Ve smluvní praxi jsou běžná ujednání, že dlužník plní věřiteli až po jeho výzvě. Strany se obvykle dohodnou, že dlužník věřiteli zaplatí „po vystavení faktury“ a uplynutí dohodnuté doby, např. 10 dnů. V poměrech řídících se již občanským zákoníkem z roku 2012 bylo sporné, kdy věřiteli počíná běžet promlčecí lhůta k uplatnění takového práva na zaplacení. V květnu letošního roku velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k této právní otázce uzavřel, že již ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta. Autoři příspěvku v následujícím textu předkládají kritické zhodnocení rozhodnutí Nejvyššího soudu a nabízejí jiné možné řešení této právní otázky. Především však považují za obtížně přijatelný důsledek rozhodnutí, podle něhož by promlčecí lhůta mohla započít běžet před splatností peněžitého dluhu.

Rozhodnutí velkého senátu

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 (dále též jen „rozhodnutí velkého senátu“), vyslovil, že „vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení ‚ihned‘ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě ‚bez zbytečného odkladu‘ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým.)“

V otázce promlčení takové pohledávky dospěl velký senát k závěru, že „ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo ‚ihned‘ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.“

Velký senát se v tomto rozhodnutí v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále též jen „o. z.“), přihlásil k výkladu dovozovanému soudní praxí podle dříve účinné úpravy podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), a „s plným vědomím rizik, jež s sebou přinášejí různá řešení tohoto problému, zvolil pro občanskoprávní vztahy cestu vytyčenou závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81“ (dále též jen „R 28/1984“),[1] stejně jako rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3310/2008,[2] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3718/2009,[3] a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009.[4]

Důvod pro jiný závěr neshledal velký senát (srov. bod 49 rozhodnutí) ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ust. § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti.

Otázka běhu promlčecí lhůty pro uplatnění peněžitých pohledávek splatných na výzvu věřitele tak byla vyřešena rozhodnutím velkého senátu. Jako k takovému je třeba k významu rozhodnutí přistupovat.

Příspěvek tak má význam spíše doktrinární a z pohledu úvah nad možnými dopady tohoto rozhodnutí pro další smluvní a rozhodovací praxi. V jeho úvodu je namístě uvést, že kritické zhodnocení rozhodnutí, jež autoři[5] příspěvku přinášejí, vychází z odlišného pohledu na řešení pro dovozovaný nesouhlas s dosavadní judikaturou[6] v otázce počátku běhu promlčecí lhůty u pohledávek splatných na výzvu věřitele.[7]

Základní kritické zhodnocení závěrů velkého senátu 

Základním důvodem, který vedl procesní senát 23 Cdo k předložení věci k rozhodnutí velkému senátu, byl především nesouhlas jeho členů s tezí (přijatou nakonec v rozhodnutí velkého senátu), že od závěrů přijatých v R 28/1984 v 80. letech 20. století se na právní úpravě promlčení ani po přijetí občanského zákoníku z roku 2012 v zásadě nic nezměnilo. Již jen ze samotné dikce zákonné úpravy (a rovněž při zohlednění příslušných výkladových metod, jak podrobně rozebráno níže) totiž plyne, že oproti dřívějšímu stavu zákonodárce akcentoval v účinné právní úpravě především význam dospělosti (splatnosti) pohledávky pro počátek běhu promlčecí lhůty, což je třeba při výkladu účinné právní úpravy respektovat.

Nepřikláníme se ani k závěru, že účinná právní úprava umožňuje přijmout takový výklad (ostatně nepřijatelný již podle výkladových závěrů na základě těch ustanovení předchozí právní úpravy, která kombinaci tzv. subjektivní a tzv. objektivní doby dříve stanovila),[8] který by počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty kladl již před okamžik, od kterého plyne tzv. promlčecí lhůta objektivní (jak rozhodnutí velkého senátu nakonec dovozuje).

V konečném důsledku tak nelze dle našeho názoru přijmout ani závěr, že by promlčecí lhůta mohla započít běžet před splatností peněžitého dluhu. A to jednak z důvodu, že tak zákonná úprava nestanoví, a rovněž s přihlédnutím k tomu, že nelze ani po bdělém věřiteli požadovat, aby byl nucen uplatňovat svá práva na plnění žalobou u soudu ještě před splatností dluhu (a to ani v případě, kdy dle ujednání stran může věřitel splatnost dluhu vyvolat), a vystavovat se tak (podle konkrétních okolností věci) riziku zamítnutí žaloby pro „předčasnost“.

Konzervativní přístup, jenž nakonec zaujal velký senát, neodpovídá ani znění účinné právní úpravy a zároveň ani přístupu některých kodifikací soukromého práva (srov. v Nizozemsku, Belgii, Německu). A to navíc za situace, kdy zákonodárce již tak poměrně krátkou promlčecí lhůtu (dobu) čtyř let upravenou v obchodním zákoníku odstraněním dualismu dvou soukromoprávních kodexů „zkrátil“ na lhůtu tří let i pro závazky mezi dvěma podnikateli.

Závěry velkého senátu tak skutečně s určitou nadsázkou vedou k tlaku na subjekty soukromoprávních závazků ve smyslu „neváhej a žaluj“. Věřitelé jsou tlačeni k tomu, aby velmi obezřetně přistupovali k možným negociacím o smírném vyřízení vzájemných závazků, obsahujících začasté více vzájemných pohledávek a dluhů. Konkrétní okolnosti, a to i takové, jež by mohly vést k závěru, že věřitel vzhledem k těmto okolnostem neotálel nepřiměřeně s uplatněním pohledávky u orgánu veřejné moci, jsou ve „staronovém přístupu“ k promlčení v zásadě bez významu.

Volně řečeno, rozhodnutí velkého senátu vysílá k věřitelům smluvních pohledávek tento apel: „Vzniklo-li ti, věřiteli, právo na plnění, tak i když ještě nemusí být dluh splatný a snažíš se vztahy se svým dlužníkem komplexně vyřešit, ‚tik-tak‘, čas letí a běží ti již promlčecí lhůta. Tak radši neřeš a připravuj žalobu.“ Jinak s určitou nadsázkou v podtitulu příspěvku vyjádřeno, „Neváhej a žaluj“.

K významu ujednání o promlčení pohledávky splatné na výzvu věřitele

Předmětem řešení je v právní praxi běžná situace, kdy si strany závazku dohodnou, že dlužník bude plnit poté, co je věřitelem vyzván. Ve smlouvách bývá běžně specifikováno, že dlužník zaplatí „po vystavení faktury“ v určité lhůtě, která je rovněž ve smlouvě uvedena (např. ve lhůtě 14 dnů).

Pro posouzení, jakým způsobem se v takové situaci promlčuje právo věřitele na splnění sjednané pohledávky, je nezbytné zodpovězení několika dílčích otázek.

Základní otázkou tak je, zda takovýmto ujednáním došlo ve smlouvě k ujednání o době, kdy může věřitel požadovat plnění, a případně též o době, kdy je dlužník povinen následně plnit.

Primárně tak jde o výklad § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Proto není-li mezi stranami ujednáno nic jiného, věřitel může požadovat plnění ihned, tedy v praxi zásadně v den, kdy mu vzniklo právo,[9] a dlužníkovi vzniká povinnost plnit ve lhůtě bez zbytečného odkladu, která závisí na konkrétní povaze plnění. Může se pohybovat v řádu hodin (např. některé potraviny), zpravidla však v řádu dnů. Podle již bohaté judikatury maximálně v řádu týdnů.[10]

Za podstatné považujeme, že obě lhůty (lhůta, ve které věřitel může požadovat plnění, resp. lhůta, ve které je dlužník povinen plnit) uvedené v tomto ustanovení jsou určeny dispozitivně. Strany si tak mohou svobodně dohodnout, kdy věřitel bude plnění požadovat (např. právě v závislosti na vystavení faktury) a kdy dlužník bude povinen plnit (např. ve lhůtě 14 dnů od doručení faktury). Taková ujednání podléhají klasické obsahové kontrole právního jednání z hlediska možného rozporu se zákonem či dobrými mravy.[11] Lze si představit ujednání, která by v rozporu s požadavkem přiměřenosti mohla např. založit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve spotřebitelských smlouvách v neprospěch spotřebitele[12] nebo příp. založit nedůvodnou nerovnováhu ve vzájemných právech či povinnostech stran zneužitím kvality odborníka či hospodářského postavení k vytvoření nebo využití závislosti slabší strany.[13]

Ve vztazích mezi podnikateli v rovnovážném postavení ale zákon zjevně nezakazuje, aby si strany dohodly, že dlužník bude plnit až po vystavení faktury a poté v ujednané lhůtě, např. v oněch zmíněných 14 dnech.

Proto ujednání stran smlouvy o povinnosti dlužníka splnit dluh na základě výzvy věřitele vystavením faktury ve lhůtě 14 dnů je (obecně vzato) přípustnou formou ujednání o času plnění, resp. smluvní dispozicí stran ve vztahu ke lhůtě „ihned“, v níž by věřitel plnění mohl požadovat, nebýt takového smluvního ujednání, a současně smluvní dispozicí ve vztahu ke lhůtě „bez zbytečného odkladu“, v níž by jinak byl dlužník povinen plnit, podle § 1958 odst. 2 o. z.[14] V případě eventuálních pochybností o obsahu ujednání (smluvního konsenzu) stran by měl nastoupit standardní postup směřující k výkladu právního jednání stran podle jeho obsahu dle § 555 a násl. o. z. K tomuto závěru ostatně dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu již podle dřívější úpravy obsažené v obchodním zákoníku[15] (k níž se však velký senát, na rozdíl od jiných závěrů rozhodovací praxe, a to i pokud jde o dřívější rozhodnutí velkého senátu, nepřihlásil).[16]

Navazující otázkou pak je, jaký význam má takové ujednání pro počátek a běh promlčecí lhůty práva na splnění takové pohledávky. Rozhodující je v tomto směru zejména posouzení, zda může v takovém případě podle účinné právní úpravy počínat běh promlčecí lhůty ještě předtím, než nastane dospělost takové pohledávky (splatnost dluhu), a zda se tedy právo na splnění takové pohledávky může promlčet ještě předtím, než je může věřitel úspěšně uplatnit u orgánu veřejné moci.

