Právní úpravu použitelnosti obrazových, zvukových a jiných záznamů, předložených osobami od orgánů činných v trestním řízení odlišných, současná právní úprava neobsahuje a chybí i explicitní právní úprava postupu při vyhledávaní, opatřování a předkládání takových záznamů. Na druhou stranu je zřejmé, že zákonná pravidla upravující postup orgánů činných v trestním řízení se na případy, kdy jsou tyto důkazy opatřeny a předloženy soukromými osobami, neuplatní, a to ani analogicky.[1]

Z hlediska použitelnosti důkazů obsahem soukromých nahrávek je tak třeba vycházet z obecných zásad a soudních rozhodnutí, která hrají v posuzování podmínek přípustnosti soukromých záznamů klíčovou roli. Vzhledem k tomu, že výše nastíněná otázka použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení je a současně bude vždy aktuální, jakož i k avizované dlouhé řadě s ní souvisejících soudních rozhodnutí, jsme se rozhodly pro zpracování uceleného, přehledného shrnutí této problematiky.[2]

Právní stav do konce roku 2018

Podíváme-li se na literu zákona, samotná přípustnost pořízení zvukové či obrazové nahrávky soukromou osobou pro účely dokazování v trestním řízení vyplývá z obecné formulace ust. § 89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), které umožňuje využití v zásadě neomezeného okruhu důkazních prostředků. Pořízení zvukového či obrazového záznamu soukromými osobami není a priori nepřípustným důkazem, jak plyne ze závěrů vyslovených Ústavním soudem, „jiná situace může nastat pouze, když skryté operativní prostředky použijí orgány státní moci způsobem, kterým obcházejí zákon a vyhnou se tak přísnějším podmínkám v ustanoveních trestního řádu shora naznačeným“.[3] Tento právní názor je podpořen též judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).[4] Např. ve věci Van Vondel proti Nizozemsku dospěl ESLP k závěru, že porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) přichází v úvahu právě tehdy, pokud by národní orgány činné v trestním řízení podstatným způsobem přispěly k realizaci soukromého odposlechu s vidinou jeho využitelnosti v trestním řízení.[5]

Citované názory tak jasně vypovídají o tom, že záznam obstaraný na základě postupu orgánů činných v trestním řízení, kterým by se tyto orgány pokusily obejít ustanovení trestního řádu, bude důkazem absolutně neúčinným a není možné k němu v trestním řízení vedeném proti obviněnému nijak přihlížet (zejména půjde o případy, kdy by policejní orgán s cílem získat doznání podezřelé či obviněné osoby, popř. za účelem ji jinak usvědčit, požádal anebo vyzval soukromou osobu, aby důkaz obstarala, popř. jí k tomu dokonce poskytl potřebné technické prostředky či jinou součinnost – nasazení odposlouchávacího zařízení soukromé osobě apod.).

Tuzemská judikatura

Další podmínky použitelnosti záznamů obstaraných soukromými osobami z vlastní iniciativy bez součinnosti orgánů činných v trestním řízení vyplývají z judikatury. Obecně se české soudy v rámci své rozhodovací činnosti k možnostem a mezím využití soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení vyjádřily postupně v několika rozhodnutích.

Prvně je třeba připomenout, že rozhodnutí o přípustnosti důkazu obsahem soukromé nahrávky předložené stranami trestního řízení náleží v konečném důsledku soudu a otázku, zda se jedná o důkaz přípustný, či nikoli, bude nutné posoudit v každém případě individuálně.

Za jedno z nejznámějších rozhodnutí připouštějících použití soukromé nahrávky jako důkazu v trestním řízení lze považovat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ve kterém Nejvyšší soud konstatuje, že „s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost použití zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (…), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (…) i ochrany osobnosti upravené v zákoně č. 40/1964, občanském zákoníku (…).“ V navazující části rozhodnutí se Nejvyšší soud zabývá podmínkami, za kterých je možné k provedení důkazu soukromou nahrávkou předloženou stranami trestního řízení přistoupit, a stanoví základní kritéria, kterými je nezbytné se při zvažování přípustnosti takového důkazu zabývat, když uvádí, že „významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem.“[6]

Další limity přípustnosti důkazu obsahem soukromých nahrávek nalezneme v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2425/09, jehož předmětem bylo posouzení přípustnosti usvědčujícího důkazu kamerovým záznamem, který předložil poškozený. Ústavní soud dospěl k závěru, že „při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy (…). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutné zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti (…).“ V daném případě však „poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“[7]

Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 803/2009 dále plyne, že důležitým aspektem při posuzování limitů použitelnosti soukromých záznamů bude též povaha konkrétního trestného činu, pro který se trestní stíhání vede, a obsah záznamu ve vztahu k trestné činnosti, která má být objasněna. Zároveň zde Nejvyšší soud potvrdil názor vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 459/2007, a sice že významným kritériem při posuzování přípustnosti soukromé nahrávky jako důkazu je existence jiných důkazů, které jsou způsobilé trestnou činnost objasnit. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že předložené nahrávky jsou plně procesně relevantním důkazem, a shrnul, že „poškozený nezasáhl nepřípustně do soukromí obviněné tím, že pořídil shora uvedený záznam týkající se výlučně útoků obviněné na jeho osobu“.[8]

Další kritéria, která mají vliv na přípustnost důkazu soukromou nahrávkou, lze dovodit z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/06, který připustil, že důležitým hlediskem při posuzování přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou bude též význam chráněného zájmu, který je trestným činem dotčen, když uvedl, že „kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena (…), bude mít rozhodující význam pro konečné posouzení věci i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující tuto informaci k dispozici k tomu, aby získal uvedené informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby“.[9]

Za povšimnutí stojí také názor vyslovený Krajským soudem v Hradci Králové, jehož rozhodnutí bylo v tomto případě předmětem přezkumu Nejvyššího soudu ve shora uvedené věci sp. zn. 3 Tdo 803/2009.[10] Odvolací soud při posuzování opravného prostředku obviněné uvedl, že „nelze naopak pominout, že právě obžalovaná uplatnila v rámci své obhajoby skutečnosti, které výrazně zasahují do soukromí poškozeného (…)“.[11] Tyto teze naznačují, že nemalý význam při posuzování přípustnosti důkazu soukromou nahrávkou mohou mít prostředky k uplatnění práv zasahující do práva na soukromí, které užila v řízení protistrana.

