případech, kdy nedochází k pokračujícím škodám, jde o zbytečný formalismus.[76] V případech, kdy dojde k pokračující škodě, s níž strany původně nepočítaly, to může vést k novým sporům o vymezení jednotné škody nebo ke ztrátě práv věřitele. Ztráta věřitelových práv znamená velmi tvrdou sankci. Nicméně jsou zde zadní vrátka: v případě mimořádně závažných a bezprostředně hrozících následných škod se výjimka z principu jednotné škody uznává, protože se dovolává ochrany legitimního očekávání škůdce, které by se vzhledem k následkům jevilo jako neúnosné a spíše formální (§ 242 BGB).[77] Tato výjimka se však neuplatňuje příliš často.

Odhlédneme-li od německého práva, závisí posouzení institutu jednotné škody také na tom, která promlčecí lhůta se uplatní. V právních řádech, kde promlčecí lhůta počíná běžet porušením povinnosti nebo škodní událostí, by to bylo pro věřitele přínosem, protože to přinejmenším brání tomu, aby se na nepředvídatelnou škodu vztahovala již běžící promlčecí lhůta. Nakonec je třeba mít na paměti, že institut jednotné škody je poměrně složitý a může potenciálně způsobit v hraničních oblastech řadu sporů, které by bez něj nevznikly. V mezinárodních vztazích je jednotná škoda velmi složitou záležitostí z důvodu úzké a specifické souvislosti s procesním právem. Uplatnění německé právní úpravy promlčení u zahraničních soudů tedy nebude vždy snadné, protože dle zásady forum regit processum soudy aplikují vlastní procesní právo, které nezná německé spojení jednotné škody s procesním právem, a proto by tento koncept musel být v jednotlivých případech velmi adaptován.

IV. Objektivní lhůty a pokračující škody

Bez ohledu na princip jednotné škody mohou pokračující škody také představovat problémy pro použitelnost objektivních lhůt. Objektivní lhůty, které zbavují věřitele práva podat žalobu dříve, než se dozví o škodě, mohou porušovat Evropskou úmluvu o lidských právech (dále „EÚLP“).[78] Rozhodnutí ESLP se týkalo uplatnění desetileté promlčecí lhůty vůči újmě na zdraví způsobené azbestem podle předchozí švýcarské úpravy. To je v mezinárodním srovnání extrémně krátká lhůta pro újmy na zdraví.[79] V německém právu činí objektivní lhůta pro nároky na náhradu škody na základě újmy na životě, těle, zdraví nebo svobodě třicet let od události, která škodu způsobila.

Uznává se, že objektivní lhůta vede ke krácení práv.[80] Záměrně zasahuje i nároky, které ještě nevznikly, a záměrně ignoruje skutečnost, že věřitel si do té doby svého nároku není vědom. Objektivní lhůty tedy mají sloužit účelu právního pořádku a právní jistoty.[81] Zvláštní objektivní lhůta pro újmu na zdraví také zohledňuje, že pokračující poškození je velmi pravděpodobné a že prodleva mezi událostí, která vyvolala škodu, a škodou samotnou může činit desítky let.[82]

Je tedy od počátku zamýšlena jako kompromis mezi zájmem poškozeného na zohlednění pokračující škody a zájmem škůdce na právní jistotě. V konečném důsledku by objektivní lhůta měla nejen omezovat existující nároky, ale také chránit údajné dlužníky před neopodstatněnými žalobami.[83]

Objektivní lhůta však nestanoví absolutní mez pro vypořádání nároků.[84] Neomezuje tedy všechny nároky na odškodnění, které se týkají škody, k níž dojde později než za třicet let. Rozsudek na určení získaný krátce před uplynutím lhůty může věřiteli poskytnout dalších třicet let (§ 197 odst. 1 č. 3, § 201 BGB).[85] To může být reálné při škodě, která nastane velmi pozdě a u níž existovalo ke konci třiceti let přinejmenším podezření odůvodňující žalobu na určení. ESLP uznal základní legitimitu objektivní lhůty. Poukázal především na zájem dlužníka, pro kterého je po delší době obtížnější se hájit, a veřejný zájem, podle kterého je třeba se vyvarovat toho, aby bylo nutné posuzovat dlouholeté skutečnosti na základě ne­účinných důkazů.[86] To vše nasvědčuje tomu, že objektivní lhůty mají zohledňovat pokračující škody, ale měly by i vyloučit další pozdější škody, ačkoli to vede ke ztrátě práv věřitele.

