Média se ráda často předhánějí, kolik procent lidí se rozvádí do tří let, pěti let či po deseti letech. Je po­ukazováno, že manželství je forma soužití, která moderní době nevyhovuje; na rozvodovosti je dokládáno přežití institutu manželství. Nesporné výhody manželství, jako třeba stabilita rodiny, harmonie vztahů, delší zdravé dožití, ale i pravděpodobnost, že ve stáří nebudu umístěn v domově důchodců sám a opuštěn, jsou často opomíjeny či relativizovány. Současná celosvětová situace však ukazuje, jak dobré je mít rodinu, ať už jde o benefity pro každého jejího člena.

Klasická filozofie, ale i psychologie a sociologie, se shodují na skutečnosti, že vztah k rodině se odráží na vztahu ke státu a společnosti. Pokud není člověk připraven dodržet věrnost rodině, pak není připraven dodržet věrnost společnosti, ve které žije.

Specifická skutečnost nastává u rozvodu osob, které se hlásí ke státem uznané církvi, zvláště pokud jde o osoby s katolickým vyznáním. Na toto téma byla publikována drobná úvaha, na kterou odkazujeme[1] a ve které se autor zamýšlel nad sňatkem z pohledu civilního a církevního práva. Nyní bychom se rádi zamysleli nad dopady při zániku manželství osob, které uzavřely manželství před Římskokatolickou církví, z pohledu práva České republiky a Římskokatolické církve.

Rozdíl mezi nulitou dle kanonického práva a rozvodem dle světského práva

Občanský sňatek (manželství) je v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upraven v užším slova smyslu v § 656 až 686. V širším slova smyslu je manželství jako celková instituce, a vztahy s ním spojené, upraveno až do § 770. To podstatné pro toto zamyšlení je vyjádřeno v § 655 o. z.: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“

Manželství a příprava na něj v Římskokatolické církvi jsou kodifikovány primárně v Kodexu kanonického práva z roku 1983, v kánonu 1055-1165. Rozsah sekulární úpravy je na první pohled, dle počtu paragrafů, tedy téměř totožný s kanonickou úpravou. Pokud jde však o samotné uzavírání manželství, jeho předpoklady a možnou neplatnost, pak rozdíl je diametrální.

Kán. 1055 § 1: „Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšeno Ježíšem Kristem na svátost.“

§ 2: „Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí.“

Kán. 1056: „Podstatnými vlastnostmi manželství je jednota a nerozlučitelnost, které nabývají v křesťanském manželství zvláštní pevnosti z důvodu svátosti.“

Z výše uvedeného je zřejmé, že spojení muže a ženy v rámci civilní úpravy je chápáno mnohem formálněji než z pohledu katolické církve. Zatímco sekulární úprava klade důraz na svazek dle zákona, kanonická úprava klade důraz na vnitřní poznání a spojení muže a ženy.

Sekulární úprava vidí v manželství účel, který je vhodný pro společnost, tedy stát, který potřebuje stabilitu.

Kanonická úprava klade důraz na nejvnitřnější společenství celého života. Nejde tedy jen o svazek, protože každý svazek může být rozvázán, ale o doprovázení po celý život a budování společenství muže a ženy. Jde o dobré vnitřní poznání před uzavřením manželství, aby doprovázení mohlo být opravdové.

Pokud jde o rozvod manželství, pak civilní úprava se nachází primárně v § 755 až 758 o. z.

Ust. § 755 odst. 1: „Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.“

Pokud jde o Kodex, pak je kodifikováno:

Zrušení manželství – Kán. 1141: „Uznané a dokonané manželství nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti.“

Kán. 1142: „Nedokonané manželství mezi pokřtěnými nebo mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou může zrušit papež, a to ze spravedlivého důvodu, na žádost obou stran nebo jen jedné, i proti vůli druhé strany.“

Je však rozdíl mezi zrušením manželství a nulitou (nesprávně rozvodem). Při zrušení manželství existovalo, u deklarace nulity (prohlášení manželství za neplatné) jde o rozhodnutí církevního soudu, že manželství bylo uzavřeno neplatně, tedy nikdy nevzniklo.

V případě soudního řízení o neplatnost manželství se meritorně zkoumá náležitost vůle a splnění podmínek, které je třeba splnit, aby manželství vůbec vzniklo. Pokud soud dojde k závěru, že manželství bylo neplatné od svého počátku (ab initio), jde o konstatování, že úkony činěné nupturienty jsou nulitní a nevyvolávaly žádné následky.

Jak již bylo řečeno, manželství v katolické církvi je upraveno mnohem podrobněji. A to proto, že je zcela podstatné, co předchází onomu okamžiku, kdy si snoubenci říkají své ano.