Pohled ESLP 

Podíváme-li se na přípustnost důkazu obsahem soukromých záznamů z pohledu ESLP, zjistíme, že pravidla pro posuzování zákonnosti důkazů ve světle čl. 8 Úmluvy se zdají být aplikovatelná pouze na důkazy získané porušením práva na soukromí ze strany orgánů státu.[12] K požadavkům na zajištění spravedlnosti řízení podle čl. 6 Úmluvy v případech, kdy jedním z důkazů je soukromá nahrávka, se ESLP vyjádřil ve věci Schenk proti Švýcarsku,[13] kde posuzoval případ, kdy nahrávku pořídila soukromá osoba sama z vlastní inciativy a tato nahrávka byla základním usvědčujícím důkazem. Ve věci obviněného z návodu k trestnému činu vraždy pořídil nahrávku nájemný vrah, přitom obsahem tohoto záznamu, který byl předložen příslušnému orgánu, bylo zachycení jeho vlastní konverzace s obviněným. ESLP v tomto případě neshledal důvod porušení čl. 6 Úmluvy a řízení považoval jako celek za spravedlivé, přičemž své tvrzení opřel o dvě zásadní skutečnosti: 1. nahrávka nebyla jediným usvědčujícím důkazem a 2. práva obhajoby spočívající v možnosti vyjádřit se k takovému důkazu a zpochybnit jeho pravdivost byla dodržena. Z dalších rozhodnutí lze dovodit, že významným faktorem při posuzování spravedlivosti řízení jako celku může být i význam zájmu, který je trestným činem dotčen.[14] V tomto duchu posuzoval ESLP použitelnost soukromých záznamů i v dalších případech,[15] nicméně v jeho rozhodnutích nenalezneme jediný případ, kdy v použití důkazů v souvislosti se zásahy do soukromí jednotlivce shledal porušení čl. 6 Úmluvy.[16]

Závěry z tuzemské i zahraniční judikatury

Na základě výše představené judikatury českých soudů a ESLP lze učinit následující závěry:

1. pro posouzení přípustnosti zvukových a obrazových nahrávek předložených soukromými osobami jako důkazu není a priori rozhodným kritériem to, zda byly pořízeny v souladu se zákonem, nebo protiprávně;
2. byly-li záznamy získány v rozporu se zákonem, neznamená to, že by byly automaticky procesně nepoužitelné.

Proto důkaz získaný porušením práva na ochranu osobnosti, i přesto, že byl získán protiprávně (jedná se např. o přestupek), nepřiměřeným zásahem do základních práv jedince není a bude důkazem procesně použitelným, pokud takové porušení zákona bude proporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli.[17] Při posuzování limitů přípustnosti soukromých nahrávek jako důkazu v trestním řízení není totiž možné se omezovat pouze na jejich přínos ve vztahu k zájmu společnosti na objasnění trestné činnosti a na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů.

Tomuto závěru ostatně odpovídá i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení č. 2/2004 ze dne 13. 5. 2004. V něm se uvádí, že jde-li o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že takto získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz – srov. ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil; samotný zájem na náležitém zjištění skutkového stavu věci však zásadně takovým převažujícím zájmem není. (…) Přitom se bude přihlížet i k okolnostem, za nichž došlo k zachycení hlasového projevu, a nepochybně se též zohlední, pokud by zjevně došlo při takovém postupu k porušení zákona – např. pokud by bylo shledáno, že šlo o zjevnou provokaci k protiprávnímu chování, o nahrávku záměrně upravovanou, o použití skrytě nahraného projevu osoby (která se posléze stala obviněným) v její neprospěch, tedy za situace, kterou by bylo možné označit za donucování k doznání nebo za obcházení zákona, nebo že by byly použity takto získané informace od osoby, které jinak zákon přiznává právo nevypovídat a která v průběhu řádného procesu toto právo ohledně takto získaných informací využila, atd. (…) Vždy musí být proto součástí hodnocení takové informace vedle toho, jaké skutečnosti má objasnit, i hodnocení toho,

1. jakými prostředky byla nahrávka pořízena;
2. za jakých okolností (včetně místa a doby) byla nahrávka získána;
3. kým a proč, z jakého důvodu a pro jaký účel se tak stalo.

(…) Ačkoli tedy nelze žádný jednoznačný závěr o jejich použitelnosti či nepoužitelnosti učinit, platí, že by měly být používány jen zcela výjimečně, a to nikoli (tolik) s ohledem na to, o čem jsou (tzn. jaké skutečnosti mají objasnit), ale zejména s ohledem na to, zda jejich získání za cenu narušení soukromí osoby, jejíž projev byl utajeně nahrán, bylo v daném případě jedině možné, přiměřené zájmu, který se má tímto způsobem chránit, např. zda takto získané informace nebylo možné dokumentovat či doložit jinak.

V zásadě lze označit za nepřípustné, aby si soukromá osoba nahrávala utajeným způsobem hlasový projev jiného cíleně jen za tím účelem, aby jej vzápětí použila jako důkaz v trestním (či jiném) řízení. Pokud má být takto získaná informace v rámci trestního řízení jako důkaz použita, musí být tento postup odůvodněn zvláštními okolnostmi případu, z nichž lze odvodit důvodnost porušení práva na soukromí jiného. Tento zásah musí být vyvážen závažností zájmu, jenž má být takovým (a právě jen takovým) postupem chráněn. (…) Bude-li orgánům činným v trestním řízení tato nahrávka nabídnuta (nebo pokud ji získají jiným postupem v souladu s trestním řádem), pak bude jen na nich, aby posoudily, do jaké míry je využitelná. Posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelná jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita.

Test proporcionality 

Z dosud uvedeného vyplývá, že na přípustnost důkazů soukromými nahrávkami je nezbytné aplikovat test proporcionality, který byl již v minulosti formulován Ústavním soudem a který sestává ze tří kroků:

1. vhodnost,
2. potřebnost a 
3. proporcionalita, a to v modifikované podobě.

První krok testu proporcionality (tj. vhodnost neboli schopnost dosáhnout sledovaného legitimního cíle) bude totiž při provedení důkazu soukromou nahrávkou téměř vždy naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazu je a priori sledován legitimní cíl, kterým je objasnění trestné činnosti. Prostor k pochybnostem však ponechává druhý a třetí krok testu proporcionality.

