Následující článek pojednává o výkonu závislé práce v rámci digitálních pracovních platforem. Přibližuje rozhodnutí orgánů inspekce práce o problematice nelegálního zaměstnávání v případě kurýrů – doručovatelů nákupů. Analyzován je skutkový stav spolu s právním hodnocením, a to v jednotlivých aspektech závislé práce, kdy důraz je kladen též na doposud nevyjasněné otázky hospodářské a osobní závislosti, na které přináší odpověď až judikatura správních soudů.

O fenoménu digitálních pracovních platforem[1] bylo v teoretické rovině v tuzemských poměrech již mnohé řečeno.[2] V pracovněprávních aspektech je klíčová otázka statusu pracovníků na digitálních pracovních platformách.[3] V obecné rovině by bylo možné konstatovat, že základní argumenty již byly doktrinálně vysloveny,[4] avšak přesto doposud nebylo postaveno najisto, zda příslušné orgány budou pracovníky v rámci digitálních pracovních platforem kvalifikovat jako zaměstnance, či naopak jako osoby samostatně výdělečně činné.

Prozatím u nás nejsou dohledatelná rozhodnutí správních soudů v této oblasti, nicméně výkon práce kurýrů byl již předmětem rozhodovací činnosti orgánů inspekce práce, které konstatovaly, že u těchto pracovníků došlo k nelegální práci.[5] Uvedené rozhodnutí týkající se mj. kurýrů (doručovatelů) bude dále přiblíženo a analyzováno ze skutkového a právního hlediska.

Definiční znaky závislé práce a obojetné činnosti

Jasné rozlišení a měřítko pro určení závislé práce na straně jedné a výkonu samostatně výdělečné činnosti na straně druhé je stále přetrvávajícím úskalím pracovněprávní legislativy. Ač některé činnosti mohou být vykonávány jako tzv. obojetné (tj. lze je konat v režimu závislé práce, avšak taktéž i v režimu samostatné výdělečné činnosti), přesto je i u těchto obojetných činností možné hodnotit míru závislosti, kdy lze plně odkázat na závěry Tkadlece, který shrnuje rozhodující aspekty:

1. hospodářská závislost,
2. provedení testu kontroly,
3. osobní výkon činnosti,
4. soustavnost,
5. pravidelnost v odměňování a v udílení pokynů,
6. hrazení nákladů a odpovědnost,
7. čas a místo výkonu činnosti poskytovatele práce,
8. podřízení smluvního vztahu zákoníku práce (používání institutů zákoníku práce),
9. subjektivní vnímání smluvního vztahu.[6]

Tyto závěry v jistém smyslu korespondují též se zahraničními přístupy, kdy pro případ hodnocení pracovníků na digitálních pracovních platformách lze odkázat např. na tzv. ABC test.[7]

Je z povahy věci zřejmé, že se v případě digitálních pracovních platforem o „čisté“ naplnění znaků závislé práce bude jednat zřídkakdy. Naopak ve většině případů se bude jednat o limitní a hraniční podmínky, kdy samozřejmě bude nezbytně nutné vycházet z okolností konkrétního případu. I z těchto důvodů byl v závěru roku 2021 představen návrh směrnice 2021/0414 (COD) o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím digitálních pracovních platforem.[8] Směrnice by v budoucnu měla usnadnit legislativní sladění úpravy výkonu závislé práce na digitálních pracovních platformách napříč členskými státy Evropské unie. V tomto směru je ovšem potřebné se zamyslet již nad problematikou v konturách současné právní úpravy de lege lata.

Východiskem zůstávají definiční znaky závislé práce dle § 2 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (též jen „zák. práce“), podle nichž se o závislou práci jedná tehdy, pokud je:

– vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,

– jménem zaměstnavatele,

– podle pokynů zaměstnavatele, a

– zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

Nadto platí podmínky výkonu závislé práce dle § 2 odst. 2 zák. práce, jakožto pomocná kritéria:

– závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci,

– na náklady a odpovědnost zaměstnavatele,

– v pracovní době,

– na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě.

