Předmětem tohoto článku je aktuální problém zásadního významu. Jeho jádro spočívá v tom, zda může podle platného občanského zákoníku vzniknout právnické osobě nemajetková újma na osobnostním právu pověsti a soukromí a zda právnické osobě vzniká právo na náhradu takové újmy ve formě zadostiučinění. Bezprostředním podnětem k sepsání tohoto příspěvku jsou dva na první pohled protikladné rozsudky českých soudů.

I. Problematika. Účel

Úvodem je třeba zdůraznit „negativní“ vymezení problematiky, kterou se zabýváme. Soustřeďujeme se pouze a jenom na náhradu nemajetkové újmy poškozené právnické osoby. Předpokládáme tedy splnění všech předpokladů odpovědnostního vztahu, tedy především existenci protiprávního zásahu do pověsti a soukromí právnické osoby.

Rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, odmítl Nejvyšší soud dovolání žalovaného a konstatoval, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., není-li výslovně ujednáno jinak. Naproti tomu rozsudek Městského soudu v Praze vynesený 30. 10. 2022, sp. zn. 22 Co 200/2022, dovodil oprávněnost náhrady nemajetkové újmy ve formě peněžitého zadostiučinění z § 2988 o. z. v důsledku porušení pravidel soutěžního jednání tím, že dané protiprávní jednání naplnilo veškeré podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. Ve svém rozsudku uložil městský soud kromě peněžitého zadostiučinění ještě povinnost omluvy, přičemž ohledně výše zadostiučinění v penězích, kterou přiznal, a vyhověl tak plně žalobě, konstatoval, že s ohledem na zásah, ke kterému došlo v periodiku určeném potenciálním zákazníkům žalobkyně v nákladu 55 000 výtisků, není výše zadostiučinění nepřiměřeně vysoká.

Zatímco v rozsudku Nejvyššího soudu se jedná o objektivní odpovědnost za porušení osobnostních práv podle speciálního ust. § 135 o. z., Městský soud v Praze zvolil řešení na základě odpovědnosti za újmu způsobenou protiprávním nekalosoutěžním jednáním, a vychází tak z odpovědnosti za zavinění. Na první pohled a možná zdánlivě jde do jisté míry o extrémní pozice. Zatímco Nejvyšší soud odmítá přiznat jakoukoliv náhradu za nemajetkovou újmu právnické osoby, Městský soud v Praze je v zásadě přesvědčen o oprávněnosti této náhrady, a protože si je vědom, že ani teleologickou redukcí s ohledem na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu svého cíle nemůže dosáhnout interpretací § 135 o. z., zakládá svůj koncept na odpovědnosti za škodu prostřednictvím úpravy práva proti nekalé soutěži.

Účelem tohoto příspěvku je prezentovat řešení vycházející ze smyslu dvou relevantních právních oblastí, a to obecného osobnostního práva a práva deliktního, a jejich úpravy v o. z. Naší snahou je reflektovat relevantní zájmy, jež ochrana práv právnických osob sleduje. Vycházíme z historické a komparativní analýzy; na jejím základě dospíváme k ideálnímu modelu, tedy optimálnímu řešení (III.5), které je základním měřítkem pro zjišťování nedokonalostí platné právní úpravy či její interpretace, na něž upozorňujeme v závěru (ad IV).

Hypotéza, kterou se pokusíme dokázat, zní: podle právní úpravy deliktního práva obsažené v občanském zákoníku lze přiznat právnické osobě i peněžitou náhradu nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zásahem do její pověsti nebo soukromí podle § 135 odst. 2 o. z.

Ke splnění tohoto úkolu je zapotřebí objasnit především tyto klíčové otázky:

1. Jaká je povaha pověsti a soukromí právnické osoby ve srovnání s obdobnými statky tvořícími součást osobnostních práv fyzické osoby?
2. Má poškození pověsti a soukromí právnické osoby za následek jen majetkovou újmu, anebo i nemajetkový reflex, tedy nemajetkovou újmu?
3. Do jaké míry má vliv poškození uvedených dvou statků právnické osoby na práva fyzických osob, tvořících substrát právnické osoby?
4. Do jaké míry má při řešení otázky náhrady nemajetkové újmy právnické osoby význam její orientace na zisk, resp. její charakter jako neziskové organizace podléhající zákazu rozdělování zisku?

Již úvodem budiž řečeno, že shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze nejsou ve vzájemném rozporu a obě lze považovat za v zásadě souladná s právem.

II. Základní pojmy

Úkolem této části je vymezit základní pojmy, o které se v rámci naší problematiky jedná, a tak koncipovat základ ideálního modelu, tedy tertium comparationis (ad III.5). Při vymezování základních pojmů nám jde především o stručné vysvětlení účelu a funkcí dvou právních oblastí, a to práva deliktního a práva osobnostního.

1. Osobnostní právo a jeho ochrana

Občanský zákoník upravuje ochranu a výkon osobnostních práv, jež ve své většině zřejmě kromě práva na jméno (statusové právo) patří do oblasti přirozených práv lidské osobnosti. Jsou zaručena jako základní práva ústavním pořádkem (Listinou) a unijními, resp. mezinárodními, úpravami. Smyslem úpravy ochrany osobnostních práv (ochrany osobnosti) je uznání osobnosti člověka a jeho všestranného svobodného rozvoje. Klíčovým pojmem je osobnost člověka.[1] Je zřejmě nejdůležitějším předmětem absolutních práv podle občanského zákoníku. Člověk je tak subjektem soukromých práv a současně předmětem ochrany občanského práva. Osobnost je sociální jednotka charakteristická určitou sociálně psychickou strukturou a fyzickými rysy, jež jsou spojeny s její tělesnou schránkou a zdravím. Osobnost člověka má tedy určitou tělesnou stránku, stránku duchovní a duševní. Součástmi, resp. složkami, osobnostních práv jsou především samotný život člověka, jeho zdraví, důstojnost, osobnost čili subjektivita člověka, rovnost zahrnující zákaz diskriminace, svoboda, čest a pověst člověka.

Občanský zákoník v § 82 chrání osobnost člověka před zásahy do ní. Upravuje tak osobnostněprávní deliktní odpovědnost, která předpokládá existenci protiprávního jednání, zásah do osobnosti člověka spočívající v jejím porušení nebo alespoň ohrožení (nemajetková újma) a existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem a újmou. Odpovědnost za osobnostní delikty, jež se zaměřují na jednotlivé složky (součásti) osobnosti anebo projevy osobní povahy, nepředpokládá zavinění. Ochrana proti protiprávním zásahům do osobnosti člověka spočívá v zápůrčím (zdržovacím) nároku a nároku odstraňovacím neboli restitučním.

Občanský zákoník dále upravuje i ochranu osobnosti právnické osoby a jejích složek, představujících jméno, pověst a soukromí, a to prostřednictvím negatorních nástrojů, kterými – obdobně jako u člověka – jsou zdržovací a odstraňovací žaloba (viz § 135).

Ani nárok na náhradu škody, resp. nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, není prostředkem ochrany, jenž má základ v obecném osobnostním právu. Je právem plynoucím ze subjektivní deliktní odpovědnosti, která na rozdíl od shora uvedených negatorních nároků není podmíněna zaviněním porušitele.

2. Deliktní právo

Deliktní právo slouží k úpravě mimosmluvní odpovědnosti za následky (újmy) nežádoucího protiprávního jednání, včetně jejich předcházení a nápravy, ve formě především náhrady škody. Podle významu chráněných hodnot (statků, zájmů) a míry nebezpečnosti zdroje vzniku újmy je odstupňována přísnost (míra přičitatelnosti) odpovědnosti, mj. jako výsledek poměřování soukromých zájmů účastníků deliktního vztahu a zájmů veřejných. Přísnost odpovědnosti je závislá na významu chráněného zájmu. Čím vyšší je jeho hodnota,[2] tím důkladnější je jeho ochrana. Nejvyšší ochrany požívají život člověka, jeho tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda člověka. Rozsáhlá ochrana je poskytována dalším základním právům, zejména vlastnictví. Charakteristickým prostředkem ochrany v deliktním právu je náhrada škody. Jinými právními prostředky ochrany jsou žaloba zápůrčí či odstraňovací.

Speciálním odvětvím deliktního práva je právo proti nekalé soutěži. Jeho účelem je vymezit odpovědnost za újmu způsobenou v hospodářském styku soutěžitelům nebo zákazníkům. Tato odpovědnost je odpovědností bez zavinění.[3] Ochrannými prostředky proti nekalé soutěži se však toto odvětví od obecného deliktního práva odlišuje. Předně proto, že prvotními prostředky ochrany jsou zdržovací a odstraňovací žaloba (též negatorní ochrana), z nichž první je namířena již proti samotnému ohrožení nekalosoutěžním jednáním.[4] Zákonodárce dále mj. předpokládá přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která spočívá zejména v újmě na zdraví, svobodě, důstojnosti, cti a jiných osobnostních právech, a náhradu majetkové škody.[5] Podstatným se jeví pojetí zadostiučinění jakožto materiální i morální satisfakce.[6]

3. Problematika nemajetkové újmy neziskových právnických osob

Jak ještě blíže osvětlíme, při posuzování způsobilosti utrpět nemajetkovou újmu a poskytování její náhrady považujeme za klíčové rozlišovat mezi právnickými osobami podnikatelského charakteru, jinak řečeno subjekty zaměřenými na zisk na straně jedné a subjekty neziskového zaměření na straně druhé. Ty jsou obecně označovány za neziskové organizace a mají u nás především formu spolků.