Při druhém kroku musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda je provedení důkazu pomocí zvukového nebo obrazového záznamu předloženého stranami potřebným důkazním návrhem ve vztahu k základnímu právu. Důkaznímu návrhu stran bude možné vyhovět jen tehdy, bude-li použit důkaz, který je k základnímu právu dotčené osoby nejšetrnější v porovnání s ostatními prostředky, umožňujícími získat informace potřebné pro objasnění trestné činnosti.

Při třetím kroku testu proporcionality je zapotřebí zvažovat, zda je újma na základním právu přiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl v podobě objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů (tzv. proporcionalita v užším smyslu). V rámci tohoto kroku, na který se pozornost českých soudů zaměřuje ze značné části, bude základním kritériem poměřování chráněných práv a zájmů, které se ve veřejné a soukromé sféře střetávají.

Při aplikaci testu proporcionality bude proto ve druhém a zejména ve třetím kroku třeba vzít v úvahu tato specifická kritéria, která vyplývají ze dříve uvedených rozhodnutí soudů, a to:

1. zda se jedná o samostatně stojící důkaz v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici i jiné důkazy;[18]
2. zda byla zaznamenána soukromá, či veřejná událost;[19]
3. zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti;[20]
4. povaha konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání, a význam zájmu, který je chráněn skutkovou podstatou trestného činu;[21]
5. zda byl záznam pořízen bez souhlasu, nebo se souhlasem nahrávané osoby;[22]
6. zda byl provedením záznamu sledován legitimní cíl, nebo jím byl sledován cíl jiný;[23]
7. zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel, nebo byl zneužit;[24]
8. zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zda zachycuje i jiné soukromé události.[25]

Při rozhodování o přípustnosti návrhu na provedení dokazování pomocí nahrávky, kterou mají strany trestního řízení k dispozici, tak bude vždy zapotřebí, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly i dalšími důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. K tlumočení takových projevů mohou být využívány svědecké výpovědi osob, které záznam předložily, ale i dalších osob, které projevy nahrávaných osob slyšely (a to příp. i bez jejich vědomí). S ohledem na právní závěry obsažené v dosavadních rozhodnutích soudů lze mít za to, že není možné akceptovat postup soudu, který by vynesl odsuzující rozsudek o vině obviněného pouze na základě existence jediného přímého důkazu, kterým by byl zvukový či obrazový záznam, který byl orgánům činným v trestním řízení předložen poškozeným, popř. jinou osobou, a to i přesto, že tento závěr by byl podpořen i několika důkazy nepřímými.[26] Zpravidla však bude právě osoba pořizovatele záznamu způsobilým svědkem, o jehož výpověď bude možné rozhodnutí o vině obviněného opřít. Problematickou se v tomto ohledu jeví situace, kdy se osoba, která záznam pořídila, průběhu trestné činnosti neúčastnila (nahrávka zaznamenávající trestný čin obviněného byla pořízena např. za pomoci skrytého automatického nahrávacího zařízení). I v těchto případech však bude nezbytné dbát na ověření shody obsahu nahrávky s výsledky provedeného dokazování. Zároveň je třeba mít na paměti, že v případech, kdy tvrzená skutečnost, která je zaznamenána, byla již bezpečně prokázána, bude návrh na doplnění dokazování soukromou nahrávkou velmi často zamítnut.[27]

Při posouzení proporcionality zásahu do základních práv má význam také to, zda předmětem záznamu byla soukromá událost probíhající např. v bytě obviněného či poškozeného, nebo zda byl prostřednictvím záznamu zachycen průběh veřejné akce, která mohla být monitorována a zaznamenávána i jinými osobami. Je zřejmé, že osobu, která se dopouští trestné činnosti na veřejném místě (na ulici, v parku apod.) může zpozorovat v zásadě každý. Ve prospěch použitelnosti záznamu jako důkazu tak bude zcela jistě svědčit, bude-li dotčená osoba nahrávána jednorázově na veřejném místě. S otázkou charakteru události, která je na pořízené nahrávce zaznamenána, úzce souvisí také možnosti jejího dalšího předpokládaného nebo obvyklého užití, a to např. s ohledem na možnosti zveřejňování obsahu záznamu na veřejně dostupných sítích. Následné rozmnožování a rozšiřování záznamu jiným než obvyklým způsobem, který nemohla dotčená osoba vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, poté zcela jistě svědčí o vyšší intenzitě zásahu do práva na soukromí, které zahrnuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout se podle vlastního uvážení, zda, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům.[28]

Kritériem zásadního významu je nepochybně též povaha konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní řízení, a význam zájmu, který je chráněn příslušnou skutkovou podstatou trestného činu a který je obviněnému kladen za vinu. Při zvažování tohoto hlediska lze vycházet z jednoduché úvahy, a sice že zásahy do základního práva v podobě ochrany soukromí jedince by neměly být nepřiměřené povaze stíhaného trestného činu. Nepřiměřené zásahy do základního práva by pak vedly k nezpůsobilosti takového důkazu projít testem přípustnosti. Pokud jde o povahu konkrétního trestného činu, bude nezbytné toto hledisko zásadního významu při posuzování přípustnosti soukromě opatřených důkazů interpretovat v souvislosti se všemi okolnostmi trestné činnosti, jakož i s přihlédnutím k hodnotě poznání, které mají o trestné činnosti přinést, a k míře způsobilosti přispět k objasnění trestné činnosti.[29] Tak v případě některých trestných činů, jako jsou verbální trestné činy v podobě výhrůžek (např. trestný čin vydírání podle ust. § 175 tr. zákoníku nebo trestný čin nebezpečného vyhrožování podle ust. § 353 tr. zákoníku) či trestné činy spáchané na veřejných prostranstvích anebo veřejně (např. trestný čin výtržnictví podle ust. § 358 tr. zákoníku, trestný čin hanobení národa, rasy nebo jiné skupiny osob podle ust. § 355 tr. zákoníku anebo trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle ust. § 356 tr. zákoníku) budou soukromé nahrávky na jakémkoli záznamovém zařízení zachycující skutkový průběh protiprávního jednání pachatele důkazem zásadního významu pro objasnění trestné činnosti a o jejich způsobilosti projít testem přípustnosti není třeba mít pochybnosti.[30]