Kurýr jako zaměstnanec digitální pracovní platformy pod hledáčkem inspekce práce

Skutkové vymezení

Pokud jde o skutkové přiblížení kontroly provedené SÚIP,[9] dle té bylo zjištěno, že činnost kurýrů, jejichž náplň práce představoval rozvoz zakázek (nákupů) pro koncové zákazníky platformy, byla vykonávána jak fyzickými osobami jako osobami samostatně výdělečně činnými (též jen „OSVČ“), tak i zaměstnanci dle dohody o provedení práce (též jen „DPP“) s pracovním úkolem „rozvoz zakázek“. Z provedeného dokazování SÚIP uzavřel, že práce kurýrů OSVČ a kurýrů DPP se v ničem (krom zvláštních bonusů u OSVČ) nelišila, neboť práce byla „totožného charakteru, stejně organizována, stejně prováděna a stejně kontrolována“, kdy touto činností byla zajišťována podnikatelská činnost platformy, která byla připravena, organizována i kontrolována platformou při využití stejných pracovních prostředků, při zcela totožném postupu kurýrů.[10]

Kurýři pracovali v nerovnoměrném rozvržení pracovní doby, v krátkém (středa, čtvrtek) a dlouhém (pondělí, úterý, pátek, sobota, neděle) týdnu. Práce byla obvykle konána od 8 hodin (některými kurýry již od 6 hodin) do zpravidla 20 hodin (opět někteří až do 22 hodin) s dvou- až tříhodinovou pauzou. Kurýři OSVČ měli v nájmu terminál na přijímání plateb, automobil a mobilní telefon s aplikací. Výkon práce byl zásadně shodný, neboť při příchodu do práce se kurýr přihlásil do aplikace (pro DPP byla v rámci aplikace evidována též pracovní doba, oproti tomu OSVČ si evidoval jen realizované zakázky), byla zaevidována jeho dostupnost a od této chvíle mu mohly být přidělovány zakázky. Následně přes aplikaci obdržel informaci o zakázce (místo vyzvednutí, místo doručení, nejvhodnější trasu), koncový zákazník zaplatil (v hotovosti či bezhotovostně prostřednictvím terminálu), přičemž takovýchto zakázek bylo vyřízeno při jedné cestě přibližně osm, a následně se celý proces opakoval. V době pauzy se kurýr nahlásil na dispečink, který jej z aplikace odhlásil. Po pauze se kurýr opět přihlásil sám do aplikace a práci konal, dokud byly zakázky, nejpozději do 22 hodin. Kontrolu prováděla platforma (GPS v automobilu i mobilním telefonu), reklamaci koncového zákazníka vyřizovala platforma. Odměňování bylo nastaveno jednotně 45 Kč za zakázku (v případě OSVČ navíc s možným bonusem), fakturace kurýrů OSVČ byla jedenkrát za měsíc. Pokud kurýři nemohli práci konat, svou absenci hlásili svému „vedoucímu“, který za ně zajistil náhradu.

Právní hodnocení

SÚIP s odkazem na znaky závislé práce dle § 2 odst. 1 zák. práce konkretizované judikaturou Nejvyššího správního soudu (též jen „NSS“)[11] konstatoval, že v případě uvedené kontroly bylo zjištěno u kurýrů OSVČ naplnění znaků závislé práce. Těmito znaky ve světle uvedené judikatury jsou:

– soustavnost,

– osobní výkon práce,

– vztah nadřízenosti a podřízenosti,

– osobní a hospodářská závislost.

Soustavnost (vykonávání závislé práce) byla dovozena z dlouhodobosti (resp. pravidelnosti) výkonu práce kurýry (nejednalo se o příležitostnou či jednorázovou spolupráci). SÚIP nepřisvědčil tvrzením, že si kurýři mohli vybírat jednak dny, kdy budou zakázky realizovat (rozvrženo bylo do dlouhých a krátkých týdnů), a jednak pracovní dobu (ta byla určena dispečinkem v závislosti na četnosti zakázek). Měsíčně kurýři odpracovali přibližně 15-18 dnů, což je v zásadě obvyklé i v pracovním poměru. Výkon práce některých kurýrů pro další subjekty navíc nic neměnil na naplnění znaku soustavnosti.

Osobní výkon práce byl v předmětném případě dovozen u kurýrů jednak z jejich přítomnosti v době kontroly na místě samém, ale taktéž ze zjištění nezastupitelnosti kurýrů. Pokud kurýři nemohli práci konat, nezajišťovali plnění svého závazku jinými osobami, avšak, jak shodně potvrdili, naopak kontaktovali nadřízeného, který náhradu zajistil. Přestože smlouva mezi kurýry a platformou nevylučovala možnost zapojení třetích osob, fakticky nebylo reálné kurýra zastoupit, neboť výkon práce probíhal prostřednictvím nástrojů platformy (mobilní telefon a aplikace, automobil, platební terminál), kdy uvedené zastoupení nebylo dobře možné s „ohledem na odpovědnost z hlediska nájmu věcí a bezpečnosti práce“.[12] Nadto bylo přihlédnuto k tomu, že se fakticky nejednalo o nájem věcí, ale sdílené užívání pracovních prostředků platformy, neboť kurýři si obvykle střídali automobily (a to jednak mezi sebou, jednak spolu se zaměstnanci platformy). Jednalo se „de facto o ujednání (…) o tom, že za úplatu budou používat jakékoli prostředky (…), které budou k dispozici“.[13]

