Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, Brno 2023, 315 stran

Monografii Mgr. Tomáše Gawrona „NUTNÁ OBRANA v právní praxi“ je třeba vnímat jako šťastný odborný návrat k tématu jedné z nejvýznamnějších okolností vyučujících protiprávnost v českém trestním právu.  Ze starších prací sice nelze nevzpomenout díla Vladimíra Solnaře, Adolfa Dolenského nebo Josefa Kuchty, ale skutečnost je taková, že novější příspěvky najdeme spíše v příslušné části komentářů, učebnic nebo na stránkách odborných periodik, nikoli však v ucelené práci či souboru prací.

Poslední legislativní změna zákonné úpravy nutné obrany v českém trestním právu se odehrála před třemi desítkami let, a to zákonem č. 290/1993 Sb., který částečně upravil znění nutné obrany tak, aby více odpovídalo požadavkům justiční praxe. V ustanovení § 13 trestního zákona 140/1961 Sb. bylo slovo „zřejmě“ nahrazeno slovy „zcela zjevně“ a slova „povaze a nebezpečnosti“ slovem „způsobu“. Úprava znamenala určitý posun od objektivního k objektivně subjektivnímu pojetí nutné obrany. Kromě toho a s výjimkou ústavněprávní novely čl. 6 Listiny základních svobod ústavním zákonem č. 295/2021 Sb., která výslovně zakotvila právo na obranu života se zbraní, se vývoj nutné obrany tedy ubíral především cestou, kterou mu ukazovala justiční praxe. Myslím, že i právě proto je publikovaná monografie zaměřena především na právní praxi.

Autor práci rozdělil do 22 kapitol, které tvoří logický a systematicky velmi přehledně členěný celek. Úvod každé kapitoly je historický a ukazuje vývoj obrany proti protiprávním útokům v podání rakouského trestního práva, které převzala recepční normou první republika, a jež stavěla nutnou, resp. spravedlivou obranu na nedostatku zlého úmyslu, jako součásti subjektivní stránky trestného činu až po částečně zpolitizovanou úpravu provedenou trestním zákonem z roku 1950, která zavedla kategorii přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti. Současné znění nutné obrany navazuje na text obsažený v kodexu trestního práva hmotného z roku 1961.

Protože, jak jsem se zmínil výše, každá kapitola je provázena historickým úvodem, je dobře viditelný posun ve vnímání nutné obrany (od různých typových znaků, od objektivního k subjektivnímu, od nejvýznamnějších chráněných zájmů k ochraně majetku atd.), a vynikají tak důvody, které k posunu vedly.

Kniha reflektuje nejen hmotněprávní aspekty nutné obrany, ale také potřebu analyzovat procesní uchopení, a to především z hlediska práva na spravedlivý proces. Autor se kriticky zamýšlí nad praxí orgánů činných v trestním řízení, zejména v úvodních fázích procesu. Korektně kritizuje občas rutinní přístup policejních orgánů a státních zástupců spočívající v automatickém zahajování trestního stíhání (tzv. pro jistotu) proti obránci bez rozlišení konkrétních okolností případu. Navrhuje rovněž konkrétní legislativní opatření, které by mohlo podle jeho názoru této nežádoucí praxi čelit, ale sám přiznává, že se může jevit poněkud kazuistické. Nedá mi, abych si nevzpomněl na v předchozím trestním kodexu zakotvený materiální znak trestného činu – společenskou nebezpečnost, která v takových případech, jako nástroj hmotněprávní oportunity, bývala jistým východiskem.

K procesním otázkám se autor vrací ještě v závěrečné části knihy při analýze úspěšnosti dokazování jednotlivých elementů nutné obrany znaleckými posudky; stranou zájmu autora nezůstal ani význam zásad trestního řízení (presumpce neviny atd.).

Stěžejní kapitoly jsou poctivým rozborem znaků nutné obrany, a to individuálního práva se bránit jako východiska, formy a povaha útoku a práva jej odvrátit a absence subsidiarity, která je naopak typická pro krajní nouzi.

Praktickou hodnotu práce podtrhuje celá řada momentů. Text je prostoupen konkrétními příklady z praxe, zabývá se kriminologickými aspekty pachatele útoku a útoku samotného. Tím si autor vytvořil pozoruhodný základ pro proces fázování: pachatel – útok – obránce – odvracení útoku, a to z pohledu judikatury často ovlivněné aktuální teorií.

