Před nedávnem, konkrétně v BA č. 12/2022, jsme se zaměřili na to, jak koncipovat podání k Soudnímu dvoru EU v případě předběžných otázek.[1] Nicméně předběžných otázek se nepodává v České republice tolik v poměru k tomu, jak moc je náš právní řád protkán právem unijním.[2] Proto vcelku běžně nastávají situace, kdy se musí advokáti sami popasovat s aplikací unijních předpisů na dotčenou situaci.[3] Abychom ale správně aplikovali požadavky plynoucí z unijních předpisů, potřebujeme být schopni právo EU nejdříve vyložit. Proto i v běžné každodenní práci s unijními nařízeními, rozhodnutími nebo směrnicemi, které jsou rozvedeny v českých zákonech, musíme zejména správně pochopit jejich jednotlivá ustanovení, abychom následně přistoupili k jejich vnitrostátní aplikaci.[4]

Srozumitelnost předpokladem správné vnitrostátní aplikace

Jednou ze základních podmínek přímého účinku unijního práva, tj. dovolatelnosti se konkrétního unijního ustanovení na řešenou situaci,[5] je jeho jasnost, přesnost a bezpodmínečnost. Mnohá ustanovení unijních předpisů však nemusí být na první pohled jasná a nemusí být zcela zřejmé, co se jimi vyžaduje. Unijní harmonizace je vesměs výsledkem legislativního kompromisu více aktérů, ať už v rámci pozměňovacích návrhů poslanců Evropského parlamentu, nebo z řad členských států v Radě, anebo i v případě Komise samotné při snaze vzít v potaz výsledky veřejných konzultací. Ani české předpisy nebývají vždy uživatelsky přívětivé, tudíž asi nepřekvapí obdobná nesrozumitelnost unijních předpisů, kde se do jejich přijetí navíc promítá různorodost právních řádů a kulturních odlišností napříč členskými státy.

Případná nejasnost dotčeného ustanovení však automaticky neznamená, že postrádá přímý účinek. Při takové koncepci by ad absurdum zbylo velmi malé procento zcela všeobecně jasných unijních předpisů, které by byly nadány dovolatelností na národní úrovni. Konečný výkladový monopol na právo EU má sice Soudní dvůr EU, avšak pokaždé, kdy se setkáme s možnou nejasností unijního ustanovení, nedochází automaticky k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.[6] Musíme tudíž často sami přistoupit k vlastnímu výkladu unijního práva a překlenout jím případnou prvotní nejasnost a nesrozumitelnost unijního předpisu.

Obecně v první řadě platí, že při výkladu práva EU bychom se jej neměli snažit pouze napasovat na národní pojmy a vykládat jej stejně tak, jak vykládáme české předpisy.

Cílem unijní harmonizace je sblížit často poněkud rozdílné úpravy v jednotlivých členských státech, k čemuž dochází i přes vytváření nových institutů a unijních pojmů.[7] Postupem doby by se naopak národní právní řády měly díky unijní harmonizaci připodobnit a sjednotit výklad unijních pravidel bez ohledu, v jakém členském státě k interpretaci a aplikaci dochází.[8] Při aplikaci práva EU bychom tudíž měli výkladově postupovat plně při vědomí a zohlednění této jeho specifické povahy.

Ztraceno v překladu

Akty Evropské unie se standardně publikují v Úředním věstníku EU ve všech jazykových verzích.[9] Vzhledem k 24 úředním jazykům v Evropské unii nemůže být jazykový výklad převládající výkladovou metodou v právu EU. Navíc se stává, že ustanovení unijního předpisu se mohou lišit v různých jazykových verzích. To je dáno i tím, že se unijní legislativní akty v průběhu legislativního procesu vyjednávají zejména v anglickém/francouzském jazyce, a ostatní jazykové verze jsou v podstatě překlady. Nicméně to neznamená, že by měla mít anglická nebo francouzská jazyková verze přednost, neboť všechny úřední jazyky EU si mají být rovny.[10]

Jelikož se ale samotné návrhy předpisů EU projednávají primárně v anglickém a příp. francouzském jazyce a ostatní verze jsou vesměs překlady, je při výkladu unijních předpisů vhodné se v první řadě podívat i do jiných jazykových verzí a porovnat si vzájemně jejich znění.[11] Už při tomto prvním srovnání si můžeme udělat obrázek, zda česká verze unijního aktu nevyznívá jinak nebo nesvádí k jinému postupu než ostatní jazykové verze.