Nezisková organizace, resp. nezisková právnická osoba, je velmi heterogenní kategorie. Stejně jako právo snaží se i jiné vědní disciplíny o funkcionální typologii tohoto fenoménu.[7] Rozlišují se několikeré typy těchto organizací.

První typ představují organizace, které jsou podporovány, resp. financovány, dobrovolnými příspěvky, a tudíž mají charakter věrné ruky (Treuhand). Druhým typem jsou organizace, jež právně nejsou orientovány na docilování zisků, ale ve skutečnosti se ocitají na trhu obdobně jako podniky. Třetím typem jsou neziskové organizace založené na členství. Mají tedy své členy, jako tomu je např. u spolků. Čtvrtým typem jsou organizace, jež jsou reprezentanty určitých zájmů.[8] Lze tedy shrnout, že nezisková organizace je pojem, jehož definičním znakem je zákaz rozdělování zisku.

Pro naše účely lze do kategorie neziskových právnických osob zařadit nejen spolky, ale i mnohé veřejnoprávní subjekty jednající ve veřejném zájmu ve smyslu odborných spolků podle směrnice č. 2020/1824 o zástupných žalobách, které mohou být i součástí činnosti veřejné správy. Důvodem zvláštního režimu neziskových organizací není jejich právní forma, nýbrž kritérium ekonomického charakteru spočívající v absenci orientace na zisk. Patří sem proto např. existující či bývalá občanská sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Naše vymezení neziskových organizací však nezahrnuje případy těchto subjektů, na něž jsou navázány podniky výdělečně činné.

III. Zájmová analýza. Srovnání 

Při popisu a hodnocení jednotlivých úprav (viz III.1-4) vycházíme z otázek, které jsme položili v úvodu našeho příspěvku. Tyto otázky považujeme za kritéria, na jejichž základě popisujeme a hodnotíme relevantní právní úpravy.

Zkoumanou problematiku můžeme lépe postihnout, jestliže se seznámíme s jejím konceptem v jiných právních řádech.

Zcela jednoznačná není judikatura ESLP. Lze však soudit, že jeho převažující názor mluví ve prospěch přiznání nemajetkové újmy právnické osobě. To vyplývá z jeho rozhodnutí Ver­einigung demokratisches Soldaten Österreichs a Gubi proti Rakousku či z rozhodnutí Comingerssol SA. proti Portugalsku, v němž soud zdůraznil nutnost odčinění nemajetkové újmy i pro právnické osoby, neboť jde o hlavní formu nápravy, kterou má soud k dispozici. Za velmi významné je třeba považovat vymezení předmětu ochrany v tomto rozhodnutí. Za chráněné statky soud považuje pověst obchodní společnosti, nejistotu při plánování a rozhodování, narušení vedení společnosti a v menší míře i úzkost a nepohodlí způsobené členům vedení společnosti.[9]

Principy evropského deliktního práva (PETL), jež se zabývají „obecnou“ částí deliktněprávní odpovědnosti, otázku náhrady nemajetkové újmy právnické osoby neupravují. DCFR ponechává tuto problematiku v působnosti národních právních řádů.

Proto ve stručnosti popíšeme a posléze (III.3, 4) zhodnotíme přístupy k jejímu řešení v německém, rakouském a francouzském právu, která jsou nejlépe srovnatelné, a navíc jejich přístupy nabízejí v podstatě jednoznačné řešení.

1. Přehled právní úpravy německé, rakouské a francouzské

 a) Německé právo

 aa) Obecně

Německé právo nemá přímo obdobné ustanovení, jako je § 135 o. z. Relevantní jsou ustanovení občanského zákoníku (BGB) o protiprávním jednání a náhradě nemajetkové újmy.[10] Zásadní význam má ovšem zakotvení právního postavení právnické osoby v ústavě, i když „nepřímým způsobem“, totiž v relaci k fyzickým osobám.[11] Pro výklad a použití tohoto ustanovení je rozhodující, zda a do jaké míry se právnické osoby nacházejí při ochraně svých práv ve srovnatelné situaci ohrožení jako fyzické osoby,[12] neboť ze samotného znění čl. 19 plyne, že právnické osoby soukromého práva se mohou dovolat základních práv. Jinými slovy, jsou způsobilé k základním právům.[13] Z uvedené ústavněprávní úpravy též vyplývá, že základní práva založená ústavou se při ohrožení základních práv právnické osoby vztahují i na fyzické osoby, které tvoří substrát osoby právnické a takříkajíc se nacházejí „za právnickými osobami“.[14]

V Německu v době vzniku BGB neexistovala ochrana obecného osobnostního práva. Tu vytvořila judikatura až po druhé světové válce s odkazem na základní práva zakotvená v německé ústavě, v základním zákoně (Grundgesetz – dále GG), a to na právo na lidskou důstojnost a právo na obecnou svobodu jednání.[15] Rozhodující je úvaha o tom, že „nikomu nesmí být bráněno v rozvoji osobnosti v rámci mravního společenského řádu“, jak to vyplývá z rozsudku Spolkového soudního dvora (dále „BGH“) Caterina Valente.[16] Posléze se stalo rozhodujícím pro přiznání náhrady škody v případě porušení obecného osobnostního práva „jiné právo“ ve smyslu § 823 odst. 1 BGB. Jiná či ostatní práva jsou taková práva, která působí způsobem srovnatelným s vlastnickým právem uvedeným výslovně v zákoně.

V případě osobnostního práva má poškozený k dispozici především právo na žalobu na zdržení či odstranění následků ve smyslu § 1004 BGB.[17] Později byl nárok na odškodnění nemajetkové újmy odvozen přímo ze základních práv.[18] Peněžitá náhrada se však nepřiznává v každém případě porušení obecných osobnostních práv, ale jen za předpokladu, že porušení dosáhlo určité závažnosti (viz rozsudek ve věci Caroline von Monaco).

bb) Náhrada nemajetkové újmy právnické osoby

Relevantní judikatura německé nejvyšší soudní instance v civilních věcech, totiž BGH, považuje právnické osoby tradičně za nositele osobnostních práv. Osobnostní podnikatelské právo (německy Unternehmenspersönlichkeitsrecht) upravuje, a tedy chrání i nároky svých nositelů.[19] Podle judikatury jsou chráněny především čest a jméno právnických osob.[20]

V literatuře je ovšem koncepce osobnostních práv právnických osob a jejich ochrany chápána rozdílným způsobem. Např. Rixecker přístup BGH kritizuje.[21] Tvrdí, že právnické osoby, včetně obchodních společností, spolků a jiných organizací nemají osobnostní práva. To vyplývá ze základního práva na vlastnictví podle čl. 14 odst. 1 GG. Tak lze ochranu opírat o § 823 odst. 2 ve smyslu § 185 a násl. StGB (trestního zákoníku) a § 824 BGB. V první řadě však je možné chránit jen před úmyslnými urážkami.[22]

G. Wagner[23] uznává, že osobnostní ochrana zahrnuje nejen právnické osoby,[24] ale též sdružení osob, pokud mohou být hmotněprávně nositeli nároků, jako jsou osobní společnosti, a dokonce k právu nezpůsobilé entity jako např. odbory. Totéž platí i pro osoby veřejného práva, jestliže se podílejí na hospodářské činnosti.

Hager[25] uvádí, že se posiluje tendence chápat osobnostní ochranu organizací primárně jako ochranu funkce. Tak se přesunuje důraz na ochranu podnikatelského provozu hospodářské činnosti.[26] Nositeli osobnostního práva jsou tak především společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Přitom poukazuje na znění čl. 19 odst. 2 německé ústavy (GG), podle kterého je třeba na právnické osoby přiměřeně aplikovat ochranu základních práv fyzických osob. Ochrany požívají i politické strany, stejně jako nadace.

Beater[27] uvádí, že organizace a jiné instituce požívají ochrany osobnostních práv, pro kterou však platí určité zvláštnosti. Poškozený nemůže mít v zásadě nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy.[28] Relevantní je, do jaké míry lze na tyto organizace používat úpravu osobnostní ochrany. To jednoznačně platí pro ochranu jména, ale též ochrana pověsti (cti) se obecně uznává. Naproti tomu součástí ochrany není soukromá sféra. Ochrany pověsti požívají osoby soukromého práva, osobní společnosti a též právnické osoby veřejného práva, pokud plní veřejné úkoly.