Podstatná je již pastorační péče a příprava na uzavření manželství, kde se také zkoumá, zdali jsou splněny podmínky pro uzavření manželství, jako je třeba např. uvědomění si, že jde o závazek pravdivý. Tedy, že snoubenci si nesmí zamlčet své podstatné vady či vlastnosti. Vlastnost není vždy nedostatkem, ale druhá strana ji např. vyžaduje nebo si ji naopak zásadně nepřeje. Pokud je či není, pak by si druhý snoubenec prvního snoubence nevzal, pokud by tyto vady znal. S tím se pak pojí zneplatňující překážky, které jsou podrobně upraveny v Kán. 1083 až 1094 Kodexu. Jeden z nejčastějších důvodů je obsažen v Kán. 1095, který pojednává o vadě souhlasu: „Nezpůsobilí pro uzavření manželství jsou: 1. kdo nemají dostatečné užívání rozumu; 2. kdo mají závažnou poruchu soudnosti, co do podstatných práv a povinností manželských, které se předávají a přijímají; 3. kdo z psychických důvodů nejsou schopni převzít podstatné manželské povinnosti.“

Rozdíl mezi civilním rozvodem a nulitou tedy spočívá ve skutečnosti, že obecný soud prohlašuje zánik manželství ex nunc, tedy jeho zánik konstitutivním právním aktem způsobuje, byť bylo platné. Církevní soud nemůže prohlásit zánik manželství ex nunc, ale může konstatovat, že manželství nikdy nevzniklo, tedy ex tunc.

Vadné akty při uzavírání manželství a jejich dopad do práva kanonického a sekulárního

Již z nadpisu celého článku je patrné, že manželstvím se za určitých okolností a v některých případech zabývají jak obecné soudy, tak soudy církevní, přičemž oba typy soudů se řídí svými procesními normami stanovenými v prvním případě právním řádem České republiky (dále též „sekulární právo“), v případě druhém právním řádem katolické církve (dále též „kanonické právo“).

Z toho je patrné, že oba právní řády tedy určitým způsobem o manželství pojednávají, a to nejen pokud jde o normy procesní, nýbrž i pokud jde o normy hmotné. V následující stati se pokusíme o srovnání obou právních řádů a o vymezení hranic, na nichž se oba právní řády týkající se manželství setkávají, popř. oblastí, v nichž se prolínají. Aby mohlo dojít k rozvodu manželství anebo k prohlášení jeho nulity, musí takové manželství nejprve skutečně nebo domněle vzniknout. A právě v okamžiku vzniku manželství se již odlišnost, podobnost, či dokonce průnik obou právních řádů projevuje. V dalším pojednání se budeme nejprve zabývat oběma právními řády odděleně.

Lze říci, že společnou mají oba právní řády skutečnost, že manželství vzniká určitou formou a za určitých podmínek, které musí snoubenci splňovat, aby mohli do manželství vstoupit platně. Sekulární právo vymezuje tyto náležitosti pro občanský sňatek, kanonické právo pro sňatek církevní. Odlišné v obou právních řádech je pak obsahové vymezení zmíněné formy a podmínek.

• Sekulární právo stanoví, že manželství vzniká vyjádřením vůle snoubenců vstoupit do manželství před orgánem veřejné moci v přítomnosti matrikáře a dvou svědků.[2]
• Kanonické právo stanoví, že manželství vzniká vyjádřením manželského souhlasu snoubenci před kompetentním oddávajícím, tj. před místním ordinářem nebo farářem, popř. jiným duchovním od nich zmocněným, a před dvěma svědky.[3]

Pokud jde o podmínky, jedná se o absenci zákonných překážek na straně snoubenců a o kvalitu projevu vůle, resp. absenci okolností, které platný projev vůle vylučují.

• Sekulární právo stanoví několik zákonných překážek, které lze zjednodušeně vyjmenovat takto: věk, omezení svéprávnosti, dříve uzavřený a stále trvající manželský svazek (nebo registrované partnerství), pokrevní příbuzenství, příbuzenství vzniklé osvojením, vztah poručník – poručenec, dítě – osoba, která je má v péči, dítě – pěstoun.[4]
• Kanonické právo stanoví celkem dvanáct zákonných překážek (doslova zneplatňujících překážek – impedimenta dirimentia), dílem shodných s právem sekulárním, dílem odlišných, které lze bez bližšího popisu každé z nich vyjmenovat takto: věk (jinak vymezený než v právu sekulárním), neschopnost k souloži, rozdílnost náboženského vyznání, již uzavřený manželský svazek, přijatá svátost svěcení, doživotní slib čistoty složený v řeholní společnosti, únos, zločin, pokrevní příbuzenství, švagrovství, veřejná počestnost, osvojení.[5]

Manželský souhlas, resp. projev vůle, jímž manželství vzniká, musí pak mít určité kvality. Pokud tyto kvality chybí, manželství je uzavíráno neplatně.

• Sekulární právo stanoví, že neplatně uzavírá manželství ten, jehož projev vůle byl učiněn pod nátlakem spočívajícím v užití násilí nebo v pohrůžce násilím, dále pak projev vůle učiněný v důsledku omylu o totožnosti snoubence nebo o povaze sňatečného právního jednání.[6]
• Kanonické právo rozlišuje vady manželského souhlasu mající základ v rozumu nebo ve vůli snoubence, dále pak ve způsobu prezentace souhlasu. K rozumovým nedostatkům patří absence minima znalostí o manželství, omyl v osobě druhého snoubence nebo v některé jeho podstatné vlastnosti, omyl ve vlastnosti druhého snoubence zapříčiněný podvodem, omyl ohledně podstatných vlastností manželství, nedostatečnost užívání rozumu, závažná porucha soudnosti ohledně podstatných práv a povinností v manželství. K volním nedostatkům pak patří psychická neschopnost k převzetí podstatných manželských povinností, parciální nebo totální simulace manželského souhlasu, podmíněný souhlas, souhlas učiněný pod vlivem násilí nebo vážného strachu. Nedostatky prezentace souhlasu pak spočívají v nedodržení některých zákonných náležitostí, je-li manželství uzavíráno prostřednictvím zástupce.[7]

Pokud nejsou tyto náležitosti stanovené sekulárním právem pro občanský sňatek a kanonickým právem pro sňatek církevní splněny, manželství platně nevznikne a oba právní řády pak stanovují, kdy a za jakých okolností může být obecným nebo církevním soudem takové manželství prohlášeno neplatným.