Je však třeba mít na paměti, že existují i škody, které lze díky vědeckému pokroku i po dlouhé době zpětně „vystopovat“ až ke škodní události, což snižuje potíže s dokazováním.[87] Pokud by pak dlužník přispěl k tomu, že tato vědomost vyšla najevo teprve velmi pozdě, přesvědčivost objektivní lhůty by se ve světle principu proporcionality poněkud snížila. V hraničních případech se proto hovoří o dalších „seřizovacích šroubech“ promlčecí lhůty, které by věřiteli poskytly východisko. To zahrnuje výjimky z objektivní lhůty: její pozdější počátek až po její stavení po dobu, kdy věřitel nemohl svůj nárok vymáhat.[88]

V. Shrnutí

Podle německé právní úpravy nebrání subjektivní promlčecí lhůta vypořádání pokračujících škod. Počíná běžet teprve od okamžiku, kdy nárok vznikne a věřitel se o ní dozví. Jakmile škoda vznikne v průběhu objektivní lhůty, mohl by věřitel svůj nárok na náhradu uplatnit do tří let.

Od toho se judikatura o jednotné škodě odchyluje v tom, že – zjednodušeně řečeno – nárok na náhradu pokračující škody podléhá promlčecí lhůtě prvotní škody, jde-li o předvídatelnou pokračující škodu.

Princip jednotné škody v německém právu nemá podklad ve znění zákona. Avšak i v „nové“ úpravě promlčení se stále uplatňuje.

V případě škodních událostí bez významné prvotní škody to má tu výhodu, že odpovědnost lze včas rozpoznat. V tomto ohledu jednotná škoda slouží cíli institutu promlčení, kterým je rychlé vyjasnění právní situace v zájmu dlužníka.

V případě škodních událostí, které jsou v důsledku velkých prvotních škod vypořádány dříve, může mít jednotná škoda tu výhodu, že strany motivuje k tomu, aby ve vypořádání zohlednily i případnou pokračující škodu. Nevýhodou jednotné škody je, že může být úskalím pro věřitele.

Jednotná škoda není závislá pouze na hmotněprávním pojetí promlčení, ale také na právu procesním. Pokud je u zahraničních soudů uplatňováno německé právo promlčení, může být nezbytné v jednotlivých případech adaptovat výklad zahraničního procesního práva tak, aby správně odrážel princip jednotné škody.

Objektivní lhůty zpravidla vylučují uplatnění nároku na náhradu i pozdějších škod, protože byly přijaty s ohledem na pokračující škody a jsou chápány jako časové omezení odpovědnosti. Dlouhá objektivní lhůta by měla být zpravidla v souladu s čl. 6 odst. 1 EÚLP; ve zvláštních individuálních případech však může dojít k jeho porušení.[89]

 

Prof. Dr. Florian Eichel působí jako profesor na Institutu pro mezinárodní soukromé a procesní právo Univerzity v Bernu, Švýcarsko.

---

[1] Rozsudek ESLP z 11. 3. 2014, Howald Moor et al. vs. Suisse, č. 52067/10 et 41072/11, marg. č. 74 a násl., německý překlad v NVwZ 2015, str. 205.

[2] F. Krauskopf, R. von Märki: Ist das neue Verjährungsrecht EMRK-konform? FS Walter Fellmann, Bern 2021, str. 67, 90 a násl.

[3] Prostřednictvím tzv. závazkové reformy BGB, BGBl. 2001 I, str. 3138.

[4] F. Eichel: Die fortschreitende Konturierung des „neuen“ Verjährungsrechts, NJW 2019, str. 393.