Cíl a účel unijního předpisu

Vzhledem k nemožnosti se spoléhat čistě na jazykové znění unijního předpisu je hlavní výkladovou metodou teleologický výklad, a to konkrétně zásada effet utile (užitečný účinek).[12] U výkladu effet utile zjišťujeme, jaký je účel dotčeného ustanovení unijního předpisu, jejž potřebujeme aplikovat. Dotazujeme se na cíl, kterého má unijní předpis dosáhnout.

Cíl a účel unijního předpisu nelze vždy vyčíst pouze ze samotného názvu unijního aktu, kdy jeho cílem může být něco zcela jiného, než bychom od konkrétního unijního předpisu na první pohled možná čekali. Např. v oblasti finančních služeb bývá velmi často skutečným cílem unijních předpisů ochrana spotřebitele.[13] Celou dotčenou úpravu je třeba vykládat tímto prizmatem a v případě různých výkladových variant zvolit tu, co nejspíše chrání spotřebitele, a naplňuje tak nejlépe účel unijní úpravy.

Co uvádí preambule

Objasnit cíl a účel unijní harmonizace napomáhá za prvé preambule a její jednotlivé recitály. Ta působí jako důvodová zpráva, oproti českým zákonům se však nejedná o samostatný dokument, ale je připojena k unijnímu aktu na jeho počátku. Ač nemá závaznou povahu, pomáhá rozkrýt cíle a důvody pro přijetí unijního předpisu a i obsah ustanovení v něm obsažených.

Preambule může být různě obšírná v závislosti na tom, jak moc jde o novou nebo komplexnější právní úpravu, kterou je třeba blíže osvětlit. Pokud si vezmeme za příklad GDPR, preambule tohoto nařízení čítá úctyhodných 173 bodů.[14] Najdeme v nich ozřejmění cíle nové úpravy,[15] proč je třeba nahradit původní směrnici a zvolit formu nařízení,[16] podrobnější osvětlení k jednotlivým ustanovením a dále vypořádání se se zásadami subsidiarity a proporcionality,[17] což je základní podmínkou legislativního procesu v oblasti sdílené pravomoci EU, kam ochrana osobních údajů spadá.

Co požaduje právní základ

Druhým vodítkem k objasnění účelu a cíle unijního předpisu je jeho celková systematika, tj. s jakými dalšími normami předpis působí a na jakém právním základě byl přijat. Pro výklad dotčených ustanovení je třeba vzít v úvahu nejen jejich znění, ale i jejich kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž jsou součástí.[18] V tomto ohledu je relevantní porozumět, s jakými prameny musí být dotčený předpis v souladu.

Díky zásadě svěřených pravomocí může Evropská unie jednat pouze v oblastech, které jsou jí svěřeny. Tyto jednotlivé oblasti a jejich cíle jsou rozvedeny ve Smlouvách.[19] Pro jednotlivé oblasti nalezneme ve Smlouvách tzv. právní základy. Právní základ je konkrétní ustanovení Smluv odpovídající na základní otázky kdo, co a jak. Kdo může přijmout unijní harmonizaci v dané oblasti.[20] Co za typ unijního předpisu je možné v dané oblasti přijmout.[21] Jak se bude unijní předpis přijímat.[22]

Při aplikaci sekundárních předpisů není možné jim poskytovat výklad, který by šel nad rámec či byl v rozporu s tím, jak Soudní dvůr vyložil jejich příslušný právní základ ve Smlouvách.[23] Obdobné platí i pro tzv. terciární akty, např. delegované a prováděcí akty Komise, které mají právní základ (zmocnění) v nadřazených sekundárních aktech Evropského parlamentu a/nebo Rady. Požadavek, aby předpisy nižší právní síly nebyly v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly, se uplatní i na jejich výklad.

