Cílem tohoto článku je poskytnout ucelenější přehled o předběžných otázkách, včetně krátkého návodu, jak postupovat při přípravě podání k Soudnímu dvoru Evropské unie, a zvýšit tak přesvědčivost argumentace, a tím i úspěch ve věci samé.

Český právní řád je protkán velkou množinou unijních předpisů. Ať už se např. jedná o harmonizaci skrze nařízení, směrnice či rozhodnutí přijatá orgány Evropské unie, anebo vliv samotných smluv[1] na činnosti jednotlivců pohybujících se na území členských států EU. Ruku v ruce s tím pochopitelně vzrůstá potřeba správné aplikace a výkladu práva Evropské unie. Není tudíž ojedinělé, že se advokáti, advokátní koncipienti, ale i podnikoví právníci se zaměřením na různorodé oblasti českého právního řádu setkávají s unijní regulací a případně i potřebou obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Nicméně i přes vzrůstající relevanci práva EU nejsou předběžné otázky vyloženě denním chlebem mnoha advokátních kanceláří[2] a nejednoho právníka může zaskočit náhlá potřeba koncipovat podání k Soudnímu dvoru, pokud se v rámci národního řízení soud rozhodne, že k vydání rozhodnutí potřebuje výklad unijního předpisu.

Základní informace o předběžných otázkách 

Předběžná otázka je speciálním druhem nesporného řízení u Soudního dvora.[3] Předběžné otázky podávají soudy členských států k Soudnímu dvoru v situaci, kdy v řízeních před nimi vyvstane otázka interpretace nebo platnosti práva EU, jehož aplikace je relevantní pro příslušný případ. Jelikož pouze Soudní dvůr má výkladový monopol unijního práva, národní soudy v takovém případě přeruší řízení a dotážou se Soudního dvora. Po zodpovězení národní soudy obnoví řízení a rozhodnou ve věci s tím, že jsou vázány výkladem učiněným ze strany Soudního dvora.

Předběžná otázka nejčastěji míří na výklad práva Evropské unie, a to v podstatě jakéhokoli unijního pramene, který má relevanci v národním řízení. Předběžná otázka však může mířit i na platnost aktu vydaného orgánem Evropské unie, neboť o (ne)platnosti unijních aktů může rozhodnout opět právě jen Soudní dvůr.[4]

Kdy podat předběžnou otázku

Jakýkoli národní soud může podat předběžnou otázku, pokud její odpověď potřebuje pro vydání rozhodnutí v řízení před ním vedeným. Je tedy v diskreci národního soudu, zda se rozhodne řízení přerušit a předběžnou otázku položit. Pokud si je strana řízení vědoma relevance unijního práva na daný spor, může aktivně poukázat na potřebu výkladu ze strany Soudního dvora a iniciovat, aby národní soud předběžnou otázku podal. Rozhodně nemusí jít vždy pouze o situace, kdy se v národním řízení přímo aplikuje nařízení EU, ačkoli zde je potřeba jasného výkladu jeho ustanovení asi nejmarkantnější. Vhodnou situací může být i spor, kde se sice na první pohled postupuje zcela podle předpisů České republiky, avšak původem relevantních ustanovení je směrnice EU, která byla jejich zněním transponována do českého právního řádu.[5]

Povinen podat předběžnou otázku je soud, proti jehož rozhodnutí již není opravných prostředků. Za předpokladu, že výklad je nezbytný pro rozhodnutí ve věci a soud v prvním stupni předběžnou otázku nepodal, pak soud, který rozhoduje v posledním stupni v daném řízení, má povinnost tak učinit. Jedním z důvodů zakotvení této direktivní povinnosti je snaha zajistit jednotný výklad práva EU v členských státech. Bez sjednocujícího výkladu ze strany Soudního dvora, ke kterému by se nedostávaly předběžné otázky, by docházelo k roztříštěné aplikaci práva EU v jednotlivých členských státech, což je zcela proti smyslu unijní harmonizace ve spojitosti s předností práva EU.

Ustálenou judikaturou byly vydefinovány výjimky z výše uvedené povinnosti, a to tzv. situace acte éclairé a acte clair.