Z povahy věci vyplývá, že prohlášení manželství neplatným před obecným soudem bude patrně mnohem vzácnější než prohlášení manželství neplatným u soudu církevního, kde je prohlášení neplatnosti jediným způsobem právního řešení rozpadlého manželství, a to způsobem, který je navíc použitelný pouze někdy, resp. pouze někdy vede k řešení situace, protože afirmativní rozsudek církevního soudu je deklaratorním právním aktem pouze konstatujícím stav věci, nepůsobícím však změnu tohoto stavu.

Obecné soudy naopak častěji řeší rozpadlé manželství jeho rozvodem, čímž fakticky rozpadlé manželství zaniká také de iure.

Poté, co jsme se pokusili ve stručnosti (a proto také bez nároku na úplnost a naprostou přesnost) popsat rozdíly mezi sekulárním a kanonickým právem v materii manželství pojednáním o každém právním řádu zvlášť, zastavíme se nyní u faktu uznání církevního sňatku sekulárním právem, z čehož vyplývají dílčí průniky obou právních řádů na straně jedné, stejně jako oblasti zachovávající si svou nezávislost na straně druhé. V níže uvedeném pojednání pro určité zjednodušení uvažujeme pouze o případu manželství uzavíraného mezi snoubenci, z nichž alespoň jeden je katolického vyznání, na území České republiky, tedy manželství řídícího se jak právem sekulárním, tak právem kanonickým a majícího své konsekvence v obou právních řádech současně.

Sekulární právo stanoví dvě varianty, jak je manželství možné uzavřít, totiž sňatek občanský a sňatek církevní, a obě tyto varianty zákonem definuje.[8] K této existenci dvou variant sňatku je třeba zmínit několik skutečností:

Sekulární právo předpokládá vždy konání pouze jednoho obřadu, buď občanského, anebo církevního, a stanoví, že bylo-li uzavřeno manželství církevní, nemůže po něm následovat sňatek občanský. A bylo-li uzavřeno manželství občanské, případný následný církevní sňatek (což je v katolické církvi praxe nikoli běžná, ale v určitých případech nezbytná, a tudíž vyskytující se – viz níže) je pro stát pouze náboženským obřadem bez právních následků v sekulárně právní oblasti.[9]

Naproti tomu kanonické právo sice nezpochybňuje sekulárně právní následky občanského sňatku u snoubenců katolického vyznání, ovšem v oboru kanonickoprávním považuje takové manželství za neplatně uzavřené pro nedostatek předepsané formy a občansky sezdaným manželům nabízí a současně od nich vyžaduje obnovu manželského souhlasu kanonickou formou, tzv. konvalidaci,[10] která je sice dle občanského zákoníku pro stát bezvýznamná, v oboru kanonického práva však své zásadní právní následky naopak má a pro život manželů ve společenství církve je platnost jejich manželství podle norem kanonického práva věcí navýsost významnou.

Další skutečností je fakt, že sekulární právo nepovažuje obě varianty uzavření manželství za nezávisle vedle sebe existující a „žijící si svým životem“. Uznává právní následky církevního sňatku v oblasti sekulární, ovšem na druhou stranu si hlídá, aby církevním sňatkem nevstupovaly do manželství osoby, které podle sekulárně právních norem do manželství vstoupit nemohou. To je ošetřeno dokumentem zvaným „Osvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství“, který snoubencům – zájemcům o církevní sňatek vydává místně příslušný matriční úřad. Bez tohoto osvědčení církevní oddávající nemůže snoubence oddat, resp. místně příslušný matriční úřad by poté takové manželství nezapsal a nevydal snoubencům potřebný doklad – oddací list. Přes jasnou zřejmost budiž zdůrazněno, že zmíněné osvědčení zaručuje absenci překážek a jiných sňatku v cestě stojících okolností opravdu jen podle kritérií sekulárního práva (které jsou v mnoha bodech relevantní též v právu kanonickém), zatímco mnohem bohatší soubor překážek a požadavků na kvalitu manželského souhlasu podle práva kanonického není vydaným osvědčením nijak ošetřen.

Záměrné uzavření manželství pouze před církví bez sekulárně právních důsledků kanonické právo sice připouští, ovšem pouze ve velmi úzce specifikovaných případech. Výslovně hovoří o sňatku osob, jejichž manželství nelze uznat nebo uzavřít podle norem sekulárního práva.[11] Pro oddavky takových snoubenců farář vždy potřebuje dovolení ordináře a toto dovolení ordinář vydá jen ve velmi závažných případech. Lze si představit, že by se tak mohlo stát např. v případě snoubenců, z nichž jeden je cizinec neschopný získat ze země svého původu doklady (např. kvůli nemožnosti vrátit se pro tyto doklady do své vlasti bez nebezpečí smrti kvůli válce či pronásledování), na jejichž základě by mu matriční úřad vydal zmíněné osvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství. Přitom by se jednalo o snoubence, kteří spolu chtějí manželství uzavřít, chtějí přijímat svátosti, chtějí jako manželé žít ve společenství církve atd., a nebylo by spravedlivé, aby kvůli takovým komplikacím byl dotyčný člověk připraven o možnost zvolit si manželský stav a řádně v něm jako praktikující katolický křesťan žít. Ordinář naopak takové dovolení rozhodně nevydá jen proto, že si to snoubenci přejí, aby se vyhnuli sekulárně právním následkům svého manželství např. v oblasti majetkové, kvůli dědictví apod.