Tomáš Gawron se nevyhýbá ani tak komplikovaným aspektům nutné obrany, jako jsou formy trestné součinnosti (množina útočníků) nebo úlohy živých nástrojů či postavení tzv. nepřímého útočníka. Zcela unikátní jsou úvahy o následcích obranného jednání ve sféře třetí osoby (třetí osoba se stane obětí nutné obrany směřující vůči útočníkovi). Tato část knihy je alternativní reakcí na stanovisko veřejného ochránce práv, který v konkrétní, před ním projednávané věci (a patrně i s použitím rozhodnutí R 9/1988 Sb. rozh. tr.) s odkazem na vybrané prameny popisující důsledky tzv. aberace v nutné obraně, aplikoval ustanovení o krajní nouzi (nutná obrana je speciálním případem krajní nouze). Autor se zde kriticky zamýšlí nad důsledky tohoto přístupu, když obranou jsou zasaženy třetí osoby a kdy jinak nutná obrana bez tohoto „vedlejšího“ účinku není možná. Argumentace praktickými aspekty konkrétního případu, při kterém skupina agresorů ve vlaku útočí na vybraného jednotlivce a tento nebo někdo jiný (zde označený jako „ozbrojený samaritán“) proti nim použije hromadného slzotvorného prostředku nebo střelné zbraně a při tom zasáhne i osoby nezúčastněné, vyvolává jistě řadu otázek a je třeba na ně odpovědět (spolu s J. Kuchtou je třeba se ptát například na to, zda je povinností třetích osob strpět následky odvracení útoku). Autor v případě záporné odpovědi spatřuje cestu, která by směřovala až k absurdnímu zákazu nutné obrany v případech podobných. Aktuálnost této analýzy a názorů zde soustředěných vyvstává nejen v souvislosti se střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které jsme nedávno byli svědky. 

Příjemným doplněním těchto neotřelých úvah je část věnovaná souběhu nebo střetu různých okolností vylučujících protiprávnost, mezi něž autor řadí i případy vyloučené protiprávnosti, které nejsou výslovně trestním kodexem upraveny (oprávněná svépomoc, občanské zadržení atd.). Rozbor situací, jimiž se publikace (často s odkazem na konkrétní rozhodnutí soudů) na tomto místě zabývá, je v naší novodobé odborné literatuře opět ojedinělý a čtenář, který se o podmínky nutné obrany zajímá, jistě ocení úsilí autora o zpřístupnění některých, jinak v praxi spíše latentních úvah.

Velmi oceňuji zpracování tzv. preventivní nutné obrany za použití automatických obranných zařízení. Nevadí, že ve srovnání s ostatními částmi práce zde autor zvolil, spíše než analýzu, porovnání názorů A. Dolenského, F. Novotného a J. Kuchty. Osobně jsem přesvědčen, že zejména Kuchtova definice, založená na předpokladu, podle kterého náš právní řád nežádá, aby obránce musel být v okamžiku útoku na místě útoku a musel se utkat s útočníkem tváří v tvář (zejména při ochraně majetku), je zcela správná. Ani autor tento názor nezpochybňuje a správně zdůrazňuje, že v takových případech jsou na obránce kladeny zvýšené nároky, právě z důvodů časového prostoru, který má k dispozici. Čili, je požadována vyšší míra opatrnosti, resp. rozvahy s cílem vyloučit nechtěné následky činnosti automatických zařízení vůči třetím osobám (například dětem).

Následující – podle mého názoru neméně významné – části knihy  se zabývají fázováním elementů nutné obrany – příprava, přímo hrozící, přímo hrozící a bezprostředně hrozící útok, počátek útoku, trvání útoku, ukončení útoku.  Tomáš Gawron zde zvolil nejen tradiční způsob analýzy, ale provedl na příkladech z kazuistiky demonstraci těchto fází, což čtenáři velmi usnadňuje pochopení výkladu. Na tyto partie kniha navazuje rozborem legální intenzity obranného jednání, tedy přiměřeností, resp. nepřiměřeností obrany, způsobu útoku z objektivního či subjektivního hlediska, ale i chráněného zájmu (život, zdraví, svobodu, majetek atd.).

Častým případem v soudní praxi jsou tzv. vyprovokované útoky, které sebou nesou riziko podnícení útoku jiné osoby. Občas jsou tyto akty označovány za „zaviněné útoky“.  Autor považuje takové situace za důležitou a častou okolnost nutné obrany a věnuje jim samostatnou kapitolu. Závěry o potřebě tyto vyprovokované útoky hodnotit z hlediska původního záměru iniciátora/provokatéra jsou v souladu s rozhodovací praxí soudů.

Stranou pozornosti zpracovatele nemohly zůstat ani případy vybočení z podmínek nutné obrany (extenzivní a intenzivní exces), které jsou sice průběžně analyzovány v rámci jednotlivých kapitol, ale shrnutí najdeme až v části 18. Lze jen přisvědčit jeho názoru, že tyto případy (i v návaznosti na konkrétní formu zavinění) by zasluhovaly samostatného ustanovení.

V souladu se shora uvedeným hodnocením obsahu knihy lze jistě dospět k závěru, že monografie „NUTNÁ OBRANA v právní praxi“ nejen, že vyplňuje citelnou mezeru v odborné literatuře, ale jistě bude i významným příspěvkem oživujícím diskuse o právní úpravě nutné obrany. Lze ji vřele doporučit pozornosti nejen praktiků, ale všem, kdo se o okolnosti vylučující protiprávnost v trestním právu zajímají.

Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., vysokoškolský pedagog – Katedra trestního práva PF MU Brno, advokát – Dentons Europe, CS LLP