Vztah nadřízenosti a podřízenosti byl dovozen s odkazem na závěry NSS,[14] a to zejména způsobem provádění zakázek a jejich kontroly. V rámci předmětného řízení byla platformou mnohdy akcentována flexibilita a volnost kurýrů, která se měla konkrétně projevovat tím, že „byli pánem svého času“, avšak tomuto SÚIP nepřisvědčil. Sjednávání dostupnosti dle libovůle kurýrů nebylo dobře možné za situace, kdy platforma potřebovala naplnit určitý počet rozvozů každý den. Navíc platforma nabízela služby koncovým zákazníkům v podobě doručení objednávky do dvou hodin, tedy bylo nezbytné dostupnost doručovatele zajistit. Uvedené navíc podtrhuje pro kurýry stanovený dlouhý a krátký týden výkonu práce. Časová volnost taktéž nemohla být natolik volná, jak je obvyklé pro OSVČ, když se kurýři museli podřídit dispečinku platformy a rozvoz realizovat dle četnosti objednávek (kromě pauzy, kterou ale taktéž museli hlásit dispečinku a následně se po pauze opět platformě hlásili prostřednictvím aplikace). Pokud se již kurýr do aplikace jednou přihlásil, nebylo možné zakázky odmítnout. Koordinátor provozu logistiky navíc nedokázal odlišit rozdíl výkonu práce u kurýrů DPP a kurýrů OSVČ, kdy základním rozdílem bylo údajně to, že kurýrům DPP je v pozici nadřízeného, oproti tomu kurýrům OSVČ je v pozici partnera. Uvedené ovšem následně bylo vyvráceno, když se pro případ nemožnosti realizovat rozvoz u kurýrů DPP neprojevovaly podstatné důsledky porušení pracovních povinností (neboť s uvedeným koordinátor nic nezmůže za situace, je-li zaměstnanec pouhý brigádník). SÚIP tedy tento prvek uzavřel s tím, že kurýři DPP i OSVČ „byli stejně organizováni a měli stejné pracovní podmínky“.[15]

Osobní a hospodářská závislost jakožto podmnožina prvku vztahu nadřízenosti a podřízenosti byla zkoumána v několika rovinách. První z nich představovala skutečnost odměňování, neboť důvodem podřízení se podmínkám organizace práce bylo získání odměny, která tvořila „převážnou část získanou z výkonu této činnosti“,[16] a v některých případech snad i výhradní příjem. Výše odměny činila 45 Kč za zakázku, která mohla být navýšena o bonusy a spropitné, kdy o konečné výši odměny rozhodovala platforma. Kurýři ani neznali odpověď na otázku, jaký jim plyne čistý zisk z rea­lizované zakázky, neboť ani neznali přesné náklady na realizaci těchto zakázek (neznali výši nájemného automobilů, nehradili pohonné hmoty, nezajišťovali servis automobilů). Kurýři do uvedené činnosti (kromě výkonu práce) nevkládali dle SÚIP žádné náklady. Na naplnění podmínky osobní a hospodářské závislosti dle SÚIP nic neměnila ani skutečnost, že někteří kurýři realizovali další podnikatelskou činnost, neboť dle odůvodnění rozhodnutí jiný příjem OSVČ nemůže vylučovat výkon jiné závislé práce.[17] Tímto výkladem by totiž byl popřen „výkon závislé práce v případech, kdy fyzická osoba vykonává práci u více zaměstnavatelů nebo kdy fyzická osoba má vedle podnikání také zaměstnání nebo kdy fyzická osoba s (…) pracovním poměrem má vedlejší podnikatelskou činnost, nebo také u studentů, kteří mají příjem zejména od rodičů a chodí si přivydělávat“.[18] Kurýři OSVČ činnost realizovali pro platformu, a nikoli pro jiné subjekty.