[5] BGH NJW 2011, 218, 220; Staudinger/Peters/Jacoby, marg. č. 5 před § 194-225; M. Schefe: Modifizierungen der zeitlichen Grenze der Anspruchsverfolgung, Nomos, Baden-Baden 2019, str. 28 a násl.

[6] BT-Drucks 14/6040, str. 96; BGH NJW 2011, str. 218, 220; Zur Rolle der Beweisnot im alten Recht, BGHZ 122, 241, 244 = NJW 1993, str. 2054, 2055.

[7] BVerfG NJW 2001, str. 2159.

[8] Viz pozn. 1.

[9] BT-Drucks 14/6040, str. 95; BGH NJW 2014, str. 3713, 3717; NJW 2014, str. 3780, 3783; NJW-RR 2005, str. 1683, 1686.

[10] HKK/Hermann, § 194-225, marg. č. 29.

[11] 208, 210 BGHZ = NJW 2016, str. 629, 633.

[12] Viz Spolkový pracovní soud (BAG), NZA 2021, str. 413, marg. č. 48.

[13] MüKoBGB/Grothe, 9. vydání 2021, BGB § 194, marg. č. 7.

[14] BeckOGK/Piekenbrock, z 1. 8. 2023, BGB § 199, marg. č. 193.

[15] BT-Drucks 14/6040, str. 108; BGH NZG 2019, 1181, 1182; NJW 2021, str. 3250.

[16] F. Eichel, in Soergel: BGB, sv. 2/2, 14. vyd. 2022, § 199 BGB marg. č. 78.

[17] BGH NJW 2014, str. 2348, 2350; NJW 2014, str. 3713, 3715; BGHZ 196, 233 NJW 2013, str. 1801, 1802; NJW 1993, str. 2614.

[18] BGH NJW 2021, str. 918; NJW 2017, str. 949, 951; GRUR 2017, str. 890, 892; MS 2015, str. 445, 447; NJW 2008, str. 2576, 2579; 145, 358 BGHZ = NJW 2001, str. 885, 886.

[19] BGH NJW 2017, str. 949, 951.

[20] BGH NJW 2021, str. 918.

[21] BT-Drucks 14/7052, str. 180; BGH NJW 2009, str. 587; T. Winkelmann: Der Anspruch, Mohr Siebeck, 2021, str. 356 a násl.

[22] BGH NJW 1990, str. 1170, 1171.

[23] F. Eichel: Künftige Forderungen, Mohr Siebeck, 2014, str. 49 a násl.

[24] Podrobně T. Winkelmann, op. cit. sub 21, str. 444-447.

[25] Tamtéž, str. 456-458.

[26] Viz RGZ 83, 354, 360 (neoprávněné úkony); BGHZ 50, 21 = NJW 1968, str. 1324, 1325 (smluvní náhrada stavebních vad); NJW 1993, str. 1320, 1321 (odpovědnost advokáta); NJW 1991, str. 2833, 2835 (smluvní odpovědnost za škody).

[27] BGH NJW-RR 2022, str. 740, marg. č. 75; NZG 2017, str. 753, 755; NJW 2018, str. 2056; RGZ 83, 354, 360; BGH MDR 1959, str. 910 = BeckRS 1959, str. 1536; 50, 21 BGHZ = NJW 1968, str. 1324, 1325; NJW 1993, str. 648, 650.

[28] BGHZ 73, 363, 365 = NJW 1979, str. 1550; NJW 1993, str. 1320 a násl.; VersR 1978, str. 350 (počátek promlčení stanoven okamžikem ztráty držby předmětů přenesených do skladovacího prostoru, kde byly později spáleny, protože podle obecných životních zkušeností není možnost ztráty ještě před jejich spálením v důsledku požáru nebo jiných událostí zcela vyloučena); NJW 2018, str. 2056.

[29] BGHZ 100, 228, 232 = NJW 1987, str. 1887; NJW 1992, str. 3034; NJW 1993, str. 648, 650; BGHZ 124, 27, 30 = NJW 1994, str. 323; NJW 1996, str. 661, 662; NZG 2018, str. 1301, 1302.

[30] Staud/Peters/Jacoby, § 199 Rz 33.