Zároveň pak za situace, kdy by se počátek běhu promlčecí lhůty odvíjel od dospělosti pohledávky (resp. je-li předmětné ujednání dohodou jak o lhůtě, v níž věřitel plnění bude požadovat, tak o splatnosti dluhu), je třeba se zabývat další otázkou, zdali právo vyvolávající splatnost dluhu (tzv. zesplatnění pohledávky) samo o sobě podléhá promlčení, či zdali se toto „právo na uskutečnění právního jednání“ mající povahu utvářecího práva (tzv. soukromoprávní kompetence) promlčuje (a případně za jakých podmínek), či nikoli. Zjednodušeně řečeno, zdali v takovém případě nastupuje pravidlo někdy označované jako „3+3“, nebo se právo věřitele (jeho tzv. soukromoprávní kompetence) vyvolat splatnost dluhu nepromlčuje a korektivem možného nepřiměřeného otálení věřitele s uplatněním jeho práva jsou obecné principy poctivosti v právním styku a zákazu zneužití práva podle § 6 a 8 o. z.

Dosavadní rozhodovací praxe k počátku běhu promlčecí doby podle o. z.

Nejvyšší soud se v dosavadním rozhodování k výkladu § 619 o. z. vyjádřil tak, že toto ustanovení upravuje obecně počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty práv vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh tzv. subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, která upravují počátek běhu promlčecí lhůty i ve zvláštních případech, a to jak u práv podle občanského zákoníku (§ 620 až 628), tak i u práv podle zvláštních předpisů.[17]

K samotnému určení okamžiku, kdy právo může být uplatněno, resp. vykonáno, poprvé, přejal dovolací soud ve své dosavadní judikatuře i pro výklad § 619 odst. 1 o. z. závěry dřívější rozhodovací praxe, jež se vztahovala k určení počátku běhu promlčecí lhůty dle § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb.[18]

Proto i při výkladu účinné právní úpravy považovala dosavadní judikatura za významné, že rozhodovací praxe na základě občanského zákoníku z roku 1964 dovodila, že právo může být vykonáno poprvé zásadně dnem, kdy bylo možné důvodně podat návrh (žalobu) u soudu, neboli kdy je actio nata. Pokud jde o počátek běhu promlčecí doby u práva na plnění dát či konat, zastávala rozhodovací praxe závěr, podle kterého možnost uplatnit nárok u soudu nastává zásadně právě splatností pohledávky.[19]

Jinak tomu však dle závěrů tehdejší rozhodovací praxe bylo tehdy, mohl-li sám věřitel splatnost pohledávky vyvolat, neboť možnost vyvolání splatnosti pohledávky s sebou současně nese i právo věřitele vymáhat splnění závazku; pak (objektivně posuzováno) může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva byla v tomto smyslu dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V těchto případech bylo třeba považovat za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl, a nikoli až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.[20]

Základy této rozhodovací praxe se přitom odvíjejí již od shora citovaného rozhodnutí R 28/1984, v němž bývalý Nejvyšší soud ČSR přijal závěr, dle kterého, jde-li o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Tyto závěry pak byly aplikovány jako ustálené i v rozhodovací praxi soudů při výkladu ust. § 101 a 563 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1992.[21]

V návaznosti na to pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již podle účinné právní úpravy dospěla k závěru, že „v souladu s dosavadní rozhodovací praxí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002) ‚nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku. (…) První objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat.‘ V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí lhůty určující den splatnosti dluhu.“[22]

Rozhodovací praxe v poměrech obch. zák.

Podle ust. § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začínala běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanovil-li tento zákon něco jiného. Podle § 392 odst. 1 obch. zák. platilo, že u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.

V rozsudku velkého senátu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že se vznikem práva na plnění zásadně nenastává (současně) jeho splatnost. Ta je totiž určena dobou, ve které je dlužník povinen splnit závazek podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí. Není-li doba plnění takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (srov. § 340 odst. 2 obch. zák. a v občanskoprávních vztazích ust. § 563 obč. zák. č. 40/1964 Sb.). Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam zejm. pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata pro počátek běhu obecné promlčecí doby (§ 391 odst. 1 obch. zák. a v občanskoprávních vztazích ust. § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) i promlčecí doby u práva na plnění závazku (§ 392 odst. 1 obch. zák.) nebo pro počátek prodlení dlužníka (§ 365 a násl. obch. zák. a v občanskoprávních vztazích ust. § 517 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb.). Dovolací soud vyšel v tomto rozhodnutí z toho, že ve smyslu ust. § 340 obch. zák. (§ 563 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) je doba plnění ve smlouvě určena (dohodnuta) nejen tehdy, je-li fixována pevným datem (určitým dnem nebo určitou lhůtou), ale též v případech, ve kterých strany vymezí způsob, jakým bude doba plnění určena, např. tím, že ji učiní závislou na určité události nebo její určení ponechají na vůli dlužníka či na vůli věřitele. O případ smluvního ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele jde i tehdy, kdy doba vystavení daňového dokladu, od níž se má odvíjet lhůta k plnění v délce 14 dnů, není ve smlouvě stanovena, a je tudíž závislá na vůli věřitele (zhotovitele).

Nejvyšší soud tak zde uzavřel, že na rozdíl od úpravy promlčení v občanském zákoníku, podle níž (s výjimkou práva na plnění ve splátkách) se i právo na plnění – ať s určenou, nebo neurčenou splatností – promlčuje uplynutím obecné tříleté promlčecí doby s počátkem počítaným ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), stanoví obchodní zákoník v § 392 odst. 1 u práva na plnění závazku počátek běhu promlčecí doby odchylně od počátku běhu obecné čtyřleté promlčecí doby (§ 391 odst. 1 obch. zák.) tak, že běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Jde-li o právo na plnění, jehož splatnost byla ve smlouvě určena (i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), řídí se počátek běhu promlčecí doby u tohoto práva ust. § 392 odst. 1 obch. zák.[23]

Vůči těmto závěrům se následně Nejvyšší soud vymezil v dalším rozsudku velkého senátu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 10/2014“),[24] ve kterém shrnuje, že není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ust. § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku vůbec. V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla dle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák.

V rozhodnutí R 10/2014 se tak Nejvyšší soud i přes odlišnost znění právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku (a i přes závěry vyjádřené ve shora citovaném rozsudku velkého senátu z roku 2010) v konečném důsledku přihlásil i pro závazky upravené obchodním zákoníkem k závěrům rozhodovací praxe k výkladu ust. § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (resp. ust. § 78 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991, a obsahově shodného § 563 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1992), vyjádřeným ve shora citovaném rozhodnutí R 28/1984.

Promlčení práva na plnění splatné na výzvu věřitele v literatuře

Koncepce, dle které právo, jež se stává splatným na výzvu věřitele, může být uplatněno nikoli až ve chvíli, kdy se skutečně stane splatným, ale již ve chvíli, kdy může věřitel dlužníka k plnění vyzvat a splatnost tím přivodit, byla v civilistické nauce uváděna již za účinnosti obecného zákoníku občanského (zák. č. 946/1811 Sb. zák. soud., ve znění účinném od 1. 1. 1917 do 31. 12. 1950, dále též jen „o. z. o.“).[25]

J. Krčmář tak k výkladu počátku promlčení dle § 1478 o. z. o. uvádí, že „pozůstává-li výkon práva ve vymáhání povinnosti, počíná se promlčení, jakmile Actio je nata. Actio není nata, jestliže vymáhání stojí v cestě právní překážka. Ale platí věta, že toties praescribitur actioni nondum natae, quoties nativitas est in creditoris potestate. Stojí-li tedy proti nároku námitka, počíná se za trvání námitky promlčení tehdy, když je v moci oprávněného námitku odkliditi. Jde-li o nárok výminečný, nepočne promlčení, pokud se výminka nesplní, ledaže by to bylo v moci oprávněného způsobiti splnění výminky. (…) Nároky, jejichž doba splatnosti jest odročena, počnou se promlčovati, jakmile dospějí.“[26]

Stanovisko, dle kterého se promlčení v těchto případech určuje nikoli ode dne splatnosti pohledávky, ale již ode dne, kdy mohl věřitel poprvé učinit právní jednání, jímž splatnost pohledávky vyvolá (tj. výzvou k plnění dluhu), zastával rovněž V. Knapp při výkladu ust. § 306 zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (jež je obsahově srovnatelné jak s ust. § 563 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1992, tak i s ust. § 340 odst. 2 obch. zák. a § 1958 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2014).

V. Knapp dovodil, že „je třeba upozornit na v praxi časté závazky, u nichž čas splnění není určen a kde tedy splatnost nastává den poté, kdy byl dlužník o splnění požádán (§ 306 o. z.). Logické by se zdálo, že tu běh promlčecí doby nastává pozítří po dni, kdy byl dlužník o splnění požádán. Toto řešení však nelze považovat za správné a v praxi by vedlo k velmi nežádoucím důsledkům (věřitel by totiž tím, že o splnění nepožádá, mohl udržovat dlužníkův závazek do nekonečna). Proto je správné vycházet z toho, že právo tu může být poprvé vykonáno (tj. uplatněno) vzápětí, jakmile závazek vznikl. (… ) Proto dlužno soudit, že v těchto případech počíná běh promlčecí doby ihned, jakmile závazek vznikl.“[27]

V tomto smyslu byla otázka určení počátku promlčecí doby, je-li splatnost dluhu ponechána na vůli věřitele ve smyslu shora popsaných pravidel, řešena v civilistické nauce[28] i soudní praxi[29] za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 již před přijetím R 28/1984 (a na tyto závěry pak odkazujícího i R 10/2014).