Zde je namístě uvažovat, zda by se SÚIP v této souvislosti neměl zabývat rozsahem další činnosti podrobněji, neboť uvedené v odůvodnění rozhodnutí absentuje, a přitom by takový rozbor mohl napomoci vyšší přesvědčivosti rozhodnutí. Na druhé straně je otázkou, zda skutečně jakýkoli jiný příjem není potřebné co do rozsahu (výše) zkoumat, neboť předestřenou logikou předmětného rozhodnutí by zkoumání rozsahu vedlejšího příjmu stejně nemohlo mít na hodnocení věci vliv (čímž SÚIP argumentačně en bloc vylučuje zkoumání rozsahu jednotlivých příjmů). S tímto závěrem nelze zcela souhlasit, neboť počet subjektů, pro které je činnost pracovníkem realizována, a výše příjmů z jednotlivých činností získaná dle autora tvoří jeden z podstatných prvků posuzování naplnění znaků závislé práce. Přestože nelze hodnocení omezit na pouhé tzv. „kupecké počty“, stále by se k výši a poměru jednotlivých příjmů mělo přihlížet, a to nikoli izolovaně, ale s přihlédnutím ke všem ostatním dílčím aspektům. Jakkoli uvedené může znesnadnit zjištění zastřeného zaměstnání (zejm. v případě zaměstnání na tzv. částečný úvazek), přesto by se SÚIP konkrétními poměry příjmů měl zabývat, aby mohl dojít k závěru, zda je zde dána hospodářská (ekonomická) závislost. Obvykle totiž, má-li pracovník možnost obstarat si příjem jiným způsobem („nezávisle“ na platformě), indikuje to spíše osobu samostatně výdělečně činnou. Konstatování, že pracovník „má možnost“, ovšem značí nejen možnost ve smyslu potenciality, ale pro účely hodnocení míry závislosti se musí jednat též o materiální realizaci této možnosti. Jinými slovy řečeno, pracovník nebude závislý na platformě, pokud si dokáže zajistit (a zajišťuje si bez dalšího) i jiný příjem. Judikatura uvedené koncentruje do otázky, zda odměna tvoří „(ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů“.[19] Právě tento stěžejní aspekt blíže rozvádí rozhodnutí NSS,[20] dle kterého „onou hranicí (v judikatuře dosud jen částečně vymezenou), kdy nelze jednu osobu označit za ekonomicky závislou na jiné, je schopnost této osoby (intelektuálně, odborně, jazykově či jinak podmíněná) si podnikáním samostatně zajistit příjem i v případě, kdy jí nebude zajišťován jejím dlouhodobým spolupracovníkem. Pokud takovou schopnost určitá osoba nemá, je uzavření pracovněprávního vztahu jistě v jejím zájmu, a tedy je splněn daný definiční prvek závislosti.“[21]

Současně vedle výše uvedeného samozřejmě hrozí další zastírání skutečných vazeb (např. pokud pracovník bude konat činnost sice pro více právnických osob, avšak ve svém důsledku bude dáno jednotné řízení, kontrola, shodný proces realizace výkonu práce a mnohdy bude na konci řetězce právnických osob jedna a ta samá osoba jako koncový příjemce výhod z činnosti pracovníka), přičemž takovéto jednání je nezbytné rozklíčovat pro budoucí konstatování obcházení zákona.[22]

Pokud jde o další rovinu míry osobní a hospodářské závislosti, bylo přihlédnuto k tomu, že ke kurýrům je en bloc přistupováno jako k osobám podřízeným, když ty mohly být hodnoceny koncovými zákazníky (za realizovaný rozvoz zakázky), s čímž dále koresponduje dotaz na hodnocení kurýrů na pronajímaném automobilu „Jak řídím?“.

Nadto bylo dalším aspektem zjištění, že si kurýři zakládali shodné živnostenské oprávnění v souvislosti se zahájením spolupráce s platformou. Krátká časová souvislost ve vztahu k navázání spolupráce s platformou spolu s věcným aspektem shodného živnostenského oprávnění v předmětu podnikání (Silniční motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí) indikoval osobní a hospodářskou závislost kurýrů.