Odkaz na právní základ se nachází v úvodní části unijního aktu a tradičně je uveden slovy „… s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek…“. V závislosti na obsahu a rozsahu unijní úpravy bývá zvolen jeden nebo více právních základů pro přijímaný unijní předpis. Při zvolení více právních základů musí být unijní akt v souladu se všemi požadavky příslušných ustanovení, což zvyšuje nároky na unijní zákonodárce a též možnou míru pochybení.[24]

Výjimka, co nepotvrzuje pravidlo

Ve chvíli, kdy je znám cíl a účel unijního aktu, je možné jeho optikou posoudit i pravidla chování a z nich případné výjimky, které unijní předpis stanovuje. Platí, že výjimky je třeba vykládat restriktivně a jejich rozsah musí být určen zejména s přihlédnutím k účelu unijního aktu. Konkrétní ustanovení obsahující výjimky z unijní úpravy nemůže být vykládáno tak, aby jeho účinky byly rozšířeny nad rámec toho, co je nezbytné k zajištění ochrany zájmů, kterou má unijní akt zaručit.[25]

Výše uváděný příklad GDPR obsahuje v čl. 49 výjimky pro specifické situace předávání osobních údajů do třetích zemí. Jelikož se jedná o výjimku z pravidla, že osobní údaje lze do třetích zemí předávat pouze v případě, že je v třetí zemi zajištěna odpovídající úroveň ochrany nebo jsou doloženy vhodné záruky, je třeba čl. 49 GDPR vykládat značně restriktivně s ohledem na cíl a účel ochrany osobních údajů v EU.[26]

Nezapomínat na rozsudky Soudního dvora

Mnohá ustanovení unijních předpisů jsou v průběhu času zpřesněna a vyložena Soudním dvorem EU. Od tohoto momentu je třeba unijní předpisy číst a aplikovat ve spojitosti s rozsudky Soudního dvora, který dané ustanovení, předpis či jeho právní základ vyložil, a tím zpřesnil jeho obsah. Judikatura Soudního dvora EU zaujímá významné místo v hierarchii pramenů EU a zejména sekundární a terciární unijní akty nesmí být v rozporu s rozsudky Soudního dvora EU.

Ne vždy ale nalezneme již existující výklad konkrétního ustanovení unijního předpisu, jejž potřebujeme vyložit a aplikovat na řešenou situaci. Pak je otázkou, jak moc může být nápomocna judikatura Soudního dvora k ostatním ustanovením toho samého unijního předpisu nebo jeho právního základu. Soudní dvůr ve svých rozsudcích často posuzuje cíl a účel celé sledované oblasti, do níž spadá ustanovení, které podrobuje výkladu. Z toho důvodu je vhodné se podívat, zda existuje judikatura Soudního dvora EU i k ostatním ustanovením toho samého předpisu, která by poskytovala vhled do cílů a účelu celé unijní úpravy. Stejně tak může posloužit i judikatorní činnost Soudního dvora EU ke stanovení hierarchicky vyššího unijního předpisu, který slouží jako právní základ pro vykládanou úpravu. Často se může stát, že sice zjistíme, že konkrétní článek směrnice/nařízení nelze vyložit tak, aby se použil na námi řešenou situaci, jak potřebujeme, ale požadovaný výklad a postup naopak umožňuje přímo článek Smluv, který upravuje celou danou oblast.[27]

Při rešerši použitelné judikatury Soudního dvora EU může vyvstat otázka její přenositelnosti, neboli do jaké míry je přenositelný výklad z jedné oblasti práva EU do druhé. Jako příklad se můžeme podívat do vcelku složité a komplexní oblasti veřejných zakázek, která je značně harmonizována unijním právem. Ve věci Armaprocure se řešil výklad ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/81/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti.[28] Podstatou otázky předkládajícího soudu k Soudnímu dvoru EU bylo, zda musí být čl. 55 odst. 4 a čl. 57 odst. 2 směrnice 2009/81 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby uchazeč, který byl vyloučen ze zadávacího řízení na základě konečného rozhodnutí zadavatele, mohl podat opravný prostředek proti smlouvě uzavřené s vybraným uchazečem. Obdobnou otázku Soudní dvůr již řešil při výkladu jiného unijního předpisu, a to směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce.[29] Soudní dvůr se plně inspiroval svým předešlým výkladem směrnice 89/665 a dovodil, že i v případě směrnice 2009/81 musí být přezkum dostupný každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité zakázky a které v důsledku domnělého protiprávního jednání vznikla nebo hrozí škoda, avšak pouze tehdy, pokud se vyloučení uchazeče nestalo konečným. Pro přenositelnost rozhodnutí Soudního dvora EU a totožný výklad ustanovení nacházejících se v jiných unijních aktech bylo důležité, že obě směrnice 2009/81 a 89/665 spadají do stejné oblasti veřejných zakázek, jsou založeny na v podstatě stejném právním základu,[30] a hlavně jsou vzájemně provázané.[31]