• V prvním typu jde o situaci, kdy o obdobné předběžné otázce Soudní dvůr již rozhodoval. Jelikož právo EU působí v 27 členských státech, je pravděpodobné, že se potřeba výkladu dotčeného ustanovení již objevila v některém z předešlých řízení u jiného soudu. Z toho důvodu je vždy žádoucí nejen pro národní soud, ale i pro zástupce stran řízení, udělat si minimálně rychlou rešerši, zda příslušné ustanovení práva EU, které by mohlo být relevantní v příslušné věci, nebylo již vyloženo Soudním dvorem.
• Ve druhém případě jde o situaci, kdy je ustanovení natolik zřejmé, že jeho výklad Soudním dvorem není nutný. Zde jen upozorňuji, že jde o velmi ošemetnou výjimku, protože málokdy lze tvrdit, že je výklad zcela zřejmý všem stejně. Soudní dvůr v tomto případě předpokládá, že by výklad byl stejný ze strany všech orgánů a soudů členských států, což v podstatě není možné zaručit. Navíc, ač se ustanovení může zdát zřejmé v české jazykové verzi unijního předpisu, nemusí tomu tak být v jiných jazykových verzích.[6]

Pokud se předběžná otázka týká platnosti aktu Evropské unie, pak je dána povinnost podat předběžnou otázku jakýmkoli národním soudem bez ohledu na stupeň daného řízení. Ač to sice nevyplývá přímo ze znění čl. 267 SFEU, tak již ze základní zásady přednosti práva EU je vcelku logické, že národní soud nemůže sám rozhodnout o (ne)platnosti unijního aktu. Pokud má závažné pochybnosti o platnosti unijního aktu, podle kterého potřebuje postupovat v národním řízení, musí se obrátit na Soudní dvůr.[7]

Pouze pro doplnění uvádím, že nepodání předběžné otázky má konsekvence. Pokud národní soud nepodá předběžnou otázku, ačkoli byl k tomu povinen, tak dochází k omezení práva na zákonného soudce dle čl. 2 Listiny základních práv a svobod České republiky[8] a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.[9]

Zároveň byla ze strany Soudního dvora vyjudikována možnost, aby se účastníci řízení domáhali před národním soudem náhrady vzniklé škody.[10]

Postavení stran v původním řízení 

Strana řízení před národním soudem, který položí předběžnou otázku, se stává vedlejším účastníkem před Soudním dvorem (tzv. účastníkem původního řízení, dále jen „účastník“) a může podat písemné a/nebo ústní vyjádření k předběžným otázkám, pokud bude ústní jednání nařízeno.[11] Není povinností účastníka se vyjadřovat, avšak toto vyjádření je vhodné z následujících důvodů:

• Výklad, který Soudní dvůr učiní, bude závazný pro předkládající soud, jenž následně bude pokračovat v řízení, v němž je účastník stranou.
• Konečné rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce má precedenční povahu a je závazné erga omnes. Pokud by se např. následně ukázalo, že transpozice příslušné směrnice EU v České republice neodpovídá výkladu učiněnému ze strany Soudního dvora, měla by Česká republika tento stav co nejdříve zhojit.[12]
• Soudní dvůr je často odtržen od praktického dění. Jediné povědomí o faktických skutečnostech případu obdrží od předkládajícího soudu. Z toho důvodu je vhodné Soudnímu dvoru předestřít, jaké škodlivé a nezamýšlené dopady by mohl případný výklad dotčeného práva EU mít v praxi. Ač Soudní dvůr vykládá právo EU a neřeší konkrétní případy, což přísluší pouze národním soudům, tak jeho výklad bývá vcelku jasným vodítkem pro následná rozhodnutí.