Förster[29] tvrdí, že ochrany požívá i tzv. členské právo, které je svazkem jednotlivých majetkových práv. Ahrens[30] uvádí, že poškozenými mohou být i právnické osoby. Podstatné je, že odpovědnost předpokládá zavinění, přičemž nedbalost se vztahuje pouze na nepravdivost tvrzení.

Brüggemeier[31] uvádí, že na rozdíl od obecného soukromého práva je osobnostní právo vztaženo pouze na fyzické osoby. Lze však ve smyslu čl. 19 odst. 3 GG[32] přiměřeně aplikovat tuto ochranu na právnické osoby. Relevantní je rozlišování na podnikatelské subjekty a neziskové organizace. Odškodnění nemajetkové újmy lze poskytnout pouze omezeným způsobem na rozdíl od neziskových organizací, kde by měla být ochrana pověsti považována za základ odškodnění za nemajetkovou újmu.

b) Rakouské právo

Relevantní úprava se nachází v § 26[33] a v § 1330[34] obecného občanského zákoníku (ABGB). Charakteristickým rysem rakouského občanského práva je, že lze vycházet z rovného postavení fyzické a právnické osoby. Obecné ustanovení ve druhé větě § 26 ABGB je základem této koncepce [„ve vztahu vůči třetím osobám požívají dovolené společnosti (rozuměj právnické osoby) zpravidla stejná práva jako fyzické osoby“]. V tomto smyslu je třeba vykládat dikci speciálního ust. § 1330, a tak výrazy „někomu“ či „jiné osoby“ je třeba interpretovat tak, že se vztahují v zásadě rovnou měrou jak na osoby fyzické, tak na právnické osoby.

V judikatuře rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH) jednoznačně převládá názor, že lze poskytovat náhradu nemajetkové újmy i právnickým osobám. V nauce pak tento názor rovněž převládá.

Významná je judikatura OGH interpretující § 1330 odst. 1 ABGB. Jde o ochranu cti, která vykazuje nepochybně významnou podobnost s ochranou pověsti právnických osob v českém právním řádu. Negativní právní praxe tohoto nejvyššího soudního orgánu v 90. letech[35] byla výslovně nejvyšším soudem odvolána.[36] Pro rakouskou judikaturu jsou relevantní rozhodnutí ve věci Camel.[37] V tomto rozsudku dovodil OGH, že slogan, který je namířen proti výrobkům majitele ochranné známky, jenž představuje urážky, resp. zesměšňování této známky, poškozuje hospodářskou pověst.

Kissich[38] uvádí, že jsou chráněny i právnické osoby, a to nejen podle § 1330 odst. 2, ale též podle § 1330 odst. 1. Kritiku tohoto názoru rakouský OGH výslovně zavrhl.[39] Jestliže je tvrzena o právnické osobě lež, lze to považovat za hodnocení poškozující pověst právnické osoby. K žalobě na náhradu škody jsou oprávněny i právnické osoby, jež nejsou orientovány na zisk.

Danzl[40] tvrdí, že předmětem ochrany jsou absolutní práva, a to v odst. 1 osobní důstojnost a v odst. 2 pověst. K žalobě na ochranu jsou legitimovány i právnické osoby.[41] Ochrany požívají i samosprávné celky jakožto subjekty veřejného práva.[42] Reischauer[43] tvrdí, že právnické osoby mají zpravidla stejná práva jako fyzické osoby. Přísluší jim tedy i právo na čest a pověst.

Harrer a E. M. Wagner[44] uvádějí, že je správné, že § 1330 odst. 1 zahrnuje též ochranu pověsti právnických osob. Plně se ztotožňují s OGH[45] v tom smyslu, že hospodářská pověst právnické osoby, resp. podniku, představuje absolutně chráněné právo, které je chráněno nejen vůči nepravdivým tvrzením podle § 1330 odst. 2, nýbrž i proti pomluvám podle § 1330 odst. 1 ABGB.

Koziol[46] uvádí, že je třeba se plně ztotožnit s Fellnerovou,[47] neboť existují závažné důvody poskytovat též právnickým osobám ochranu náhradou škody při porušení imateriálních práv. Je třeba poukázat na to, že osobnostní práva uvnitř společnosti jsou tvořena i fyzickými osobami jako členy společnosti a účastníky na právním styku. Ve prospěch tohoto řešení mluví též § 26 ABGB, který vychází ze v zásadě rovného postavení fyzických a právnických osob. Je zřejmé, že právnické osoby nemohou utrpět bolest. Právnické osoby také nemohou uzavírat smlouvy nebo páchat protiprávní jednání, tyto akty jsou přičítány jednání fyzických osob, totiž jejich orgánu. Způsobilost k právům, která je ovládána principem přičítání, by měla působit nejen k tíži právnických osob, nýbrž i k jejich prospěchu, jestliže to vyžaduje ochranný účel právní normy. Je třeba proto přičítat následky poškození ideálních zájmů právnických osob ve smyslu nepříznivých pocitů jejich orgánů. Pro toto řešení mluví též to, že porušení ideálních práv právnických osob by jinak zůstalo bez jakékoliv sankce, a tudíž by nemělo žádné preventivní účinky.

c) Francouzské právo

Francouzské právo na rozdíl od zejména práva německého je konstruováno jinak.[48] Na rozdíl od BGB není ve francouzské generální deliktní klauzuli uveden výčet chráněných práv nebo právních zájmů, takže každý zájem hodný ochrany včetně osobnostních práv může vést k nároku na náhradu škody. Neexistují ani taková ustanovení, jež by byla srovnatelná s § 253 BGB, která by omezovala náhradu nemateriální újmy. Hranice mezi materiální a nemateriální újmou má ve francouzském právu podstatně menší význam než v právu německém.

Oprávněna k náhradě nemateriální újmy je i právnická osoba. To se týká všech druhů těchto újem, i když právnická osoba nemá emoce obdobné fyzické osobě.[49]

2. Přehled české právní úpravy. Vývoj

 a) Úprava v o. z. o.[50]

Relevantní je názor Sedláčka,[51] který uvádí, že protiprávní jednání podle § 1330 se týká pouze majetku, neboť urážka na cti je relevantní jen tehdy, měla-li za následek újmu na majetku dotčené osoby. Ohledně práv dotčené osoby konstatuje, že se „naznačuje, že žalobce může žádati náhradu škody. Avšak jaká náhrada, když škoda jen hrozí? Hrozící újmou znehodnocuje se majetek a toto znehodnocení je škodou, ovšem škodou, která se nedá převésti na peníze, nýbrž škodou, kterou možno reparovati jen tím, že žalovaný ustane ve své činnosti.“[52]

Dochází tak k závěru, že žalovaný je nepravdivou zprávu povinen odvolat, odvolání uveřejnit a dalšího rozšiřování zprávy se zdržet. Neuvádí tedy možnost peněžitého zadostiučinění. O ochraně právnických osob tam není slovo. Judikatura stejně jako i Sedláček se dále zabývají samotnou podstatou zásahu do osobnostních práv.

b) Osnova čsl. občanského zákoníku

Určitým pokrokem byl návrh československého občanského zákoníku.[53] Jeho § 1157 se zabývá náhradou nemajetkové újmy, neboť stanoví povinnost náhrady tomu, kdo ublíží jinému „na těle, nebo na zdraví, spočívající v úhradách nákladů na léčení poškozeného, nahrazení ušlého nebo ucházejícího výdělku a povinnosti zaplatit bolestné, které je přiměřené vytrpěným bolestem. Bolestem poškozeného se rovnají jeho duševní útrapy.“ Ani z tohoto znění není ovšem zřejmé, zda jsou k náhradě oprávněny právnické osoby.

c) Občanský zákoník č. 141/1950 Sb.

Koncepce prvního občanského zákoníku komunistické éry vyniká dvěma protiklady. Zatímco oblast osobních či osobnostních práv a oblast vlastnických práv je přísně podřízena ideologickému zadání, právo závazkové nese zřetelné stopy o. z. o. Určitou kuriozitou je tak § 21, který stanovil, že „právnickým osobám socialistickým, zejména dobrovolným organizacím vytvářeným lidem a národním nebo komunálním podnikům, přísluší zvláštní ochrana“.

Tento zákoník obsahoval úpravu ochrany jména (viz § 22), která spočívala v oprávnění domáhat se, aby od protiprávního užívání jména bylo upuštěno. Pozoruhodné je konstatování důvodové zprávy, která uvádí, že „nevylučuje se případný nárok na náhradu škody způsobené bezprávným užíváním jména, pro který platí obecná ustanovení o závazcích o náhradě škody“.

d) Občanský zákoník č. 40/1964 Sb.