S povahou konkrétního trestného činu souvisí též jeho závažnost (a to jak typová, tak konkrétní). Lze přisvědčit názoru,[31] že závažnost trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu, bude mít význam pro hodnocení nezbytnosti zásahu do soukromí osoby, která se má na trestné činnosti podílet. Je totiž zřejmé, že zájem státu, ale i veřejnosti na objasnění závažných forem trestné činnosti a spravedlivém potrestání jejích pachatelů bude zásadně vyšší než v případě méně závažné trestné činnosti. Přípustnost nahrávek jako důkazu by tak měla být obdobně shovívavěji hodnocena v případech, kdy je vedeno trestní stíhání např. pro závažné trestné činy, jako jsou korupční trestné činy (srov. ust. § 331, 332 a 333 tr. zákoníku), které budou v mnoha případech charakteristické těžším následkem. Obdobnou úvahu lze aplikovat např. též na teroristické trestné činy (srov. ust. § 311, 312, 312a, 312d, 312e a 312f tr. zákoníku). Nelze však přehlížet skutečnost, že problematickým bodem v tomto ohledu může být zásada presum­pce neviny, neboť samotné zahájení trestního stíhání, popř. postavení obviněného před soud na podkladě podané obžaloby, nesmí presumovat otázku jeho viny konkrétním trestným činem a pouhé podezření z trestné činnosti by nemělo představovat rozhodné kritérium pro otázku přípustnosti důkazu obsahem soukromých nahrávek.

Přestože souhlas se zásahem do soukromí dotčené osoby je kritériem známým občanskému právu (srov. ust. § 86 o. z.) a bylo by možné domnívat se, že souhlas dotčené osoby nehraje v případě trestního řízení právě s ohledem na existenci zákonné výjimky z nedotknutelnosti soukromí při dokazování v trestním řízení žádnou roli, není toto kritérium při posuzování přípustnosti soukromé nahrávky jako důkazu bezvýznamné. Význam souhlasu dotčené osoby s pořízením, resp. provedením důkazu záznamem, na němž je zachycena, je zdůrazňován zejm. závěry vyslovenými civilními soudy, především v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1224/2004.[32] S odkazem na závěry zde vyslovené lze mít za to, že v případě, kdy dotčená osoba udělí svůj souhlas s pořízením zvukového nebo obrazového záznamu zachycujícího komunikaci s osobou, která takový důkaz soudu předkládá, mělo by být takovému důkaznímu návrhu zpravidla vyhověno. Z povahy věci však budou častější případy, kdy budou záznamy pořízeny bez souhlasu dotčené osoby, neboť mají za cíl prokázat, či vyvrátit průběh trestné činnosti. Při posuzování existence, popř. neexistence předchozího souhlasu je nezbytné mít na paměti, že souhlas s pořizováním záznamu může být udělen ústní i písemnou formou, a to nejen výslovně, ale i konkludentně. V této souvislosti je třeba uvést, že soudní praxe v občanskoprávním řízení dovozuje konkludentní formu souhlasu v případech soukromých telefonických hovorů, kdy volající oslovuje volaného účastníka telekomunikačního provozu. Nelze totiž přehlížet fakt, že „je obecně známo, že (…) mohou být vybaveny řadou technických funkcí – např. telefonní přístroje mj. např. funkcí hlasitý telefon (hands free) (…), nebo funkcí nahrávání hovoru (mající zejména význam pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru) apod.“.[33]

Důležitým kritériem přípustnosti záznamu, který byl předložen stranami trestního řízení jako důkazní návrh, je posouzení, zda byl jeho pořízením sledován legitimní cíl (kterým je v širším kontextu veřejný zájem na objasnění trestné činnosti – srov. první krok testu proporcionality). V užším smyslu, který bude předmětem druhého a třetího kroku, může být tímto zájmem např. ochrana vlastního majetku nebo také pouhé odrazení pachatele od dokonání trestného činu, příp. od jeho opakování.[34] Bude zpravidla akceptovatelné, byl-li záznam pořízen náhodně osobami, které neměly za cíl tímto záznamem pachatele trestného činu usvědčit, a trestnou činnost tak zaznamenaly v podstatě nevědomky. V případě, že byl záznam pořizován za účelem jiným než legitimním, tedy např. s úmyslem vyprovokovat obviněného k trestnému činu a následně jej za pomoci takového důkazu usvědčit, nemělo by být k takovému druhu důkazu přihlíženo.[35] Na druhou stranu, v praxi bude pro soudce velmi těžké k těmto důkazům nepřihlížet, neboť si postupně tvoří obrázek o skutkovém ději a průběhu trestné činnosti. V případech, kdy soud neshledá důkaz procesně nepoužitelným, by se měla tato skutečnost odrazit alespoň v jeho hodnotících úvahách týkajících se váhy a relevance takového důkazu.

Soud by měl při svých úvahách zhodnotit také to, zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel, tj. např. k prokázání viny pachatele trestného činu, anebo k jejímu vyvrácení. V případě, že byl záznam zneužit k záměrnému způsobení újmy dotčené osobě, která překračovala rámec trestního řízení, a to např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním dotčené osoby ve sdělovacích prostředcích, k cílené politické dehonestaci apod., neměl by být takový důkaz procesně použitelný.[36]

Pro posouzení přípustnosti soukromé nahrávky je konečně klíčová též skutečnost, zda se projevy dotčené osoby, které byly záznamem zachyceny, týkají výlučně průběhu trestné činnosti, nebo zda zachycovaly i jiné soukromé události.[37] V případech, že záznam předkládá poškozený za účelem usvědčení pachatele trestného činu, při jehož průběhu byly přítomny pouze tyto osoby, půjde o důkazní návrh nepochybně relevantní. Situace však může být odlišná v případě, kdy se návrhem na provedení dokazování bude domáhat obviněný přehrání záznamu, který osvědčuje jeho vedení řádného života, plnění pracovních či rodinných povinností. Bude namístě, aby soud v případě, že nebude mít tyto skutečnosti za dostatečně prokázané z dosud provedených důkazů, předvolal osoby, jejichž projev je na záznamu zachycen, jako svědky, nikoli provedl důkaz nahrávkou zachycující konkrétní události. Velice opatrně bude nutné přistupovat k nahrávkám, které mají být v trestním řízení použity obviněným jakožto nepřímé důkazy k prokázání nedůvěryhodnosti svědecké výpovědi poškozeného.[38]

Přes výše uvedené limitace použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení, kdy samotný zákonný způsob jejich opatření není určujícím kritériem pro následnou použitelnost v trestním řízení, je třeba uvést, že dodržování zákona při opatřovaní záznamů není kritériem zcela bezvýznamným. Procesně nepoužitelným důkazem bude kromě záznamu pořízeného na základě součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, které se snaží obejít příslušnou procesní úpravu při pořizování zvukových či obrazových záznamů v trestním řádu, také nepochybně záznam, který by byl pořízen za pomoci nezákonného donucení či hrozby (srov. ust. § 89 odst. 3 tr. řádu).