Uvedené závěry ve vazbě na jejich judikatorní potvrzení aprobovala i část další odborné literatury. Shora odkazovaná rozhodnutí, jež se vztahují k právní úpravě občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, přebírají zejména závěr J. Švestky o tom, že „nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou ani stanovena jiným způsobem, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat.“[30]

Oproti uvedeným názorům se postupně v literatuře začalo uvádět jejich kritické hodnocení. Výhrady k řešení zvolenému v R 28/1984 předkládá K. Eliáš, M. Knappová a P. Tégl s tím, že toto řešení „vychází z nepravděpodobné možnosti, jak by se mohl věřitel zachovat, a ne z toho, jak se skutečně zachová“.[31]

Kriticky závěry R 28/1984 hodnotí rovněž I. Pelikánová: „Nejvyšší soud tu odtrhl zákonem užitý termín týkající se začátku běhu promlčecí lhůty (od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé) od jeho historicky kontinuálního chápání, aby ho mohl pojmout nově a zcela odlišně. Přestože jde o způsob vyjádření, který byl našimi občanskoprávními kodifikacemi postupně přebírán již od obecného občanského zákoníku, který byl vždy chápán tak, že prohlašuje za rozhodný okamžik vznik možnosti domáhat se uspokojení práva u soudu, soud trvá na stanovisku, že již vznik nesplatného práva v případech, kde splatnost může jednostranně vyvolat věřitel, rozbíhá promlčení. K promlčení by tak paradoxně mohlo dojít ještě před splatností. Snad nejsnadněji se nabízející argument může být čerpán z obchodního zákoníku (§ 391), který mnohem přesněji oproti občanskému zákoníku (a nikoli z důvodu věcné odlišnosti) rozlišuje práva vymahatelná u soudu, kde promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, a práva uskutečnit právní úkon (oprávněný může vykonat své právo sám), kde běží od chvíle, kdy bylo možné úkon učinit. V tomto kontextu by bylo možné rozlišit promlčení práva věřitele vyzvat dlužníka k plnění od promlčení jeho (splatné) pohledávky proti dlužníkovi.“[32]

V poměrech právní úpravy účinné do 31. 1. 2013 pak J. Handlar polemizuje se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, v rozsahu jeho závěru, podle kterého u závazků splatných na výzvu věřitele neběží promlčecí doba od doby jejich splatnosti, resp. prodlení, ale již ode dne, který následuje po vzniku závazku. J. Handlar dovozuje, že „kritizovaný názor směšuje, resp. zaměňuje právo věřitele na poskytnutí plnění s jeho právem vyzvat dlužníka ke splnění závazku a tím určit jeho splatnost. Je-li splatnost závazku stanovena na výzvu věřitele, je věřitel oprávněn dlužníka k plnění vyzvat a tím přivodit splatnost závazku. Právo vyzvat dlužníka ke splnění vzniká věřiteli společně se vznikem závazku a trvá do doby, než je splatnost závazku určena (popř. do doby, než závazek zanikne). Tomuto právu odpovídá povinnost dlužníka strpět určení splatnosti závazku na základě výzvy věřitele. Právo věřitele vyzvat dlužníka ke splnění závazku je samostatným právem věřitele a nelze je zaměňovat s právem na poskytnutí plnění, tedy s vlastní pohledávkou věřitele, které odpovídá závazek dlužníka plnění poskytnout. (…) Není žádného důvodu, proč by právo věřitele vyzvat dlužníka ke splnění závazku majetkové povahy, které určuje jeho splatnost a je pro výkon majetkového práva věřitele nezbytné, nemělo podléhat promlčení, resp. mělo být z promlčení vyloučeno.“[33]

K určení počátku promlčecí doby v závislosti na tom, zda je doba splatnosti dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, či se uplatní obecná dispozitivní úprava splatnosti pohledávky k výzvě věřitele, J. Handlar uvádí, že „není pochyb, že stejné pravidlo o splatnosti závazku musí mít nutně stejné právní účinky bez ohledu na to, zda je jeho zdrojem zákon, nebo smlouva“. Vůči opačnému řešení namítá, že „názor, podle něhož se práva splatná na základě výzvy věřitele promlčují ode dne jejich vzniku, který v teorii i praxi dosud výrazně převládá, nerespektuje rozdíl mezi právem věřitele vyzvat dlužníka k plnění a právem na samotné plnění, ale především je v rozporu se zákonem, který stanoví počátek běhu promlčecích lhůt jiným způsobem“.[34]

Obdobně i v poměrech současné úpravy o. z. se argumentace v literatuře objevuje ve dvojím směru. Část autorů dovozuje, že počátek běhu promlčecí lhůty by měl být vázán ke splatnosti (dospělosti) pohledávky.[35] Jiná skupina autorů dovozuje, že actio nata v případech, kdy nebyla sjednána stranami splatnost dluhu a není ani jinak určena, počíná dnem následujícím po vzniku právního vztahu a vychází ze shora odkazovaných závěrů rozhodovací praxe.[36]

Mezinárodní a unijní právo

Mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, ani předpisy unijního práva posuzovanou problematiku výslovně neřeší.

Za pozornost nicméně stojí právní úprava stanovená v Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží z roku 1974,[37] jež se za podmínek čl. 3 použije na práva vyplývající z kupní smlouvy (a jejího porušení, ukončení její platnosti nebo její neplatnosti) mezi kupujícím a prodávajícím, kteří v době uzavření smlouvy mají místo podnikání na území různých států. Význam této úmluvy spočívá i v tom, že byla v minulosti zásadním inspiračním zdrojem vnitrostátní úpravy promlčení v souvislosti s přijetím obchodního zákoníku.[38]

Podle této úmluvy promlčecí lhůta začíná (zásadně) běžet dnem, kdy právo lze uplatnit v právním řízení,[39] přičemž začátek promlčecí lhůty neposouvá (mj.) stanovení povinností, aby strana zaslala oznámení uvedené v čl. 1 odst. 2 (čl. 9).

Čl. 1 odst. 2 této úmluvy přitom stanoví, že tato úmluva se nedotýká předpisů o lhůtách, podle nichž může být právo získáno nebo vykonáno, jen když některá ze stran vůči druhé straně učiní oznámení nebo právní úkon jiný než zahájení právního řízení.

Komentář k této úmluvě[40] k citovaným ustanovením uvádí, že lhůtami ve smyslu čl. 1 odst. 2, jichž se tato úmluva nedotýká, se rozumějí časová omezení[41] pro provedení úkonů (jiných než zahájení řízení), jež vytvářejí podle rozhodného národního práva podmínku pro nabytí nebo výkon určitého práva. Mezi typickými příklady je uváděna podmínka, aby v předepsané lhůtě byla druhé smluvní straně oznámena vada dodaného zboží nebo oznámeno odmítnutí převzetí dodaného zboží pro jeho rozpor se smlouvou či pro vady. Požadavek na včasné provedení takového oznámení slouží k tomu, aby umožnil stranám bezodkladně provést opatření směřující k nápravě poskytnutého plnění podle sjednaného obsahu smlouvy, např. provedením testů k ověření kvality dodávaného zboží nebo za účelem zajištění zpětného odběru zboží nebo záchrany odmítnutého zboží. V takovém případě může mít včasné nevyrozumění za následek ztrátu možnosti smluvní strany uplatňovat práva vyplývající z odpovědnosti za rozpor dodaného zboží se smlouvou či za jeho vady. Jako další příklad je uváděn požadavek rozhodného národního práva, aby strana v určité lhůtě oznámila druhé straně ukončení nebo zrušení smlouvy.[42]

Cílem této úpravy je, aby se úmluva žádným způsobem nedotýkala platnosti lhůt uložených rozhodným národním právem nebo sjednaných stranami, ať už jakkoli formulovaných, jež mají odlišnou povahu od obecného časového omezení práv v podobě promlčení upraveného touto úmluvou, týkajících se jiných úkonů, než je zahájení právního řízení.[43]

K čl. 9 této úmluvy komentář obdobně uvádí, že na počátek běhu promlčení nemá vliv úprava rozhodného práva nebo smluvní ujednání, která ukládají straně jako podmínku pro nabytí či výkon jejího práva provést ve stanovené lhůtě určité oznámení druhé straně.[44]

Z uvedeného je patrné, že pod ust. čl. 1 odst. 2 úmluvy, týkající se lhůt (resp. časových omezení, v nichž musí strana smlouvy podle rozhodného práva učinit určitý úkon), jichž se úmluva nedotýká a jež podle jejího čl. 9 neposouvají začátek promlčecí lhůty, nespadají ustanovení rozhodného práva ani ujednání stran o čase, ve kterém musí smluvní strana poskytnout sjednané plnění. V případě těchto ustanovení či ujednání nejde o to, že by se v nich stanovilo zvláštní časové omezení pro možnost učinit určitý úkon, jenž je nezbytný pro nabytí či uplatnění určitého práva (např. práva z vad dodaného zboží) a s nímž je úmluvou spojen účinek, že neposouvá začátek promlčecí lhůty, nýbrž jde o samotnou úpravu (jeden ze způsobů úpravy) určení času plnění dluhu (jeho splatnosti), resp. okamžiku vzniku (vymahatelného) nároku věřitele a jeho možnosti právo uplatnit (a to i práva příp. podmíněného provedením určitého zákonem předepsaného úkonu strany ve stanovené lhůtě) v právním řízení.

Proto pro výklad účinné právní úpravy promlčení podle občanského zákoníku z roku 2012 nemohou být použitelné závěry R 10/2014 v té části, jež se týká argumentace ustanovením shora uvedené úmluvy. A to již proto, že samotné závěry dovozené tímto rozhodnutím o výkladu dotčených ustanovení úmluvy nejsou přiléhavé, kromě toho tato úmluva nebyla pro účinnou právní úpravu (na rozdíl od situace při přijetí obchodního zákoníku) zásadním inspiračním zdrojem (což je ostatně patrné již ze samotného opuštění délky promlčecí lhůty v trvání čtyř let stanovené touto úmluvou).

Určení počátku promlčecí lhůty v jiných právních řádech

Různá řešení otázky určení počátku běhu promlčecí lhůty, je-li určení splatnosti pohledávky v dispozici věřitele, jsou patrná i při srovnání dalších právních řádů.

Při výkladu ust. o. z., resp. při řešení právních otázek nastolených podle tohoto právního předpisu, by nemělo být přehlíženo, že ústředním legislativním záměrem zákonodárce při jeho přípravě a přijetí bylo „vytvoření standardního občanského zákoníku kontinentálního typu“, vyžadující příklon k „evropským kontinentálním konvencím“ soukromého práva navazující na „standardy států, jejichž právní řády náležejí do oblasti kontinentální právní kultury“.[45]

Již jen z tohoto hlediska nelze zásadně považovat mezinárodní srovnání provedené ve vztahu k významným kontinentálním jurisdikcím při výkladu dotčených ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 za samoúčelné, neboť provedené srovnání vede mj. právě ke zjištění, zda v rámci posuzované problematiky lze či nelze uvažovat o existenci určité ustálené soukromoprávní „evropské kontinentální konvence“ v uvedeném smyslu a příp. o její podobě.