[31] BGHZ 100, 228, 231 = NJW 1987, str. 1887; BGHZ 114, 150, 152 a násl. = NJW 1991, str. 2828; NJW 1993, 648, 650.

[32] RGZ 153, 101, 107; BGHZ 100, 228, 231 = NJW 1987, str. 1887; NJW 1993, str. 648, 650; NJW 1992, str. 3034; NJW 2017, str. 949, 951; GRUR 2017, str. 890, 892; NZG 2018, str. 1301, 1302.

[33] RGZ 153, 101, 107; BGHZ 100, 228, 231 = NJW 1987, str. 1887; NJW 1993, str. 1320, 1321. Blíže k tomu Arz: Die Klage auf Feststellung der Schadensersatzpflicht dem Grunde nach, NJW 2020, str. 3364.

[34] Nemělo by se hovořit o „procesní vykonatelnosti“, protože určovací žalobou nelze dosáhnout exekučního titulu.

[35] Scholz: JZ 2020, str. 231, 238.

[36] BGHZ 100, 228, 232 = NJW 1987, str. 1887; NJW 1993, str. 648, 650; WM 2009, str. 1376, 1379.

[37] Viz BeckOGK/Piekenbrock, 1. 8. 2023, BGB § 194, marg. č. 115.

[38] St Rspr BGHZ 102, 246, 248 = NJW 1988, str. 1146; NJW 2017, str. 949, 950 a násl.; WM 2015, str. 445, 447; NJW 2011, str. 2427; WM 2008, str. 202, 203; BGHZ 169, 308 = WM 2007, str. 27, 29; NJW-RR 2005, str. 69; NJW 2000, str. 1498, 1500; NJW 1993, str. 2741, 2743; NJW 1990, str. 2808, 2809; NJW-RR 1990, str. 343.

[39] BGH WM 2015, str. 445, 447; BGHZ 145, 358 NJW 2001, str. 885, 886.

[40] Op. cit. sub 16, § 199 BGB, marg. č. 87.

[41] Tamtéž, § 199 BGB, marg. č. 120 s odkazem na judikaturu.

[42] BGH NJW-RR 2011, str. 842; NJW-RR 2012, str. 111, 112 a násl.; NJW 2015, str. 2956; BKR 2010, str. 118, 119 a násl.; NomosKomentarBGB⁴/Budzikiewicz § 199, marg. č. 44.

[43] BGH NJW 2015, str. 3165, 3166; Kranz NVwZ 2018, str. 864, 865.

[44] Thole NZKart 2020, str. 227, 228.

[45] BGH BKR 2010, str. 118, 119 a násl.; NJW 2012, str. 2113, 2116; NJW-RR 2012, str. 111, 112 a násl.

[46] BGH NJW 2020, str. 1514; NZG 2017, str. 753, 755; NJW 2000, str. 861, 862. Odlišně Scholz, JZ 2020, str. 231, 232-237.

[47] BGH NJW 2000, str. 861, 862.

[48] Scholz JZ 2020, str. 231, 232, 234 a násl.

[49] BGH NJW 2000, str. 861, 862, také k tomu, že neexistuje sekundární jednota škody mezi původně nepředvídatelnými škodami: Pokud dojde k nepředvídatelné následné škodě a později k jiné, která byla v době události, z níž škoda vznikla, stejně nepředvídatelná, pak se tato pozdější následná škoda promlčí zcela samostatně, a to i pokud to bylo předvídatelné v době první následné škody.

[50] BGH NJW 1991, str. 973, 974; NJW 1973, str. 702.

[51] BGH NJW 2000, str. 861, 862.

[52] Scholz JZ 2020, str. 231, 236 a násl. (např. pro nároky plynoucí z úmyslného ublížení na zdraví nebo pro nároky z odpovědnosti za poškození orgánů).

[53] BGH NJW 1973, str. 1684.

[54] F. Eichel, NJW 2015, str. 3265, 3270 a násl.

[55] BGH NJW-RR 2018, str. 1301, 1303 a násl.; kriticky: Staud/Peters/Jacoby, § 199, marg. č. 3; Allg. Zur Klagelast als Rechtsfigur Hau, ZZP 129 (2016), str. 133.