Druhá kodifikace občanského práva po roce 1948 se vyznačuje pokrokem v komplexní úpravě osobnostních práv, v § 11 stanovila obecnou úpravu ochrany osobnosti a uváděla některé zvláštní podstaty této ochrany příkladmým výčtem jedenácti práv dotčené osoby. Ochrana osobnosti byla postavena na zásadě protiprávnosti zásahu a objektivní odpovědnosti za něj.[54] Na prvním místě byla chráněna čest občana (občanská čest). Subjektem ochrany byla jen fyzická osoba, neboť jen u ní lze mluvit o osobnosti. V jediném případě však mohla právo na ochranu uplatnit podle § 14 společenská organizace, jestliže se zásah směřující proti osobnosti občana týká jeho činnosti v této organizaci. Ta má právní zájem, aby osobnost jejího člena byla chráněna, neboť takový zásah ohrožuje i pověst organizace.[55]

Prostředky ochrany uvedené v § 13 spočívaly v příkladmo uvedených instrumentech zdržovací žaloby a žaloby na odstranění, stejně jako v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. To však mohlo být jen morální.[56] K. Knap a J. Švestka[57] ještě ve druhé polovině 80. let 20. století uvádějí, že obsahem zadostiučinění je morální plnění, např. ve formě prohlášení, odvolání, omluvy apod. Je tomu tak údajně proto, že odpovědnost za porušení osobnostních práv je založena na objektivním principu na rozdíl od odpovědnosti za škodu založené na principu zavinění.[58]

e) Novela občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. z roku 1991

Novelou z roku 1991[59] došlo ke dvěma podstatným změnám. Ust. § 13 obč. zák. č. 40/1964 Sb. bylo rozšířeno o odst. 2 a 3, podle nichž „Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“ Výši náhrady podle odst. 2 určoval soud „s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo“.

Podmínka oprávněnosti materiálního zadostiučinění je splněna u fyzické osoby, která vzhledem k intenzitě, trvání a široce veřejnému ohlasu nepříznivého následku ve společnosti a jinde pociťuje újmu ve značné míře. Pro to však nejsou rozhodující pouhé subjektivní pocity dotčené osoby.[60]

Druhou zásadní změnou je zavedení § 19b kodifikujícího ochranu právnické osoby proti neoprávněnému použití jejího názvu a proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby.[61]

Komentář k této novince je velmi lakonický a stručný.[62] Doslova se uvádí, že „mimo to“ lze požadovat satisfakci, a to též v relutární formě. Úprava sice nepodmiňuje poskytnutí zadostiučinění obdobnými podmínkami jako v případě ochrany osobnosti podle § 13 odst. 2, avšak i v tomto případě je třeba vycházet z analogických kritérií. Je-li postačující zadostiučinění nepeněžité, odporovalo by základním zásadám zákoníku přiznat zadostiučinění v penězích.[63] Aniž to komentátoři připouštějí, je zřejmé, že odpovědnost za neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby je objektivního charakteru. Při stanovení povinnosti relutárního zadostiučinění nebylo nutné předpokládat zavinění škůdce. Protože však připouštějí použití analogických kritérií, jež jsou vlastní odpovědnosti za porušení osobnostních práv fyzické osoby podle § 13 novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., a tento odpovědnostní režim nevyžaduje zavinění, je zřejmé, že předpokladem stanovení povinnosti zadostiučinění i ve prospěch právnické osoby je odpovědnost objektivní.

Autoři komentáře však nadto zdůrazňují možnost uplatnění náhrady škody prostřednictvím obecné úpravy deliktní odpovědnosti podle tehdejšího ust. § 420 obč. zák. č. 40/1964 Sb.[64] Přehlížejí však zásadní rozdíl mezi těmito režimy, který právě spočívá v rozdílnosti předpokladů specifické odpovědnosti podle § 13 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (objektivní princip – absence zavinění) a obecné deliktní odpovědnosti podle § 420 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (předpoklad zavinění).

f) Platná úprava v § 135 o. z.

K významnému vývoji došlo pak přijetím občanského zákoníku, včetně dosud platného znění § 135. Právnická osoba, jež byla dotčena neoprávněným zásahem do svého práva názvu, byla oprávněna domáhat se, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Klíčovou je první věta odst. 2 tohoto ustanovení, která předpokládá, že „Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí…“. Jde tedy o stejnou míru ochrany, kterou požívá i fyzická osoba (člověk) podle § 82 odst. 1 o. z. Jak již zmíněno, rozdíl oproti předchozí úpravě v § 19b novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. je podstatný. Platná úprava nepřipouští objektivní odpovědnost delikventa (škůdce) za zásah a škodu jím způsobenou. Jinak řečeno, možnost požadovat nápravu ve formě náhrady škody či zadostiučinění podle platné úpravy předpokládá postup v režimu obecné úpravy deliktní odpovědnosti předpokládající zavinění škůdce.

Proto také v průběhu příprav novelizace občanského zákoníku v roce 2014 byla navrhována změna § 135, spočívající v zakotvení práva právnické osoby požadovat odčinění nemajetkové újmy do režimu předchozí úpravy v § 19b. Mj. se v odůvodnění tohoto návrhu uvádělo, že by došlo k „obtížně odůvodnitelnému omezení ochrany dobré pověsti právnických osob“. Návrh vycházel z toho, že úprava v § 135 vychází z konceptu, podle kterého právnická osoba nemůže utrpět nemajetkovou újmu. Argumentovalo se tím, že „osoby v ní sdružené mohou pociťovat nemajetkovou újmu zájmů, pro jejichž prosazování byla právnická osoba zřízena“.[65] Tyto argumenty byly však již ve stadiu přípravy novely občanského zákoníku v roce 2014 odmítnuty a ke změně úpravy obsažené v § 135 o. z. nedošlo.

K zásadní změně odpovědnostního režimu podle dnes platného § 135 nedošlo pouze redukcí chráněných práv v § 19b novely obč. zák. č. 40/1964 Sb., ale především v režimu deliktní škodní odpovědnosti, která byla platnou právní úpravou podřízena obecnému režimu subjektivní odpovědnosti, zatímco její koncept v § 13 odst. 2 předchozí úpravy byl založen na odpovědnosti bez zavinění.

Zákonodárce v o. z. uskutečnil významný krok v úpravě osobnostních práv a zásadním způsobem pozměnil koncepci deliktního práva. Komplexní kodifikaci osobnostních práv lze ocenit jako příspěvek do kultury evropského občanského práva, který svojí důkladností překonává neúplnou úpravu občanských kodexů Německa a Rakouska, jež je rozvíjena soudcovským právem. Z našeho hlediska má srovnání úpravy osobnostních práv člověka (fyzické osoby) a jejich ekvivalentů u právnických osob zásadní význam. V tomto ohledu je občanský zákoník konsekventní, neboť ochranu osobnostních práv příslušejících člověku a jejich obdobu upravil adekvátním způsobem. Nadřazenost člověka právnické osobě ve smyslu antropocentrického pojetí soukromého práva netřeba zdůrazňovat. Srovnáme-li způsob a míru jejich ochrany v § 82 odst. 1 a § 135 odst. 2 o. z., lze dospět k závěru, že jde o rovnocennou koncepci. Z tohoto hlediska vyniká nepřiměřenost názorů[66] domáhajících se vyšší ochrany právnických osob ve smyslu předchozí úpravy v § 19b novely obč. zák. č. 40/1964 Sb., která zcela záměrně posilovala ochranu právnických osob v souvislosti s jejich novým pojetím, a zejména posláním při rozvoji tržního hospodářství v 90. letech 20. století, zakotvením objektivní odpovědnosti škůdce za následky jeho protiprávního zásahu do dobré pověsti právnické osoby.

Názory české nauky nejsou jednoznačné. Týkají se ovšem pouze rozdílu v pojetí újmy utrpěné právnickou osobou zásahem do její pověsti a soukromí. Pro obnovení režimu objektivní odpovědnosti za újmu právnické osoby zásahem do její pověsti, resp. soukromí, se přimlouvá P. Hajn[67] a V. Janošek,[68] který považuje platné znění § 135 o. z. bez specifické odpovědnosti ve smyslu § 19b novely obč. zák. č. 40/1964 Sb. za nepravou mezeru v zákoně, jež je třeba „zaplnit“. Dovozuje, že s ohledem na § 423 odst. 2 in fine a § 288 lze podle ust. § 135 požadovat i zadostiučinění v penězích. Stručně pro právo na náhradu nemajetkové újmy pléduje T. Dvořák, který soudí, že právnická osoba má nárok, aby, „ten, kdo tento zásah způsobil, … poskytl přiměřené zadostiučinění (peněžité nebo nepeněžité povahy)“.[69] Za výrazného obhájce platné právní úpravy a úzkého vymezení nemajetkové újmy je třeba považovat K. Eliáše,[70] který přiznává, že protiprávní zásah do „názvů, pověsti, soukromí a podobných statků (§ 135) právnickou osobu znevýhodňuje, tudíž má mít právo na reparaci negativního hospodářského důsledku tím způsobeného. Taková újma však nemůže být jiná než majetková, cestou k nápravě je tedy náhrada škody.“ K. Eliáš tak popírá existenci vzniku nemajetkové újmy právnické osoby. V těchto intencích, jak již uvedeno, a zejména v souladu s komentářem P. Tůmy,[71] se vyjádřil ve svém shora citovaném rozsudku Nejvyšší soud.