Jedná se tak o jeden z těžko opominutelných výkladových přístupů vedoucích k naplnění ústavněprávního příkazu interpretace právních norem, podle kterého jazykový výklad je pouhým přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis,[46] resp. prostředkem k zodpovězení otázky, zda je text zákona skutečně přesným vyjádřením právní normy, či zda je zapotřebí jej vykládat restriktivně nebo naopak extenzivně, nebo zda má být právní norma zpřesněna, a na to mají dát odpověď další interpretační metody.[47] Soud totiž není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, na druhou stranu je však stejně tak nutné vyvarovat se libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.[48]

Kromě toho v případě úpravy řady právních institutů v o. z. se zákonodárce při přípravě jeho znění obsahem některé konkrétní zahraniční právní úpravy přímo inspiroval. Proto zjištění obsahu této zahraniční úpravy a stavu jejího výkladu v rámci příslušné jurisdikce je třeba ve vztahu k výkladu tuzemské právní úpravy daného institutu zpravidla považovat za přiléhavou součást teleologického (účeloslovného) výkladu vedoucí ke zjištění záměru zákonodárce jako jednoho z rozhodujících výkladových kritérií aplikované zákonné úpravy.[49]

Tak tomu je právě i v případě účinné právní úpravy promlčení, ze které je patrná inspirace především[50] německou právní úpravou (ve znění její reformy z roku 2002[51]).[52]

Pro potřeby výkladu rozebírané právní problematiky lze z uvedených důvodů zmínit zejm. právní úpravu německou, z moderních soukromoprávních kodifikací pak např. právní úpravu v Belgii či Nizozemsku.

V této souvislosti by neměla být opomenuta ani úprava obsažená v evropském unifikačním projektu Společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference) jako dalšího z významných inspiračních zdrojů znění účinné právní úpravy.[53]

Německo 

Podle § 194 odst. 1 BGB podléhá promlčení právo požadovat od jiného konání či opomenutí (nárok). Ust. § 199 BGB se pak vztahuje právě jen k právům na plnění. Jiná subjektivní práva než nároky se nepromlčují.[54]

Nárok ve smyslu § 199 odst. 1 BGB vzniká tehdy, může-li být věřitelem uplatněn cestou žaloby. Předpokladem proto je zásadně splatnost nároku, která věřiteli poskytuje možnost podání žaloby (na plnění).[55]

Podle obecného režimu (pokud není sjednáno něco jiného či neexistuje speciální právní úprava) může věřitel vystavit fakturu kdykoli – není tedy k provedení tohoto jednání vázán žádnou promlčecí lhůtou. K tomu je však nutné dodat, že dovolání se nároku a jeho přiznání může být znemožněno obecným korektivem „propadnutí práva“ („Verwirkung des Rechts“) odvozovaným ze zásady poctivosti („Treu und Glauben“) upravené primárně v § 242 BGB. To konkrétně znamená, že věřitel nemůže úspěšně uplatnit nárok, který se stal splatný v důsledku pozdního vystavení faktury, pokud jsou naplněny podmínky: a) věřitel čekal s vystavením faktury po příliš dlouhou dobu, tj. časové hledisko („Zeitmoment“), b) dlužník si zasluhuje poskytnutí ochrany a c) vzhledem k okolnostem dané věci musel mít dlužník důvod domnívat se, že daný nárok nebude uplatněn, tj. hledisko okolností věci („Umstandsmoment“).[56]

Belgie 

V Belgii se uplatňuje princip actiones non natae non praescribuntur. Promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve, než nárok vznikne. Vznik nároku tak obecně představuje okamžik počátku běhu promlčecí lhůty (tj. v případech, kdy tento okamžik neurčil zákonodárce jinak).[57]

Uvedené je vyjádřeno v čl. 2257 občanského zákoníku,[58] který stanoví: „Promlčecí lhůta neběží: Pokud jde o nároky podmíněné, po dobu, po kterou není podmínka naplněna; (…) Pokud jde o nároky omezené časem, po dobu, po kterou stanovený čas nenastal.“

Proto ujednají-li si strany, že se dluh stává splatný až v okamžiku, kdy věřitel vystaví fakturu, či pokud uvedené plyne ze zákona, jedná se buď o podmínku (pokud není zřejmé, zda věřitel požádá o zaplacení dluhu vystavením faktury), či o doložení času (pokud je zřejmé, že věřitel požádá o zaplacení dluhu vystavením faktury, není však jasné, kdy tak učiní). V obou případech začne promlčecí lhůta běžet až okamžikem, kdy se dluh stane splatným – tj. jakmile věřitel vystaví fakturu. Jde-li o možnost promlčení práva věřitele na určení okamžiku splatnosti vystavením faktury, strany se mohou na promlčitelnosti tohoto práva dohodnout. Pokud tak však neučiní, platí, že právo věřitele určit splatnost dluhu promlčení nepodléhá. Věřitel může přesto v důsledku plynutí času ztratit možnost určit splatnost dluhu. V závislosti na okolnostech případu může být chování věřitele považováno za vzdání se svého práva, příp. se může uplatnit omezující účinek zásady dobré víry – výkon práva určit splatnost po dlouhé době by totiž mohl být kvalifikován jako zneužití práva.[59]

Nizozemsko 

Podle čl. 3:307 nizozemského občanského zákoníku[60] se právo na plnění ze smlouvy (něco dát nebo něco konat) promlčuje uplynutím lhůty pěti let od dne, který následuje po dni, kdy se dluh stal splatný. Jde-li o povinnost něco plnit v neurčitém okamžiku, běží lhůta ode dne následujícího po dni, kdy věřitel oznámil dlužníkovi, že požaduje plnění, zatímco právo podat žalobu se v každém případě promlčí uplynutím 20 let ode dne následujícího po dni, kdy se pohledávka stala poprvé splatnou a vymahatelnou, popř. po výpovědi ze strany věřitele. Pokud nebyl stanoven okamžik splatnosti, platí, že dlužník může věřiteli kdykoli plnit a věřitel může plnění po dlužníkovi kdykoli požadovat.[61] Pokud však byla splatnost mezi stranami ujednána, věřitel nemůže požadovat splnění dluhu před okamžikem splatnosti.[62]

Promlčecí lhůta začíná běžet následující den po dni, kdy se stal dluh splatný. Samotné právo věřitele určit splatnost přitom promlčení nepodléhá. Toto právo však může za určitých okolností zaniknout. Podle čl. 6:2 občanského zákoníku totiž musí věřitel a dlužník vůči sobě vystupovat způsobem, který je v souladu se standardy rozumnosti a spravedlnosti.

DCFR 

Podle čl. III.-7:203 odst. 1 DCFR promlčecí lhůta zásadně běží od okamžiku, kdy je dlužník povinen plnit.

Dle komentářové literatury se tím rozumí okamžik, kdy má věřitel možnost uplatnit právo u soudu nebo zahájit rozhodčí řízení, což nastává tehdy, stane-li se právo dospělým.[63]

V této souvislosti je rovněž vhodné zmínit, že podle čl. III.-2:102 odst. 2 DCFR není-li sjednáno jinak, má dlužník povinnost splnit svůj dluh v přiměřené době po jeho vzniku.[64]

Přitom se dovozuje, že délka této doby je závislá na konkrétních okolnostech věci. V případě peněžitého dluhu však nebude přiměřené očekávat plnění dříve, než dojde k vyčíslení dlužné částky a v některých případech i vystavení faktury.

Zároveň se podle čl. III.-7:101 DCFR promlčují pouze práva na splnění závazku.

V důsledku toho podle komentářové literatury platí, že promlčení nedopadá na právo strany vypovědět závazek, odstoupit z důvodu zásadního neplnění nebo jakkoli jinak ovlivnit právní vztah. Zvláštní pravidla upravující tato práva obecně vyžadují, aby byla uplatněna v přiměřené lhůtě. Většina moderních režimů totiž obsahuje řadu lhůt např. pro přijetí plnění, pro oznámení o vypovězení závazku, pro oznámení o odstoupení pro neplnění, pro právo požadovat konkrétní plnění. Tyto lhůty ale nejsou promlčecími lhůtami.[65]

K významu ujednání o splatnosti dluhu na výzvu věřitele

Občanský zákoník z roku 2012 v ust. § 619 odst. 1 váže počátek běhu promlčecí lhůty u práva vymahatelného u orgánu veřejné moci na první možnost uplatnění tohoto práva u orgánu veřejné moci.

Zároveň v odst. 2 vymezuje, že právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Je zřejmé, že druhý odstavec § 619 o. z. je nezbytné vykládat ve spojitosti s odstavcem prvním § 619 o. z. tak, že jde o okolnosti rozhodné pro zjištění věřitele o tom, že právo mohl uplatnit poprvé.

Účinná právní úprava tedy váže určení počátku běhu obecné promlčecí lhůty u práva vymahatelného u orgánu veřejné moci na kumulativní splnění zákonem stanovených předpokladů, a to uplatnitelnosti práva u orgánu veřejné moci a současně vědomosti věřitele o skutečnostech rozhodných pro uplatnění práva.

I přes částečnou objektivizaci druhé z uvedených podmínek tím, že postačuje, aby se oprávněná osoba o skutečnostech rozhodných pro uplatnění práva dozvědět měla a mohla (neboť se nezamýšlelo poskytnout ochranu osobám, které se z nedbalosti o svá práva nestarají),[66] nemůže být sporu o tom, že občanský zákoník tímto způsobem vymezuje počátek běhu tzv. subjektivní obecné promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 o. z. Vedle toho je pro promlčení stanovena v § 629 odst. 2 o. z. tzv. objektivní obecná promlčecí lhůta, podle níž se majetkové právo promlčí zásadně nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy dospělo.[67]

Vzhledem k tomu, že právní úprava počátku běhu promlčecí lhůty podle o. z. je v samotných svých základech odlišná oproti úpravě stanovené jak v § 101 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb., tak v § 391 a násl. obch. zák., nemohou se dle našeho názoru již z tohoto důvodu prosadit pro výklad účinné úpravy bez dalšího (automaticky) závěry dovozované soudní praxí podle těchto dřívějších právních úprav, včetně závěrů podle R 28/1984 a navazující judikatury, jak je rovněž podrobněji rozebráno níže.

Ve vztahu k dřívější právní úpravě obchodního zákoníku neobsahuje navíc občanský zákoník z roku 2012 další (zvláštní) pravidlo pro promlčení práv na plnění závazku (jako v § 392 odst. 1 obch. zák.). V poměrech o. z. by se proto neměly prosadit ani argumenty vyjádřené ve shora citovaném rozsudku velkého senátu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, či v rozsudku R 10/2014, které stály na rozlišení dvou situací. Na jedné straně, byla-li doba splatnosti pohledávky ujednána ve smlouvě (a to i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), určena právním předpisem nebo rozhodnutím, počínala promlčecí lhůta plynout takto určeným okamžikem splatnosti dle § 392 odst. 1 obch. zák. Na straně druhé, nebyla-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a byla-li splatnost pohledávky závislá pouze na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatnilo se ust. § 392 odst. 1 obch. zák. a promlčecí doba počala běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat.

