Byl 1. červenec roku 1990 a pro české advokátky a advokáty znamenal tento den zcela přelomový okamžik ve výkonu jejich profese. Pro více než tisícovku příslušníků tohoto stavu přinesl oprávnění poskytovat veškerou právní pomoc, a hlavně, otevřít si soukromou praxi. Některých z advokátů, kteří tento zásadní okamžik prožili, a ještě k tomu u své milované profese vydrželi plných 30 let, se Advokátní deník zeptal, jak na tuto dobu vzpomínají. Jak ta tři desetiletí prožili, co na současné advokacii mají rádi a co jim vadí, a také jakou by si advokacii představovali za dalších 30 let…  V prvním díle našeho miniseriálu zavzpomínají dlouholetí kamarádi a kolegové JUDr. Petr Ritter a JUDr. Zdeněk Šťastný.  

Vzpomínka na Martina Šolce

Když jsme v závěru roku 1989 do všech advokátních poraden rozeslali svůj narychlo sepsaný návrh zákona o privátní advokacii s provokativní otázkou položenou každému advokátovi, zda by podle takového zákona chtěl pracovat, roztočili jsme centrifugu silnější a rychlejší, než jsme tušili. Na jednom z prvních „revolučních“ sezení jsme byli již dost unavení a nejspíš jsme na chvíli působili smířlivě, protože jeden z dosluhujících stávajících funkcionářů, který neviděl, že prožívá poslední dny ve funkci, prohlásil: Já jsem to věděl, že kolegové nechtějí žádné advokátské Waterloo. To mimořádně rozčílilo tehdy velmi radikálního Martina Šolce, který začal „naši věc“ vehementně prosazovat: Tak to tedy ne! Jestli se hoši chystají povolit a souhlasit s nějakými odklady, tak my jdeme zítra na matrace! Byl to pro nás mimořádný doping – nedovolený, jako tenkrát všechno. 

Vzpomínka na Karla Čermáka

První polistopadový předseda České advokátní komory byl člověk svérázné elegance. Nachomýtli jsme se náhodou k jeho rozhovoru s tehdy vysoce postaveným politikem. Byl to právník, na počátku devadesátých let celebrita, Karlu Čermákovi blízkého politického proudu. Seděli jsme vedle, když se odvážil jej v pozdní odpoledne navštívit v advokátní komoře a oslovit ho s prosbou. Nebude politikem napořád, potřeboval by mít něco jistého…, rád by se zapsal do seznamu advokátů.

 „Samozřejmě“, souhlasil Karel Čermák, „necháš se zaměstnat u nějakého advokáta jako koncipient, po koncipientské praxi složíš advokátní zkoušky a komora tě zapíše.“
„To samozřejmě vím,“ on na to, „ale nedalo by se to nějak zařídit?“

„Dalo. Necháš se zaměstnat jako advokátní koncipient u nějakého advokáta, po absolvování praxe se přihlásíš ke zkouškám…“

„Jasně, rozumím, ale já měl na mysli…, no…, jestli by to prostě nešlo nějak udělat, rozumíš?“
„To víš, že ano. Najdeš si advokáta, který tě zaměstná jako advokátního koncipienta, během praxe absolvuješ nějaká školení a semináře, přihlásíš se…“

Po nějaké době jsme toho člověka našli v seznamu advokátních koncipientů a Karel Čermák později sepsal pravidla profesionální advokátní etiky.

Vzpomínka na advokátní tarif

Když se formuloval první advokátní tarif soukromé advokacie, dostali jsme se s Karlem Čermákem do sporu o podílovou odměnu. Má být dovoleno sjednat si podíl na úspěchu v klientově sporu? Tvrdili jsme, že ne. Že advokát by se neměl soudit o svoje vlastní peníze. Ztrácí tím nadhled a potřebný odstup od kauzy, ohrožuje to jeho profesionalitu.
Karel Čermák oponoval: filozoficky s vámi i souhlasím, ale v krátké době sem vtrhnou západoevropští dravci a pak i Američané. Náš advokát musí mít stejné možnosti, být stejně motivovaný jako konkurence, u které je podílové palmáre povolené a běžné.

Podílová odměna se do tarifu dostala, Karel Čermák málokdy ustupoval. A měl pravdu. Praxe příštích let to potvrdila. A potvrdila i to, že byť od nás byl o generaci starší, uměl myslet o dvacet let moderněji. 

Vzpomínka na Jirku Machourka

V červenci, možná v srpnu 1990, asi měsíc po rozběhu privátních kanceláří, jsme spolu telefonovali. Na otázku: Jak to jde? nadšeně do telefonu referoval: „Jde to výborně! Pořád se bojím, že nám to zakážou a že nás zavřou.“

Ten pocit jsme znali a vzpomínka na něj nás dodnes příjemně provází a neopouští už třicet let. Že nad sebou nemáme vedení, které by nám mohlo zakázat zažalovat nebo se jen nešetrně dotknout nějakého komunistického hlavouna a které by s námi mohlo i rozvázat pracovní poměr. Že není hlavoun, kterého bychom se měli rozpakovat zažalovat, a bude-li si stěžovat, tak buď nám samotným, a chtěl-li by jít výš, tak České advokátní komoře, která ctí stejná pravidla, jako my. Samozřejmě nás škádlí, že nám občas někdo přijede kontrolovat ověřovací knihu, že zamrzl advokátní tarif…, ale proti neomezeným možnostem dřít se a trápit jen za klienta a za sebe, jsou to drobné, které nestojí za to počítat.

Redakce AD

Foto archiv JUDr. Petra Rittera a JUDr. Zdeňka Šťastného