Pokud při vzniku manželství občanským či církevním sňatkem lze konstatovat určitou provázanost sekulárního a kanonického práva a právní následky sňatku v obou oblastech, pak ve věci zrušení manželství rozvodem před obecným soudem či ve věci prohlášení jeho neplatnosti soudem církevním je naopak nutné konstatovat prakticky úplnou nezávislost obou právních řádů a z ní plynoucí (ne)dopady rozvodových rozsudků obecných soudů do oblasti kanonickoprávní et vice versa.[12]

Církev považuje (každé) manželství za nerozlučitelný svazek muže a ženy, kteří vstupem do manželství vytvářejí společenství celého života, v případě manželství svátostného pak je jeho nerozlučitelnost absolutní. Případný rozvodový rozsudek vydaný obecným soudem na nerozlučitelnosti manželství v kanonickoprávní rovině nic nemění. Jediná provázanost sekulárního a kanonického práva je v případě řešení rozpadlého manželství v tom, že církevní soud zpravidla nepřijme k projednání žalobu na neplatnost manželství, nebylo-li toto manželství předtím pravomocně rozvedeno obecným soudem. Důvodem je náhled, že pokud manželství nebylo rozvedeno, existuje stále alespoň nějaká naděje na obnovení manželského soužití, a není tudíž zatím důvod zkoumat jeho platnost. Rozsudek, jímž církevní soud konstatuje neplatnost manželství podle norem kanonického práva, není pak nijak určující a nemá žádné dopady do oblasti sekulárně právní. Pokud by mělo být manželství prohlášeno za neplatné obecným soudem, na což v některých případech občanský zákoník pamatuje,[13] patrně by se obecný soud ve svém rozhodování neřídil rozsudkem soudu církevního,[14] nehledě na shora uvedenou skutečnost, že manželství prohlášené církevním soudem za neplatné muselo být předtím obecným soudem pravomocně rozvedeno, a jeho prohlášení za neplatné obecným soudem proto již nepřipadá v úvahu.[15]

Teoreticky si lze představit i jiný případ, totiž že by obecný soud prohlásil manželství neplatným z důvodů vymezených občanským zákoníkem. Přestože je dost pravděpodobné, že by se jednalo o důvody relevantní i v kanonickém právu (viz srovnání obou právních řádů výše), církevní soud by patrně v případě podání žaloby na neplatnost takového manželství tuto žalobu projednával nezávisle na předchozím výroku soudu obecného. Zde se však jedná o případ natolik vzácně se vyskytující, že se úvahy v uvedeném směru již blíží pouhé spekulaci.

Úskalí procesů vzhledem k nulitě, rozvodu a vypořádání SJM 

Jak bylo výše uvedeno, ve chvíli, kdy dochází k rozpadu manželství, zde může, ale nemusí být souběh řízení po kanonickoprávní stránce a po stránce sekulárního práva. Řízení se však mohou prolínat a ovlivňovat.

V České republice platí nepsaný úzus, že nelze podat žalobu k církevnímu soudu ohledně nulity manželství dříve, než je manželství rozvedeno obecným soudem. Jak již bylo uvedeno, prohlášení církevního soudu ohledně nulity manželství nemá dopad do sekulárního stavu věci. Např. v Itálii rozsudek církevního soudu má účinky i sekulární, avšak za podmínky, že tento kanonický rozsudek byl přezkoumán co do formality, nikoliv co do obsahu, odvolacím církevním soudem.

Pokud tedy dochází k odcizení manželů, manželé podávají nejdříve žalobu k místně a věcně příslušnému soudu dle občanského soudního řádu. Ve svém návrhu vylíčí skutkové okolnosti, kdy mohou nastat dva případy, na které pamatuje § 757 o. z. Jde o sporný, anebo o nesporný rozvod.

Pro nesporný rozvod platí, že pokud se manželé dohodnou a podají návrh společně a:

a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,

b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválil,

c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení, a popř. výživného pro dobu po tomto rozvodu; soud nezkoumá příčiny rozvratu a manželství rozvede.

Jiný případ však nastává, pokud jde o sporný rozvod, kdy manželé jsou často připraveni užít jakýkoliv důkaz, aby z této pře vyšli jako ti, kteří za rozvratem nestojí. Nesprávným a lživým odůvodněním takovéhoto postupu je často odkaz na zájmy dítěte, kdy jde o výši výživného, ale i získání podílu ze společného jmění manželů (v případě vypořádání SJM). Důvodem, proč uvádíme, že jde o nesprávné a lživé odůvodnění, je skutečnost, že vyhrocováním sporu se nejvíce ubližuje právě dětem, ale i samotným stranám, které si pak léta nesou traumata, která nejsou s to zhojit.