Oproti tomu to samé již Soudní dvůr nedovodil a nepřenesl svoji předchozí výkladovou činnost v oblasti veřejných zakázek, když posuzoval možnosti přezkumu v oblasti telekomunikací podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací.[32] Soudní dvůr EU sice uvedl, že v otázce soudní ochrany „již rozhodl v souvislosti s veřejnými zakázkami, na které se vztahuje směrnice Rady 89/665/EHS …“, avšak směrnice 2002/21 neobsahuje žádné ustanovení obdobné směrnici 89/665.[33] Tudíž nebylo možné použít stejný přístup per analogiam pro účely výkladu směrnice 2002/21.[34]

Pro účely přenositelnosti různých rozhodnutí Soudního dvora je zejména podstatné, jaké jsou účely a cíle jednotlivých unijních předpisů, k nimž již výklad Soudního dvora EU existuje, a jak jsou si tyto unijní úpravy podobné ideologicky, obsahově či oblastmi, do nichž spadají.

Včera, dnes a zítra

V neposlední řadě může pomoci i historický exkurz, jak se postupně vyvíjela dotčená oblast, např. od roztříštěné judikatury ke konsolidaci v podobě unijní harmonizace, nebo jakým způsobem se vyvíjela a zpřesňovala ochrana, kterou dotyčný unijní předpis sleduje. V předešlých letech se velmi akcentovala ochrana spotřebitele, kdy např. v mnoha unijních předpisech a jejich následných revizích se rozšiřovaly články obsahující informační povinnosti a práva spotřebitelů.[35] V poslední době se do popředí dostává ochrana klimatu a otázka udržitelnosti.[36] Socioekonomický kontext a politické dění ovlivňuje nejen evropské normotvůrce při přijímání unijních předpisů, ale může hrát roli i při jejich následném výkladu s ohledem na účel a cíl, který je v nich stanoven. I z toho důvodu je výklad práva EU dynamickou záležitostí reagující na proměny doby.

 

 

Co když ale zjistíme, že je dotčený unijní předpis nadán zásadními vadami, které nejde překlenout ani výkladově (např. jsou jeho cíle zjevně v rozporu se zvoleným právním základem)? Je možné takový unijní předpis napadnout pro případnou neplatnost a může se na Soudní dvůr EU napřímo obrátit i právní zástupce právnické či fyzické osoby? Odpověď je typicky „právní“, tj. ano i ne, kdy záleží na konkrétním typu unijního předpisu a situaci, která otázku neplatnosti unijního aktu vyvolala. Ale o tom zase až příště.

 

JUDr. Tereza Kunertová, Ph.D., LL.M., působí jako odborná asistentka na Katedře evropského práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] T. Kunertová: Jak na předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU: manuál pro advokáty, Bulletin advokacie č. 12/2022, str. 19-24.

[2] Ročně bývá v EU přijato přibližně 2 000 závazných aktů (např. dle zveřejněných statistických údajů v eur-lexu bylo v roce 2022 přijato 1 786 závazných unijních aktů Evropského parlamentu a/nebo Rady a Komise, avšak v průměru je českými soudy podáno ročně pouze 5,5 předběžných otázek (na základě údajů z výročních zpráv Soudního dvora za roky 2004-2022, kdy za dobu našeho členství v EU bylo do konce roku 2022 celkem podáno 104 předběžných otázek z České republiky).

[3] Ač vnímám pojem unijní předpis šířeji než unijní akt, používám je pro účely tohoto článku promiscue.

[4] V článku se zaměřuji zejména na výklad unijní harmonizace v podobě sekundárních/terciárních nařízení, směrnic a rozhodnutí. Nicméně i pro výklad Smluv a jiných unijních norem lze navržený výkladový postup aplikovat obdobně.