Takovouto dichotomii, která by odpovídala vztahu § 391 odst. 1 a § 392 odst. 1 obch. zák., však právní úprava o. z. účinná od 1. 1. 2014 nepředpokládá. Nejobecnější úprava počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty v § 619 o. z. – jak shora uvedeno – je spojena s vědomostí oprávněné osoby o tom, že právo vymahatelné u orgánu veřejné moci mohlo být uplatněno u orgánu veřejné moci poprvé.

V režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tak pro určení počátku běhu promlčecí lhůty nerozhodné, zda to, že je splatnost ponechána na vůli věřitele, vychází z (výslovné) dohody smluvních stran, rozhodnutí soudu, či jde o projev zákonné úpravy, jako např. obecného dispozitivního pravidla § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého splatnost pohledávky nastává ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ poté, co dlužník obdržel od věřitele výzvu k plnění.

Je tomu tak mj. i proto, že opačný výklad, založený na rozlišení, zda byla splatnost k výzvě věřitele ve smlouvě ujednána, či nikoli, by vedl k situaci, kdy by se určení počátku promlčecí lhůty lišilo dle toho, zda strany závazku přijaly obecné dispozitivní pravidlo určení splatnosti § 1958 odst. 2 o. z., nebo zda pravidlo obsahově podobné či totožné (výslovně) vtělily do smluvních ujednání (např. tak, že sjednají splatnost pohledávky v časové návaznosti na výzvu k plnění, resp. doručení faktury).

Právo na plnění, jehož splatnost není stranami dohodnuta

Vzhledem k podstatným rozdílům v právní úpravě občanského zákoníku z roku 2012 oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (a to jak podle občanského zákoníku z roku 1964, tak podle obchodního zákoníku) je třeba v současnosti k řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty smluvní pohledávky na splnění dluhu splatného na výzvu věřitele přistupovat dle našeho názoru odlišně než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, a v rozhodnutích na něj navazujících, včetně rozhodnutí velkého senátu, které i v současných poměrech přejímají shora uvedené judikatorní závěry podle předchozí právní úpravy.

Tato rozhodnutí vycházejí z názoru, že zde existuje obsahová podobnost ve vymezení actio nata podle § 619 o. z. a § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb., podle něhož šlo o den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, resp. § 391 odst. 1 obch. zák., který počátek promlčecí doby spojoval se dnem, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Tak tomu však dle našeho názoru není.

Především obecná tříletá promlčecí lhůta pro práva vymahatelná u orgánu veřejné moci, jejíž počátek je určen dle § 619 o. z., je oproti předchozí právní úpravě vystavena na subjektivním principu. Z tohoto důvodu zákon stanoví současně i tzv. objektivní promlčecí lhůtu v § 629 odst. 2 o. z., dle kterého se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo.

Obecně platí, že právo je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty. Marným uplynutím jedné z těchto lhůt se právo promlčuje. V tuzemských poměrech je přitom ustáleným výkladovým závěrem, že objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení práva nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.[68]

Ze zákonného vyjádření tzv. objektivní promlčecí lhůty v § 629 odst. 2 o. z., podle něhož se majetkové právo promlčí „nejpozději“ po jejím uplynutí, stejně jako z účelu stanovení delší objektivní (desetileté) lhůty vůči tzv. subjektivní lhůtě (tříleté), nelze dle našeho názoru dovodit jinak, než že právní úprava nepředpokládá, že by tzv. subjektivní promlčecí lhůta mohla začít plynout dříve (a dokonce mohla skončit dříve), než nastane počátek běhu tzv. objektivní promlčecí lhůty.

Je tomu tak též proto, že objektivní promlčecí lhůta je napojena na vznik právní skutečnosti, ze které plyne rozhodné právo.[69] Ostatně k takovému závěru dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž pří výkladu úpravy promlčení ve zvláštních případech, kdy zákon obdobně stanoví kombinaci tzv. subjektivní a tzv. objektivní promlčecí lhůty, jak tomu je kupř. u práva na náhradu škody, resp. odčinění újmy (srov. § 620 odst. 1 a § 636 odst. 1 o. z.),[70] nebo u práva na vydání bezdůvodného obohacení (srov. § 621 a 638 o. z.).[71] I v těchto případech je vztah těchto promlčecích lhůt zákonem vyjádřen tak, že se právo promlčí „nejpozději“ uplynutím tzv. objektivní promlčecí lhůty.[72]

Proto ani v případě vztahu obecných promlčecích lhůt podle § 619 a § 629 odst. 2 o. z. nemůže dle našeho názoru obstát odlišný výklad, než že tzv. subjektivní obecná promlčecí lhůta běží v rámci tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty, a tedy že tzv. objektivní obecná promlčecí lhůta nemůže začít běžet později než tzv. subjektivní obecná promlčecí lhůta, neboť v takovém případě by lhůta objektivní nemusela vůbec začít běžet, tedy by žádným způsobem nelimitovala běh lhůty subjektivní, natož aby se právo podle dikce zákona promlčelo „nejpozději“ podle této lhůty.

Jinak řečeno, výkladový závěr, podle kterého by rozhodující skutečnost pro počátek běhu tzv. subjektivní obecné promlčecí lhůty byla stanovena tak, že může předcházet rozhodující skutečnosti pro počátek běhu tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty, by činil celé vymezení tzv. objektivní promlčecí lhůty potenciálně (typově) obsoletním, což neodpovídá ani výkladovému principu objektivního teleologického výkladu a interpretačnímu argumentu předpokladu racionálního zákonodárce.[73]

Byť normativně vzato si lze jistě představit rozličné možné kombinace běhu promlčecích lhůt, přesto nelze pominout, že účinná právní úprava v o. z. stanoví shora uvedený, a nikoli jiný vztah tzv. subjektivních a objektivních promlčecích lhůt, což platí i v případě běhu obecných promlčecích lhůt pro práva na plnění smluvní pohledávky. Znění (dikce) zákona je v tomto směru jednoznačné, přičemž k odlišnému závěru nevedou ani jiné relevantní výkladové metody, včetně výkladu teleologického (účeloslovného), systematického, historického či komparativního, a tudíž zde není ani žádný rozpor mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, který by umožňoval se od textu zákona odchýlit.[74]

Počátek běhu desetileté tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty je přitom dle § 629 odst. 2 o. z. spojen s dospělostí pohledávky. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „druhý odstavec stanoví objektivní promlčecí lhůtu, která počne běžet dospělostí práva podléhajícího promlčení. Nejde jen o případy splatnosti; splatnými se stávají jen peněžitá plnění. Proto se volí obecnější vyjádření.“[75] Je tak zjevné, že v případě práva na peněžité plnění bylo záměrem zákonodárce spojit počátek běhu tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty dle § 629 odst. 2 o. z. právě s okamžikem splatnosti tohoto práva (resp. se splatností dluhu na jeho splnění).

Závěr, dle kterého (může-li sám věřitel splatnost dluhu vyvolat výzvou k plnění nebo jiným obdobným úkonem) by byl počátek tzv. subjektivní obecné promlčecí lhůty dle § 619 o. z. spojen již s možností výkonu práva (tj. s učiněním výzvy k plnění) a počátek tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty dle § 629 odst. 2 o. z. se splatností, není ze shora uvedených důvodů přijatelný právě proto, že by v takovém případě tzv. objektivní obecná promlčecí lhůta počínala plynout později než tzv. subjektivní obecná promlčecí lhůta.[76]

Jestliže tedy zákonodárce výslovně spojil počátek běhu tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty s okamžikem dospělosti pohledávky v § 629 odst. 2 o. z. (obdobně je s dospělostí, resp. splatností, dluhu výslovně spojen též počátek běhu promlčecí lhůty, jde-li o dílčí plnění dluhu dle § 623 o. z.), nemohou se nadále uplatnit ani důvody, pro které byl v R 28/1984 a navazující judikatuře přijat závěr shora vyslovený, neboť se odchyluje v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 od výslovného znění zákona, stejně jako jeho smyslu a účelu, který počátek promlčení obecně spojuje v těchto případech právě s normativním pojmem dospělosti (resp. splatnosti).[77]

Argumentace, že u práva splatného na výzvu věřitele by spojení počátku běhu promlčecí lhůty se splatností tohoto práva znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí lhůty (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu,[78] nemůže odůvodnit výklad právního předpisu jdoucí mimo jeho rámec. Dlužník se sjednanou splatností ponechanou na vůli věřitele (resp. absencí ujednání o určitém okamžiku splatnosti) dostává svým vlastním souhlasem na základě takové dohody stran do určité moci věřitele. Dlužník tedy na základě takové dohody musí být srozuměn s tím, že ponechává na vůli věřitele, kdy svým právním jednáním přivodí splatnost jeho dluhu.

Obdobné platí i o argumentu, že situace, kdy dlužník nebude moci splnit dluh dříve ani vyvolat splatnost peněžitého dluhu, by způsobovala v obchodní praxi řadu obtíží (zejména tam, kdy by měl dlužník prokazovat, např. na poli práva insolvenčního, že nemá dluhy).[79] Ani tyto případné obtíže, navíc ve své podstatě nikterak zásadně odlišné oproti jiným situacím souvisejícím se splatností dluhu a promlčením práva na jeho splnění, nemohou opodstatnit odlišný výklad dotčených ustanovení.[80]

V současnosti neobstojí ani argumentace, kterou V. Knapp dovozoval k ust. § 306 občanského zákoníku z roku 1950,[81] a sice že „opačný výklad, že totiž dlužník musí se splněním vyčkat až bude věřitelem o splnění požádán, by vedl do rozporu s ustanovením § 325 o. z. Věřitel by totiž dlužníka nemusil o splnění požádat vůbec, a tím mu vnutit jednostranné prominutí dluhu, což je zákonem zakázáno.“[82] Význam takové argumentace je v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 již výrazně zeslaben (srov. dispozitivní úpravu institutu prominutí dluhu podle § 1995 o. z.).