Průběh řízení před Soudním dvorem

Aktivní legitimace	§ Soud členského státu, před nímž je vedeno řízení, k jehož rozhodnutí je třeba výkladu práva EU. § Národní soud společně s předložením předběžných otázek (i) objasní Soudnímu dvoru skutkové okolnosti případu a průběh dosavadního řízení před národními soudy, (ii) poskytne výtah použitelného národního práva a práva EU na daný spor, a (iii) odůvodní předložení předběžných otázek. § Národní soud se dále aktivně nezapojuje. Může však případně vzít předběžnou otázku zpět. Může jít např. o situaci, kdy stejná otázka již byla položena, a Soudní dvůr upozorní národní soud na již učiněný výklad práva EU v obdobné věci.
Účastníci	§ Účastníci řízení před národním soudem mají možnost předložit písemné a ústní vyjádření. § Vyjádřit se mohou též Evropská komise (plus orgán EU, který předpis vydal) a členské státy (v ČR je to zmocněnec pro zastupování České republiky před Soudním dvorem).[13] Komise a členské státy jsou nazývány jako zúčastněné osoby. § Pokud v národním řízení je povinnost zastoupení advokátem, mají účastníci tuto povinnost i v rámci řízení před Soudním dvorem.[14]
Fáze řízení	1. Písemná fáze řízení: Pokud Soudní dvůr předběžnou otázku neodmítne, přeloží příslušné usnesení národního soudu do všech úředních jazyků EU a zašle účastníkům a zúčastněným osobám. Ti se mohou písemně vyjádřit ve lhůtě 2 měsíců (plus 10 dní) od tohoto oznámení. 2. Ústní fáze řízení: Nemusí být vždy nařízena. Soudce zpravodaj vypracuje předběžnou zprávu. Při ústním jednání mohou účastníci reagovat na ostatní vyjádření (mohou se připojit, i když sami písemné vyjádření nezaslali). Soudci a generální advokát mohou klást otázky. 3. Stanovisko generálního advokáta: vyneseno cca 2 měsíce po jednání. Ve stanovisku generální advokát podává návrh, jakým způsobem by měl Soudní dvůr rozhodnout o předběžné otázce. Soudní dvůr není stanoviskem vázán, ale ve většině případů ho následuje. 4. Vydání rozhodnutí: rozsudek Soudního dvora se překládá do všech úředních jazyků EU. Rozhodnutí Soudního dvora platí ex tunc, tj. od počátku platnosti příslušné normy, neboť se jedná pouze o objasnění znění dotčeného ustanovení, a výklad tak dopadá i na spory zahájené před tímto rozhodnutím. Totéž platí i v případě rozhodnutí o platnosti unijního předpisu, který je tak neplatný, ať celý, či pouze jeho část, od počátku. To může mít dopady na mnohé jednotlivce, kteří se daným předpisem řídili, proto Soudní dvůr může ve smyslu čl. 264 SFEU zároveň rozhodnout, které účinky jsou nadále považovány za zachované. Proti rozsudku Soudního dvora není žádný opravný prostředek.
Náklady řízení	§ Soudní dvůr v případě předběžných otázek o nákladech nerozhoduje. Neplatí se žádný soudní poplatek. § K rozhodnutí o nákladech je příslušný až národní soud, k němuž se věc následně vrací a jenž rozhoduje ve věci v příslušném řízení. Náklady řízení se mohou týkat nákladů vynaložených na písemné vyjádření a ústní jednání (odměna advokátovi, cestovné).

Případné linie obrany

Podal předběžnou otázku „soud“? 

Jak už bylo uvedeno výše, předběžnou otázku může podat jen soud. Nicméně v každém členském státě může být soud pojímán jinak a někdy funkci soudní povahy zastává i orgán či úřad stojící mimo klasickou soudní soustavu. Z toho důvodu a z potřeby sjednocení orgánů aktivně legitimovaných k podání předběžné otázky Soudní dvůr definoval, koho považuje za soud.

Soudem pro účely podání předběžné otázky je orgán, který je založen dle zákona, rozhoduje na základě právních předpisů ve sporném řízení, je nezávislý a stálý.[15] Navíc dle recentní judikatury bylo vyjasněno, že v případě správních orgánů, které by teoreticky naplňovaly výše uvedená kritéria, musí v daném řízení plnit funkci soudní povahy.[16]

Pokud si orgán není jist, zda může podat předběžnou otázku, pak z judikatury Soudního dvora lze pro něj vyvodit dvě základní skupiny kritérií, které by si měl ověřit.

Za prvé se jedná o posouzení postavení orgánu samotného, tj. zda je zřízen zákonem, má obligatorní jurisdikci, řízení před ním mají kontradiktorní povahu, aplikuje při nich právní předpisy a zda je nezávislý a stálý. Za druhé je třeba posoudit povahu samotného řízení před tímto orgánem, v rámci něhož by mělo dojít k položení předběžné otázky. Pro vyvození závěru, zda orgán v daném řízení vykonává funkci soudní povahy nebo ne, může pomoci si zodpovědět následující otázky. Má rozhodnutí, jímž dojde k ukončení řízení, soudní povahu? Měl orgán pravomoc zahájit příslušné řízení z moci úřední a ukládat sankce z moci úřední? Může být jeho rozhodnutí podrobeno soudnímu přezkumu? Je orgán nestranný, nebo má postavení třetí strany k dotčeným zájmům před ním řešeným?

