Charakteristickým znakem jednání, o kterých chci krátce pohovořit, je skutečnost, že primárním adresátem verbálního anebo písemného projevu advokáta není klient, protistrana, nebo jiný advokát, ale veřejnost, a to i laická. Té advokát adresuje své úvahy, vzkazy, komentáře, apely apod. Předmětem našeho zájmu v tomto případě není chování advokáta vůči klientovi, protistraně, soudu anebo jinému advokátovi. Předmětem našeho zájmu je chování advokáta projevujícího své názory na veřejnosti a vůči veřejnosti.

Právním základem pro posuzování takových projevů advokáta je ustanovení § 17 zákona o advokacii, které zní: „Advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“ Až do konce roku 2020 v části věty před středníkem chybělo v současnosti tolik diskutované slovo „zejména“. Do té doby první část ustanovení zněla: „Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu.“

Toto zákonné obecné vymezení je doplněno ustanovením čl. 4 odst. 1 Etického kodexu, podle kterého je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

O důvodech, které vedly k uvedené změně § 17 zákona o advokacii, již bylo napsáno mnohé, snad mi jen dovolte stručně připomenout, že až do roku 2009 se judikatura klonila k takovému výkladu § 17 zákona o advokacii, podle kterého tato norma dopadá též na chování advokátů v běžném občanském životě. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 As 34/2003 – 27 uvedl: „Pokud ustanovení § 17 zákona o advokacii ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání – advokacie – určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů, přičemž z těchto hledisek je třeba požadavky vymezené v čl. 4 odst. 1 pravidel, tedy všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta, chápat jako generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta.“

Tento právní závěr Nejvyšší správní soud korigoval v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, 6 Ads 73/2008 – 77, ve kterém uvedl, že Nejvyšší správní soud se sice ve svém již citovaném rozsudku ze dne 31. 5. 2004 vyslovil pro co nejširší pojetí pojmu „výkon advokacie“, nicméně stále platí, že vazba jednání, které se klade v kárném řízení za vinu, na výkon advokacie (byť v širokém pojetí) musí existovat.

Právě proto došlo z iniciativy ČAK ke změně § 17 zákona o advokacii doplněním slova „zejména“.

Prvotním a základním východiskem hodnocení veřejného projevu advokáta je skutečnost, že i na advokáta se samozřejmě vztahuje jedna ze základních svobod, a to svoboda projevu. Jak opakovaně konstatoval Ústavní soud České republiky, právo na svobodu projevu a právo na informace jsou jedním z kamenů demokratického státu, neboť teprve svobodné informace a jejich výměna a svobodná diskuse činí z člověka občana demokratické země. Platí přitom, že svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 3. 2010, I. ÚS 1990/08). Je základním principem soudobé euroatlantické společnosti, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou‑li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými. Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze, kdy je lze označit za fair a tedy požívající ústavní ochrany, je pak třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně jejich znění a v kontextu, v němž byla pronesena.

Advokáti jsou však, podobně jako soudci nebo státní zástupci, ve své svobodě projevu omezeni, a to v souladu s ustanovením čl. 17 odst. 4 Listiny, podle kterého svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Tímto zákonným omezením je právě ustanovení § 17 zákona o advokacii, které od advokátů vyžaduje jednání, které nevede ke snižování důstojnosti advokátního stavu.

Pojem důstojnost advokátního stavu není v zákoně o advokacii ani v Etickém kodexu nikde konkrétně vymezen. Přesto lze dovodit, že základní povinností advokáta je přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu poctivým, čestným a slušným chováním. Jak přitom konstatoval Ústavní soud, pro advokáta, který je činný v právním státě, nemůže být obtížné nebo neobvyklé zjistit, jaké způsoby chování a jednání a které hodnoty mravnosti a lidské důstojnosti je třeba respektovat, aniž by byly výslovně vypočteny v jednotlivých ustanoveních; což ostatně není vůbec možné (usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 11. 1998, I. ÚS 393/98). A uvedené se vztahuje též na vyjádření advokáta, neboť pro advokáta nemůže být obtížné rozlišit slušný projev a projev, který se vyznačuje vulgárností či nedůvodnou agresivitou. Důležitost zachování důstojnosti advokacie jako svébytného právnického stavu lze dovozovat také obecně z jejího výsadního postavení při poskytování právní pomoci. Pouze instituce důstojná, tj. taková, která se nevyznačuje neodborností či nedůvěryhodností, může řádně zabezpečovat poskytování právní pomoci v jednotlivých kauzách.