Nepřípustnými důkazy budou pak i další záznamy, při jejichž pořízení došlo k tak závažným pochybením, že způsobují neúčinnost předloženého důkazu, jako jsou neautentické nahrávky[39] apod. S ohledem na extrémní zájem na zajištění ochrany komunikace mezi obhájcem a jeho klientem lze dospět k závěru, že procesně nepoužitelným důkazem bude též záznam třetí osoby zachycující rozhovor zaznamenávající jejich důvěrnou komunikaci, byť by se, v rozporu s povinnostmi obhájce, odehrávala na veřejném místě. V opačném případě bychom totiž umožnili legalizaci získávání usvědčujících důkazů velmi jednoduchým způsobem in fraudem legis.

Recentní soudní judikatura 

Vzhledem ke skutečnosti, že monografie, ze které vycházel předchozí text tohoto příspěvku, byla vydána ke dni 1. 12. 2018, byla dále analyzována rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu s předmětnou problematikou související, a to za poslední tři roky, tedy roky 2020, 2021 a 2022. Proto, že fakticky vhodně komplexně shrnuje vše dosud judikované, je pak obsáhleji zpracováno ještě jedno rozhodnutí již z roku 2023. Níže je přitom uveden obsah rozhodnutí z našeho pohledu nejklíčovějších.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020.

„(…) K uvedené námitce o nepoužitelnosti zvukového záznamu pořízeného poškozeným považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že podle ust. § 89 odst. 2 tr. řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. S ohledem na uvedené ustanovení proto nelze bez dalšího vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Je však také skutečností, že přípustnost takového důkazu je nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Nejvyšší soud se současně ztotožňuje také s názorem odvolacího soudu, podle kterého se v této trestní věci s ohledem na ustálenou judikaturu jedná o důkaz zákonný, a tím i použitelný, neboť zájem na ochraně soukromí je převážen veřejným zájmem na odhalení trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1120/2017, příp. ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 969/2018).“

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 5 Tdo 319/2020.

„(…) Z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné audiovi­zuální nahrávky ze schůzek se zástupci obviněné právnické společnosti ze dne 13. 12. 2016 a 2. 2. 2017 byly v této trestní věci jako důkazy pořízeny svědkem T. Z. v sídle obviněné obchodní společnosti. Soud prvního stupně, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (v bodě 31 na str. 18-20), se s těmito námitkami vypořádal tak, že rozhodl o jejich přípustnosti a legitimnosti, protože svědek T. Z. neměl v daném momentu možnost využít jakýkoli šetrnější prostředek, který by prokázal průběh jednání a zajištění své ochrany, a svým jednáním nepochybně nesledoval účel neoprávněného poškození nahrávaných osob, nejednalo se ani o jakoukoli provokaci s cílem donucení nahrávaných osob ke spáchání trestné činnosti. (…) Soud také řádně odůvodnil, proč tyto nahrávky vedle jeho výpovědi považoval za významný důkaz sloužící k objasnění skutkového stavu věci. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 10, str. 6). Lze tedy konstatovat, že soudy v projednávané trestní věci oprávněně využily audiovizuální nahrávky a výsledky záznamu telekomunikačního provozu a v souladu se zákonnou úpravou je použily jako jeden z podkladů svého odsuzujícího výroku o vině. Takové závěry nejsou ani v rozporu s dosavadní uznávanou judikaturou, jak ostatně vyplývá z přesvědčivých pasáží odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, na něž je možné plně odkázat.“

• Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3694/19.

„(…) Stěžovatel především není spokojen s hodnocením důkazů provedeným soudy, k čemuž nezbývá než připomenout, že jejich nové přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. Jestliže soudy uvěřily výpovědi poškozeného, podporované obsahem zmiňované audionahrávky, pak své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí řádně odůvodnily, což je z pohledu přezkumu před Ústavním soudem klíčové. Sama skutečnost, že poškozený nahrávku pořídil skrytě bez vědomí stěžovatele, bezpochyby není důvodem pro její procesní nevyužitelnost. Dosavadní praxe v zásadě akceptuje použitelnost i kontroverzněji obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích trestných činů (k ní viz O. Dostál: Zajišťování důkazů u počítačové kriminality – sledování, důkazy od oznamovatelů, Trestněprávní revue č. 5/2019, str. 108).“

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 4Tdo 1141/2020.

„(…) Podle Nejvyššího soudu je třeba blíže objasnit okolnosti stažení záznamu z hodinek s nahrávacím zařízením na flash disk, jakým způsobem došlo k přenosu záznamu na flash disk, příp. zda při přenosu nedošlo např. k nějaké manipulaci s tímto záznamem. Svědecká výpověď svědka L. vztahující se k tomu, kdo a jak přehrál záznam z hodinek s nahrávacím zařízením na flash disk je v této věci zásadní a tato skutečnost může mít nepochybně vliv na zákonnost tohoto důkazu a jeho použitelnost v dalším řízení.“

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn.5 Tdo 849/2021.