Pozoruhodná je ovšem rozporuplná judikatura samotného Nejvyššího soudu. Ten totiž i ve svém klíčovém rozsudku z roku 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, konstatuje kontinuitu § 135 odst. 2 o. z. a § 19b odst. 3 novely obč. zák. č. 40/1964 Sb. a uvádí, že „ačkoli ust. § 135 odst. 2 o. z. používá jen pojem ‚pověst‘ (oproti předchozímu zákonnému pojmu ,dobrá pověst‘ podle § 19b odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013), obsah tohoto pojmu se nezměnil. Lze tak mít za to, že i nadále se zachovávají stejné principy, na nichž byla ochrana pověsti právnické osoby založena podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.“[72] Již v předchozích judikátech, na které odkazuje v předmětném rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že „nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena“.[73] Nejvyšší soud tak přiznává ve smyslu § 135 odst. 2 o. z. právnické osobě právo, které je osobní povahy, je nezcizitelné a sleduje osud právnické osoby.[74]

3. Srovnání

 a) Postavení a ochrana právnické osoby

Předmětem právní ochrany jsou právní statky, jež jsou prvky (složkami) osobnosti právnické osoby, která jako subjekt práva tvoří neodmyslitelný prvek společnosti a jejího právního styku. Klíčovým předmětem ochrany je charakteristický rys její osobnosti, kterým je pověst právnické osoby, nebo, jak je tomu v jiných právních řádech (Německo a Rakousko), její čest či důstojnost, a dále soukromí právnické osoby. Tyto statky jsou obdobou součásti osobnostních práv fyzické osoby, obdobou klíčových prvků její osobnosti. Jejich ohrožením či poškozením je dotčena samotná existence, resp. fungování, právnické osoby. Koncepce právnické osoby vyjádřená v pozitivním právu (viz např. § 135 o. z.), rozvojem v judikatuře (zejména v Německu) a v právní nauce (ve všech srovnávaných systémech) svědčí o tom, že nejen fyzické osoby, ale i osoby právnické podléhají režimu obecného osobnostního práva a požívají ochrany práva deliktního. Např. právo na (dobrou) pověst je proti neoprávněným zásahům chráněno nejen obecnými nástroji prevence, tedy negatorními instrumenty, ale požívá ochrany i práva deliktního škodního.

b) Ochrana pověsti a soukromí právnické osoby

Ve všech srovnávaných právních řádech může mít poškození pověsti a dalších součástí právnické osoby za následek nejen následnou majetkovou újmu, ale i přímou nemajetkovou újmu a imateriální reflex majetkové újmy na jejích právech a na právech jejího osobního substrátu. Tak to jednoznačně připouští judikatura všech tří srovnávaných zahraničních právních řádů – Německa, Rakouska i Francie.

Relevantní je poškození, jež se dotýká osobního (lidského) substrátu právnické osoby, jejž lze považovat za součást jejího soukromí, které je druhým prvkem (druhou složkou) její osobnosti, výslovně zákonem chráněným. Jde o poškození vztahů mezi fyzickými osobami a mezi fyzickými osobami a právnickou osobou, a to i porušením osobnostních prvků (složek) právnické osoby a jejího osobního substrátu.

c) Rovnoprávnost fyzické a právnické osoby

Na rozdíl od německého (viz čl. 19 odst. 2 GG) a rakouského (srov. shora § 26 ABGB) právního řádu není v českém právu obsažena klauzule, jež by se výslovně vztahovala k otázce postavení právnických osob ve srovnání s postavením osob fyzických. Především ústavní pořádek „v tomto ohledu nedává žádný přímý pokyn“.[75] V zásadě však lze připustit, že i právnické osoby jsou oprávněny dovolat se čl. 5 Listiny základních práv a svobod zakotvujícího způsobilost každého mít tato práva, i když je nutné souhlasit se zdrženlivým postojem Wagnerové, uvádějícím, že rozsah práv právnických osob je užší než těchto práv svědčících osobám fyzickým.[76]

d) Rozdíly v koncepci právních úprav

Koncepčně se ochrana právnické osoby v českém pozitivním právu odlišuje od obdobných úprav v právu německém a rakouském. Zatímco v občanském zákoníku je výslovně stanovena negatorní ochrana právnické osoby, je v § 824 BGB upravena deliktní (škodní) odpovědnost za hrozící a vzniklou škodu v důsledku protiprávního zásahu do práva právnické osoby a obdobně je tomu i v § 1303 rakouského ABGB.

4. Shrnutí dosavadních poznatků. Východiska

Ze shora uvedeného rozboru plynou pro naši problematiku alespoň tři poznatky zásadního významu.

a) Osobnost člověka a osobnost právnické osoby. Koncepce ochrany právnické osoby

Obecné osobnostní právo vymezuje právní kategorie – statky, jež jsou součástí osobnosti člověka. Základy právní úpravy těchto pojmů se nacházejí zpravidla v předpisech upravujících základní práva (Ústava, Listina základních práv a svobod, Listina ZLPEU, EÚLP apod.).

V úzkém, striktním smyslu může být předmětem obecného osobnostního práva pouze člověk – fyzická osoba.[77] Podle tohoto pojetí nelze tvrdit, že právnická osoba je nositelem osobnostních práv ve smyslu tradičního chápání tohoto oboru, neboť osobnostní práva jsou ze samotné podstaty právy přirozenými, jež tvoří osobnost člověka.[78]

Je ovšem třeba zvážit i odlišnou, širší koncepci, z níž nepochybně vychází úprava v § 135 o. z. I v oblasti ochrany osobnostních práv je účelem právní úpravy chování společnosti. S ohledem na nemožnost vyčerpávajícího právního postižení osobnosti člověka jakožto určité právní jednotky vycházejí osobnostní práva spíše z vnějších, a tedy objektivně postižitelných, projevů osobnosti, jakými jsou její samotný život, tělesná nedotknutelnost, stejně jako její pověst a tvůrčí svoboda člověka.[79] Člověk jako nejdůležitější součást společnosti potřebuje uznání svých práv. Proto jsou chráněny především jeho zmíněné vnější projevy. Součástí existence společnosti jsou právnické osoby jakožto výsledky tvůrčí svobody člověka. Představují totiž mj. významné účastníky právního styku. I právnické osoby mají právní osobnost, jsou způsobilé k právům a právním povinnostem.

O konstrukci osobnosti právnické osoby jako výtvoru člověka lze uvažovat na základě podobnosti určitých funkcí a projevů člověka a právnické osoby, tedy na základě byť neúplné analogie s osobností člověka. Objektivní právo, konkrétně o. z. v § 135, proto upravuje jejich projevy obdobně jako projevy osobnosti člověka, a tak jako chrání čest, vážnost a soukromí fyzické osoby, chrání pověst a soukromí osob právnických. Rozdíl mezi osobností člověka (fyzické osoby) a osobností osoby právnické je ovšem zřejmý již z jejich obsahu a rozsahu jejich kontroly. Zatímco působnost ochrany podle občanského zákoníku se u člověka vztahuje na neukončený výčet jednotlivých osobnostních prvků (složek, viz § 81 odst. 2), je u právnické osoby poskytována ochrana jen jejím dvěma osobnostním právům, a to pověsti a soukromí. Přitom je třeba zdůraznit, že právem na soukromí rozumíme integritu právnické osoby zahrnující zejména její vnitřní mechanismy včetně jejího řízení, rozhodovacích, výrobních a jiných procesů, relevantních a dalších informací. Za podstatnou součást soukromí dále považujeme stav lidského substrátu právnické osoby včetně vzájemných vztahů mezi fyzickými osobami a jejich vztahu k osobě právnické.

b) Majetková škoda a nemajetková újma

I právnická osoba může být dotčena zásahy, jež mají či mohou mít stejnou či obdobnou povahu jako útoky proti osobnostním právům člověka nebo projevům těchto práv. Jsou namířeny proti samotné existenci právnické osoby nebo proti jejímu fungování (její činnosti). Obdobně jako u fyzických osob následky těchto zásahů mohou mít podobu majetkové (materiální) škody (ušlého zisku) a nemajetkové újmy.

Deliktní jednání může působit i proti fyzickým osobám tvořícím „součást“ právnické osoby, způsobovat jim škodu (např. strádáním), a v důsledku toho omezení jejich činnosti či způsobilosti fungovat. Jinou formu dotčení osobního substrátu právnické osoby představuje následek zásahu proti právnické osobě, který se projeví i na fyzických osobách, mající formu např. psychického otřesu, a tedy znejistění fyzických osob, jež se může negativně projevit na fungování právnické osoby [viz níže ad d) a IV.1].