Stejné otázky je vhodné si položit i jako zástupce jedné ze stran původního řízení. Může se stát, že účastník z různých důvodů nemá zájem, aby Soudní dvůr otázky zodpovídal, ať z důvodu časové prodlevy, kterou takové řízení nabere,[17] nebo jde o citlivou otázku pro účastníka, na niž by bylo lepší, aby Soudní dvůr neodpovídal. V takovém případě se jako první linie obrany nabízí namítat nepřípustnost předběžné otázky, pokud ji podal orgán, který k tomu není oprávněn. Soudní dvůr sice přezkoumává aktivní legitimaci, avšak ne vždy je schopen plně identifikovat, zda orgán členského státu nenaplňuje některé z kritérií příslušnosti.[18]

Je předběžná otázka skutečně relevantní pro národní řízení?

Soudní dvůr nepřezkoumává hypotetické předběžné otázky. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud je zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti unijního aktu nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém, Soudní dvůr předběžnou otázku zamítne jako nepřípustnou.[19]

Je tedy na národním soudu, který podává předběžné otázky, aby dostatečně Soudnímu dvoru osvětlil, proč jejich zodpovězení potřebuje. Soudní dvůr má spíše tendenci národnímu soudu věřit, že je zodpovězení pro jeho řízení relevantní. Nicméně jako další linie obrany účastníků se nabízí poukazovat právě na to, že předběžná otázka není podstatná pro řízení ve věci a její zodpovězení výsledek řízení nijak neovlivní.

Jde o výklad práva EU?

Soudní dvůr může vykládat pouze právo Evropské unie. Naopak Soudní dvůr nijak nevykládá národní právo, k čemuž nemá pravomoc. Národní soudy mají často tendenci se Soudního dvora tázat na posouzení souladnosti národního práva s unijním právem. Ani k tomu však Soudní dvůr nemá pravomoc. V takových případech však většinou otázky neodmítá a prostě je reformuluje tak, aby směřovaly na výklad práva EU.[20] Posouzení souladnosti poté ponechá na národním soudu, k čemuž mu ale poskytne dostatečné vodítko, co je obsahem dotčeného ustanovení práva EU. Nicméně i zde se někdy nabízí obranná linie, a to upozornit Soudní dvůr, že ve skutečnosti nejde o výklad práva EU. V případě unijního práva musíme navíc oddělovat, co vše spadá do působnosti práva EU, a tím pádem do výkladové pravomoci Soudního dvora, a co již jde nad rámec. V případě transpozice směrnic se nezřídka stává, že členský stát společně s jejich provedením upraví v příslušném zákoně i další otázky, které však již směrnice neřeší. V těchto situacích by se výklad dotýkal národního práva, jehož základ netkví v právu EU. Stejně tak by Soudní dvůr neměl svojí výkladovou praxí nepřípustně zasahovat do procesní autonomie členských států.[21]

Formální náležitosti 

Položení předběžných otázek, a tím i podání účastníků musí splňovat vcelku striktní náležitosti přesně dané Soudním dvorem. Písemné podání účastníků je omezeno maximálním limitem 20 stran a jsou přesně stanoveny požadavky na jeho formu, včetně písma a řádkování.[22] K podání vyjádření k Soudnímu dvoru je doporučeno si zřídit přístupový účet v elektronické aplikaci Soudního dvora nazvané „e-Curia“, která umožňuje podávání a doručování procesních písemností elektronickou cestou.[23] Účastníci mají lhůtu 2 měsíců k podání písemného vyjádření, k níž se připočte jednotná lhůta 10 dní.[24] V rámci řízení o předběžné otázce není již připuštěna žádná další písemná replika, tj. účastníci nemohou písemně reagovat na obdržená vyjádření, ale mohou na ně případně reagovat následně při ústním jednání.

Jednací jazyk řízení o předběžné otázce, a tím i podání k Soudnímu dvoru se určuje dle jazyka předkládajícího so­udu.[25] V případě české předběžné otázky je jednacím jazykem čeština, i když pracovním jazykem soudců na Soudním dvoře je standardně francouzština, a rozhodnutí v češtině je tak ve skutečnosti překladem. Z toho důvodu lze doporučit psát podání v krátkých srozumitelných větách, aby se jejich vyznění neztratilo v překladu.