„(…) Zcela odmítnout jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu musel Nejvyšší soud námitky obviněného zpochybňující procesní použitelnost důkazu zvukovými nahrávkami, které ze setkání s obviněným pořídili poškození. Ve vztahu k pravosti a originalitě těchto zvukových záznamů se již podrobně vyjádřil ve svém rozsudku soud prvního stupně i odvolací soud ve svém usnesení. Je nutné zdůraznit, že rozhodně pro závěr o vině obviněného nebyly tyto důkazy stěžejní, neboť oba soudy nižších stupňů primárně vycházely z výpovědí poškozených i jejich otce, dcery obviněného M. N. i listinných a věcných důkazů, které podrobně zejména soud prvního stupně ve svém rozsudku hodnotil. Těmito důkazy byla také jednoznačně prokázána výše škody, kterou obviněný svým jednáním poškozeným způsobil. V tomto směru ani výpovědi svědků M. R. a J. J. nemohou správnost skutkových i právních závěrů soudů nižších stupňů zpochybnit. Zvukové záznamy pořízené poškozenými ze setkání s obviněným tak jsou pouze důkazem, který doplňuje tyto primární usvědčující důkazy a jejich procesní použitelnost s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu je nezpochybnitelná, a to i s vědomím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikovaného pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr., v němž je uvedeno, že s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ust. § 88 tr. řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S vědomím konstatovaných skutkových zjištění, pouze podpůrné hodnoty takto opatřeného důkazu, v testu proporcionality s vědomím závažnosti protiprávního jednání obviněného, tento důkaz obstojí z hlediska jeho použitelnosti v tomto trestním řízení.“

• Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2803/21.

„(…) Za stěžejní důvod, kvůli kterému trestní soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, je totiž třeba považovat skutečnost, že vina stěžovatele byla již provedenými důkazy bezpečně prokázána, konkrétně na základě výpovědí poškozených, svědků a spoluobviněných (srov. č. l. 5 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 8 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích). Poznámku trestních soudů o možné manipulaci s obsahem audionahrávek je třeba vnímat právě v tomto kontextu. Možnost manipulace s nahrávkami totiž nepředstavovala důvod, kvůli kterému by trestní soudy bez dalšího odmítly uvedené důkazy provést, jak tvrdí stěžovatel. Stěžejním důvodem byla jejich nadbytečnost, možnost manipulace s nahrávkami představovala pouze druhotný argument.“

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 Tdo 3/2022.

„(…) Nelze přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněného o nepoužitelnosti důkazního prostředku v podobě pořízeného zvukového záznamu z komunikace mezi ním a jeho dcerou ze dne 1. 6. 2020, které navíc ani neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. V této souvislosti je nutné odmítnout i tvrzení obviněného o vytržení uvedené nahrávky z kontextu celého rozhovoru mezi ním a jeho dcerou, neboť obviněný zde v zásadě vedl monolog. Totéž platí o úvaze obviněného ohledně možného vyprovokování předneseného proslovu, když ve vozidle s ním byla pouze jeho nezletilá dcera, která určitě nemohla být tvůrcem nějaké cílené provokace, jíž se obviněný dovolával. Ve vztahu k použitelnosti zvukového záznamu pořízeného dcerou obviněného je nutné poukázat na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, které zásadně nevylučuje možnost použití takového zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu druhého účastníka na něm zachyceného, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i ochrany osobnosti člověka upravené v ust. § 81 až 117 o. z. Významnou okolností v takových případech bude především to, zda je zmíněný důkaz v konkrétní věci osamocen při hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazním prostředkem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazních prostředků (zejména svědecké výpovědi), na nichž založil svůj výrok o vině. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů při dokazování postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).“

• Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 476/22.

„(…) Nejvyšší soud se náležitě vypořádal i s výhradami stěžovatelky týkajícími se záznamu telefonního rozhovoru mezi svědkyní L. V. a spoluobviněným J. V. Poukázal na to, že již dříve zaujal právní názor, dle něhož s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i takový zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Dovolací soud současně vyloučil vztažení ust. § 88 tr. řádu (o odposleších) na tyto případy. Jedinou překážkou pro použití takového záznamu by byla zřetelná převaha práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz kupř. bod 56 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020, jehož závěry Ústavní soud aproboval v usnesení ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2195/20). Stěžovatelka nad rámec prostého nesouhlasu s takto pořízeným a provedeným audiozáznamem žádné důvody, pro které měla být dána přednost ochraně soukromí dotčené osoby a pro které daný záznam neměl být proveden k důkazu, v ústavní stížnosti nepředestřela.“

Nejnovější rozhodnutí NS 

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1133/2022.

„(…) Námitku stran použitelnosti audionahrávky podřazuje státní zástupce pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé alternativě. O opodstatněnou výhradu se však nejedná. Stran přípustnosti nahrávek komunikace pořízených soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení uvádí, že tu nelze srovnávat se způsobem získání takových nahrávek orgány činnými v trestním řízení a neuplatní se zde ani analogicky ust. § 88 tr. řádu. Naopak, dosavadní rozhodovací praxe v zásadě možnost použití i kontroverzněji obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích jako důkazu v trestním řízení umožňuje. Přípustnost těchto nahrávek není vyloučena ani judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku). Tato přípustnost nahrávky získané soukromou osobou bez iniciativy orgánů činných v trestním řízení a priori nevylučuje. Je však důležité také to, zda se nejedná o důkaz jediný či osamocený. O takový případ se však ve zde posuzované trestní věci nejedná.

(…) Obvinění rovněž namítají přípustnost pořízených soukromých audionahrávek jako důkazu. Předmětná námitka, jak již bylo naznačeno, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem je zjevně neopodstatněná. Obvinění fakticky zpochybňují zákonnost pořízené audionahrávky. Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na bod 8 vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který přiléhavě poukázal mimo jiné na judikaturu ESLP týkající se dané problematiky. Lze konstatovat, že přestože se soudy nižších stupňů otázkou zákonnosti pořízení soukromé audionahrávky výslovně ve svých rozhodnutích nezabývaly, je z jejich postupu nepochybné, že tuto považovaly za zákonný důkaz, když její obsah použily pro formulování skutkového stavu (obvinění v podaném odvolání zákonnost předmětné audionahrávky nezpochybňovali). Současně je třeba uvést, že vlastní dovolací argumentace dovolatelů stran zákonnosti této audionahrávky je velmi stručná. Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že se přípustností soukromých nahrávek jako důkazu v rámci své ustálené judikatury nesčetněkrát zabýval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 505/2018, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019).