Právo na odškodnění právnických osob [viz ad d)] nelze na základě tvrzení o tom, že právnické osoby nemohou pociťovat nemajetkové újmy na zdraví ani jiné nepříjemné okolnosti, odmítnout. Účel náhrady škody včetně nemajetkové újmy odůvodňuje její zásadní použití i na právnické osoby. V právním smyslu jsou újmy právnických osob určitelné stejným způsobem jako jiné předpoklady náhrady újmy u člověka, tedy prostřednictvím přičítání.

c) Spojitost újmy právnické osoby a újem jejího „lidského“ substrátu. Ochrana soukromí

Součástí nemajetkové újmy právnické osoby může být újma na přirozených právech fyzických osob, jež tvoří její lidský substrát. V zásadě se jedná o subjekty na úrovni vlastníků právnické osoby, jejích orgánů a zaměstnanců. Zásah do chráněných práv právnické osoby může způsobit na druhé straně újmu na osobnostních právech těchto osob. Navíc nelze vyloučit ani negativní dopad poškození osobnostních práv relevantních fyzických osob do práv osob právnických.

Právnická osoba sice neodvozuje a nemůže přímo odvozovat své osobnostněprávní nároky z porušení či ohrožení právních statků fyzických osob, které jsou její „součástí“. V těchto případech se jedná o porušení vlastních práv fyzických osob. Těsná vazba mezi právnickými a fyzickými osobami znamená však nepřímé působení protiprávních zásahů i do právní sféry fyzických osob. Fyzické osoby jsou velmi často nepřímo dotčeny zásahem vůči právnické osobě, zpravidla však nemají možnost se vůči takovým zásahům, tedy jednáním proti právnické osobě, bránit. Tato okolnost může odůvodňovat jejich ochranu prostřednictvím osobnostní ochrany právnických osob. I zde se tedy jedná o nepřímé propojení. Navíc lze tento argument jen posílit o tvrzení, že ochranou osobnosti právnických osob je zajišťován nejen rozvoj jich samých, nýbrž i rozvoj fyzických osob s nimi spojených.

d) Odškodnění právnických osob

Odpovědnost za škodu je třeba posuzovat v obecném režimu deliktního práva, tedy jako odpovědnost subjektivní, a to v souladu s platnou úpravou, neboť zákon pro tyto případy objektivní odpovědnost nepřipouští (§ 2895 o. z.). Objektivní odpovědnost by znamenala neúměrnou ochranu. V souladu s koncepcí osobnostněprávní ochrany právnických osob je tak třeba připustit existenci subjektivní deliktní odpovědnosti.

Dalším rozhodujícím faktorem (parametrem) je problematika náhrady újmy. Zde je třeba v zásadě rozlišovat mezi podnikatelskými (ziskovými, výdělečnými) právnickými osobami a právnickými osobami označovanými jako neziskové organizace. Zatímco v prvním případě je třeba zdůrazňovat režim majetkové škody (újmy), u neziskových subjektů lze připustit jen náhradu nemajetkových újem.

U neziskových právnických osob nelze z povahy věci o ušlém zisku uvažovat. Je proto třeba brát v úvahu náhradu za narušení činnosti takové neziskové právnické osoby spočívající v oslabení jejího působení, jež se může projevovat v mnoha nejrůznějších formách, jako např. v úbytku jejích členů, resp. osob spolupracujících, či osob závislých na činnosti neziskové organizace, ohrožení finanční podpory, na níž je právnická osoba závislá, apod.

Neziskové právnické osoby nelze ani na rozdíl od osob podnikatelského charakteru odškodňovat v režimu ochrany proti nekalé soutěži. Sotva totiž lze považovat neziskové organizace za účastníky hospodářského styku; nemohou být soutěžiteli. Nelze však vyloučit postavení neziskové organizace jako zákazníka soutěžitele ve smyslu např. české právní úpravy (viz § 2976 odst. 1 o. z.). V důsledku protiprávního poškození jejich pověsti jim může být způsobena majetková újma v důsledku odepření podpory jejich činnosti, resp. existence.

V důsledku neoprávněného zásahu (deliktního jednání) do chráněných osobnostních statků může vzniknout právnické osobě především majetková škoda ve formě ušlého zisku podnikatelského subjektu, kterážto problematika však není předmětem naší pozornosti.

Deliktním jednáním proti pověsti a soukromí podnikatelské právnické osoby může vzniknout i nemajetková újma. Ta může mít podobu zátěže, jejíž následky nelze mnohdy dosti dobře specifikovat. Týkají se jejího postavení na trhu (u podnikatelské právnické osoby) a ve společnosti, mohou se projevovat dlouhodobým zkreslením jejího obrazu v chápání třetích osob (veřejnosti). Jinými slovy, její reputace v širokém smyslu je narušena; odlišuje se negativním způsobem od jejího dosavadního vnímání. Příčinou takového stavu může být jak narušení její pověsti, tak zásah do jejího soukromí, včetně poškození jejího lidského substrátu a vztahu mezi tímto substrátem a právnickou osobou.

Při úvaze o míře (rozsahu) náhrady nemajetkové újmy podnikatelské právnické osoby je třeba zvážit navíc dva aspekty. Je zřejmé, že těžištěm úsilí právnické osoby orientované na zisk je nepochybně dosažení náhrady (majetkové) škody ve formě ušlého zisku vzniklého poškozením pověsti a narušením jejího soukromí. V této souvislosti se tak zaprvé jedná o oprávněnost nahrazovat tomuto subjektu ještě nemajetkovou újmu, jak jsme ji vymezili shora. Přitom je třeba vycházet ze zásadní legitimity této náhrady podle objektivních hledisek v daném oboru a přihlížet k míře citlivosti působení negativních následků v konkrétním případě. Zadruhé je třeba zohledňovat vztah mezi majetkovou škodou a nemajetkovou újmou v konkrétním případě. Jinými slovy, jde o princip vyvažování při kvalifikaci následků působení konkrétního jednání ve smyslu poměřování míry škody a míry nemajetkové újmy, včetně míry (rozsahu) jejích náhrad.

U náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) je třeba brát vždy v úvahu její dvě formy, tedy morální a materiální satisfakci, a vážit jejich účinnost jak při jejich výlučném použití, tak i v kombinované aplikaci.

e) Otázky dokazování

Nárok na náhradu škody předpokládá důkazní břemeno poškozeného, jenž je povinen dokazovat všechny skutkové okolnosti představující předpoklady deliktní odpovědnosti. To by se mělo týkat i náhrady nemajetkové újmy.

Obecně lze ovšem doporučit snížit míru důkazů, a to zejména v otázce zavinění škůdce a v otázce výše škody, resp. její náhrady.

5. Ideální model

Při konstruování ideálního modelu jako jakéhosi tertium comparationis je třeba brát v úvahu některé základní „parametry“, kterými jsou účel osobnostního a deliktního práva (veřejný zájem), jež poskytují ochranu typickým individuálním zájmům právnických osob – nezanedbatelné součásti právního styku. Ideální model je totiž reflexí základních hodnotových přístupů k dané problematice.

Podstatná je reflexe povahy a funkce osobnostních práv a jejich ochrany. Východiskem je postavení právnických osob ve společnosti, jež vyžaduje přisuzovat jim obdobnou ochranu, jakou mají „z povahy věci“ osoby fyzické. Přitom není v zásadě relevantní, zda právnickým osobám přisoudíme osobnostní práva, nebo jejich obdobu, podstatné není ani to, zda předmětem ochrany právnických osob jsou jejich projevy, či následky jejich jednání. Nepochybně je přitom třeba zohlednit i otázku osobního substrátu právnických osob.

Právnická osoba by měla požívat kromě ochrany statusových práv (práva na jméno) i ochrany dvou základních prvků (složek) její osobnosti (osobnostních práv), a to pověsti a soukromí. Tato práva občanský zákoník zakotvuje a jejich negatorní ochranu modifikuje (viz § 135 o. z.). Žádoucí se však jeví výslovná ochrana prostřednictvím deliktní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou na těchto osobnostních právech právnických osob.

IV. Řešení klíčových otázek v českém právu. Závěr

Z porovnání shora uvedeného ideálního modelu s platnou právní úpravou můžeme dospět k následujícím závěrům.

1. Právnická osoba, její ochrana podle § 135 o. z. a neomezená působnost deliktního práva

Vycházeje z konceptu občanského zákoníku, jehož kořeny jsou v tradičním chápání obecných osobnostních práv, lze jednoznačně dovozovat osobnost právnické osoby jako určité obdoby osobnosti a osobnostních práv člověka jako osoby fyzické. Je tak možné zcela přesvědčivě uznat nutnost ochrany jejích práv před zásahy, jež jsou obdobné těm, jež směřují proti osobnostním právům člověka.

Podle specifické úpravy obsažené v § 135 o. z., která nemá obdobu ve srovnávaných právních řádech a jež v podstatě kopíruje osobnostní ochranu přirozených práv člověka v § 82 o. z., má právnická osoba nárok na zápůrčí a odstraňovací žalobu. Přitom je třeba mít na paměti, že, obdobně jako v případě ochrany přirozených práv člověka, je úprava ochrany proti protiprávním zásahům založena na objektivní odpovědnosti útočníka. Absencí předpokladu zavinění a nutnosti jeho dokazování tak významně zvýhodňuje pozici chráněné právnické osoby.