[5] Míra přímého účinku se v praxi velmi různí dle unijního předpisu, kterého se snažíme dovolat, a vůči komu. Hovoříme o tzv. vertikálních a horizontálních přímých účincích.

[6] K podávání předběžných otázek ze strany českých soudů blíže viz N. Dřínovská, Z. Vikarská: Evropská zletilost českých (nejvyšších) soudů aneb prvních 18 let předběžných otázek z Brna, Časopis pro právní vědu a praxi č. 1/2023, str. 9-45.

[7] Mnohé pojmy v unijním právu mají unijní význam, a je tak třeba je vykládat tak, jak je vyložil Soudní dvůr nebo požaduje daný unijní předpis, namísto tradičního výkladu v členském státě. Např. pojem pracovník pro volný pohyb pracovníků nesmíme směšovat s pojmem zaměstnanec dle českého pracovního práva. Soudní dvůr podpořil tento přístup s tím, že pokud by bylo ponecháno na členských státech, aby si pojem definovaly, mohlo by se stát, že každý členský stát by definoval pracovníka jinak, a tím eliminoval ochranu zajištěnou ve Smlouvách. Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 3. 1964, Hoekstra, 75/63, EU:C:1964:19.

[8] Jednou z cest vnitrostátní aplikace práva EU je nepřímý účinek, tj. eurokonformní výklad, při němž se národní právo vykládá ve světle cílů unijního práva. I v této aplikační zásadě je přítomen požadavek na postupné sbližování národních právních řádů a jednotný unijní postup výkladové praxe napříč orgány a soudy ve všech členských státech.

[9] Myšleno zejména nařízení, směrnice či rozhodnutí Evropského parlamentu a/nebo Rady, coby sekundární unijní (ne)legislativní akty, anebo Evropské komise, coby terciární nelegislativní unijní akty. Vedle toho je přijímána celá skupina tzv. soft law aktů, např. ze strany evropských orgánů dohledu ve formě různých doporučení, vodítek, výkladových pokynů. Ty nebývají vždy publikovány v Úředním věstníku EU a může se stát, že existuje pouze jejich anglická/francouzská verze. U závazných unijních předpisů je však vyhlášení v jazyce členského státu klíčové, neboť pokud „… nebylo vyhlášeno v jazyce členského státu, nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v tomto státě …“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 12. 2007, Skoma-Lux, C-161/06, EU:C:2007:773, bod 61).

[10] „Podle ustálené judikatury Soudního dvora tak nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha vzhledem k jiným jazykovým verzím. Ustanovení unijního práva totiž musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Evropské unie. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí“ (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 2015, Léger, C-528/13, EU:C:2015:288, bod 35). Ačkoli, jak Bobek uvádí, rovnocennost jazyků v Evropské unii je mýtem, v praxi to neznamená, že anglická či francouzská verze má přednost. Viz M. Bobek: The Binding Force of Babel: The Enforcement of EC Law Unpublished in the Languages of the New Member States, The Cambridge Yearbook of European Legal Studies č. 9/2006-2007, str. 43-80.

[11] Může jít zejména o rozdíly v použitých jednotných a množných číslech, dvojitých záporech, spojkách a/nebo, které čistě jazykově mohou vést k velmi odlišnému výkladu, než bylo evropskými zákonodárci zamýšleno.

[12] K výkladu práva EU též blíže D. Sehnálek: Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2019.

[13] Např. účelem a smyslem evropské regulace distribuce pojištění jsou mj. ochrana spotřebitele skrze vyšší informovanost zákazníků a důraz na lepší porozumění pojistných produktů a odbornost prodejců. Srov. 10. bod preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění: „Současné i nedávné finanční otřesy zdůraznily význam zajištění účinné ochrany spotřebitele ve všech finančních odvětvích“, nebo 43. bod její preambule: „Jelikož cílem této směrnice je posílit ochranu spotřebitele…“.

[14] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen „GDPR“).

[15] Srov. např. 2. bod preambule GDPR, dle něhož „cílem tohoto nařízení je přispět k dotvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva a hospodářské unie, k hospodářskému a sociálnímu pokroku, k posílení a sblížení ekonomik v rámci vnitřního trhu a k dobrým životním podmínkám fyzických osob“, ve spojení s 3. bodem preambule, který osvětloval účel předchozí směrnice, jenž se přenáší i na GDPR.

