Michal Vaško – VYDAVATEĽSTVO, Prešov 2022, 605 stran.

Jeden z předních historiků slovenské advokacie a pravidelný referent na každoroční konferenci o historii advokacie, košický advokát JUDr. Rudolf Manik, PhD., MBA, MHA, předkládá nejen advokátské obci a zájemcům o dějiny advokacie další svoji zajímavou publikaci, věnovanou tentokrát interním předpisům – dnes bychom řekli stavovským předpi­sům – z období tzv. socialistické advokacie. Ačkoliv výběr pramenů je zaměřen na advokacii na Slovensku, zejména pro období do roku 1968, tedy za dobu, kdy byla Československá socialistická republika unitárním státem, se jedná o dokumenty, které se váží i k dějinám advokacie v českých zemích.

V úvodu Rudolf Manik připomněl, že „pre tých niekoľko desiatok doposiaľ žijúcich advokátov, advokátskych koncipientov a advokátskych čakateľov, pamätajúcich si výkon svojho povolania v dobe neslobody, môže byť pripomenutie časov dávno minulých reminiscenciou na neľahké zastupovanie klientov spred novembra 1989“. Zatímco pro tuto zmiňovanou generaci soubor textů může být připomenutím paměti, pro mladší generace se již jedná o historické prameny, s jejichž aplikací nepřišly ve své praxi do styku.

Rozsáhlá kniha začíná přehledem usnesení Ústředí slovenské advokacie platných k 31. březnu 1989, vydaných „len pre vnútornú potrebu Ústredia slovenskej advokácie“. Tento přehled je zároveň obsahem anotované sbírky, která přináší texty celkem 61 usnesení Ústředí československé advokacie ze starší a Ústředí slovenské advokacie z novější doby, jeden pokyn Ústředí československé advokacie a čtyři opatření výborů příslušných Ústředí. Tyto předpisy jsou podle obsahu rozděleny do skupin podle toho, zda upravují kádrový úsek, mezinárodní úsek, úsek právní pomoci a výchovy, úsek řízení, úsek kontroly a ekonomický úsek.

Z usnesení upravujících kádrový úsek na čtenáře dýchne hned z úvodu usnesení č. 1/1967 výboru Ústředí československé advokacie ze dne 18. ledna 1967 o kádrové práci, kádrové, osobní a prvotní evidenci, duch dobové ideologie a frazeologie:

„Úspěšné plnění náročných úkolů advokacie při budování vyspělé socialistické společnosti do značné míry závisí na správném výběru a rozmisťování pracovníků advokacie a na jejich výchově, zaměřené k prohlubování politické vyspělosti a odborného vzdělání. Správné provádění kádrové politiky je jednou ze základních součástí veškeré řídící činnosti,“ uvádí se zde a následuje odkaz na usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa o kádrové práci.

Z usnesení zařazených do první části stojí pak za pozornost i uznesenie Ústredia slovenskej advokácie z 28. apríla 1976 č. 1/1976, kárny poriadok, které vedle jiného usnesení o komplexním hodnocení kádrů v advokacii působí jako běžný procesní předpis pro dvojinstanční kárné řízení.

„Pri posudzovaní oddanosti socialistickému zriadeniu ČSSR patrí medzi základné kritériá posúdenie: triednosociálny pôvod, prostredie v ktorom uchádzač vyrastal, angažovanosť rodičov prípadne súrodencov v prospech budovania socializmu, členstvo a aktivita v KSČ, SZM, ROH, ZČSSP, SZŽ, JSP, SZPB, prípadne v ďalších organizáciách NF,“ podává se z čl. 2 uznesenia výboru Ústredia slovenskej advokácie zo 7. februára 1989, č. 1/1989, o predpokladoch pre prijatie za advokátskeho koncipienta. V této souvislosti si nelze odpustit poznámku, že pro dnešního advokátního koncipienta se v řadě případů jedná o nesrozumitelné zkratky, natožpak aby se nyní přihlíželo k tomu, zda je koncipient angažován ve Svazu československo-sovětského přátelství (slovenská zkratka ZČSSP).

Pozornému čtenáři kromě jiného přináší soubor dokumentů i jména funkcionářů československé a slovenské advokacie, kteří shromážděná usnesení, platná ještě krátce před listopadem 1989, podepsali: předseda Ústředí československé advokacie Zdeněk Hrazdira, místopředsedové Ústředí československé advokacie Vladislav Vrba a Jiří Melichar, předsedové Ústředí slovenské advokacie Vojtech Telek, Štefan Ozimý a Anton Blaha.

Lze konečně říci, že z Manikovy publikace si může čtenář učinit obraz, jak si chod advokacie představovali či jak ji vůči stranickým a státním orgánům prezentovali ti, kteří stáli v jejím čele, na straně druhé je však nutné vzít v úvahu, že řada těchto usnesení nebyla v praxi dodržována a mnohé ideologicky zaměřené pasáže fakticky zůstaly pouze na papíře. Nelze též přehlédnout autorem v úvodu zmiňovaný údaj, že na Slovensku působilo v roce 1961 144 advokátů, k čemuž je možné dodat, že tento počet se do roku 1989 výrazně nezměnil, takže – obrazně řečeno – před listopadem 1989 platné interní předpisy měly přibližně čtyřnásobný počet stran ve vztahu k počtu tehdejších slovenských advokátů…

Vydání dnes naštěstí již dávno zrušených předpisů má několikerý význam, jednoznačně však převažuje varování, jak dalece až lze v totalitním režimu zbavit advokacii nezávislosti, která se v současné době jeví jako zcela samozřejmý atribut tohoto, pro ochranu demokracie, právního státu, lidských a základních práv předurčeného noblesního povolání. I jen z tohoto důvodu lze práci Rudolfa Manika ocenit a zájemci nejen o historii advokacie ji vřele doporučit.

JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., advokát, právní historik, děkan Fakulty právnické ZČU v Plzni