Kromě toho není důvod bez dalšího dovozovat, že by závěr o vazbě počátku běhu promlčecí lhůty na splatnost dluhu měl skutečně nepřiměřeně narušovat práva dlužníka. Věřitel zásadně (pravidelně) nebude mít zájem na záměrném oddalování splatnosti, a tím i vymahatelnosti své pohledávky. Navíc protistrana je před případným zneužitím práva ze strany věřitele chráněna obecnými prostředky, zejména zákazem nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 o. z.) a zákazem zneužití práva (§ 8 o. z.), jak zdůvodněno níže.

Otázka časových účinků výkonu práva věřitele přivodit splatnost pohledávky

Dospěli-li autoři tohoto příspěvku ze shora uvedených důvodů k závěru, že právní úprava podle o.z. spojuje počátek běhu promlčecí lhůty práva na splnění pohledávky zásadně s její dospělostí, a to i v případě plnění dluhu splatného na výzvu věřitele, je třeba vyřešit též otázku časových účinků výkonu práva věřitele takovou pohledávku svým právním jednáním učinit dospělou.

Nelze přehlédnout, že ve srovnání s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, která výslovně vycházela z toho, že promlčení podléhá také právo uskutečnit právní úkon (srov. § 390 obch. zák.), resp. že se promlčuje rovněž právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (srov. § 865 odst. 4 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), současný občanský zákoník neobsahuje obecnou úpravu promlčení práva uskutečnit právní jednání (vykonat tzv. soukromoprávní kompetenci). Stejně tak účinný občanský zákoník neobsahuje úpravu stejnou nebo obdobnou k ust. § 391 odst. 2 obch. zák., které zvlášť stanovilo, že u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li zákon něco jiného.[83]

Zároveň účinná úprava v současnosti jako jediný (výlučný) právní následek promlčení stanoví, že dlužník „není povinen plnit“ (§ 609 věta první o. z.). Již z toho lze dovozovat, že promlčení se v současnosti může vztahovat pouze k právům na určité plnění (tj. k pohledávkám, srov. § 1721 o. z.), neboť pouze ve vztahu k takovým právům se váže důsledek, že dlužník není povinen plnit. Stejně tak není v § 619 a násl. o. z. stanoven ani počátek běhu promlčecí lhůty v takových případech.

Kdyby zákonodárce hodlal vztáhnout promlčení i na tzv. soukromoprávní kompetence majetkové povahy, musel by stanovit, jaký následek v jejich případě promlčení má, což však na rozdíl od § 390 obch. zák. neučinil.[84]

Proto okruh majetkových práv, jež se ve smyslu § 611 o. z. promlčují, je třeba vykládat systematicky právě v souladu s podstatou účinků promlčení subjektivního práva. Spočívají-li tyto účinky výlučně v neexistenci povinnosti dlužníka plnit, pak se majetkovými právy ve smyslu § 611 o. z. mohou rozumět jen taková majetková práva, která spočívají v právu na plnění (resp. jimž odpovídá povinnost dlužníka plnit). Takovými majetkovými právy však tzv. soukromoprávní kompetence nejsou.

Tento závěr podporuje též znění důvodové zprávy k o. z., podle které úprava v o. z. navazuje na obdobný přístup uplatněný v německém občanském zákoníku a v unifikačním projektu Společného referenčního rámce (DCFR). Občanský zákoník z roku 2012 se tak svou koncepcí promlčení záměrně odchyluje od předchozí úpravy soukromého práva, což platí i pro otázku promlčení jiných majetkových práv než práv na plnění.

Podle německé úpravy[85] promlčení podléhá právo požadovat od jiného konání či opomenutí (nárok). Jiná subjektivní práva než nároky se nepromlčují.[86] Jestliže zákonodárce v důvodové zprávě dále výslovně poukazuje na inspiraci Společným referenčním rámcem, lze odkázat rovněž na shora citovanou úpravu obsaženou v tomto unifikačním projektu (a komentářovou literaturu k němu), založenou na obdobných principech.[87]

Oproti tomu z důvodové zprávy k občanskému zákoníku z roku 2012 nijak nevyplývá, že by se zákonodárce v řešené otázce promlčitelnosti tzv. soukromoprávních kompetencí inspiroval např. rakouskou právní úpravou, která navíc vychází z odlišné koncepce promlčení.[88]

Z uvedeného lze proto dovodit, že promlčení pouze takových majetkových práv, s nimiž je spojeno právo na plnění, vyplývá z rozhodnutí zákonodárce upravit účinek promlčení pouze ve vztahu k těmto právům, a nikoli (rovněž) k majetkovým právům jiným.[89]

Je tak třeba rozlišovat případné zvláštní zákonné úpravy časových omezení pro tzv. soukromoprávní kompetence (včetně zesplatnění dluhu, odstoupení od smlouvy, výpověď smlouvy apod.) a promlčecí lhůty, jejichž uplynutím dochází k zeslabení práva věřitele uplatnit své majetkové právo na plnění ve smyslu § 609 a 611 o. z. Uplynutím promlčecích lhůt dochází ke vzniku práva dlužníka namítat promlčení věřitelovy pohledávky, jinak řečeno, práva dovolat se nevymahatelnosti uplatněného majetkového práva věřitele na plnění, k čemuž v případě tzv. soukromoprávních kompetencí docházet nemůže (neboť se nevymáhají).

Nelze též přehlédnout, že otázka promlčení práv uskutečnit právní úkon byla předmětem odborné diskuse už za předchozích právních úprav. Tak např. již Luby ve vztahu ke kategorii tzv. „tvorivých práv (facultates)“ možnost jejich promlčení zpochybňoval.[90] Otázka, zda kompetence podléhají promlčení, byla v domácí literatuře rozebírána i v 60. letech s rozdílnými závěry.[91] Závěr, že se právo namítat relativní neplatnost nemůže promlčet, hájil v 80. letech rovněž Spáčil.[92] V pozdější době vyjádřil jmenovaný autor taktéž názor, že současný občanský zákoník neobsahuje obecnou úpravu promlčení práva uskutečnit právní jednání.[93]

Také v judikatuře k předchozí právní úpravě se ve vztahu k právům uskutečnit právní úkon projevovala jistá rozkolísanost. Jako promlčitelné bylo (vedle práva dovolat se relativní neplatnosti) posuzováno např. právo odvolat dar.[94]

Oproti tomu jako nepodléhající promlčení bylo soudní praxí pojímáno např. právo vypovědět nájem bytu,[95] právo na vyplnění blankosměnky,[96] právo namítat promlčení,[97] právo udělit souhlas s převzetím dluhu,[98] právo učinit projev směřující k započtení (vznést kompenzační námitku)[99] a právo věřitele navrhnout, aby soud určil dobu splnění závazku.[100]

Uvedený stručný přehled názorů a judikatorních závěrů, jež byly vysloveny, resp. přijaty za předchozí úpravy, tedy ukazuje, že teze o obecné (či „zásadní“) promlčitelnosti práv uskutečnit právní úkon nebyla ani v minulosti jednoznačně přijímána.

Ostatně i podle účinné právní úpravy v o. z. byl již ve shora odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, přijat závěr, že právo učinit právní jednání (tzv. soukromoprávní kompetence), které ve věci tam posuzované spočívalo v právu vypovědět zápůjčku, promlčení nepodléhá. Tzv. soukromoprávní kompetence (jakožto výraz dispozičního oprávnění, zmocnění k další normotvorbě) by měly být dle závěrů Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí časově omezeny jinak, nikoli však promlčením. V této souvislosti rozhodnutí odkazuje na argumentaci odborné literatury.[101]

Argument ve prospěch promlčitelnosti práv uskutečnit právní jednání nelze spatřovat ani v tom, že účinný občanský zákoník v rámci úpravy práv z vadného plnění neváže vytknutí vady na prekluzivní lhůtu, nýbrž počítá s tím, že se protistrana musí opožděného vytknutí vady nabyvatelem dovolat (srov. např. § 1921 o. z.). Ani v případě opožděného vytknutí vad však nejde o promlčení práva uskutečnit právní úkon, jak ostatně bylo zdůrazňováno i ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku,[102] resp. jak uznává i literatura k účinné právní úpravě.[103] Svou podstatou jde i v tomto případě o právo povinné strany zbavit právní jednání oprávněného právních účinků (v německé nauce je toto oprávnění nazýváno „Gestaltungsgegenrecht“).[104]

Stejně tak promlčitelnost tzv. soukromoprávních kompetencí nevyplývá ani z ust. § 614 o. z. Toto ustanovení totiž vylučuje z promlčení předně vlastnické právo, které dozajista není právem uskutečnit právní jednání, stejně jako vyslovuje nepromlčitelnost „práva domáhat se rozdělení společné věci“, „práva na zřízení nezbytné cesty“ a konečně „práva na vykoupení reálného břemene“. Vzhledem k tomu, že jak právo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak právo na zřízení nezbytné cesty rovněž nejsou právy na uskutečnění právního jednání, nýbrž právy na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu,[105] nemůže toto ustanovení ve vztahu k promlčitelnosti kompetencí o ničem vypovídat. Jedinou kompetencí, jejíž nepromlčitelnost je v ust. § 614 o. z. vyslovena, je tak právo na vykoupení reálného břemene. To, že tak zákonodárce činí, je třeba vykládat v souvislosti s úpravou § 633 odst. 2 o. z., podle které se právo na jednotlivé plnění z reálného břemene promlčuje jako pohledávka. Úprava § 614 in fine o. z. tedy pouze brání tomu, aby z § 633 odst. 2 o. z. nebyl činěn nesprávný závěr rovněž ve vztahu k právu na vykoupení reálného břemene.

K možné argumentaci ust. § 11 odst. 1 katastrálního zákona, podle kterého se vkladem do katastru zapisuje i promlčení některých tam uvedených práv, lze poznamenat, že není možné vyloučit, aby zvláštní právní úprava v některých případech stanovila, že se určité kompetence promlčují. Takovou zvláštní úpravou však nelze dokládat závěr, že se soukromoprávní kompetence zásadně promlčují, ale je naopak třeba z toho dovozovat zásadu právě opačnou.

Ani ze samotné skutečnosti, že zákonodárce nestanovil zvláštní lhůtu pro jednu konkrétní kompetenci (námitku relativní neplatnosti právního jednání), nelze dovozovat, že by se kvůli tomu měly některé kompetence (navzdory shora citovaným zákonným ustanovením) promlčovat, zatímco některé jiné (navíc z ne příliš zřetelného důvodu) nikoli. Zákonodárce ostatně stanovil v občanském zákoníku u celé řady kompetencí výslovně zvláštní lhůtu pro možnost jejich uplatnění, kde stanovení takové lhůty považoval za opodstatněné.