[16] Srov. 9. a 10. bod preambule GDPR.

[17] Srov. tradičně trochu alibistické znění 170. bodu preambule GDPR.

[18] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 11. 2012, Westbahn Management, C-136/11, EU:C:2012:740, bod 33.

[19] Smlouva o Evropské unii a zejména Smlouva o fungování Evropské unie.

[20] Evropský parlament a Rada, či např. pouze Rada.

[21] Někdy článek Smluv přímo určuje konkrétní typ aktu, který jedině může být přijat v dané oblasti. Často však právní základ neurčí konkrétní typ unijního aktu a hovoří pouze o „opatřeních“. V takovém případě orgány podílející se na přijetí unijního aktu jej samy určí v souladu s čl. 296 SFEU při dodržení zásady proporcionality.

[22] Řádným či zvláštním legislativním postupem, anebo mimo legislativní postup, což poté určuje, zda se jedná o (ne)legislativní akty. I některé sekundární předpisy jsou přijímány mimo legislativní postup. Např. se jedná o sankční nařízení Rady proti Rusku, která jsou sice závaznými, sekundárními, ale nelegislativními unijními předpisy.

[23] Něco jiného je situace, kdy unijní předpis zúží vlastní působnost jen na některé situace, zatímco konkrétní článek Smluv pokrývá širší rozsah situací spadajících do jeho působnosti. Např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (tzv. Pobytová směrnice) se vztahuje pouze na občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, ačkoli čl. 21 SFEU do své působnosti dle výkladu Soudního dvora EU zahrnuje i občany EU navrátivší se zpět do svých členských států. V tomto případě není Pobytová směrnice v rozporu se Smlouvami, ale pouze harmonizuje užší okruh situací. V případě ostatních situací budeme aplikovat a dovolávat se přímo Smluv, konkrétně čl. 21 (či příp. čl. 20) SFEU.

[24] Např. směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (známá jako směrnice o whistleblowingu), je založena na skoro až absurdním počtu 12 právních základů.

[25] Srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 7. 2022, Pricoforest, C-13/21, EU:C:2022:531, bod 30, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 1. 2001, Komise v. Španělsko, C-83/99, EU:C:2001:31, bod 19: „It is settled case-law that provisions which are in the nature of exceptions to a principle must be interpreted strictly.“

[26] To potvrzují i Pokyny EDPB 2/2018 k výjimkám podle čl. 49 nařízení (EU) 2016/679 ze dne 25. května 2018.

[27] Srov. výše uvedený příklad Pobytové směrnice v pozn. pod č. 23.

[28] Usnesení Soudního dvora ze dne 16. 3. 2023, Armaprocure, C-493/22, EU:C:2023:291.

[29] Srov. tamtéž, body 41-44.

[30] Směrnice 89/665 byla založena na čl. 100a SEHS, který byl přečíslován na čl. 95 SES, na němž je mj. založena směrnice 2009/81. V dnešní SFEU se jedná o čl. 114.

[31] Srov. 72. bod preambule směrnice 2009/81, který stanoví, že „dodržování povinností, pokud jde o transparentnost a hospodářskou soutěž, by mělo být zajištěno účinným systémem přezkumu založeným na systému, který směrnice Rady 89/665/ES…“.

[32] Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 4. 2023, DIGI Communications, C-329/21, EU:C:2023:303.

[33] Viz tamtéž, body 54 a 56.

[34] Srov. tamtéž, bod 56.

[35] Srov. např. směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění a jejího předchůdce, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES ze dne 9. prosince 2002 o zprostředkování pojištění. Blíže k vývoji ochrany spotřebitele v EU viz T. Kunertová: Evropská unie chrání spotřebitele. Spotřebitel (ne)ovlivňuje EU, in M. Bulla (ed.): Politické rozhodnutia a ich vplyv na medzinárodné a európske právo: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie, Právnická fakulta TU v Trnave, Wolters Kluwer, 2020, str. 156-172.

[36] Např. nový návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o využití kapacity železniční infrastruktury v jednotném evropském železničním prostoru výslovně zmiňuje jako jeden z důvodů pro potřebu harmonizace dosažení cílů Evropské zelené dohody.