I proto zákon o advokacii vyzdvihuje nezbytnost zajištění nezávislosti advokáta, jejíž podstatu opakovaně potvrdila též soudní judikatura (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 8. 2008, II. ÚS 2894/08). Výsadu nezávislosti advokacie takto lze chápat za jednu stranu mince, které na druhé straně odpovídají povinnosti advokáta, mj. též povinnost svým chováním a vystupováním zachovávat důstojnost advokátského stavu jakožto privilegovaného stavu při poskytování právní pomoci.

Bez ohledu na to, zda ustanovení § 17 zákona o advokacii obsahuje anebo neobsahuje diskutované slovo „zejména“, měl by být správný výklad tohoto ustanovení takový, že advokát je omezen při uplatnění svého práva svobody projevu jen tehdy, pokud zde existuje jakákoliv souvislost s výkonem advokacie, byť i dosti vzdálená. A to právě s ohledem na již citované ustanovení čl. 17 odst. 4 Listiny, podle kterého lze svobodu projevu omezit jen, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné. Tato nezbytnost se přitom projevuje v ochraně důstojnosti advokátního stavu. Nelze-li najít v projevu advokáta vůbec žádnou souvislost s advokacií, odpadá důvod pro omezení svobody projevu a takové omezení by se vlastně stalo protiústavním.

Vazbu jednání na výkon advokacie je přitom nutno podle stávající soudní praxe hodnotit v širokém pojetí. Advokát si musí být vědom, že advokátem není pouze při bezprostředním výkonu advokacie, nýbrž jím zůstává i v dalších situacích, při nichž činí úkony, které přímou vazbu na výkon advokacie sice nemají, avšak mohou být spojovány s povoláním advokáta a advokátním stavem jako celkem. I v těchto situacích se advokát musí chovat tak, aby svým jednáním nesnižoval důstojnost advokacie ve smyslu čl. 4 Etického kodexu, a pokud tak nečiní, musí být srozuměn s tím, že může být kárně postižen bez ohledu na skutečnost, že dotčené projevy chování neučinil v přímé souvislosti s výkonem advokacie (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 9Ad 10/2015 – 122).

V této souvislosti je nutné upozornit, že soudní praxe nepochybuje o tom, že takováto vazba existuje, např. i tehdy, pokud advokát činí projev prostřednictvím svého osobního účtu na sociální síti, pokud zároveň advokát na sociálních sítích vystupuje jako advokát a jako advokát se také prezentuje široké veřejnosti anebo je široké veřejnosti jako advokát znám; a to i v případě, že konkrétní projev advokáta nesouvisí přímo s výkonem advokacie. I takovýto soukromý profil advokáta si veřejnost může spojit s osobou advokáta, a nebude rozlišovat mezi tím, zda zde vystupuje jako advokát, či jako běžný občan. Není výjimečné, že pro běžného člověka každý, kdo vykonává advokacii, tedy je advokátem, je advokátem neustále. O to více výše uvedené platí v případě advokáta, který je mediálně známý a mediálně aktivně vystupuje jako advokát.

Z povahy věci nelze uvést katalog vyjádření, která jsou anebo již nejsou u advokáta chráněna svobodou projevu. Lze ale uvést, že základem projevů advokáta na veřejnosti má být slušnost a zdvořilost.

Svobody projevu podle čl. 17 Listiny požívají u advokáta i vyhraněné, kritické, expresivní vyjádření, názory nepopulární, kontroverzní, vyjádřené i lidovým slovníkem, pokud se však nejedná o vyjádření hanlivé, urážlivé či vulgární.

JUDr. Petr Poledne, Ph.D., advokát, místopředseda Kontrolní rady ČAK, POLEDNE ROTTA ADVOKÁTI s. r. o.
Foto: archiv autora