Výkon práce dle pokynů platformy byl dalším znakem, který byl zkoumán, kdy jako východiska byly uváděny pracovněprávní pokyny na straně jedné (konkrétní pokyny, zadávané v průběhu výkonu práce, jejichž plnění podléhá kontrole a příp. je upřesňováno a doplňováno, kdy součástí uvedeného jsou taktéž pracovní prostředky určené zaměstnavatelem a zaměstnanec nemá svobodnou volbu postupu) a příkazy v občanskoprávních či obchodně-právních vztazích na straně druhé [pokyn k provedení konkrétního díla či poskytnutí služby (se specifikací jakosti a doby provedení), kdy proces (postup) k dosažení výsledku, včetně využitých prostředků, je zásadně v dispozici zhotovitele či příkazníka]. V případě kurýrů ovšem nebyla dána volnost při výběru postupů ani nástrojů (automobil, telefon s aplikací, platební terminál), kterými realizovali práci, ostatně ani co do termínů a časů realizace nebyly u kurýrů podmínky typické pro OSVČ. „Plnění bylo průběžně organizováno, aktualizováno a kontrolováno, tedy nacházeli se v organizační struktuře obviněného.“[23] Činnost kurýrů navíc byla průběžně kontrolována prostřednictvím GPS a mobilní aplikace. V této souvislosti SÚIP uzavírá, že se v předmětném případě nemohlo jednat o vztah občanskoprávní ve smyslu příkazní smlouvy.[24]^{, [25]}

Výkon práce jménem zaměstnavatele byl v posuzovaném případě taktéž naplněn, neboť kurýři vystupovali při doručování zakázky jménem platformy (automobil s logem platformy), přijímali platby pro platformu, přičemž dle SÚIP je vnímání pracovníků ze strany třetích osob (koncových zákazníků platformy) velmi podstatným prvkem, kdy vzhledem k celkové prezentaci služby ohledně platformy je tento prvek u kurýrů taktéž naplněn. Uvedený prvek přitom představuje objektivní kategorii (jak se činnost jeví pro vnějšího nestranného a nezávislého pozorovatele).

Nadto byla v předmětném rozhodnutí zkoumána autonomie vůle, kdy vztah platformy a kurýrů jako OSVČ vzešel z údajného požadavku na straně kurýrů. V tomto směru SÚIP zevrubně vypořádával argumentaci platformy ve vztahu k otázce, zda s ohledem na autonomii vůle smluvních stran ty mohou upřednostnit občanskoprávní vztah před vztahem pracovněprávním, přičemž s poukazem na vztah občanského zákoníku a zákoníku práce, s ohledem na kogentní úpravu § 3 zák. práce, a dále s ohledem na rozlišení závislé činnosti a závislé práce uzavírá, že autonomie vůle smluvních stran je omezená do té míry, v jaké se smluvní strany rozhodnou realizovat činnost naplňující znaky závislé práce mimo základní pracovněprávní vztah. Pokud se strany rozhodnou založit vzájemnou spolupráci, jejímž předmětem bude výkon závislé práce, ať již bude formálně označena smlouva jakkoli, je zde dán pracovněprávní smluvní přímus (k uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti), kdy v opačném případě se jedná o umožnění zastřeného zaměstnání. K posledně uvedenému rozlišení závislé činnosti a závislé práce je možné odkázat na nedávné rozhodnutí NSS.[26]

Kurýři měli s platformou uzavřenou smlouvu o spolupráci a smlouvu o přepravě věcí, která ovšem dle SÚIP nemohla být smlouvou o přepravě věcí, kdy bylo odkázáno na § 2555 odst. 1 o. z., dle kterého „smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné“, přičemž platforma požadovala rozvoz zásilek do budoucna (minimálně po dobu sjednanou ve smlouvě, tj. v daný kalendářní den), a dále ujednání rámcové smlouvy neodpovídalo výkladu provedenému v rozsudku Nejvyššího soudu (též jen „NS“) ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2704/2009, podle kterého „byť je smlouva o přepravě věci smlouva konsensuální, smluvní strany musí vždy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a určení. Rámcové vymezení není pro přepravní smlouvu dostačující.“ V této souvislosti SÚIP ovšem nijak nevypořádává aplikaci též na poměry o. z., přesto např. Zagol dovozuje přenositelnost i ve vztahu k o. z.,[27] a činí tak i některé nalézací soudy.[28] K tomu platforma konstatovala, že se „dílčí smlouvy o přepravě zásilky uzavírají na základě akceptace objednávek“,[29] avšak dané SÚIP vyvrátil tím, že ujednání o dílčích smlouvách smluvní podmínky neobsahovaly, když upravovaly jen objednávky ze strany platformy, avšak ty nebylo možné akceptovat již jen pouhým přihlášením se do aplikace za situace, kdy kurýři neměli možnost odmítnout jednotlivé zakázky (rozvozy), které jim byly automaticky po dobu dostupnosti bez dalšího přidělovány. „Kurýři nevěděli po přihlášení do aplikace, kolik souborů zakázek se zásilkami obdrží, neboť po rozvezení jim byla bez dalšího přidělena další várka zásilek k rozvezení. Kurýři tak výhradně zajišťovali podnikání obviněného, do něhož vkládali pouze svoji pracovní činnost. Nelze také přehlédnout, že kurýři s obviněným uzavírali rovněž Rámcové smlouvy o pronájmu a užívání vozidla a mobilního telefonu. Uzavření rámcové smlouvy nájemní je již ze své podstaty absurdní, neboť nájemní smlouva je v ust. § 2201 o. z. definována: Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. V dané věci se nejednalo o přenechání určité věci (automobilu či mobilního telefonu), jak potvrzovali kurýři jako zaměstnanci obviněného nebo kurýři jako OSVČ, ale de facto o využívání jakéhokoliv volného vozidla či mobilního telefonu, který byl k dispozici u obviněného, neboť, jak opakovaně kurýři potvrzovali, se v autech střídali, po rozvozu zakázek auto vraceli (pokud nerozváželi i druhý den), o auta se nijak nestarali (nehradili pohonné hmoty ani servis; v době servisu využívali jiná auta) atp. Z toho je nabíledni, že těmito rámcovými nájemními smlouvami bylo pouze upraveno právo kurýrů k využívání jakéhokoliv vozidla z vozového parku obviněného. Jedná se tak de facto o přidělování pracovních prostředků, za které však obviněný požadoval úhradu.“[30]