Obsahové náležitosti 

Předběžnou otázkou se předkládací soud ptá na výklad nebo platnost práva EU. V případě špatně naformulované předběžné otázky, která cílí na posouzení souladnosti národního práva s právem unijním (např. zda členský stát řádně transponoval směrnici nebo zda národní právo odporuje unijnímu předpisu), si Soudní dvůr předběžnou otázku většinou reformuluje. Předběžná otázka tedy často zní ve smyslu, zda článek xy (Smlouvy/nařízení/směrnice či jiného unijního předpisu) je třeba vykládat tak, že (následuje výklad zvolený předkládacím soudem), nebo naopak brání (výkladu/praxi v daném členském státě popsané při položení předběžné otázky).

Jak moc se (ne)věnovat meritu věci a národnímu právu?

Soudní dvůr nerozhoduje o předmětu sporu, to náleží opět národnímu soudu, který předběžnou otázku položil. Soudní dvůr pouze poskytuje výklad práva EU, který bude sloužit jako závazné vodítko pro předkládací soud při aplikaci dotčeného unijního předpisu, za jehož pomoci následně rozhodne spor ve věci. Jelikož tedy účelem předběžné otázky je poskytnout závazný výklad práva EU nebo rozhodnout o platnosti unijního aktu, je třeba se i při koncepci podání k Soudnímu dvoru zaměřit primárně na právo EU a jeho výklad.

Cílem podání účastníka by mělo být přesvědčit Soudní dvůr o výkladu unijního práva tak, jak jej účastník chápe a vykládá.

Argumentace ke sporu samotnému je až druhořadou záležitostí, kdy je v rámci podání vhodné pouze poukázat, jaký dopad bude mít zvolený výklad na spor ve věci a zda půjde o přiměřený a očekávatelný vliv unijní legislativy, nebo naopak by zvolený výklad měl fatální důsledky, které dotčený unijní předpis zcela jistě nezamýšlel.

Co se národního práva týče, tak Soudní dvůr nemůže znát do hloubky veškeré právní řády členských států. Z toho důvodu není vhodné ho utopit v detailech národního práva, které nakonec Soudní dvůr ani neposuzuje. Relevantní národní právo, které je podstatné pro rozřešení sporu ve věci, mu nastiňuje předkládací soud v rámci položení předběžné otázky. Pokud se účastník domnívá, že je třeba poukázat i na jiné národní právo, může tak učinit v rámci svého podání. Není však třeba znovu opakovat ustanovení národního práva, které Soudní dvůr obdržel při položení předběžné otázky.

Jak strukturovat podání? 

Jako vhodnou strukturu lze navrhnout primárně se zaměřit na výklad relevantních ustanovení unijních předpisů, následovaný poukázáním na dopady do národního práva. V závěru je třeba vždy odpovědět na položenou předběžnou otázku, tj. jak má znít výklad příslušného ustanovení práva EU, či zda má být unijní akt shledán neplatným.

Jelikož jde o výklad práva EU, tak je vhodné se držet terminologie zvolené v unijním předpise a nepoužívat přespříliš národní pojmy, které Soudní dvůr nemusí znát a mohou adresáta podání mást.[26]

Jak na výklad práva EU? 

Vzhledem k rozsahu a zaměření tohoto článku není prostor se více věnovat tomu, jak na správný výklad práva EU. Lze tak pouze na závěr shrnout, že je možné použít různé metody výkladu, ale pamatovat na to, že hlavní preferovanou interpretační cestou je teleologický výklad při použití tzv. užitečného účinku (effet utile), při kterém si odpovídáme na otázku, co je smyslem/cílem dané úpravy.

Nicméně tím není vyloučeno, a naopak je vhodné se zaměřit i na hierarchii pramenů EU, a jaké limity byly dány právním základem vykládaného předpisu, historický vývoj dotčené úpravy, anebo zasazení do kontextu s dalšími unijními předpisy ve sledované oblasti.

 

JUDr. Tereza Kunertová, Ph.D., LL.M., působí jako odborná asistentka Katedry evropského práva PF UK v Praze.

---

[1] Smlouva o Evropské unii (dále jen „SEU“) a Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).

[2] Každý rok je v rámci celé EU podáno cca 500 až 700 předběžných otázek k Soudnímu dvoru, dle výroční zprávy Soudního dvora bylo v roce 2021 zahájeno 567 řízení o předběžných otázkách, z toho pouhých 8 jich bylo podáno soudy České republiky.