(…) Obecně ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že pro pořízení soukromé nahrávky nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle ust. § 158d nebo 88 tr. řádu, a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci důkazního řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Na druhou stranu, jak již bylo naznačeno, použití soukromé nahrávky jako důkazu není v trestní soudní praxi žádnou výjimkou. V tomto směru je nutné odkázat na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, která jsou příkladmo vyjmenovaná např. v komentáři k trestnímu řádu. Svým způsobem ‚cílovou‘ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněných, musí být respektována i zásada vyjádřená v ust. § 2 odst. 4 tr. řádu, tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají, jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).

(…) Obecně zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle ust. § 88 a 88a tr. řádu a sledování osob a věcí podle ust. § 158d tr. řádu upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby byly jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možné provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, jak již bylo naznačeno, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu ust. § 89 odst. 2 věty druhé tr. řádu. Je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že právě s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ust. § 88 tr. řádu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť to je závazné pouze pro určitý specifický postup orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).

(…) Z pohledu těchto naznačených východisek je nutné konstatovat, že předmětný audiozáznam pořízený svědkyní M. dokumentující rozhovor mezi poškozenou a svědkyní M. (vnučkou poškozené) nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení, a nejedná se tak o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, na nějž je třeba aplikovat postup ve smyslu ust. § 88 tr. řádu. Současně je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06, ve kterém tento k této problematice použití záznamů pořízených soukromou osobou jako důkazů uvedl, že za významnou okolnost je v takových případech nutné považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. Ústavní soud zastává názor, že je především nutné striktně rozlišovat, zda audiozáznam byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení), nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle ust. § 12 odst. 1 o. z. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (ust. § 158d odst. 2, popř. odst. 3 tr. řádu). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný. Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz – ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.

(…) Lze tedy mít za to, že základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně o zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Jak již bylo konstatováno, Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že použití uvedeným způsobem pořízených záznamů není vyloučeno nejen v trestním, ale ani v jiném (soudním) řízení, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt ‚materiální‘ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). Vždy je předmětem konkrétního řízení posouzení otázky použitelnosti takového záznamu s ohledem na ústavněprávní limity. Střet uvedených principů nelze ovšem řešit v obecné rovině, nýbrž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a použít tzv. testu proporcionality skládajícího se ze tří kroků, ne vždy ovšem s ohledem na specifika případu stejně významných. Jde o zkoumání vhodnosti a potřebnosti konkrétního opatření a dále proporcionality v užším smyslu, tj. právě přiměřenosti opatření s ohledem na zamýšlený cíl. Jinak vyjádřeno, základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně o zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů.

(…) Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obdobné závěry nakonec vyplývají (nejen pro trestní řízení) také z ust. § 88 o. z. o bezúplatné zákonné licenci úřední. Toto zákonné stanovení způsobu poměřování konkurujících si subjektivních práv v zásadě umožňuje, aby podobizny a záznamy pořízené soukromě byly bez svolení dotyčného použity jako důkazní prostředky pro účely soudních nebo správních řízení, děje-li se tak za účelem ochrany či jiného uplatnění soukromých práv a zájmů jiných osob v těchto řízeních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018). Nelze tedy vyloučit např. použití důkazu záznamem schůzky, rozhovoru, telefonního hovoru bez svolení druhé osoby apod. Nemusí se navíc nutně jednat přímo o vlastní práva či zájmy osoby, která podobiznu či záznam pořídila, děje-li se tak za účelem výkonu a ochrany soukromých práv jiného. Použití tohoto omezení je však nutné podle konkrétních okolností posoudit podle aplikačního pravidla obsaženého v ust. § 90 o. z., které stanoví, že zákonný důvod k použití – mimo jiné – zvukového záznamu nesmí být v nepřiměřeném rozporu s oprávněnými zájmy člověka. To platí zvláště za situace, kdy by použitím záznamu mohlo dojít k zásahu do takových přirozených práv člověka, která nejsou omezitelná obyčejnými zákony, nýbrž pouze na základě imanentních ústavních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného, jako kupř. u cti a vážnosti člověka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). V takovém případě je pak nutné i zde podle konkrétních okolností uvážit, zda při střetu ústavního práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) a přirozených osobnostních práv není dána bezdůvodně přednost jednomu právu před právem druhým. A to kupř. i s ohledem na to, zda se v řízení jedná vzhledem k okolnostem o jediný reálně možný důkaz [viz P. Tůma: § 88 (Bezúplatná zákonná licence úřední), in Občanský zákoník I. Obecná část. § 1-654, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 533].

(…) Z pohledu shora naznačených východisek má Nejvyšší soud za to, že v dané věci není podstatné a rozhodující, zda byl poškozenou vysloven souhlas s pořízením předmětné nahrávky, když tato navíc v řízení ani náznakem nenaznačila, že by s pořízením nahrávky nesouhlasila. Navíc lze mít za to, že pokud by byla poškozená tzv. dopředu upozorněna svědkyní M., že se rozhovor bude nahrávat, tak by pořízená audionahrávka jistým způsobem ztratila autentičnost. Nejvyšší soud následně po zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předmětnou nahrávkou nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do soukromí osoby poškozené a už vůbec do práva na soukromí dovolatelů, když tito nebyli na pořízené audionahrávce vůbec zachyceni, takže k zásahu do jejich soukromí nedošlo. Pořízená nahrávka se týkala výlučně poškozené, když svědkyně M. pouze zaznamenala nastalou situaci, tedy rozhovor mezi ní a její babičkou, tedy poškozenou. Při posuzování zásahu do osobnostních práv poškozené nelze skutečně pominout, že poškozená již v té době byla osobou výrazně vysokého věku, docházelo u ní k určitému omezení jejích duševních schopností souvisejících právě s jejím věkem a zdravotním stavem, ale i určitou rodinnou (smrt dlouholetého životního partnera), ale i společenskou situací (omezení sociálních kontaktů v důsledku pandemie covid-19), takže bylo možné i logicky předpokládat, že nelze vyloučit, že v budoucnu již poškozená nebude schopna souvisle a přesně vypovídat, ale zejména objasnit určité okolnosti celé věci (např. právě z důvodu zhoršení zdravotního stavu, odstupu času apod.). Proporcionalitu případného porušení práva na soukromí u poškozené bylo také třeba hodnotit v kontextu toho, že důkaz v podobě pořízeného zvukového záznamu nestojí v posuzované věci osamocen a není ani jediný v rámci hodnocení otázky viny obviněných, když soudy měly k dispozici i další důkazy, které právě hodnotily v kontextu s tímto pořízeným audiozáznamem.“

Závěr

Tento příspěvek měl za cíl komplexním způsobem shrnout stávající právní pohled na problematiku použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení, a to včetně recentní judikatury v této oblasti existující.

