Soudní dvůr Evropské unie zveřejnil dne 18. ledna 2024 rozsudek ve věci C-218/22 | Comune di Copertino, podle něhož pracovník, který nemohl vyčerpat všechny dny placené dovolené za kalendářní rok před odstoupením z funkce, má nárok na finanční náhradu. SD EU konstatoval, že členské státy EU nemohou uplatňovat důvody spojené s kontrolou veřejných výdajů k omezení tohoto nároku.

Zaměstnanec veřejné správy zastával od února 1992 do října 2016 funkci ředitele pro veřejné práce v obci Copertino (Itálie). Odstoupil z funkce z důvodu předčasného odchodu do důchodu s tím, že podal návrh na vyplacení finanční náhrady za 79 dnů placené dovolené za kalendářní rok, které nevyčerpal během svého pracovního poměru. Obec Copertino napadla tento návrh s odvoláním na pravidlo stanovené v italských právních předpisech, podle něhož nemají pracovníci ve veřejném sektoru v žádném případě nárok na finanční náhradu namísto dnů placené dovolené za kalendářní rok, které nebyly vyčerpány při ukončení pracovního poměru

Italský soud, kterému byl předložen spor mezi zaměstnancem veřejné správy a obcí Copertino, chová pochybnosti o slučitelnosti tohoto pravidla s unijním právem. Podle směrnice „o pracovní době“¹ má totiž pracovník, který do skončení svého pracovního poměru nemohl vyčerpat celý nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, nárok na finanční náhradu za nevyčerpané dny placené dovolené za kalendářní rok.

Soudní dvůr ve svém rozsudku potvrdil, že unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která zakazuje vyplatit pracovníkovi finanční náhradu za nevyčerpané dny placené dovolené za kalendářní rok, pokud tento pracovník dobrovolně ukončí svůj pracovní poměr.

Pokud jde o cíle sledované italským zákonodárcem přijetím dotčené vnitrostátní právní úpravy, Soudní dvůr připomněl, že nárok pracovníků na placenou dovolenou za kalendářní rok, včetně jejího případného nahrazení finanční náhradou, nemůže být podřízen úvahám ryze ekonomické povahy, jako je kontrola veřejných výdajů.

Soudní dvůr naproti tomu konstatoval, že cíl související s organizačními potřebami veřejnoprávního zaměstnavatele k racionálnímu plánování doby dovolené ve skutečnosti odpovídá cíli směrnice, jímž je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul, a současně jej podnítil k čerpání dnů dovolené.

V této souvislosti Soudní dvůr dospěl k závěru, že unijní právo nebrání ztrátě tohoto nároku pouze tehdy, když pracovník záměrně nečerpal dny dovolené, ačkoli jej k tomu zaměstnavatel podnítil a informoval jej o riziku, že o ně na konci referenčního období nebo období převoditelnosti přijde.

Z toho vyplývá, že pokud zaměstnavatel neprokáže, že vynaložil veškerou náležitou péči, aby pracovník skutečně mohl čerpat dny placené dovolené za kalendářní rok, na které měl nárok, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, je třeba mít za to, že zánik nároku na uvedenou dovolenou na konci referenčního období nebo období převoditelnosti, a v případě ukončení pracovního poměru s tím související neexistence finanční náhrady za nevyčerpané dny dovolené za kalendářní rok, porušují čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice 2003/88, jakož i čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí, jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Obrazový záznam z vyhlášení rozsudku je dostupný na Europe by Satellite.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Ilustrační foto: canva.com

¹ Článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby a článek 31 – Slušné a spravedlivé pracovní podmínky – Listiny základních práv Evropské unie.