2. Způsobilost právnické osoby k náhradě za nemajetkovou újmu deliktním právem

Obecně lze přijmout závěry plynoucí ze srovnání zahraničních právních úprav a dospět k závěru, že u právnické osoby může vzniknout nemajetková újma, a právnická osoba je tak oprávněna k její nápravě. Je však třeba zdůraznit, že právnická osoba orientovaná na zisk může utrpět především majetkovou újmu a tu pak uplatňovat v režimu obecného deliktního práva, resp. podle práva proti nekalé soutěži. U právnických osob orientovaných na zisk je třeba posuzovat nemajetkovou újmu velmi restriktivně a připustit náhradu jen takové nemajetkové újmy, jež se projeví v základním otřesu samotné substance právnické osoby, resp. v zásadním omezení její činnosti. Stejně tak velmi obezřetně a restriktivně je třeba posuzovat význam zásahu do práv právnické osoby ohledně jejího názvu, resp. pověsti, jež má důsledky v chování jejího osobního substrátu. Jen v nejvážnějších případech při přísném dokazování souvislostí mezi tímto zásahem do psychiky osob, resp. osobní substance právnické osoby, a činností samotné právnické osoby lze o náhradě nemajetkové újmy uvažovat a přiznávat zadostiučinění.

Pro náhradu nemajetkové újmy právnických osob je jediným možným pozitivněprávním řešením § 2951 odst. 2 o. z. Analogii se speciálními ustanoveními vztahujícími se na člověka a jeho přirozená práva (§ 2956 a násl.) nelze totiž použít. Závažný zásah do jejich pověsti a soukromí může způsobit existenční újmu spočívající v omezení fungování právnické osoby nebo i jejím zániku. Jak u podnikatelských právnických osob, tak u neziskových organizací to může vyvolat újmu na jejich osobním substrátu, tedy na přirozených právech jejich orgánů a pracovníků – fyzických osob. U neziskových organizací je zásah do existence představován zejména ztrátou jejich vlivu, omezením způsobilosti pro získávání finančních prostředků (zejm. grantů) a ztrátou členů.

Omezení fungování je představováno ztížením dalšího rozvoje ve spojení s dlouhotrvajícími negativními následky.

Koncept přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2951 odst. 2 navazuje na tradici tohoto institutu upraveného v § 13 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Zákonodárce tak předpokládá především morální satisfakci a v případě, že tato forma nepředstavuje účinné odčinění způsobené újmy, je třeba poskytnout materiální satisfakci, tedy zadostiučinění v penězích.[80] Zásadní změnu ve srovnání s úpravou odpovědnosti v obč. zák. č. 40/1964 Sb. představuje předpoklad zavinění.

3. Specifika neziskových organizací (spolků)

Z jejich samotné podstaty je zřejmé, že mohou utrpět jen nemajetkovou újmu. Nepřiznat jim náhradu za tuto újmu by znamenalo oslabení preventivní funkce deliktního práva. Neziskové organizace jsou svojí podstatou hodnotově rovné, a tedy nejen rovnocenné fyzickým osobám. Vztah neziskových organizací k jejich osobnímu substrátu je podstatně přímější než u podnikatelských subjektů.

Při prokazování újmy neziskových právnických osob, která z jejich povahy může mít formu pouze újmy nemajetkové, je třeba aplikovat určité úlevy při dokazování skutečností, jež představují předpoklady odpovědnosti za vznik této újmy a předpoklady k její náhradě. Míra náhrady (její výše) by měla mít slušnou úroveň a je plně na úvaze soudu. Přitom by bylo třeba přihlížet jednak k obecným hlediskům typickým pro danou oblast, v níž nezisková organizace působí, jednak ke konkrétním okolnostem případu. Především však je třeba brát v úvahu význam veřejného zájmu, který je součástí činnosti právnické osoby, a míru úspěšnosti jeho dosahování, jako výraz významu takové osoby, a tudíž i naléhavosti zájmu na odškodnění její nemajetkové újmy.

4. Výsledek

 a) Odpovědi na položené otázky

Ad 1: Pověst a soukromí právnické osoby, které tvoří složky její osobnosti, mají obdobnou povahu jako tyto statky tvořící součást osobnostních práv osoby fyzické. Požívají obdobné ochrany.

Ad 2: Poškození pověsti a soukromí právnické osoby může mít za následek následnou majetkovou škodu, ale v určitých případech je třeba uznat i nemajetkovou újmu na těchto právem chráněných statcích.

Ad 3: V určitých případech lze konstatovat spojitost mezi porušením přirozených práv fyzických osob tvořících substrát právnické osoby a poškozením jejích osobnostních práv. Tato souvislost platí i v opačném smyslu, tedy jako negativní dopad porušení osobnostních práv právnické osoby na přirozená práva jejího lidského substrátu.

Ad 4: Neziskové právnické osoby mohou z povahy věci (své podstaty) utrpět pouze nemajetkovou újmu. Při posuzování nemajetkové újmy podnikatelské právnické osoby je nutné přihlížet k možnosti odškodnění její materiální škody.

b) Odchylky platné právní úpravy od ideálního modelu a z toho plynoucí následky

Doporučení de lege ferenda

Doporučeníhodná je výslovná úprava předpokladů odpovědnosti za nemajetkovou újmu právnických osob reflektující odlišné postavení subjektů orientovaných na zisk a neziskových organizací.

Doporučení de lege lata

Náhradu nemajetkové újmy (zadostiučinění, satisfakce právnické osoby) lze dovodit přímo z § 2951 odst. 2 o. z. Přímé či analogické použití úpravy nekalé soutěže je nadbytečné a pro ochranu práv neziskových organizací nepoužitelné.

 

Prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., je vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.

Jan Dubický je studentem PF UK v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] K tomu srov. P. Tůma: Komentář k § 81 o. z., in P. Lavický (eds.): Občanský zákoník I, Obecná část (§ 1-302), komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, marg. č. 12 a násl.

[2] Srov. k tomu čl. 2:102 Principů evropského deliktního práva (Principles of European Tort Law): „(1) Rozsah ochrany zájmu závisí na jeho povaze; čím vyšší je jeho hodnota, přesnější jeho určení a jeho očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. (2) Život, tělesná, duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda požívají nejvyšší ochrany. (3) Rozsáhlá ochrana je zaručena majetkovým právům, včetně práv k nehmotným statkům.“

[3] Viz např. P. Hajn: komentář k § 2976 a 2984, in J. Švestka et al.: Občanský zákoník. Komentář, sv. VI, 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2021, str. 1169, resp. 1207.

[4] Viz § 2988 věta první o. z.: „Osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav.“

[5] Viz k tomu § 2988 věta druhá o. z.: „Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.“

[6] Srov. P. Hajn in op. cit. sub 3, komentář k § 2978, str. 1223 a 1224; J. Kindl: Komentář k § 2988, in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník, Komentář, sv. IX., Leges, Praha 2018, str. 1218, marg. č. 42.

[7] K. J. Hopt, Th. von Hippel: Nonprofit – Organisationen in Recht, Wirtschaft und Gesellschaft – eine Einführung, in K. J. Hopt, Th. Von Hippel, W. R. Walz (eds.): Nonprofit – Organisationen in Recht, Wirtschaft und Gesellschaft, Mohr Siebeck, Tübingen 2004, str. 1.

[8] K. J. Hopt, T. von Hippel, op. cit. sub 7, str. 10, 11.

[9] Tento názor zastává ve své monografii V. Wilcox: A Company‘s Right to Damages For Non-Pecuniary Loss, Cambridge University Press, Cambridge 2016, str. 62, marg. č. 3/35 až 3/37.

[10] Srov. § 823 odst. 1 BGB (v překladu autorů): „Kdo úmyslně nebo z nedbalosti poškodí život, tělo, zdraví, svobodu, majetek nebo jiné právo, je povinen nahradit škodu z toho vzniklou.“ § 824 odst. 1 BGB: „Kdo nepravdivě tvrdí nebo rozšiřuje určitou skutečnost, která je schopna ohrozit pověst jiného nebo přivodit jiné újmy pro jeho majetek nebo existenci, je povinen takto vzniklou škodu nahradit, jestliže nepravdivost sice nezná, ale znát musí.“ § 253 odst. 1 BGB: „Za škodu, která není majetkovou škodou, lze požadovat náhradu v penězích jen v případech stanovených zákonem.“ Odst. 2: „Existuje-li povinnost poskytnout náhradu škody pro poškození těla, zdraví, svobody nebo sexuální svobody, může být požadováno slušné odškodnění v penězích i v případech nemajetkové škody“ (překlad autorů).

[11] Čl. 19 odst. 3 německé ústavy (Grundgesetz) (v překladu autorů): „Základní práva platí i pro tuzemské právnické osoby, pokud jsou svou povahou pro ně použitelná.“

[12] Srov. k tomu rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu – BverfGE 45, 63/79, a komentář týmu H. D. Jarass, B. Pieroth: Grundgesetz für Bundesrepublik Deutschland, Kommentar, C. H. Beck, München 2004, str. 500.