Zjednodušeně lze přitom uzavřít, že tak, jak bylo v textu příspěvku blíženo rozvedeno, je výše uvedenou otázku třeba posuzovat vždy ad hoc, přitom velmi citlivě, přičemž do úvahy je při jejím řešení zapotřebí brát zejména následující specifická kritéria, která vyplývají z dříve uvedených rozhodnutí soudů, tedy:

1. zda se jedná o samostatně stojící důkaz v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici i jiné důkazy;
2. zda byla zaznamenána soukromá, či veřejná událost;
3. zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti;
4. povaha konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání, a význam zájmu, který je chráněn skutkovou podstatou trestného činu;
5. zda byl záznam pořízen bez souhlasu, nebo se souhlasem nahrávané osoby;
6. zda byl provedením záznamu sledován legitimní cíl, nebo jím byl sledován cíl jiný;
7. zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel, nebo byl zneužit;
8. zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zda zachycuje i jiné soukromé události.

Až po pečlivém zvážení všech shora uvedených kritérií lze učinit bezpečný závěr o použitelnosti toho kterého soukromého záznamu jako důkazu v konkrétním trestním řízení; v konečném důsledku bude přitom toto náležet vždy soudu.

 

JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., působí jako advokátka a současně na Katedře trestního práva Policejní akademie ČR v Praze.

JUDr. Petra Zaoralová, Ph.D., působí jako advokátka v Praze.

---

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008.

[2] Následující text tohoto příspěvku vychází převážnou měrou z monografie P. Zaoralové Procesní použitelnost důkazů v trestním řízení a její meze, Leges, Praha 2018, 320 stran.

[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.

[4] Rozsudky ESLP ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemsku, č. 39339/98, či ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03.

[5] Rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007.

[7] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009.

[9] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009.

[11] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 14 To 379/2008.

[12] J. Nejedlý: Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2013, str. 78.

[13] Rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1998 ve věci Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84.

[14] Rozsudek ESLP ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, č. 5935/02.

[15] Srov. např. rozsudky ESLP ze dne 25. 9. 2001 ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, či ze dne 5. 11. 2002 ve věci Allan proti Spojenému království, č. 48539/99.

[16] Op. cit. sub 12, str. 96.

[17] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09.

[18] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, a ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009. Srov. též rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1998 ve věci Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84.

[19] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09.

[20] Tamtéž.

[21] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.

[22] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007.

[23] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09.

[24] Tamtéž.

[25] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009.

[26] Srov. argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, kde soud přípustnost zvukové nahrávky jako důkazu opírá o skutečnost, že soud měl k dispozici hned několik jiných stěžejních důkazů (svědeckých výpovědí); k relevanci zvukové nahrávky toliko jako podpůrného důkazu v trestním řízení srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/04.

[27] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01.

[28] Nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11.

[29] Velmi zajímavé je v tomto ohledu odlišné stanovisko soudkyně E. Wagnerové ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 30/10. Publikováno pod č. 439/2010 Sb.

[30] K tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06.

[31] B. Repík: Lidská práva a závažné formy kriminality, Trestněprávní revue č. 10/2006, str. 288. Srov. též názor ESLP vyslovený v rozsudku ze dne 6. 9. 1987 ve věci Klass a další proti Německu, č. 5029/7.

[32] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1224/2004.

[33] Op. cit. sub 32.

[34] K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009: „S ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu lze za důkaz použitelný v trestním řízení pokládat též obsah obrazového záznamu z kamerového systému, který poškozený nainstaloval za účelem zjištění identity osoby poškozující jeho majetek (např. jeho obydlí, jeho automobil). V takovém případě zpravidla nepředstavuje jednání poškozeného nepřípustný zásah do soukromí zaznamenané osoby, který by znamenal neúčinnost takového důkazu, i když instalaci záznamového zařízení a jeho provoz neoznámil Úřadu pro ochranu osobních údajů podle ust. § 16 odst. 1, 2 zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat i s přihlédnutím k právu na soukromí zakotvenému v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“

[35] T. Gřivna: K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu, Státní zastupitelství č. 5/2013, str. 11.

[36] P. Zaoralová: Použitelnost soukromých zvukových a obrazových záznamů jako důkazu v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 11/2017, str. 31,

[37] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009.

[38] K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 14 To 379/2008.

[39] K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017: „(…) Nejprve je nutné konstatovat, že předmětný záznam hovoru mezi obviněným a poškozenou nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení, a nejedná se tak o odposlech ani o záznam telekomunikačního provozu, na nějž je třeba aplikovat postup ve smyslu ust. § 88 a 88a tr. řádu. Nalézací soud ke zjištění jeho validity přibral několik znalců. Znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, potvrdily, že mluvčí na nahrávce je poškozená. Ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, pak soud zjistil, že nahrávka s ohledem na kmitočtový rozsah záznamu nebyla pořízena na mobilní telefon Samsung Galaxy poškozené, jak sama tvrdila, což však nebrání jeho provedení jako důkazu, když sám svědek J. jako tehdejší milenec poškozené jeho pořízení potvrdil, přičemž záznam hovoru přehrál do svého mobilního telefonu, který pak poskytl policejnímu orgánu. Znalec z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, Ing. J. B., uvedl, že opakovaným přehráváním digitálního záznamu nedochází k jeho změnám a že pravděpodobnost manipulace se střihem a dodatečným vkládáním jiných zvuků je velmi malá s ohledem na konstantní hluk na pozadí, přičemž úpravu filtrováním nebo změnou hlasitosti nelze vyloučit. Změny v předmětném audiozáznamu však nebyly zjištěny. Na jasně slyšitelné výhrůžky ze strany obviněného zachycené na záznamu tedy kvalita jeho pořízení nemá žádný vliv, což nalézací soud podrobně vysvětluje na str. 16 napadeného rozsudku. Je zřejmé, že tento důkaz nestojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, protože soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které uvedený důkaz podporují a jsou s ním ve shodě (…).“