Ve vztahu k otázce společenské škodlivosti SÚIP vypočítává velmi zásadní dotčení veřejného zájmu, když u řešených patnácti zastřených pracovněprávních vztahů stát přicházel každý měsíc na odvodech o částku přesahující 350 000 Kč.

Dílčí shrnutí

Uvedené rozhodnutí [kterým byla platforma uznána vinnou ze spáchání přestupku, jenž byl spáchán tím, že tato platforma umožnila výkon nelegální práce dle § 140 odst. 1 písm. c) zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti] bylo následně potvrzeno Státním úřadem inspekce práce,[31] což znamená relativně striktní přístup SÚIP k přístupu výkonu závislé práce v rámci digitálních pracovních platforem. Ač lze v odborné diskusi zaznamenat vzájemně rozličné přístupy,[32]^{, [33]} a přestože by se i k samotnému analyzovanému rozhodnutí bylo možné v jednotlivostech stavět s výhradou, jedná se zcela jistě o krok správným směrem, kdy obdobné snahy o omezení práv zaměstnanců a nákladové optimalizace nemohou ani pod rouškou „doby nových technologií“ obstát v případě, kdy dochází k výkonu nelegální závislé práce. Jak konstatoval odvolací správní orgán, není navíc namístě ani argumentace obdobným jednáním konkurence, neboť jednak platforma postupovala protiprávně, a za druhé je v případě nelegálního zaměstnávání neoprávněně zvýhodněna vůči všem zaměstnavatelům, kteří pracovněprávní předpisy dodržují [nikoli jen vůči zaměstnavatelům na (pro platformu) relevantním trhu].[34]

Závěr

Jak bylo rozebráno, ač digitální pracovní platformy přistupují k výkonu závislé práce mnohdy jako k výkonu práce osobami samostatně výdělečně činnými, takovýto náhled nesdílí orgány inspekce práce, které již v minulosti rozhodly pravomocně o přestupku za jednání, kterým byl umožněn výkon nelegálního zaměstnání. Pokud jde o naplnění znaků závislé práce, může se jevit problematické, jak přistupovat k otázce prvku nadřízenosti a podřízenosti v podmnožině otázky osobní a hospodářské závislosti. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2023, č. j. 10 Ads 235/2021-31, který uzavírá, že tato podmínka nebude naplněna za situace, kdy je pracovník schopen (na základě určitých specifik intelektuálně, odborně, jazykově či jinak podmíněně) si podnikáním zajistit příjem.

Je otázkou, jakým způsobem budou k uvedené problematice v budoucnu přistupovat správní soudy, avšak již v tuto chvíli je zřejmé, že orgány inspekce práce opakovaně (v některých případech doposud nepravomocně) rozhodly o nelegálním zaměstnávání v rámci digitálních pracovních platforem.

V obecné rovině tedy lze doporučit vyšší obezřetnost při sjednávání obchodních vztahů, které při samotné realizaci mohou naplnit znaky závislé práce.[35]

 

JUDr. Vojtěch Jirásko působí v AK Narcis Tomášek a partneři a jako doktorand na PF UP v Olomouci.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] Za platformu je možné obvykle považovat určitou aplikaci, avšak formálně ji zásadně provozuje obchodní společnost ji vlastnící (např. Bolt Services CZ s. r. o., Wolt Česko s. r. o., VELKÁ PECKA s. r. o., Košík.cz s. r. o., etc.). Pracuje-li se s pojmem platforma, jedná se o subjekt, který vlastní a obvykle též provozuje danou platformu.