Případná námitka, že v případě kompetencí nejde o promlčení jich samotných, ale promlčení nároku na plnění, je nepřípadná, neboť ve své podstatě stírá rozdíl mezi dvěma druhy subjektivních práv (práv na plnění a práv uskutečnit právní jednání), jejichž samostatnost je široce uznávána. Ostatně i relativní neplatnosti právního jednání se lze dovolat dříve, než došlo na jeho základě k plnění, a v takovém případě není pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení místo.[106]

Skutečnost, že občanský zákoník z roku 2012 neupravuje v případě práv uskutečnit právní jednání následky promlčení ani počátek běhu promlčecí lhůty, se někteří autoři pokouší překlenout pomocí analogie (§ 10 o. z.).[107] Pro dotváření práva cestou analogie však zde prostor není dán, neboť úmysl zákonodárce, který projevil v důvodové zprávě k § 609 o. z.,[108] jak uvedeno již shora, hovoří zřetelně pro závěr, že hodlal omezit institut promlčení pouze na práva na plnění, jimiž ovšem tzv. soukromoprávní kompetence nejsou.

S ohledem na názory teorie, soudní praxe a na dostupné mezinárodní srovnání měl zákonodárce dostatečný podklad k tomu, aby tezi o zásadní promlčitelnosti tzv. soukromoprávních kompetencí svým zásahem v nové úpravě buď přijal, nebo ji odmítl. Dle názoru autorů tohoto příspěvku z účinné právní úpravy zřetelně vyplývá, že zvolil druhou možnost.

Toto vědomé rozhodnutí zákonodárce ostatně dokládá i druhá věta § 609 o. z., jež upravuje následky plnění na promlčený dluh. Ani tato základní úprava následků promlčení na tzv. soukromoprávní kompetence nedopadá. Řečeno jinak, jestliže zákonodárce ohledně promlčení kompetencí s odvoláním na zahraniční vzory záměrně „nic nestanovil“, je třeba z toho vycházet, a rozhodnutí zákonodárce, že ohledně těchto práv ani nic stanovit nechtěl, je třeba (ať se to líbí, nebo ne) respektovat.

Nemělo by být rovněž přehlíženo, že obecná tříletá subjektivní promlčecí lhůta (srov. § 629 odst. 1 o. z.) by byla v některých případech příliš dlouhá,[109] jindy[110] zase příliš krátká.

To platí i pro právo věřitele přivodit splatnost dluhu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Mělo-li by se toto právo promlčovat až ve třech letech, neodpovídalo by to zřejmě obvyklé smluvní praxi, v níž se předpokládá, že věřitel stanoví splatnost dluhu o dost dříve (např. vystaví fakturu maximálně v řádu týdnů, nikoli několika let). Naopak zase v případech, kdy se jedná o splatnost dluhu mezi příbuznými nebo přáteli, nemusí být považováno za nepřijatelné, vyzve-li věřitel dlužníka k plnění s ohledem na okolnosti třeba až po několika letech.

Lze tak shrnout, že současná právní úprava neobsahuje ustanovení, které by upravovalo účinky promlčení práv uskutečnit právní jednání, když ostatně ani neobsahuje pravidlo pro počátek běhu promlčecí lhůty v takových případech, a k takovému závěru nelze dospět ani na základě relevantních výkladových metod. Proto považujeme za přesvědčivý závěr, že ani právo uskutečnit právní jednání v podobě výzvy věřitele dlužníkovi k plnění dluhu (§ 1958 odst. 2 o. z.) se podle současné úpravy občanského zákoníku nepromlčuje.

Uvedené však neznamená, že by z časového hlediska nebyl výkon tohoto druhu subjektivních práv nijak omezen. Proti takovému výkonu tzv. soukromoprávní kompetence je protistrana chráněna obecnými prostředky, zejména zákazem nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 o. z.) a zákazem zneužití práva (§ 8 o. z.). Je třeba přitom v každém jednotlivém případě podle jeho okolností zkoumat, zdali ze strany věřitele jde o nepoctivé či zneužívající jednání.

Nesdílíme přitom obavy, že by posouzení, zda se podle konkrétních okolností jednalo o nepoctivé či zneužívající otálení věřitele se stanovením splatnosti pohledávky, bylo pro soudy nadměrně náročné či zatěžující.[111]

Závěrem 

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zvolil odlišné řešení, než které navrhoval procesní senát a pro které byla věc procesním senátem velkému senátu předložena. Jakkoli argumentaci k řešené otázce nepovažujeme za přesvědčivou a domníváme se, že promlčecí lhůta podle právní úpravy o. z. by neměla začít běžet před dospělostí pohledávky (splatností dluhu), je třeba řešení přijaté v rozhodnutí velkého senátu respektovat. Předkládané kritické zhodnocení tak může mít význam spíše doktrinární a snad může přispět k diskusi nad dopady jeho aplikace v praxi a dalšími otázkami běhu promlčecích lhůt rozhodnutím neřešených.

Nelze přitom přehlédnout poněkud specifický vývoj v rozhodovací činnosti velkého senátu, jde-li o jeho poslední dvě rozhodnutí v oblasti závazků přijatá v letošním roce. V předposledním rozhodnutí, v němž změnil ustálenou praxi judikatorního přístupu k moderaci smluvní pokuty, zvolil bez nadsázky značně progresivistické řešení, vycházející ve svém základu i z inspirace přeshraničními úpravami.[112] Oproti tomu v posledním rozhodnutí přistoupil k velmi konzervativnímu výkladu, jak byl přijímán v 80. letech 20. století při aplikaci předchozí úpravy soukromého práva, tedy úpravy jak z hlediska samotného jejího znění, tak i z hlediska jejího smyslu a účelu, a tedy záměru zákonodárce, oproti současnému stavu zřetelně odlišné.

 

 

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., je soudcem Nejvyššího soudu.

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., je soudcem Nejvyššího soudu.

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., LL.M., je soudcem Nejvyššího soudu.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] Uveřejněného pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[2] Uveřejněného pod č. 73/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Uveřejněného pod č. 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[4] Uveřejněného pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[5] Autoři příspěvku byli současně členy procesního senátu 23 Cdo, který odlišné řešení dané otázky velkému senátu předložil.

[6] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019.

[7] Postupem podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1433/2021.

[8] Srov. zejm. § 106 a 107 obč. zák. č. 40/1964 Sb., § 398 obch. zák., § 32 (stále účinného) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dříve též § 263 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. V rozhodovací praxi srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014. Obdobně srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1996/08, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že interpretace ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, je v tak zásadním rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, že v jejím důsledku může dojít k porušení práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[9] K tomu srov. též ust. § 1959 písm. e) o. z., jež zakládá vyvratitelnou domněnku ujednání stran o času plnění dlužníka, nikoli o možnosti věřitele o plnění požádat.

[10] Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či jeho usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, popř. též nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05.

[11] Srov. § 580 odst. 1 o. z. V úvahu může přicházet též ujednání nepoctivé (§ 6 o. z.) nebo jako důsledek šikanózního jednání (§ 8 o. z.).

[12] Srov. § 1813 o. z.

[13] Srov. § 433 o. z.

[14] Tento závěr ovšem rozhodnutí velkého senátu neguje a bez bližší argumentace postuluje, že takové ujednání stran není ujednáním ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

[15] Srov. § 392 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“).

[16] Srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007.

[17] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[18] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1845/2020.

[19] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003.

[20] Srov. již shora citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002. Na tato rozhodnutí odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ve kterém dovolací soud přijal tyto závěry i v poměrech o. z.

[21] Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, uveřejněného pod č. 73/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod č. 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[22] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019.

[23] Citovaný rozsudek ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, byť jde o rozhodnutí velkého senátu, nebyl občanskoprávním a obchodním kolegiem schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

[24] Přitom nelze přehlédnout, že nosné důvody tohoto rozhodnutí velkého senátu se v podstatné míře kryjí s argumentací, která zaznívala v diskusi na jednání kolegia proti publikaci předchozího rozsudku velkého senátu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007.

[25] Právní úprava podle občanského zákoníku z roku 2012 nicméně z úpravy v obecném zákoníku občanském inspiračně nevychází (jak je rovněž podrobněji odůvodněno níže), proto i význam výkladových závěrů na něm založených je z hlediska účinné právní úpravy značně omezený.

[26] Viz J. Krčmář: Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná, Wolters Kluwer, Praha 2014, reprint IV. doplněného vydání, Praha 1946, str. 214, 215.

[27] V. Knapp: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1955, str. 305.

[28] Viz např. J. Švestka, Z. Češka, J. Chyský: Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis, Praha 1967, str. 132-135; D. Vítek: K úvaze Oty Raise o promlčení pohledávek, u nichž nebyla doba splatnosti určena, Právník č. 9/1967, str. 878; L. Tichý: K problematice pohledávek, u nichž doba splatnosti není určena, Bulletin advokacie červenec-září 1983, str. 153. Kriticky k tomu O. Rais: Promlčení pohledávek, u nichž nebyla doba splatnosti určena, Právník č. 3/1967, str. 286.

[29] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 9. 1966, sp. zn. Cz 101/66.

[30] Srov. J. Švestka in J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 595-600.

[31] Viz K. Eliáš a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář, 1. svazek, 1. vydání, Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 424.

[32] Viz I. Pelikánová: Úvaha o některých otázkách promlčení a o výkladu zákonných ustanovení, Právní zpravodaj č. 12/2008, str. 6-9.

[33] Viz J. Handlar: Promlčení práv, jejichž splatnost nastává na výzvu věřitele, Právní rozhledy č. 19/2011, str. 681 a násl.

[34] Srov. obdobně též např. L. Mikulcová: Běh promlčecí doby v režimu obchodního zákoníku dle nejnovější judikatury Nejvyššího soudu ČR, Právní rozhledy č. 17/2011, str. 621.

[35] Srov. např. D. Weinhold: Promlčení a prekluze v soukromém právu, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 70 a násl.; P. Tégl, D. Weinhold, F. Melzer in P. Tégl, F. Melzer: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III. § 419-654, Leges, Praha 2014, komentář k § 619, m. č. 17; J. Handlar in Z. Pražák, J. Fiala, J. Handlar a kol.: Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku, Komentář k § 1721-2893 OZ, Leges, Praha 2017, str. 531.