Obecně platí, že v sekulárním řízení lze užít jakýkoliv důkaz, který slouží k objasnění stavu věci. Předpokládá se však zákonnost získání takového důkazu.[16] Byť o. s. ř. o nezákonném důkazu explicitně nehovoří, hovoří o něm judikatura: „Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné, či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.“[17]

Přípustnost důkazu však není zákonnost. Pojem zákonnost důkazu je užší, protože důkaz může být přípustný, ale nemusí být zákonně získán. Pokud výše uvedený judikát odkazuje na obecně závazné předpisy, pak § 6 odst. 1 a 2 o. z. odkazuje na poctivost a morálku, tedy mimoprávní kodexy, které jsou vnímány více pocitově než judikatorně, přesto však mají svoji váhu i v rámci zákonnosti. O to více pak zákonnost bude zjišťována, pokud by byl důkaz získán v rozporu s CIC 83, a to vzhledem k tomu, že judikatura kanonické právo uznává jako právo sui generis, chráněné čl. 16 odst. 2 LPS.[18]

Z praxe je však známé, že sporné strany v sekulárním sporu mohou užít teoreticky veškeré důkazy, a je spíše výjimkou, že by obecné soudy důkazy odmítaly z důvodu nezákonného získání.

Specifická otázka se nabízí, zda lze užít také důkazů, které byly získány v rámci kanonického řízení v řízení sekulárním.

Kanonické řízení je řízení neveřejné. Lze užít veškeré druhy důkazů, které se jeví soudci jako užitečné a jsou dovolené (Kán. 1527 § 1). Sporné strany jsou často ve slabší pozici než jejich advokáti. Tak např. výslechu svědků se sporné strany osobně účastnit nemohou, pokud tak nerozhodne soudce (srov. Kán. 1559), může se jich účastnit jen advokát stran.

Dle Kán. 1598 § 1 se po provedení důkazů spis zveřejňuje stranám. Strany však mohou jen nahlížet, zatímco jejich advokáti mohou požádat o opis akt.

Byť užíváme pojem advokát i pro kanonické řízení, není možné tento pojem zaměňovat s pojmem advokát dle sekulárních předpisů. Rozdíl je značný. Zatímco advokát dle sekulárních předpisů je osoba, která pokud splní zákonem předepsané podmínky, je zapsaná v seznamu advokátů České advokátní komory; a Komora, natož soud, nemůže do výkonu advokáta zasahovat, až na zákonná zmocnění; advokát působící u církevního osudu je osoba, kterou schvaluje biskup místa církevního soudu, přičemž je na jeho vůli, zda tuto osobu v procesu připustí – a může ji kdykoliv z procesu odvolat.

Zatímco advokát zapsaný v seznamu advokátů je osoba nezávislá a vždy a plně hájící práva klienta, advokát působící u církevního soudu je osoba, která je schválena místním biskupem, který církevní soud zřizuje (Kán. 1483).

Dle Kán. 1487 pak advokát může být z rozhodnutí soudce ze závažného důvodu vyloučen z řízení z úřední povinnosti anebo na návrh strany. Dle Kán. 1470 § 2 může být advokát dokonce potrestán, pokud poruší důstojnost či poslušnost patřící soudu, tím, že mu bude pozastaven výkon služby u církevních soudů.

Pokud tedy advokát poskytne opisy spisu svému klientovi, který je následně zveřejní např. tím, že je užije v soudním řízení sekulárním, pak se de facto může dostat do situace, kdy takovýto advokát bude za své jednání potrestán tím, že mu bude pozastavena činnost u církevního soudu nebo bude z věci vyloučen.[19] Pokud strana sporu dokonce žalobu zveřejní anebo zveřejní jiné části kanonického spisu, jde o silný zásah nejen do řízení kanonického, ale i do práva na ochranu osobnosti dle sekulárního práva.

Autorům této práce není potrestání advokáta v rámci České republiky známo, ale je nutné upozornit, že v nedávné minulosti u církevních soudů nepůsobili advokáti, kteří by měli zároveň povinnosti ke klientům, které by zastupovali i v civilních sporech. Zde pak nastává kolize povinností dle kanonického práva a povinností dle předpisů o advokacii, kdy je nepředstavitelné, aby advokát zapsaný u České advokátní komory nepředal klientovi kopii listin, které jako advokát získal v rámci poskytování svých služeb.

Na obranu postoje advokáta, který odmítne listiny předat, je možné uvést, že již od promulgace CIC 83 je opakovaně otevírána otázka, zda listiny získané v rámci nulity manželství je možné užít i v řízení před obecnými soudy.[20]

Do nedávné minulosti byl zastáván postoj, že advokát nesmí klien­tovi předat žádnou listinu z kanonického spisu.[21] Stejný názor má i španělský komentář.[22]

Specifická situace pak nastane tehdy, pokud v kanonickém řízení je tvrzena skutečnost, resp. je prokazována listinami, které přesně neodpovídají obsahu listin, které jsou založeny v sekulárním řízení.

Např. v pokynech Brněnského diecézního soudu, čl. 23 § 7,[23] je uvedeno, že obhájce, který se ve spisu seznámí se skutečnostmi označenými jako tajné, nesmí o obsahu listin svému klientovi nic sdělit.

Zatímco v kanonickém procesu lze založit listiny ze sekulárního procesu, pak v sekulárním řízení nebude pravděpodobně moci advokát listiny z kanonického procesu použít, byť budou prokazovat opak tvrzeného v řízení sekulárním. Totéž např. pak platí i o výslechu svědka, kdy svědek může vypovídat zcela jinak.