[2] Srov. V. Krajčík, J. Veber, A. Ključnikov a kol.: Analýza dopravních služeb v sektoru sdílené ekonomiky a na jejím pomezí, VŠPP, Praha 2017, dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/Sdilena-ekonomika.pdf; Úřad vlády České republiky: Analýza sdílené ekonomiky a digitálních platforem, Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR, 2017, dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/Priloha_4_Material_Analyza.pdf. Dále J. Pichrt, R. Boháč, J. Morávek (eds.): Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? Wolters Kluwer, Praha 2017. Např. též J. Pichrt, R. Boháč, J. Morávek (eds.): Sdílená ekonomika a delikty, Wolters Kluwer, Praha 2018. K uvedenému též M. Krupa: Dopravní aplikace sdílené ekonomiky a jejich veřejnoprávní regulace, Leges, Praha 2019. Taktéž srov. P. Podrazil, V. Jirásko: Pracovní podmínky ve světle digitálních platforem, Práce a mzda č. 3/2022, str. 22-29.

[3] Pojem pracovník používáme nikoli ve smyslu unijní úpravy či zahraničních přístupů (kdy se jedná o mezikategorii mezi zaměstnancem a osobou samostatně výdělečně činnou), ale pro osoby realizující práci s pomocí, resp. prostřednictvím digitálních pracovních platforem.

[4] První z nich se přiklání k závěru, že v případě pracovníků v rámci platforem se nejedná o zaměstnance (srov. M. Krupa, op. cit. sub 2, str. 86). Druhý naopak preferuje výklad, dle kterého se i v případě takovýchto pracovníků musí jednat o zaměstnance a jejich vztah je vztahem pracovněprávním [srov. P. Stonjek: Sdílená ekonomika – kdy se již jedná o podnikání? in J. Pichrt, R. Boháč, J. Morávek (eds.): Sdílená ekonomika – sdílený právní problém?, op. cit. sub 2, str. 284].

[5] Pojem nelegální práce je dále s pojmy nelegální závislá práce, umožnění nelegálního zaměstnání či nelegální zaměstnávání užíván promiscue.

[6] Viz M. Tkadlec: Posuzování závislé práce a její limity, Právní rozhledy č. 13-14/2022, str. 484-490.

[7] V rámci testu ABC (původem primárně ze Spojených států amerických) se zkoumá zejména: a) osvobození od kontroly a řízení, b) odlišnost vykonávané práce od obvyklé obchodní činnosti najímajícího subjektu (vč. otázky soustavnosti), c) samostatná provozuschopnost realizované činnosti bez najímajícího subjektu. Test přitom stojí na vyvratitelné domněnce existence pracovního poměru. Blíže srov. R. Sprague: Using the ABC Test to Classify Workers: End of the Platform-Based Business Model or Status Quo Ante? 11 William & Mary Business Law Review, 2020, p. 733-767, dostupné z: https://ssrn.com/abstract=3526353.

[8] Final report: Study to support the impact assessment of an EU initiative to improve the working conditions in platform work ze dne 22. 10. 2021, dostupné z: https://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=738&langId=cs&pubId=8428&furtherPubs=yes.

[9] Zkratka SÚIP v rámci článku zahrnuje orgány inspekce práce, ať již se jedná o oblastní inspektorát inspekce práce, či Státní úřad inspekce práce v Opavě.

[10] Rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 15. 2. 2019, č. j. 24710/9.30/18-30 (též jen „rozhodnutí OIP“). Získáno prostřednictvím žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[11] Rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35.

[12] Rozhodnutí OIP, str. 29.

[13] Tamtéž.

[14] Rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 Afs 53/2011-208.

[15] Rozhodnutí OIP, str. 31.

[16] Tamtéž.

[17] Zde by navíc mohlo být indikátorem, zda zaměstnavatel vyžadoval dodržování zákazu konkurence, což analyzované rozhodnutí přímo nerozebírá.

[18] Rozhodnutí OIP, str. 31.

[19] Rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35.

