V polistopadových českých dějinách je její jméno spojováno především s funkcí ministryně spravedlnosti, kterou vykonávala v hektickém období od prosince 1989 do léta 1990, a následným působením v čele České národní rady. Především to ale celý život byla advokátka tělem i duší, která nejenže zastupovala v období normalizace před soudy desítky lidí stíhaných režimem, ale převzala též zastoupení matky Jana Palacha Libuše v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým. Jako ministryně spravedlnosti také iniciovala navrácení osobních dopisů Milady Horákové do rukou její dcery Jany… Ve čtvrtek 19. října 2023 by se doktorka Dagmar Burešová, žena, jejíž skutky a zásady, kterými se celý život řídila, jsou vzorem pro další generace (nejen) advokátů, dožila 94 let.

Narodila se 19. října 1929 a s dvěma bratry vyrostla v rodině významného prvorepublikového advokáta Josefa Kubišty. Celá rodina byla striktně masarykovská, žádný její člen tedy nikdy nevstoupil do komunistické strany. V roce 1948 Dagmar odmaturovala, Právnickou fakultu Karlovy Univerzity absolvovala v roce 1952. Po ukončení studia dostala umístěnku do advokátní poradny v Praze, jako advokátka začala působit od roku 1957.

Její specializací a doménou bylo pracovní právo a problematika náhrad škod na zdraví za pracovní úrazy. V roce 1963 se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 členkou Ústředí československé advokacie, v jehož studijním kolegii zastávala funkci vedoucí pracovněprávní sekce.

V období tzv. normalizace zastupovala kolem sta osob stíhaných totalitním režimem, mj. Milana Kunderu, Ivana Medka nebo Karla Kyncla.

Asi jejím nejznámějším případem z té doby je zastupování matky Jana Palacha Libuše Palachové v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, jenž pronášel lživé teorie ohledně smrti Jana Palacha. I přesto, že doktorka Burešová od začátku procesu věděla, že to bude pro ni a její rodinu složité, rozhodla se případu ujmout a bojovat za pravdu.

Jako advokátka pracovala Dagmar Burešová do roku 1989. Po pádu totalitního režimu se v prosinci 1989 stala ministryní spravedlnosti. Tento post vykonávala do voleb v červnu 1990. V letech 1990 až 1992 působila jako předsedkyně České národní rady, do níž zvolena za Občanské fórum, osobně přitom výrazně přispěla ke klidnému rozdělení republik.

Po volbách v roce 1992 z vysoké politiky odešla. Podle jejích slov, neodcházela z ní ráda, ale ráda se vrátila k advokacii a pomáhala jejímu ukotvení v nových dobách.

V roce 2002 jí prezident republiky Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2007 byla uvedena do Právnické síně slávy soutěže Právník roku. V roce 2019 jí pak byl udělen in memoriam slovenský Řád bílého dvojkříže II. kategorie.

U příležitosti nedožitých 94. narozenin bychom chtěli tuto výjimečnou ženu připomenout dalším příběhem, který svědčí o její statečnosti, příběhem, o němž donedávna vědělo jen pár blízkých z jejího okolí. Po dlouhých letech ho v roce 2019 vyprávěl autorům knihy Advokáti proti totalitě JUDr. Petru Tomanovi, LL.M., a Ondřeji Šebestovi vdovec po Dagmar Burešové Radim.

Příběh se začal se psát před více než 64 roky, 8. července 1949. V ten den utekl z vinařické věznice poblíž Kladna třiadvacetiletý vězeň Jan Tumlíř. Ve věznici byl již více než rok a další ho čekal. Utíkal směrem ku Praze a doufal, že tam se ztratí…

A tady začíná náš příběh neskutečné odvahy a přátelství: O rok později, 8. 7. 1949, Jan Tumlíř z vězení uprchl a mířil ku Praze. A přemýšlel, co dál… Zatelefonoval své kamarádce z dětství a bývalé spolužačce z právnické fakulty. Tehdy devatenáctiletá svobodná studentka práv Dagmar Kubištová (provdaná Burešová) jej schovala v bytě společného známého. Pomáhal jí kamarád – básník, překladatel a pozdější signatář Charty 77 Petr Kopta. Během následujícího měsíce se o Jana oba starali, sháněli mu jídlo a Dáša mu prala a vařila. Ale především – sháněli převaděče, který by mu pomohl napodruhé emigrovat z Československa, a 40 000 Kč na odměnu pro převaděče. Peníze sehnali, část sumy poskytli i Dášini rodiče.

Druhý útěk Jana Tumlíře za hranice se již podařil, i když se neobešel bez dramatických okamžiků a nebezpečných situací. Dne 3. srpna 1949 již psal svým příbuzným dopisy z Mnichova. Většina z nich se zachovala a autoři knihy Advokáti proti totalitě, jejíž součástí je i životní příběh JUDr. Dagmar Burešové, měli možnost se s nimi seznámit. Poskytla jim je již zmíněná Janova sestra Marie. Jan v nich popisuje okolnosti útěku jak z věznice, tak za hranice.

V jednom ze svých dopisů zmínil i Dášinu pomoc: „Ten týden pohromadě s Lálou a Dášou nám všem dal velmi mnoho, do jisté míry i určil naše životy nadále, po tu dobu, co se neuvidíme. Jednou jsme o tom mluvili s Dášou a já jsem říkal, že z toho všeho se mi vnucuje víra v nějakou prozřetelnost, která odškodňuje a vyvažuje. Dáša mi odpověděla: ,Není lepší věřit na sílu touhy, sílu imaginace?‘ Měla pravdu, jako vždycky.“

Dagmar Burešová o tom později napsala: „Nosila jsem Honzovi jídlo, konzervy… Doma jsem předstírala, že se učím na zkoušku, vracela jsem se denně po druhé v noci. Člověk si v devatenácti nepřipouštěl, co se může stát hned zítra, že za přechovávání člověka hrozilo až deset let.

A měla pravdu. V červenci 1949 skutečně hrozilo i jí velmi vážné nebezpečí. Rok před tím se dostali k moci komunisti, v červnu popravili generála Heliodora Píku, od května 1949 seděl ve vězení Jaroslav Borkovec a desítky dalších, v září 1949 byla zatčena Milada Horáková. A právě v tomto, snad nejhorším a nejnebezpečnějším období, jímž naše společnost prošla, pomáhala Dagmar Burešová ukrýt kamaráda a pomohla mu na druhý pokus emigrovat. A pak už o tom nikdy nemluvila, dokonce ani po listopadu 1989, s jedinou výjimkou… To je skutečná statečnost a skromnost, vlastnosti, které Dagmar Burešová nepochybně měla.

Naprosto samozřejmě se tak zařadila mezi deset osobností, jimž byla věnována nejen zmíněná publikace „Advokáti proti totalitě“, ale i rozsáhlý stejnojmenný projekt České advokátní komory, vzdávající hold těm advokátům a advokátkám, kteří navzdory totalitnímu režimu, ať již fašistickému, nebo komunistickému, i přes jasné riziko vykonávali čestně svou profesi.

Životní heslo JUDr. Dagmar Burešové „Zbabělost by měla být trestná“ inspiruje i dlouho po jejím odchodu (zemřela 30. června 2018), nejen ty, kteří ji dobře znali, ale dokonce i ty, kteří neměli tu čest se s ní osobně setkat.

Redakce AD, projekt Advokáti proti totalitě
Foto: projekt Advokáti proti totalitě, redakce AD