Pokud bylo zmíněno, že jde o názor doby minulé, pak otázka zneužívání v církvi tento názor jednoznačně musí posunout.

Zásady práce církevního soudu s důkazy a úvahy o možnosti jejich použití v jiných řízeních u civilního soudu nebo k podání trestního oznámení

Možnost nepoužít v církevním řízení důkaz, který může poškodit pokojné soužití osob účastnících se sporu

Kánon 1598 § 1[24] vymezuje, že kopie listin obsahujících důkazy získané během řízení u církevního soudu je možné poskytnout pouze advokátovi strany na požádání, nikoliv straně samotné.

Důvodem je snaha zabránit tomu, aby strana, která je na věci citově zainteresovaná, byla důkazem znepokojena, zraněna nebo důkazu zneužila k útoku na svědka (např. podala na svědka u sekulárního soudu žalobu pro nactiutrhání, dopustila se útoku na jeho majetek nebo fyzického násilí vůči jeho osobě apod.).

Kánon dokonce zmocňuje soudce, aby zvážil, které důkazy by v procesech veřejného zájmu mohly být stranami zneužity nebo by jim mohly přivodit neúměrné trauma, a tyto důkazy ze zveřejnění vyloučil. Proti důkazu, který je vyňat ze zveřejnění, se ovšem strana nemůže bránit. Soudce je však povinen i v případě vynětí důkazu ze zveřejnění zachovat právo stran na obhajobu. Z toho vyplývá, že důkaz vyňatý ze zveřejnění již nemůže použít pro rozhodování věci. Proto soudce nemůže tímto způsobem vyloučit z procesu důkazy, které jsou pro rozhodnutí věci podstatné, ale jen ty, které jsou podružné a nemají bezprostřední vliv na konečné rozhodnutí sporu.[25]

Znamená to, že soudce má právo vyloučit z řízení takové důkazy, které nejsou rozhodující pro vyřešení konfliktu a mohly by způsobit zbytečné zranění straně nebo vnést nepokoj do vzájemných vztahů stran a svědků.

Toto ustanovení je plně v souladu se smyslem soudního procesu v církvi, který má vnášením spravedlnosti do vzájemných vztahů mezi členy církve zachovat spravedlnost a společenský smír. Spravedlnost je zde chápána jako pomocný nástroj lásky. Církev se s její pomocí snaží odstraňovat ze života věřících překážky vznikající z pocitu nespravedlnosti, které brání v láskyplných vztazích jejích členů. A snaží se tak činit způsobem, který co nejvíce minimalizuje zranění účastníků procesu tam, kde to není nezbytné.

Možnost použít důkazy předložené církevnímu soudu v řízení před státním soudem

Kánon 484[26] řeší otázku poskytování církevních listin oprávněným žadatelům obecně. Samozřejmě v případě soudních listin má tato problematika svá specifika.

a) Procesní strana církevního řízení chce použít důkaz, který církevnímu soudu sama předložila

Pokud chce procesní strana církevního procesu, která sama dané důkazy předložila církevnímu soudci, může tyto důkazy použít i v jiném řízení, např. před obecným soudem, a jistě není problém, aby jí je církevní soudce poskytl.

b) Státní orgány činné v trestním řízení žádají církevní soud o poskytnutí důkazů, které získal v církevním trestním řízení proti témuž pachateli pro tentýž skutek

Rovněž v trestních kauzách, v nichž je řešen stejný skutek týchž pachatelů před církevním i obecným soudem, není problém s poskytováním důkazů získaných církevním soudem státním orgánům činným v trestním řízení. To je v souladu s instrukcemi Apoštolského stolce.[27]

c) Procesní strana chce použít v jiném řízení důkaz, který církevnímu soudci předložila protistrana

1. Důkazy, které mohou procesní protistraně, jinému účastníku řízení nebo osobě jim blízké přivodit nebezpečí škody nebo porušení tajemství, jež je potřeba zachovat.

V takovém případě je potřeba mít na paměti Kán. 1546,[28] umožňující každému nepředložit soudu důkaz, který by mohl poškodit jeho nebo osobu jemu blízkou nebo by hrozil porušením tajemství, které je nutné zachovat. Pokud se procesní strana rozhodla např. formou soudního doznání[29] předložit církevnímu soudu důkaz, který svědčí proti ní, není tím automaticky řečeno, že chce tento důkaz použít i v jiném řízení, např. před obecným soudem. V takovém případě jej může církevní soudce, nebo i advokát, který by disponoval takovýmto důkazem, použít jedině s výslovným souhlasem strany, jež tento důkaz církevnímu soudu předložila. Totéž platí i o výpovědích svědků, které strana navrhla, aby potvrdili skutečnosti v její neprospěch.

Na roveň těmto důkazům je zajisté potřeba postavit i lékařské zprávy o zdravotním stavu protistrany církevního procesu a jim podobné důkazy, které by mohl církevní soudce poskytnout také jedině se souhlasem osoby, které se týkají.

2. Důkazy, z jejichž použití nehrozí protistraně, jinému účastníku řízení nebo osobě jim blízké nebezpečí škody nebo porušení tajemství, jež je potřeba zachovat.

Pokud jde o důkazy, z jejichž použití nehrozí protistraně, jinému účastníku řízení nebo osobě jim blízké nebezpečí škody nebo porušení tajemství, jež je potřeba zachovat, musí církevní soudce velmi pečlivě zvážit, zda rozhodnutí o poskytnutí takovéto listiny je v souladu s účelem právního systému a potažmo procesu v církvi, tedy dosažením pokojného soužití lidí v lásce, založené na spravedlnosti ve vzájemných vztazích.