[20] Skutkově se v předmětném případě jednalo o pracovníka (zedníka), který jako OSVČ spolupracoval se smluvním partnerem při zhotovení díla, kdy pracovní činnost spočívala v natahování fasády, drobných zednických pracích a úklidu pracoviště. SÚIP rozhodl, že došlo k umožnění výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah, avšak uvedené rozhodnutí zrušil v prvním stupni správní soud, což následně bylo potvrzeno zamítnutím kasační stížnosti ze strany NSS. Ač zednická činnost spadá do kategorie tzv. obojetných činností (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 6 Afs 85/2014-39), přesto byly znaky závislé práce ve velké míře u uvedeného zaměstnance naplněny: a) výkon práce podle pokynů (konkrétních, a nikoli rámcových), b) práce konána osobně (bez využití třetích osob), c) výkon práce jménem smluvního partnera (neboť realizovanou část nebylo možné odlišit od ostatních, a proto pracovník ani nemohl odpovídat za jím realizovanou část), d) soustavnost (nebylo jednorázovou ani příležitostnou činností, která by byla specializovaná, ale naopak byl pracovník pomocníkem smluvního partnera). NSS následně hodnotil, zda byl naplněn i znak podřízenosti, kdy k tomu uvádí, že odměna pracovníka tvořila „minimálně po určitou dobu jediný zdroj příjmů“, avšak uvedené nepostačuje k závěru, že zde byla dána ekonomická závislost, neboť i dlouhodobost u výlučných dodavatelů je obecně možná a zásadně nezpůsobuje naplnění znaků závislé práce. Na uvedené NSS navázal již konkrétním hodnocením ekonomické závislosti, kterou SÚIP u pracovníka nijak nedoložil.

[21] Rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2023, č. j. 10 Ads 235/2021-31.

[22] V podrobnostech ke kumulaci a řetězení subjektů (a vztahů) v dalším připravovaném článku.

[23] Rozhodnutí OIP, str. 32.

[24] Příkazcovy pokyny jsou pro příkazníka určující, přesto v případě zřejmě nesprávného pokynu příkazník nemusí úkol splnit, učiní tak jen tehdy, pokud na splnění příkazce trvá (§ 2433 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, též jen „o. z.“). Odchýlení se od příkazu je možné, pokud je to nezbytné a pokud nelze včas získat souhlas pro odchýlení se od příkazu. Oproti pracovněprávnímu pokynu lze v případě plnění příkazu použít každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané záležitosti, jakož i takového, který se shoduje s vůlí příkazce (§ 2432 o. z.). Oproti tomu srov. § 101 odst. 6, § 104 zák. práce atp.

[25] „Vzhledem k tomu, že příkaz je vykonáván (obdobně jako závislá práce) podle pokynů příkazce (§ 2432 odst. 1) a příkazník stejně jako zaměstnanec odpovídá za řádný průběh plnění závazku, nikoliv za výsledek činnosti, je zřejmé, že rysy obou právních vztahů se stýkají. Pracovněprávní úprava má přednost vždy, dojde-li k naplnění definice závislé práce podle § 2 odst. 1 zák. práce. Klíčovým znakem pracovněprávních vztahů, který je odlišuje od jiných soukromoprávních smluvních typů, je vztah nadřízenosti a podřízenosti“ (NS 23 Cdo 144/2014). J. Balarin: § 2430 [Základní ustanovení], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 9.

[26] Rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2023, č. j. 10 Ads 235/2021-31.

[27] M. Zagol: Náležitosti smlouvy o přepravě věci ve vztahu k právu na pojistné plnění [online], Právní prostor, 18. 9. 2019 [cit. 7. 8. 2023], dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/nalezitosti-smlouvy-o-preprave-veci-ve-vztahu-k-pravu-na-pojistne-plneni.

[28] Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 38 C 233/2021.

[29] Rozhodnutí OIP, str. 37.

[30] Tamtéž.

[31] Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3961/1.30/19-4 (též jen „rozhodnutí o odvolání“). Odvolací orgán zamítl odvolání pro nedůvodnost a potvrdil prvostupňové analyzované rozhodnutí. Se správní úvahou oblastního inspektorátu odvolací orgán v zásadě souhlasil a nad rámec uvedeného ji doplnil úvahou vlastní (avšak obsahově blízce shodnou té, ke které došel oblastní inspektorát, srov. str. 14 a násl. rozhodnutí o odvolání).

[32] P. Stonjek: Sdílená ekonomika – kdy se již jedná o podnikání? In op. cit. sub 4, str. 284.

[33] M. Krupa, op. cit. sub 2, str. 86.

[34] Rozhodnutí o odvolání, str. 21.

[35] Článek vznikl jako vědecký výstup v rámci projektu GA ČR s názvem Gig ekonomika a její normativní rozměr v oblasti pracovněprávních vztahů, č. projektu 21-30833S.