[3] Čl. 267 SFEU: „Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě“ [do Lisabonské smlouvy čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a předtím čl. 177 Smlouvy o založení Evropského (hospodářského) společenství].

[4] Soudní dvůr nemůže rozhodovat o platnosti primárního práva, tj. Smluv, včetně jejich protokolů, přístupových dohod a Listiny základních práv EU.

[5] Zde může hrát roli, proti komu je řízení vedeno a jestli bude následně možné se dovolat přímého účinku směrnice nebo postupovat skrze eurokonformní výklad po jejím vyjasnění Soudním dvorem.

[6] Není výjimečné, že se jazykové verze různí. Jelikož se přijetí unijního předpisu vyjednává zejména v anglické a případně současně francouzské jazykové verzi, tak všechny ostatní verze jsou ve skutečnosti překladem, v rámci něhož může dojít k chybě či špatnému pochopení. Např. v anglickém znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/782 ze dne 29. dubna 2021 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě je v čl. 23 v první větě uvedena spojka „or“, která z čistě jazykového významu může zahrnovat jak spojku „a“, tak spojku „nebo“. V českém znění byla přeložena čistě jako spojka „a“, zatímco ve francouzské, německé, ale i třeba slovenské verzi je uvedena spojka „nebo“. Pochopitelně netřeba dodávat, že i tato „maličkost“ může mít zásadní praktické dopady, neboť její vyznění mění okruh adresátů povinností v čl. 23 uvedených. Zde jen doplňuji, že všechny jazykové verze si mají být rovny, žádná nemá obecně přednost, a není tedy možné se vždy řídit pouze jazykovým výkladem, kdy konečnou jistotu může často přinést až právě Soudní dvůr.

[7] Důvody neplatnosti mohou být zejména rozpor unijního aktu s předpisem vyšší právní síly, nedodržení zásad proporcionality a subsidiarity v legislativním procesu, určení špatného právního základu atd. Srov. důvody neplatnosti uvedené v čl. 263 SFEU, které jsou použitelné i pro předběžné otázky.

[8] Viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, bod 21: „… přestože položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. … O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky)“ a bod 22: „… Ústavní soud uvádí, že za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD, a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy, jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství. Pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze za řádné odůvodnění považovat; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení…“.

[9] Viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii ze dne 20. 9. 2011, č. 3989/8 a 38353/07, v němž ESLP v bodech 59 až 62 akcentoval povinnost národního soudu důkladně odůvodnit nepodání předběžné otázky „… article 6 thus imposes, in this context, an obligation on domestic courts to give reasons, in the light of the applicable law, for any decisions in which they refuse to refer a preliminary question, especially where the applicable law allows for such a refusal only on an exceptional basis“.

[10] Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 9. 2003, Köbler, C-224/01, EU:C:2003:513, bod 59: „Zásada, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušeními práva Společenství, jež jsou jim přičitatelná, je použitelná i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu, které nelze napadnout opravnými prostředky, jestliže porušené pravidlo práva Společenství přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou utrpěnou poškozenými osobami. Za účelem určení, zda je porušení dostatečně závažné v případě, že vyplývá z takovéhoto rozhodnutí, musí příslušný vnitrostátní soud s přihlédnutím ke zvláštní povaze funkce soudu zjistit, zda má toto porušení zjevnou povahu. Právnímu řádu každého členského státu přísluší, aby určil soud příslušný k rozhodování sporů týkajících se této náhrady škody.“

[11] Je možné podat pouze písemné vyjádření a následně se neúčastnit ústního jednání (např. pokud vyjádření ostatních účastníků podporuje zvolený výklad), nebo se naopak připojit až k ústnímu jednání (pokud by naopak bylo z písemných vyjádření zřejmé, že ostatní vyjádření jsou v rozporu s preferovaným výkladem).

[12] Zejména pokud by nebylo možné vzniklý rozpor překlenout eurokonformním výkladem, mohly by se dotčené osoby teoreticky domáhat náhrady škody vůči České republice, a proto je i v zájmu České republiky tento stav zhojit co nejdříve.

[13] Členské státy se mohou vyjadřovat ve svém jazyce. Výklad Soudního dvora bude mít následně vliv i na jejich národní právo a jakým způsobem aplikují dotčené unijní předpisy.