Pokud má listina žadateli pomoci k ochraně jeho nezadatelných práv a dosažení spravedlnosti, pak by jistě měla být vydána. Pokud by naopak hrozilo její zneužití k vyvolání zbytečného sporu např. proti svědkovi, který uvedl skutečnosti, jež se straně nelíbí, ale nikterak ji nepoškozují v jejích právech, nebo by mohla být využita k nespravedlivému jednání jako vydírání, dosažení nespravedlivého zisku apod., vydána být nesmí.

Advokát, který takovéto důkazy získal z titulu zastupování strany v církevním procesu, by si měl, kdykoliv by chtěl tyto důkazy použít v jiném řízení, opatřit dovolení církevního soudce, který věc projednával, a to pod sankcí zákazu činnosti u církevního soudu. Soudce by si před jakýmkoliv rozhodnutím o dovolení použít tento typ důkazů z církevního procesu v necírkevním řízení měl vyžádat stanovisko ostatních procesních stran, příp. ostatních účastníků řízení.

Důkazy nebo informace získané během církevního netrestního procesu, které zakládají podezření na spáchání trestného činu

Když se církevní soudce během procesu dozví o nezákonném jednání, u něhož „státní“ trestní zákon stanoví oznamovací povinnost nebo povinnost překažení, je nutné mít na paměti, že soudní proces se týká oblasti fora externa, nikoliv vnitřní oblasti svědomí, fora interna.[30] Proto informace získané soudním šetřením nespadají pod výjimku z oznamovací povinnosti přiznanou zákonem zpovědnímu tajemství. Jsou chráněny pouze úředním tajemstvím, které může být prolomeno, kdykoliv z jeho zachování vznikne větší újma než z jeho sdělení těm, kdo na něm mají legitimní zájem.

Soudce proto musí v každém jednotlivém případě zvažovat míru škody, která může vzniknout z prolomení úředního tajemství nebo naopak z jeho zachování. Jiným způsobem bude potřeba nahlížet na zabránění zneužívání dítěte podáním trestního oznámení na podezřelého ve fungujícím právním státě se spravedlivými trestními zákony, jiným na oznámení nevěrné ženy v právním systému, který ji za její čin ukamenuje. Jsme přesvědčeni, že z důvodu vzniku větší škody z porušení úředního tajemství než z jeho zachování je církevní soudce povinen ve druhém případě úřední tajemství zachovat, a to i za cenu, že se vzepře sice platným, ale sporně spravedlivým státním zákonům.

Závěr

Církevních manželství bývá u nás uzavíráno pravidelně přes pět tisíc ročně, a i takto uzavíraná manželství pochopitelně někdy končí rozvodem.

Neexistuje sice statistika „rozvodovosti“ církevních manželství, ale pokud obecně v České republice platí, že se rozvádí kolem 40-50 % sezdaných párů, lze se opatrně domnívat, že počet „katolických“ rozvodů bude kolem 20-30 %. Rozhodně se nejedná o zanedbatelný či malý počet. Platnost takto církevně uzavřených a posléze rozvedených manželství bývá pak někdy napadána žalobami u církevních soudů.

Až díky nedávno hojně medializované kauze Taťány Kuchařové a Ondřeje Brzobohatého se mnozí, i z odborných řad, začali zabývat otázkou, co že to ten „církevní rozvod“ vlastně je. Média hojně informují o žalobě, jejíž obsah je vysoce intimní, a zasahují tak do osobnostních práv obou účastníků. Média a nemalá část české veřejnosti tak nyní řeší, proč byla tato žaloba u církevního soudu podána a proč jsou v ní uváděny natolik intimní skutečnosti. Odpověď či náznak odpovědi v obecné rovině nabízí právě náš článek.

 

P. JCLic. Mgr. Ondřej Pávek, působí jako oficiál Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské.

P. ICDr. Libor Botek, Th.D., působí jako oficiál Interdiecézního soudu – Interdiecézní soud Olomouc a vyučuje na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci.

JUDr. JCLic. Ronald Němec, Ph.D., působí jako advokát a přednášející v Praze a Karlových Varech.

---

[1] R. Němec: Malé zamyšlení nad občanským sňatkem a sňatkem církevním, Rodinné listy č. 4-5/2022.

[2] § 656, 657 o. z.

[3] Cann. 1057, 1108 CIC 1983.

[4] § 672-676 o. z.

[5] Cann. 1083-1094 CIC 1983.

[6] § 684 o. z.

[7] Cann. 1095-1107 CIC 1983. Uvedená pasáž pojednává o manželském souhlasu a jeho vadách, nesleduje však systematiku, podle níž jsou vady tříděny v textu článku.

[8] § 657, 658, 663 o. z.

[9] § 670 o. z.

[10] Convalidatio simplex dle cann. 1156-1160 CIC 1983; jiným, méně často používaným nástrojem pro zplatnění manželství je tzv. sanatio in radice dle cann. 1161-1165 CIC 1983.

[11] Can. 1071 § 1, odst. 1 CIC1983.

