Rozhodnutími z dubna, června a července letošního roku byli na období od 1. září 2022 do 31. srpna 2028 jmenováni tři noví soudci Tribunálu EU – Elisabeth Tichy-Fisslberger, William Valasidis a Steven Verschuur. U příležitosti ukončení funkce a odchodu Viktora Kreuschitze, Constantina Iliopoulose a Reného Barentse a složení přísahy a nástupu nových členů Tribunálu do funkce se dne 15. září konalo v sídle Soudního dvora Evropské unie slavnostní zasedání.

Rozhodnutími z 21. prosince 2021, 27. dubna 2022, 29. června 2022 a 20. července 2022 obnovili zástupci vlád členských států Evropské unie na období od 1. září 2022 do 31. srpna 2028 mandát dvaceti jedna soudců Tribunálu, a sice Lauriho Madiseho, Ika Nõmma, Anny Marcoulli, Savvase S. Papasavvase, Tuuly Pynnä, Heikkiho Kanninena, Marii José Costeira, Ricarda Da Silva Passose, Geerta De Baera, Stena Frimodt Nielsena, Krisztiána Kecsmára, Paula Nihoula, Jespera Svenningsena, Marca Van Der Woudeho, Iona Gâley, Marca Jaegera, Deana Spielmanna, Mirely Stancu, Ioannise Dimitrakopoulose, Gerharda Hesseho a Tihaméra Tótha.

Rozhodnutími z 27. dubna 2022, 29. června 2022 a 20. července 2022 byli na období od 1. září 2022 do 31. srpna 2028 jmenováni do funkce soudců Tribunálu Elisabeth Tichy-Fisslberger jako nástupkyně Viktora Kreuschitze, William Valasidis jako nástupce Constantina Iliopoulose a Steven Verschuur jako nástupce Reného Barentse.

Představení nových členů Tribunálu

Elisabeth Tichy-Fisslberger, narozena v roce 1957 ve Vídni (Rakousko), získala v roce 1980 diplom v oboru právo a v roce 1981 studovala mezinárodní právo na Université catholique de Louvain (Katolická univerzita v Lovani, Belgie). Svou profesní dráhu započala v roce 1982 u Evropské komise coby konferenční tlumočnice; tuto pozici zastávala až do roku 1988. Zároveň se na Universität Wien (univerzita ve Vídni, Rakousko) věnovala studiu jazyků a v roce 1984 získala v tomto oboru diplom.

V roce 1988 nastoupila na rakouské Ministerstvo zahraničních věcí, a sice na Generální ředitelství pro evropské a hospodářské záležitosti, kde do roku 1993 působila jako poradkyně. V roce 1990 byla vyslána na rakouské velvyslanectví v Dublinu. Od poloviny roku 1991 do poloviny roku 1992 byla zástupkyní ředitele pro dopravní politiku EU na rakouském Ministerstvu zahraničních věcí ve Vídni. Poté byla vyslána na rakouské velvyslanectví v Londýně. V letech 1993 až 2000 působila jako radová-vyslankyně na Stálém zastoupení Rakouska při Evropské unii v Bruselu

Po návratu na rakouské Ministerstvo zahraničních věcí vykonávala E. Tichy-Fisslberger v letech 2000 až 2003 funkci ředitelky Odboru pro obecné záležitosti EU a orgány EU. Poté byla jmenována zástupkyní generálního ředitele pro evropské a hospodářské záležitosti a v roce 2007 generální ředitelkou pro právní a konzulární záležitosti. V letech 2009 až 2017 kromě toho působila také jako národní koordinátorka pro boj proti obchodování s lidmi.

Od prosince 2017 byla velvyslankyní na Stálém zastoupení Rakouska při Úřadu OSN a dalších mezinárodních organizacích v Ženevě. V roce 2020 byla zvolena předsedkyní Rady OSN pro lidská práva a v roce 2021 předsedkyní Evropské hospodářské komise OSN. Vedle těchto činností E. Tichy-Fisslberger vyučovala od roku 2002 právo na Diplomatische Akademie Wien (Diplomatická akademie ve Vídni, Rakousko). V letech 2006 až 2017 vyučovala právo i na Universität Wien.
Soudkyní Tribunálu byla E. Tichy-Fisslberger jmenována 15. září 2022.

William Valasidis, narozen v roce 1971 v Soluni (Řecko), získal v roce 1993 diplom v oboru právo na Aristoteleio Panepistimio Thessalonikis (Aristotelova univerzita v Soluni, Řecko) a svá studia doplnil titulem Master v oboru právo, který získal v roce 1996 na Harvard Law School (Právnická fakulta Harvardovy univerzity, Spojené státy). V letech 1993 až 1995 působil v rámci své přípravy na advokátní zkoušky jako advokátní koncipient. V roce 1996 se stal advokátem zapsaným u Advokátní komory v Soluni a toto povolání následně vykonával v advokátních kancelářích v Mexiku a ve Spojených státech.

U Soudního dvora Evropské unie začal pracovat v roce 1998, a to jako referendář v kabinetu soudce Kratera Ioannou. Tuto pozici následně zastával u soudce Vassilia Skourise, jenž se v roce 2003 stal předsedou Soudního dvora a s nímž G. Valasidis spolupracoval patnáct let (od roku 1999 do roku 2014). V roce 2014 byl W. Valasidis v rámci Soudního dvora jmenován ředitelem pro protokol a informace a poté ředitelem pro komunikaci; tuto funkci vykonával až do roku 2022.

Je autorem několika právnických publikací a působil také jako vydavatel. Věnoval se i pedagogické činnosti v oblasti praktického uplatňování unijního práva – aktivně se podílel na organizaci a průběhu European Law Moot Court Competition, a to jako člen poroty (v letech 2004 až 2005) a poté jako člen a místopředseda European Law Moot Court Society (v letech 2006 až 2022). Kromě toho se pravidelně účastní národních i mezinárodních konferencí. Soudcem Tribunálu byl W. Valasidis jmenován 15. září 2022.

Steven Verschuur, narozen v roce 1977 v Arnhemu (Nizozemsko), studoval právo na Universiteit Utrecht (univerzita v Utrechtu, Nizozemsko), kde v roce 2001 získal titul magistr. Ve vysokoškolském studiu pokračoval na Université de Liège (Univerzita v Lutychu, Belgie), kde v roce 2002 získal diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru evropské právo. V roce 2010 obhájil na Universiteit Utrecht dizertační práci v oboru právo.

Od roku 2002 pracoval S. Verschuur jako advokát v několika advokátních kancelářích v Nizozemsku a Belgii a věnoval se různým oblastem unijního práva, například oblasti hospodářské soutěže, státních podpor, obchodní politiky, veřejných zakázek a omezujících opatření přijímaných v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. O těchto tématech kromě toho napsal celou řadu článků do právnických časopisů a dalších publikací.

V letech 2021 až 2022 S. Verschuur zároveň působil jako náhradní soudce na občanskoprávním úseku rechtbank Zeeland-West-Brabant (soud pro Zéland – Západní Brabantsko, Nizozemsko).
Soudcem Tribunálu byl S. Verschuur jmenován 15. září 2022.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: archiv SD EU