Žijeme v mediálním světě. Dokonce do té míry, že pokud nějaká věc, událost či osoba nemá svůj otisk ve světě virtuálním, pro určitou část populace prostě neexistuje. To mi úplně v pořádku nepřipadá, protože mám stále ještě dojem, že virtuální steak je ve stejné kategorii jako vyprávěný oběd a toho se nikdo nenají. Také mi vadí, pokud někdo vážně prohlásí, že odborník, který nemá vlastní webové stránky, je bezvýznamný. V reálném světě to totiž většinou není pravda.

S pravdou je to v mediální sféře a na sociálních sítích také trochu specifické. Většina uživatelů se pohybuje a vyjadřuje pod „nickem“, tedy přezdívkou, takže přesně řečeno anonymně. Tento fakt způsobuje, že se každý anonymní uživatel může beztrestně vyjadřovat ke všemu, a to bez ohledu na to, že o diskutovaném problému neví zhola nic, a také bez ohledu na to, k jakým vulgaritám či obscénnostem se přitom uchýlí.

Účastníci této pseudodiskuse pak nerozlišují mezi skutečností, názorem a vědomou lží. Skutečností se vlastně nikdo nezabývá – zdá se, že je to jakýsi relikt z předmediální éry. Nikoho vlastně nezajímá, jak se věci mají, ale jak to na sociální síti vypadá. Názor je něco jiného – není to skutečnost, ale moje interpretace toho, co považuji za skutečnost, racionálně zdůvodněná a srozumitelná, někdy originální, vždy však velmi subjektivní. Vědomá lež je pak něco, o čem vím, že je to lež, ale formuluji to jako názor a tvářím se, že je to skutečnost. A je mi to jedno. Pokud to ještě činíte anonymně, na některé to působí dokonce věrohodněji, protože působíte jako někdo informovaný, kdo skrývá svou totožnost, aby neměl potíže. Vypadá to vše jako hra, ale důsledky jsou decimující. Pokud totiž v konkurenci takovéto platformy někdo vystupuje zdvořile, pod svým jménem a nikoho přitom agresivně neuráží a překročí přitom rozsah tweetu, ztrácí pozornost většiny diváků a posluchačů a působí bezbarvě a neschopně. Škoda. Snad dospějeme k poznání, že je lépe posuzovat ty, které vybíráme pro místa pro nás všechny důležitá, podle jejich schopností a osobní integrity, a nikoliv podle toho, kdo dál doplivne.

Jako advokáta mne ze všeho nejvíce trápí usilovná snaha relativizovat právo. Není to nic nového, jen se obávám, že obcházení a porušování práva se toleruje s takovou lehkostí a beze studu. Právo není zastaralý nástroj k trestání poddaných a utužování poslušnosti občanů hrůzou, a proto jej nemusíme ohýbat a ignorovat. Právo má chránit spravedlivé a oprávněné a udržovat společnost v přiměřeném bezpečí. Advokáti jsou v justičním procesu podstatnou součástí systému, nikoliv narušitelem a škůdcem – a pokud je bezpráví nemoc, patří advokáti do lékařského týmu, a nikoliv mezi bacilonosiče. Pokud nás právo přestane chránit a bude jen nástrojem v ruce toho, komu se hodí, tak si pravděpodobně už ani nezapostujete a napotweetujete. Zkuste si na to někdy vzpomenout.

JUDr. MARTIN MAISNER, Ph.D., MCIArb., místopředseda ČAK