[12] Pro úplnost je třeba zmínit, že can. 1671 § 1 CIC 1983 stanoví, že manželské záležitosti pokřtěných (katolíků) příslušejí církevnímu soudci. Tím je míněno především případné prohlášení manželství neplatným podle norem kanonického práva. Ust. § 2 téhož kánonu pak stanoví, že záležitosti ryze občanských účinků manželství příslušejí obecným soudům. Tím je míněno např. to, že církevní soudy neřeší majetkové vypořádání manželů v souvislosti s rozpadem jejich manželství, svěření dětí do péče apod.

[13] § 683, 684 o. z.

[14] Zde připomínáme, že celá stať pojednává o situaci snoubenců, kteří uzavřeli manželství v České republice. V jiných státech může být situace jiná. Např. v Itálii světské soudy uznávají nulitu manželství prohlášenou soudem církevním.

[15] § 682 o. z.

[16] A. Winterová: Civilní právo procesní, 6. aktualizované a doplněné vydání, Linde, Praha 2011, str. 273.

[17] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3075/2006.

[18] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 [ASPI ID: JUD80316CZ].

[19] Srov. Kodeks Prawa Kanonicznego, Komentarz, Wolters Kluwer business, 2011, str. 1119.

[20] Srov. J. P. Beal, J. Coriden, T. J. Green (eds.): New Commentary on the Code of Canon Law, Paulist Press, New York 2000, str. 1706-1711.

[21] Srov. op. cit. sub 16, str. 1709, odst. 8.

[22] Srov. op. cit. sub 19, str. 1199.

[23] Instrukce, kterou se vymezují některé úkony stran obhájců řízení před DCS Brno, 2018.

[24] Kán. 1598 § 1. Po provedení důkazů musí soudce pod sankcí neplatnosti rozhodnutí dovolit stranám a jejich advokátům, aby nahlédli v kanceláři soudu do akt, která jim doposud nejsou známá; advokátům, kteří o to požádali, se může předat opis akt; ve věcech, které se týkají veřejného prospěchu, může k zabránění velmi závažného nebezpečí soudce rozhodnout, že se některá listina nesmí nikomu ukázat; přitom se vždy musí zajistit právo na obhajobu.

[25] Soudce samozřejmě může utajit jen některý z důkazů na listině tak, že nechá zhotovit kopii té její části, která neobsahuje utajované skutečnosti, a tu ponechá jako součást spisu. Např. originální dokument dokládá manželovu nevěru i fakt, že jejím následkem bylo nemanželské dítě. Soudce bývalé manželce, trápící se nejen pro manželovu nevěru, ale i pro vlastní bezdětnost, zatají fakt nemanželského dítěte, který pro posouzení platnosti manželství není rozhodující.

[26] Kán. 484: „Povinností notáře jest:

1. sepisovat akta a listiny o rozhodnutích, opatřeních a závazcích nebo o jiných jednáních, vyžadujících jeho součinnost;
2. pořizovat věrné záznamy jednání a podepisovat je s udáním místa a data;
3. při zachování příslušných předpisů předkládat zákonnému žadateli akta a listiny ze spisů a ověřovat opisy prohlášením jejich shody s prvopisem.“

[27] Papež František: Reskript z audience, kterým se vyhlašuje instrukce O důvěrnosti kauz ze dne 6. 12. 2019.

[28] Kán. 1546 § 1: „Nikdo není povinen předložit listiny, i když se týkají obou stran, jejichž obsah nemůže být sdělen bez nebezpečí škody podle Kán. 1548, § 2, odst. 2 nebo bez nebezpečí porušení tajemství, které je nutné zachovat.“ Ust. § 2: „Jestliže však některá část listiny může být opsána a v opise předložena bez zmíněných obtíží, může soudce rozhodnout, aby tato část byla předložena.“

Kán. 1548 § 1: „Svědkové jsou povinni vypovídat pravdu soudci, který je zákonně vyslýchá.“

§ 2: „Při zachování Kán. 1550, § 2 odst. 2 jsou ze svědecké výpovědi vyňati:

1. duchovní, pokud jde o to, co jim bylo sděleno v souvislosti s posvátnou službou; světští úředníci, lékaři, porodní asistentky, advokáti, notáři a jiní, kteří jsou vázáni tajemstvím, byť jen z důvodu poskytnutí rady, pokud se jedná o věci, které podléhají tomuto tajemství;
2. kdo se obávají, že ze svědectví vznikne jim nebo manželovi nebo blízkým pokrevním nebo ‚sešvagřeným‘ příbuzným ztráta dobré pověsti, nebezpečné útrapy nebo jiné závažné škody.“

[29] Soudním doznáním se u církevního soudu rozumí to, že procesní strana před soudcem přizná skutečnosti, které svědčí v její neprospěch. Mimosoudní doznání je přiznání těchto skutečností ve vlastní neprospěch před někým jiným než soudcem (např. v dopise druhému manželovi, příbuznému, před státním notářem apod.).

[30] Foro externo neboli vnější oblast v církevním chápání znamená oblast skutečností, které se odehrávají v materiálním světě, a jsou proto veřejně dokazatelné. Církevní soud pracuje výlučně s těmito veřejně dokazatelnými skutečnostmi. Církevní proces je však neveřejný, nepřipouští účast veřejnosti při soudním projednávání záležitosti.

Foro interno je oblast svědomí, tedy skutečností, které se odehrávají v mysli člověka, a proto jsou navenek nedokazatelné. To je oblast svátosti smíření, nikoliv církevního soudu.