[36] Srov. L. Brim in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2022, komentář k § 619, m. č. 14; J. Bodečková in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání (1. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2022, komentář k § 619, m. č. 4.

[37] Vyhlášené pod č. 123/1988 Sb. Částečně úpravu promlčení stanoví i některé další mezinárodní smlouvy [např. Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášená pod č. 11/1975 Sb., nebo Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), vyhlášená pod č. 8/1985 Sb.], popř. některé předpisy unijního práva (např. směrnice 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži). Ty však výkladový význam pro rozebíranou problematiku nemají.

[38] Srov. důvodovou zprávu k obchodnímu zákoníku, zvláštní část, k § 387-408.

[39] Srov. v původním anglickém znění „on the date [on] which the claim accrues“ nebo znění francouzské „de la date à laquelle l’action peut être exercée“.

[40] Zpracovaný pod vedením sekretáře přípravného výboru konference Organizace spojených národů k této úmluvě. Srov. K.  Sono: Commentary on the Convention on the Limitation Period in the International Sales of Goods (A/Conf.63/17), Yearbook of the United Nations Commission on International Trade Law č. 10/1979.

[41] Angl. „time-limits“, franc. „délais de déchéance“.

[42] Srov. op. cit. sub 40, str. 149.

[43] Srov. tamtéž.

[44] Srov. tamtéž, str. 155.

[45] Srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 362/0, 6. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2010-2013, v konsolidovaném znění, dále též jen „důvodová zpráva k o. z.“, str. 18.

[46] Srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97; ve vztahu k o. z. srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17.

[47] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12.

[48] Srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.

[49] Srovnatelný závěr, avšak s opačným vyzněním, je nicméně třeba učinit v těch situacích, kdy se naopak zákonodárce při přípravě určitého ustanovení občanského zákoníku žádnou zahraniční právní úpravou zvlášť neinspiroval, a naopak do svého znění výslovně přejal dosavadní tuzemskou právní úpravu. Tak se zřetelně stalo kupř. ve vztahu k zákonné úpravě moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z. Srov. § 301 obch. zák. a důvodovou zprávu k o. z., str. 475. V tomto celkovém kontextu proto může působit poněkud překvapivě závěr v dalším nedávném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odst. 43.

[50] Vedle inspirace zněním unifikačního projektu Společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference). Viz též níže.

[51] K reformě německého závazkového práva přehledně viz M. Löwisch: New Law of Obligations in Germany, Ritsumeikan Law Review č. 20/2003, str. 141 a násl.

[52] Srov. důvodovou zprávu k o. z., str. 144, 147, 148, 149, 152, 157.

[53] Srov. důvodovou zprávu k o. z., str. 144, 152, 157.

[54] Srov. H. Brox: Allgemeiner Teil des BGB, 26. vydání, Carl Heymanns Verlag, Köln et al., 2002, marg. č. 669.

[55] Srov. např. rozsudky Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. VIII ZR 224/18, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. VII ZR 288/02.

[56] Srov. např. rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Norimberku (OLG Nürnberg) ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 5 W 2508/07.

[57] Srov. např. rozhodnutí Cour de Cassation ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. F-19991115-4, https://juportal.be/.

[58] Dostupné na http://www.ejustice.just.fgov.be/.

[59] Srov. rozhodnutí Cour de Cassation, ze dne 24. 12. 2009, sp. zn. N-20091224-3, dostupné na https://juportal.be/.

[60] Dostupné na http://www.dutchcivillaw.com.

[61] Čl. 6:38 občanského zákoníku.

[62] Čl. 6:39 občanského zákoníku.

[63] Srov. Ch. von Bar, S. Swan a kol.: Principles of Eurepean law: study group on a European civil code, Oxford University Press, Oxford 2010, str 523.

[64] Tamtéž, str. 332.

[65] Srov. op. cit. sub 63, str. 517, 518.

[66] Srov. důvodovou zprávu k o. z., str. 149.

[67] Tamtéž, str. 151.

[68] Srov. obdobně ve vztahu konkurence subjektivní a objektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008.

[69] Obdobně srov. J. Bodečková in op. cit. sub 36, komentář k § 629, m  č. 4.

[70] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, uveřejněný pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého tzv. lhůta subjektivní běží „v rámci“ tzv. lhůty objektivní.

[71] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, podle kterého počátek běhu tzv. objektivní promlčecí lhůty je zároveň nejdříve možným počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty.

[72] Srov. rovněž obdobný vztah promlčecí lhůty vázané svým počátkem na subjektivní okolnosti podle čl. III.-7:301 a maximální promlčecí lhůty podle čl. III.-7:307 DCFR.

[73] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, uveřejněný pod č. 57/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, a ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10.

[74] Ve smyslu výkladového imperativu vyjádřeného např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, citovaném, z hlediska celkových závěrů tudíž poněkud překvapivě, i v rozhodnutí velkého senátu.

[75] Důvodová zpráva k o. z., str. 151.

[76] V této souvislosti je namístě poznamenat, že z citace v odst. 49. rozhodnutí velkého senátu by mohl vzniknout dojem, že v citovaném díle M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část (§ 1721-2054), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 999, je zastáván názor opačný. Tak tomu však není.

[77] Jak je ostatně takto rozuměn i v dalších ustanoveních občanského zákoníku; srov. např. § 508 odst. 2, § 1312 odst. 1, § 1678 odst. 2 o. z.

[78] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019.

[79] Srov. odst. 50 rozhodnutí velkého senátu.

[80] Ostatně situace, kdy by čas plnění, zejména jde-li o plnění peněžitá, byl sjednán ve prospěch obou stran, a tudíž by dlužník skutečně nemohl plnit (zaplatit) svůj dluh ještě před jeho splatností, ač takovou vůli měl, resp. že by věřitel takové plnění nepřijal, vskutku nenastává až tak často, že by se dalo hovořit o vzniku „řady obtíží v obchodní praxi“.

[81] Jak cituje též rozhodnutí velkého senátu.

[82] Srov. op. cit. sub 27, 1955, str. 119.

[83] Na tuto změnu již s počátkem účinnosti současného občanského zákoníku upozorňoval např. J. Spáčil. Srov. J. Spáčil: Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy č. 5/2014, str. 172-177.

[84] V této souvislosti je symptomatické, že komentářová literatura, která nad rámec zákona rozšiřuje předmět promlčení za pomoci analogie (§ 10 o. z.) i na práva uskutečnit právní jednání, považuje za následek jejich promlčení „zánik právních následků příslušného právního jednání“. Srov. L. Brim in P. Lavický a kol., op. cit. sub 36, § 609, marg. č. 33, což je ovšem následek spojovaný obvykle s prekluzí práva, nikoli s promlčením.

[85] Srov. 194 odst. 1 BGB.

[86] Srov. op. cit. sub 54, marg. č. 669.

[87] Srov. čl. III.-7:101 DCFR.

[88] Srov. § 1451 ABGB. Pro výklad řešené otázky nelze přeceňovat ani závěry doktríny či soudní praxe podle této zahraniční úpravy. V Rakousku se přitom očekává reforma úpravy promlčení s plánovaným přechodem od systému promlčení práv k promlčení nároků. Srov. G. Kodek: Alte und neue Herausforderungen für die Einredelehre – Überlegungen aus Anlass des GRUG, in W. Dehn, E. Heinrich-Pendl, H. Jesser-Huß, T. Schoditsch, U. Terlitza: Festschrift für Peter Bydlinski, Wien, Jan Sramek Verlag 2022, str. 597.

[89] To ostatně platí i pro úpravu obsaženou v § 628 o. z., který uvedenou úpravu vztahuje především na práva z vadného plnění. Srov. J. Bodečková in op. cit. sub 36, § 628, str. 695, marg. č. 3.

[90] Srov. Š. Luby: Občianskoprávny nárok, Právnické štúdie, ročník VI (1958), str. 311 a 314.

[91] Srov. J. Švestka, Z. Češka, J. Chyský, op. cit. sub 28, str. 38 a násl.; O. Rais, op. cit. sub 28, str. 31 a násl.

[92] Srov. J. Spáčil: Základní otázky relativní neplatnosti právních úkonů v občanském právu, Právník 1986, str. 251.

[93] Srov. op. cit. sub 83, str. 172-177.

[94] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, uveřejněný pod č. 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[95] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 78/2010.

[96] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4055/2018.

[97] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2860/2000.

[98] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009.

[99] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002.

[100] Srov. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1983, sp. zn. 3 Cz 51/83, uveřejněný pod č. 11/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z pozdější doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014.

[101] B. Dvořák: O žalobách na určení neplatnosti výpovědi, Právní rozhledy č. 18/2012, str. 632.

[102] Srov. S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 1208.

[103] Srov. J. Šilhán in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část (§ 1721 až 2054), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, § 1921, str. 904, marg. č. 1 a 2.

[104] Srov. D. Medicus: Allgemeiner Teil des BGB, 3. vydání, C. F. Müller, Heidelberg 1988, str. 39, marg. č. 86.

[105] K jejich nepromlčitelnosti v judikatuře srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[106] Nesprávnost teze o zásadním promlčování kompetencí, lze přitom dobře ad absurdum demonstrovat na právu učinit návrh na uzavření smlouvy (§ 1731 a násl. o. z.). Jestliže by toto právo bylo promlčitelné (zřejmě by tak tomu muselo být od nabytí svéprávnosti), vedlo by to zřejmě po určitém čase k úplnému ochromení právního styku.

[107] Kupř. Brim má za to, že „vzhledem k tomu, že zákon promlčení těchto práv předpokládá, avšak nic ohledně něj nestanoví, je zapotřebí vzniklou mezeru zaplnit analogií“. Srov. L. Brim in op. cit. sub 36, § 619, marg. č. 48.

[108] Mj. s odvoláním na § 214 BGB a čl. III-7:501 DCFR.

[109] K bezdůvodnému otálení s námitkou relativní neplatnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020.

[110] Např. v právních vztazích založených na silné důvěře smluvců. Srov. O. Rais, op. cit. sub 28.

[111] Podpůrně lze v tomto směru rovněž zmínit kupř. shora citovanou právní úpravu v Nizozemsku.

[112] A to i přesto, že se účinná právní úprava dotčeného ustanovení tímto rozhodnutím oproti dřívějšímu stavu nezměnila, a naopak účinné znění výslovně navazuje na předchozí úpravu v obchodním zákoníku. Srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2273/2022.