[56] BGH NJW-RR 2018, str. 1301, 1303 a násl.; Scholz, JZ 2020, str. 231, 237; Arz, NJW 2020, str. 3364.

[57] BGH VersR 1980, str. 927; NJW-RR 1989, str. 215.

[58] BGH NJW 1967, str. 562, 563; Scholz, JZ 2020, str. 231, 237.

[59] Rozhodnuto BGH NJW-RR 2018, str. 1301, marg. č. 26.

[60] BGH NJW 2018, str. 2056, 2057; op. cit. sub 16, § 197 BGB.

[61] BGH NJW 1998, str. 1303, 1304.

[62] Tamtéž.

[63] MüKoBGB/Grothe, 9. vyd. 2021, BGB § 202, marg. č. 1 a násl.

[64] Op. cit. sub 16, § 197 BGB, marg. č. 43; AA BeckOGK/Piekenbrock, 1. 8. 2023, BGB § 197, marg. č. 54.

[65] U. Haas, X. Schulze, in Festschrift für Griedrich Graf von Westphalen, Otto Schmidt KG, Köln 2010, str. 253, 256 a násl.

[66] BGH NJW 1985, str. 791, 792; Frankfurt nad Mohanem ZfSch 2005, str. 334.

[67] BGH NJW 1985, str. 791, 792; VersR 1998, str. 1387; VersR 1986, str. 684.

[68] BGH NJW 2002, str. 1878, 1880; NJW 1992, str. 2228, 2229; Karlsruhe VersR 2006, str. 251.

[69] Koblenz NZV 2012, str. 233 a násl.

[70] Oldenburg ZfSch 2014, str. 318.

[71] Viz T. Winkelmann, op. cit. sub 21, str. 457. Viz také kritika Staud/Peters/Jacoby, § 199, marg. č. 47 a násl.

[72] BT-Drucks 14/7052, str. 180; BGH NZG 2017, str. 753, 755; Dresden, NJW 2020, str. 406, 407; Scholz, JZ 2020, str. 231.

[73] Viz např. Jaeger, ZGS 2003, str. 329, 331.

[74] Scholz, JZ 2020, str. 231, 232.

[75] Viz BAG NZA 2023, str. 757, marg. č. 25.

[76] Podobně T. Winkelmann, op. cit. sub 21, str. 458.

[77] BGH NJW 1991, str. 973, 974.

[78] ESLP (viz pozn.. 1); op. cit. sub 2, str. 67; R. Korves: Ewiges Recht? Zur Anspruchsverjährung bei der Haftung für Umwelteinwirkungen, NVwZ 2015, str. 200.

[79] Srov. Lando/Clive/Prüm/Zimmermann: Principles of European Contract Law, část III, 2003, str. 193 a také v mezidobí k čl. 128a OR měnícím švýcarské právo.

[80] BeckOGK/Piekenbrock, 1. 8. 2023, BGB § 199, marg. č. 193.

[81] MüKoBGB/Grothe, 9. vydání 2021, BGB § 194, marg. č. 7.

[82] Také k výše uvedenému Principles of European Contract Law, část III, 2003, str. 193 a dále; R. Korves, op. cit. sub 78, str. 200.

[83] Op. cit. sub 79, str. 194.

[84] BGH NJW 2018, 2056, marg. č. 23.

[85]  Op. cit. sub 16, před § 194-202 BGB, marg. č. 21.

[86] ESLP viz pozn. 1, marg. č. 72.

[87] Op. cit. sub 2, str. 67, 91.

[88] Tamtéž, str. 67, 82 a násl. Pro variantu stavení lhůt R. Korves, op. cit. sub 78, str. 200.

[89] Text tohoto příspěvku je přepracovanou formou přednášky, kterou prof. dr. Florian Eichel prezentoval dne 19. 10. 2023 na Fóru Centra právní komparatistiky PF UK. Do češtiny přeložil prof. JUDr. Luboš Tichý za asistence Mgr. Andrey Škopkové a Jakuba Gogely.