[13] Srov. např. BVerfGE 98, 106/116.

[14] P. M. Huber, et al. (eds.): Grundgesetz, sv. 1, Kommentar, 7. vyd., C. H. Beck, München 2018, komentář k čl. 19 odst. 3 GG, marg. č. 228.

[15] Čl. 2 odst. 1 písm. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 GG.

[16] Viz Caterina Valente, BGH NJW 1959, 1269 (1270).

[17] Srov. § 1004 BGB.

[18] Např. BGH NJW 1995, 861 – Caroline von Monaco.

[19] BGH NJW 1999, 1281, 1986, 2957.

[20] Např. BGH NJW 2009, 915, či dokonce Spolkový ústavní soud NJW 2006, 3769.

[21] R. Rixecker: Komentář k § 12 in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 7. vyd., C. H. Beck, München 2015, marg. č. 30 a násl.

[22] Viz tamtéž, marg. č. 32.

[23] G. Wagner: Komentář k § 824 in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 6. vyd., C. H. Beck, München 2013, marg. č. 62.

[24] Viz BGH NJW 1975, 1882, 1982, 2246 aj.

[25] J. Hager: Komentář k § 823 in J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Sellier/de Gruyter, Berlin 2017, str. 258.

[26] BverfG NJW 1994, str. 1784.

[27] A. Beater: Komentář k § 823 BGB, in Bürgerliches Gesetzbuch, sv. 12, Schuldrecht: 823-853 BGB, Kohlhammer Verlag, Köln 2005, str. 314, marg. č. 23 a 24.

[28] BGHZ 78, 24.

[29] B. Förster: Komentář k § 12 BGB, in H.-G. Bamberger, H. Roth: Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, 4. vyd., C. H. Beck, München 2019, marg. č. 171.

[30] H.-J. Ahrens, A. Spickhoff: Deliktsrecht, C. H. Beck, München 2022, str. 342, marg. č. 8.

[31] G. Brüggemeier et al. (eds.): Personality Rights in European Tort Law, Cambridge University Press, Cambridge 2010, str. 575.

[32] Tamtéž.

[33] Velmi archaický text § 26 zní v českém překladu autorů: „Vzájemná práva členu dovolené společnosti se určují smlouvou nebo účelem a zvláštními pro ně vydaným předpisy. Naproti jiným osobám užívají dovolené společnosti zpravidla stejných práv jako osoby jednotlivé…“. Z toho se dovozuje v zásadě rovné postavení fyzických a právnických osob.

[34] Viz § 1330 odst. 1: „Byla-li někomu urážkou pověsti způsobena skutečná škoda nebo ušlý zisk, je oprávněn požadovat náhradu.“ Odst. 2. „To platí též, jestliže někdo rozšiřuje skutečnosti, které ohrožují pověst, majetek nebo další rozvoj jiné osoby a jejichž nepravdivost znal nebo musel znát. V tomto případě lze požadovat i odstranění publikace.“ (Překlad autorů).

[35] OGH z 9. 1. 1990, 4 Ob 9/90, označovaný jako pracovní úraz, a rozhodnutí z 11. 1. 1996, 6 Ob 600/95 MR 1996, označované jako zákaz faxování.

[36] Viz OGH z 27. 2. 1997, 6 Ob 2393/96 xMR 1997, 83 ve věci Tatblat.

[37] 4 Ob 488/88 z 13. 9. 1988.

[38] S. Kissich, in A. Kletečka, M. Schauer: ABGB – ON, Manz, Wien 2010, komentář k § 1330, marg. č. 68.

[39] 6 Ob 2393/96 x.

[40] K.-H. Danzl: Komentář k § 1330 ABGB in Kurzkommentar zum ABGB (KBB), 6. vyd., Verlag Österreich, Wien 2020, marg. č. 1, 2.

[41] RS0008985; 6 Ob 62/02i.

[42] Např. 6 Ob23/05h.

[43] R. Reischauer: Komentář k § 1330 ABGB in P. Rummel: ABGB, 3. vyd., Manz, Wien, marg. č. 1a.

[44] F. Harrer, E. M. Wagner, in M. Schwimann, G. E. Kodek: ABGB: Praxiskommentar, 4. vyd., LexisNexis ARD ORAC, Wien 2016, marg. č. 7.

[45] E4 OB 48/88.

[46] H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, sv. II, 3. vyd., Jan Sramek Verlag, Wien 2018, resp. H. Koziol: Grundfragen des Schadenersatzrechts, Jan Sramek Verlag, Wien 2010, str. 117.

[47] M.-L. Fellner: Persönlichkeitsschutz juristischer Personen, NWM Verlag Österreich GmbH, Wien, Graz 2007, zejména str. 17 a násl., str. 54-61, 235, 236.

[48] Rozhodující je čl. 1240 (dříve 1382) CC, který zní: „Každý, kdo jinému zaviněně způsobí škodu, je povinen ji nahradit“ (překlad autorů).

[49] F. Terré et al.: Les obligations, Dalloz, Paris 2018, str. 1024, marg. č. 938.

[50] § 1330 odst. 1: „Byla-li někomu způsobena urážkou na cti skutečná škoda nebo ušel-li mu tím zisk, jest oprávněn žádati náhradu.“ Odst. 2: „To platí také, rozšiřuje-li někdo skutečnosti, které ohrožují úvěr, výdělek nebo zaopatření jiného a jejichž nepravdivost znal nebo znáti musel. V tomto případě může být žádáno také odvolání a jeho uveřejnění. Za sdělení neveřejně přednesené, jehož nepravdivosti sdělující nezná, neodpovídá, měl-li on anebo příjemce sdělení na něm oprávněný zájem.“

[51] J. Sedláček, in F. Rouček, J. Sedláček (eds.): Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému, díl V., V. Linhart, Praha 1937, komentář k § 1330 OZO, str. 942.

[52] Tamtéž, str. 945.

[53] Ten v § 1169 stanovil, že „při vyměření náhrady škody jest hleděti k § 1157“.

[54] „Občanskoprávní ochrana osobnosti nemůže být vázána na podmínku zavinění.“ Z. Kratochvíl et al. (eds.): Nové občanské právo, Orbis, Praha 1965, str. 57.

[55] Op. cit. sub 54, str. 64.

[56] Tamtéž, str. 66.

[57] In Z. Češka et al. (eds.): Občanský zákoník, komentář, díl I., Panorama, Praha 1987, str. 102.

[58] Viz § 444.

[59] Zákon č. 509/1991 Sb.

[60] V tom smyslu viz J. Švestka, in J. Švestka et al  (eds.): Občanský zákoník I, Komentář, 2. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2009, komentář k § 13 odst. 3, marg. č. 13.

[61] § 19b odst. 3 o. z.

[62] Viz K. Eliáš, J. Nykodým, in J. Švestka et al., op. cit. sub 60, str. 246, zejména str. 250, marg. č. 16.

[63] Viz tamtéž, marg. č. 17.

[64] Tamtéž.

[65] Viz též odst. 119 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021.

[66] Viz P. Hajn: Může právnická osoba utrpět nemajetkovou újmu?, na https://www.patria.cz/pravo/2774534; či V. Janošek in J. Petrov et al. (eds.): Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, komentář k § 135, marg. č. 11.

[67] P. Hajn, op. cit. sub 66.

[68] V. Janošek in J. Petrov et al. (eds.), op. cit. sub 66.

[69] Viz T. Dvořák, in J. Švestka et al. (eds.): Občanský zákoník. Komentář. sv. I, 2. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2020, komentář k § 135, str. 438.

[70] K. Eliáš: Úvahy nad právem a jeho ohýbáním, Právní rozhledy č. 18/2022, str. 78.

[71] P. Tůma in op. cit. sub 1.

[72] Viz odst. 76.

[73] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017.

[74] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, odst. 77.

[75] E. Wagnerová in E. Wagnerová et al. (eds.): Listina základních práv a svobod, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, Úvod, marg. č. 39.

[76] E. Wagnerová in op. cit. sub 75.

[77] Srov. k tomu P. Tůma: Komentář k § 81 o. z., zejména marg. č. 18 ohledně osobní jedinečnosti člověka, op. cit. sub 1.

[78] Shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu (23 Cdo 327/2021) pak zastává koncepci vycházející z antropocentrického pojetí soukromého práva, a tedy rozlišování mezi postavením právnických a fyzických osob (srov. odst. 136 rozsudku). Právnickým osobám tento rozsudek nepřiznává osobnostní práva, ale připouští pouze „ochranu některých práv právnických osob osobní povahy“ (odst. 135 rozsudku NS).

[79] Srov. k tomu F. Bydlinski in Ch. Kanzian et al. (eds.): Personen, Manz, Wien 1995, str. 335 a násl.

[80] Viz k tomu T. Doležal, F. Melzer, in F. Melzer, P. Tégl, op. cit. sub 6, komentář k § 2951, str. 956, marg. č. 320, 322.