[14] Viz čl. 97 odst. 3 Jednacího řádu Soudního dvora: „Pokud jde o zastupování a osobní účast účastníků původního řízení, bere Soudní dvůr v úvahu platná procesní pravidla soudu, který mu předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.“

[15] Např. rozsudky Soudního dvora ze dne 30. 6. 1966, Vaassen-Göbbels, 61/65, EU:C:1966:39; ze dne 17. 9. 1997, Dorsch Consult, C-54/96, EU:C:1997:413, bod 23; ze dne 3. 5. 2022, CityRail, C-453/20, EU:C:2022:341, bod 41.

[16] Např. rozsudek Soudního dvora ze dne 31. 1. 2013, Belov, C‑394/11, EU:C:2013:48, bod 39, kde Soudní dvůr vyloučil Komisi pro ochranu před diskriminací z podání předběžné otázky, neboť její rozhodnutí vykazuje příbuznost s rozhodnutím správního typu a nemá soudní povahu, a zejména rozsudek Soudního dvora ze 3. 5. 2022, CityRail, C-453/20, EU:C:2022:341, bod 46, v případě podání předběžné otázky českým Úřadem pro dopravní infrastrukturu.

[17] Průměrná délka řízení o předběžné otázce je cca 16,7 měsíce dle výroční zprávy Soudního dvora za rok 2021.

[18] Tak tomu bylo např. ve věci rozsudku Soudního dvora ze dne 22. 11. 2012, Westbahn Management, C-136/11, EU:C:2012:740, v němž Soudní dvůr „nedostatečně“ přezkoumal, zda rakouská Komise pro kontrolu železniční dopravní cesty je soudem pro účely položení předběžné otázky, a o jejích otázkách rozhodl. Následně Soudní dvůr (velký senát) označil tento postup za pochybení (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 5. 2022, CityRail, C-453/20, EU:C:2022:341).

[19] Srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2018, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi, C-152/17, EU:C:2018:264, bod 37, nebo ze dne 8. 9. 2022, Lux Express Estonia, C-614/20, EU:C:2022:641, bod 78: „… když se položená otázka týká výkladu nebo platnosti pravidla unijního práva, Soudní dvůr je v zásadě povinen rozhodnout, s výjimkou situace, kdy je zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, pokud se jedná o hypotetický problém nebo dále pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na uvedenou otázku“.

[20] Viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 9. 2003, Köbler, C-224/01, EU:C:2003:513, bod 60: „… podle ustálené judikatury nemá Soudní dvůr v rámci uplatnění čl. 234 ES pravomoc rozhodovat o slučitelnosti vnitrostátního ustanovení s právem Společenství. Soudní dvůr se však může na základě znění otázek předložených vnitrostátním soudem a s ohledem na informace, které tento soud uvedl, zaměřit na okolnosti patřící do výkladu práva Společenství, které uvedenému soudu umožní vyřešit právní problém, jenž mu byl předložen.“

[21] V unijních předpisech často nejsou řešena procesní pravidla a sankční mechanismy, které jsou ponechány na členských státech. Proto i zde by mohla být výkladová pravomoc Soudního dvora omezená a může se zabývat v podstatě maximálně otázkou naplnění zásad rovnocennosti a efektivity.

[22] Viz body 12, 39 až 45 Praktických pokynů pro účastníky řízení ve věcech předkládaných Soudnímu dvoru, kdy např. podání musí být sepsáno na bílém nelinkovaném papíře formátu A4, s textem pouze na jedné straně listu, a nikoli oboustranně; běžným typem písma o minimální velikosti 12 b, všechny odstavce očíslovány, a strana podání nemá přesahovat 1 500 znaků bez mezer.

[23] Podmínky pro používání aplikace e-Curia a rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 10. 2018 o podávání a doručování procesních písemností prostřednictvím aplikace e-Curia, dostupné online https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32018D1120(01)&from=FR.

[24] Procesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti. Srov. čl. 51 Jednacího řádu Soudního dvora.

[25] Srov. čl. 37 odst. 3 Jednacího řádu Soudního dvora.

[26] Je bohužel častým zvykem a trochu nešvarem národní transpozice a adaptace měnit unijní terminologii, aby pasovala na zažitou praxi v členském státě (např. prohlášení o dráze vs. zpráva o síti, nebo uznávaný elektrický podpis vs. zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu).