Cílem tohoto textu je rozbor druhé věty § 509 občanského zákoníku za účelem zjištění, co se rozumí pod požadavkem „provozní souvislosti“ staveb a technických zařízení se samotnou liniovou stavbou, a kdy – navzdory splnění předpokladu provozní souvislosti – nebude stavba či technické zařízení součástí liniové stavby.

Dle § 509 o. z.[1] „Liniové stavby, zejména vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí linio­vých staveb jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.“

Po přiblížení dosavadních názorů publikovaných v literatuře a judikatuře představíme vlastní obecné řešení problému. Následovat bude zamyšlení nad tím, zda jde v případě druhé věty § 509 skutečně o věcně nové řešení, či zda bylo možné (resp. nutné) aplikovat danou konstrukci – byť bez výslovného zákonného podkladu – i před 1. 1. 2014. Dle našeho názoru tomu tak bylo; příslušné závěry budeme demonstrovat na příkladu tzv. předávací stanice, která vytváří určitý „předěl“ mezi tzv. primárním rozvodem a tzv. sekundárními rozvody v rámci rozvodného tepelného zařízení.

Dosavadní názory na požadavek „provozní souvislosti“ publikované v literatuře a judikatuře

Publikovaná literatura k § 509 se danému problému věnuje pouze velmi okrajově, popř. se mu nevěnuje vůbec. Autoři se v podstatě jen omezují – bez jakékoli bližší argumentace – na uvedení demonstrativních výčtů případů, kdy určitá stavba, resp. technické zařízení, je dle jejich názoru součástí liniové stavby. Zpravidla se přitom uvádějí tyto entity: trafostanice, vodojemy, rozvaděče, jímky, komunikační zařízení.[2] Bližší obecný rozbor daného problému však zcela absentuje. V žádném z publikovaných děl proto nenacházíme úvahu nad tím, co znamená ona „provozní souvislost“ a za jakých předpokladů může dojít k vyvrácení zákonné domněnky.

Ani důvodová zpráva k § 509 neposkytuje dostatečné vodítko, neboť o daném aspektu neobsahuje žádnou zmínku. Shodně tak důvodová zpráva k novele občanského zákoníku č. 460/2016 Sb., která v § 509 mj. nahradila původní pojem inženýrské sítě novým pojmem liniové stavby, nemá k dané změně ani slovo.

Judikatura vysokých soudů – pokud je nám známo – se daným problémem v obecné rovině dosud nezabývala. V dalším textu (v bodě Odraz uvedených závěrů v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu) však bude poukázáno na starší judikaturu Nejvyššího soudu přijatou ještě v poměrech právní úpravy účinné před 1. 1. 2014, která se tohoto tématu v určitém ohledu dotkla. Vzhledem k tomu však, že tehdejší občanský zákoník neměl žádnou úpravu podobnou dnešnímu § 509, je logické, že dobová judikatura neměla možnost se vyjádřit ke konkrétnímu specifickému pravidlu. Přesto se však domníváme, že obecné principy, podle nichž je třeba daný problém řešit, jsou v zásadě shodné jak v poměrech právní úpravy účinné před 1. 1. 2014, tak v poměrech platného práva.

Vlastní řešení 

Zopakujme, že dle druhé věty § 509 se má za to, že „součástí linio­vých staveb jsou i stavby“ (takovou stavbu budeme dále označovat jako stavbu vedlejší) a „technická zařízení, která s nimi provozně souvisí“; co je dále uvedeno o vedlejší stavbě, platí mutatis mutandis i pro technická zařízení. Je patrné, že součást liniové stavby je zde chápána jakožto součást věci ve smyslu § 505 a násl. Tento závěr plyne nejen z formálně systematického zařazení úpravy, nýbrž i z jejího smyslu a účelu.[3] Stejně tak je zjevné, že pojem „vedlejší stavby“ je zde chápán ve smyslu občanskoprávním.[4]

Závěr, že provozně související stavby tvoří součást liniové stavby, je vyjádřen prostřednictvím vyvratitelné domněnky.[5] Jde tak o pochybnostní pravidlo, které preferuje – a dodejme, že rozumně – řešení spočívající v zachování právní jednoty všech těch entit, které spolu vytvářejí určitý funkční celek (zde v podobě provozní souvislosti). Z použití vyvratitelné domněnky je však patrné, že zákonodárce počítá i s případy, kdy vedlejší stavba nemá tvořit součást liniové stavby, a to navzdory faktu její provozní souvislosti s liniovou stavbou.

Je samozřejmé, že úprava v kodexu se použije pouze tehdy, není-li zde jiná (speciální) úprava s odlišným řešením (existencí této úpravy je domněnka vyvrácena, resp. – správněji řečeno – ani nemůže začít působit). Tohoto faktu si všímá i komentářová literatura.[6]

S ohledem na text obsažený v bodu Aplikace závěrů na příkladu předávací stanice je vhodné již na tomto místě poukázat na legislativní vývoj týkající se právní povahy tzv. předávací stanice (k popisu předávací stanice viz podrobněji sub Aplikace závěrů na příkladu předávací stanice). Věcněprávní režim této entity nebyl v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), původně vůbec speciálně řešen; zodpovězení této otázky tak muselo vycházet z aplikace obecných pravidel o věci a její součásti (popř. příslušenství) obsažených v občanském zákoníku, popř. – a to dokonce prioritně – z analogické aplikace jiných právních předpisů, jež obsahovaly výslovnou regulaci typově shodných situací. Následně však došlo k novelizaci energetického zákona, když zákon č. 165/2012 Sb. (konkrétně jeho § 57) začlenil do textu energetického zákona s účinností od 30. 5. 2012 novou úpravu, dle níž se pro účely energetického zákona v teplárenství rozumí „předávací stanicí zařízení pro přeměnu parametrů tepelné energie pro potřeby jednoho nebo více objektů; předávací stanice je samostatnou věcí a není součástí budovy, ve které je umístěna“ [§ 2 odst. 2 písm. c) bod 10 energetického zákona].

Vraťme se nyní k § 509 o. z. Podmínkou nastoupení vyvratitelné domněnky, že vedlejší stavba je součástí liniové stavby, je existence provozní souvislosti vedlejší stavby s liniovou stavbou. Předně uveďme, že provozní souvislostí se zde nemyslí souvislost subjektová. Nejde tedy o to, zda jsou liniová stavba a vedlejší stavby fakticky provozovány tímtéž provozovatelem, popř. více různými provozovateli, popř. dokonce o to, zda příslušné (veřejnoprávní) předpisy vůbec dovolují provozovat liniovou stavbu včetně veškerých vedlejších staveb pouze jedním provozovatelem, popř. zda dovolují, aby liniová stavba (její různé části), resp. různé vedlejší stavby, byly provozovány více provozovateli.

Provozní souvislostí se v režimu daného pravidla míní souvislost funkční. Funkční souvislost bude zpravidla důsledkem vzájemného fyzického (konstrukčního, stavebního) propojení liniové stavby a stavby vedlejší, popř. důsledkem jejich prostorové blízkosti. Je patrné, že z fyzického propojení (prostorové blízkosti) více entit je často možné usuzovat i na jejich funkční spojitost (společný účel). Koukal však správně upozorňuje na to, že provozní (funkční) souvislost vedlejší stavby nemusí plynout pouze z jejího fyzického spojení s liniovou stavbou;[7] obecně zřejmě nelze zcela vyloučit případy, kdy taková funkční spojitost bude zachována i tehdy, je-li vedlejší stavba umístěna zcela mimo rámec vlastní liniové stavby (tedy není zde žádné fyzické propojení obou entit, popř. prostorová blízkost). V tomto případě se však domněnka zpravidla neuplatní, a tedy vedlejší stavba nebude součástí liniové stavby, nýbrž bude mít povahu samostatné věci, popř. součásti jiné věci než liniové stavby.[8] Nicméně zřejmě nelze zcela vyloučit ani situace, kdy určitá vedlejší stavba bude součástí liniové stavby bez ohledu na svoji fyzickou samostatnost, resp. absenci prostorové blízkosti k liniové stavbě. V takových případech však musí být požadavek provozní souvislosti (společného účelu) naplněn v mimořádně intenzivní míře (půjde o situace, kdy bez vedlejší stavby – byť fyzicky samostatné a prostorově vzdálené – by liniová stavba jako taková nemohla vůbec fungovat).[9]

Opačně si lze představit i případy, kdy bez ohledu na vzájemné fyzické spojení (třebas i velmi pevné a stálé) vedlejší stavby s liniovou stavbou zde nebude dána žádná jejich provozní (funkční) souvislost. Jako příklad[10] lze uvést nadzemní plynovodní potrubí, na jehož vnější straně bude pevně (nerozlučně) a trvale uchyceno určité zařízení, které však má zcela samostatnou funkci, nezávislou na plynovodu samotném, resp. na jeho funkci (např. zde bude uchycena výstražná siréna); plynovodní potrubí tak bude sloužit prakticky jen jako „nosič“ („držák“) uchyceného zařízení.

Všechny dosud uváděné situace představovaly relativně „jednoduchá“ řešení. Jako nejspornější se tak jeví být případy, kdy ve­dlejší stavba je jednak fyzicky spojena s liniovou stavbou (resp. existuje zde jejich prostorová blízkost) a současně zde existuje i provozní (funkční) souvislost mezi nimi, avšak vedlejší stavba přesto nebude tvořit součást liniové stavby (a bude tedy vyvrácena domněnka upravená ve druhé větě § 509). Zákonodárce takový závěr zcela jednoznačně aprobuje, když bez ohledu na fakt provozní souvislosti obou entit umožňuje vyvrácení domněnky o vedlejší stavbě jako součásti stavby liniové. Je tedy patrné, že v rámci kategorie provozní souvislosti je třeba dále diferencovat. Přitom je nutné nalézt takovou dělicí linii mezi jednotlivými případy, která bude v praxi relativně jednoduše rozpoznatelná, a která tedy bude představovat funkční řešení.

Dle našeho názoru se řešení popsaných situací nachází v porovnání funkce (účelu) liniové stavby a funkce (účelu) vedlejší stavby. Bude-li hlavní (popř. alespoň převážná) funkce vedlejší stavby v zásadě identická s funkcí liniové stavby, má vedlejší stavba tvořit součást stavby liniové. V opačném případě dochází k vyvrácení domněnky a vedlejší stavba je buďto samostatnou věcí, popř. součástí jiné věci než liniové stavby. Shodná funkce (účel) vedlejší stavby zde bude tehdy, má-li vedlejší stavba pouze napomáhat (podporovat, usnadňovat) naplňování hlavního účelu liniové stavby. Pokud však vedlejší stavba plní zcela (či alespoň převážně) jinou funkci než liniová stavba – byť je s liniovou stavbou fyzicky propojena a vytváří s ní i určitý technologický (provozní) celek –, není důvod, aby právně tvořila její součást.

Pro lepší pochopení je vhodné uvést některé příklady. Teplárna nemůže být součástí sítí dálkového vytápění, tj. součástí rozvodného horkovodního (resp. teplovodního) potrubí, jímž je teplonosná látka dopravována z teplárny ke koncovému zákazníkovi. Byť zde existuje jasná provozní souvislost mezi teplárnou a sítí dálkového vytápění (rozvodným potrubím) – rozvodné potrubí technologicky „navazuje“ na teplárnu – je patrné, že zatímco funkcí rozvodného potrubí jakožto liniové stavby je dodávka teplonosné látky, funkcí teplárny je výroba této látky. Tentýž závěr platí např. pro elektrárnu a rozvody elektrické energie.

Stejně tak čistírna odpadních vod nemůže být z téhož důvodu součástí stokové sítě (kanalizačního potrubí). I zde je patrná provozní souvislost – čistírna odpadních vod technologicky navazuje na kanalizační soustavu (bez kanalizační soustavy by se znečištěná voda do čistírny vůbec nedostala). Zatímco však účelem kanalizační soustavy je odvod znečištěné vody z různých zdrojů (domácnosti, výrobní kapacity apod.), účelem čistírny je vyčištění takové vody.

Naopak příkladem vedlejší stavby, která provozně souvisí s liniovou stavbou a je její součástí, může být vodojem. Jeho účelem je vyrovnání rozdílů mezi přítoky z vodního zdroje a odběry spotřebitelů a zajištění potřebného tlaku na vodovodní síti.[11] Je tedy zjevné, že hlavní účel vodojemu pouze napomáhá uskutečnění účelu samotné liniové stavby, tj. vodovodu (tímto účelem je přeprava vody od dodavatele ke koncovému zákazníkovi); vodojem tedy nemění parametry přepravované látky, resp. nemá jiný účel, který by byl zásadně odlišný od účelu samotného vodovodního potrubí.

Odraz uvedených závěrů v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu

Ust. § 509 se stalo součástí českého právního řádu s účinností od 1. 1. 2014. Do té doby žádná obdobná norma takto obecného charakteru v našem právu neexistovala. Bylo však možné setkat se s dílčími řešeními přijatými pro účely různých právních předpisů, zejm. v oblasti regulace provozování vodovodů a kanalizací a v oblasti „energetického práva“.

Tento fakt reflektovala i judikatura vysokých soudů. Jmenovat lze např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, v němž byla řešena věcněprávní povaha vodovodu, resp. jednotlivých entit, které ve svém souhrnu vytvářejí vodovod, a to s těmito závěry: „Vodovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje hromadnou věc, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenských objektů; zákon zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka vodovodního řadu a vlastníka vodárenských objektů. Jestliže zákon č. 274/2001 Sb. počítá s tím, že vlastníky vodovodního řadu a vodárenských objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že vodovodní řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i vodárenské objekty. Proto samotná okolnost, že na vodovodní řad jsou připojeny vodárenské objekty, nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že vodovodní řad by představoval věc hlavní a vodárenské objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost“ (tučně zvýraznili aut.).

Uvedené závěry – jimž nelze nic vytknout – opřel Nejvyšší soud o zákon o vodovodech a kanalizacích, který výslovně upravuje věcněprávní režim jednotlivých entit vytvářejících ve svém souhrnu vodovod. Otázkou však je, zda by závěry měly být jiné v případě, kdy by zde absentovalo výslovné řešení obsažené v daném zákoně. Stejně tak se lze ptát, zda výslovná úprava v zákoně o vodovodech a kanalizacích měla (či dosud má) představovat specifické řešení použitelné pouze na vodovody (popř. kanalizace), tedy řešení nepřenositelné na jiné typově podobné entity (jejichž věcněprávní povaha nebyla jinými právními předpisy výslovně řešena), nebo naopak zda bylo (resp. je) možné aplikovat tuto regulaci analogicky i na jiné, typově podobné případy. Dále se budeme věnovat posouzení věcněprávního režimu tzv. předávací stanice.

Aplikace závěrů na příkladu předávací stanice

Bylo uvedeno (sub kapitola Vlastní řešení), že věcněprávní režim předávací stanice původně nebyl v energetickém zákoně výslovně vůbec řešen; zodpovězení této otázky tak muselo vycházet z aplikace obecných pravidel o věci a její součásti (popř. příslušenství) obsažených v občanském zákoníku, popř. – a to dokonce prioritně – z analogické aplikace jiných právních předpisů, jež obsahovaly výslovnou regulaci typově shodných situací.

Následně však došlo k novelizaci energetického zákona, když zákon č. 165/2012 Sb. (konkrétně jeho § 57) začlenil do textu energetického zákona s účinností od 30. 5. 2012 novou úpravu, dle níž se pro účely energetického zákona v teplárenství rozumí „předávací stanicí zařízení pro přeměnu parametrů tepelné energie pro potřeby jednoho nebo více objektů; předávací stanice je samostatnou věcí a není součástí budovy, ve které je umístěna“ [§ 2 odst. 2 písm. c) bod 10 energetického zákona]. Uvedenou novelu však dle našeho názoru nelze chápat apriorně jakožto změnu dosavadního opačného stavu, tedy stavu, kdy předávací stanice tvořily součást určité jiné věci – např. liniové stavby (tj. primárního, resp. sekundárního, okruhu – k jejich vymezení viz dále), popř. součást celého rozvodného tepelného zařízení.[12] Novela měla sloužit spíše k odstranění pochybností, které do té doby zřejmě panovaly, a založit podobné výslovné řešení, jako je tomu v již uváděném zákoně o vodovodech a kanalizacích, který odděluje určité úseky vodovodu (kanalizace) a prohlašuje je za samostatné věci v právním smyslu.

Předávací stanice – jakožto jedna ze složek rozvodného tepelného zařízení (tj. zařízení, jímž se rozvádí teplonosná látka) – má specifické účely, jimiž jsou jednak tlakové oddělení primárního (horkovodního) rozvodu (okruhu) od sekundárního (teplovodního) rozvodu (okruhu), jednak úprava parametrů teplonosné látky – zde konkrétně snížení teploty teplonosné látky za účelem její další distribuce koncovým odběratelům (zákazníkům), a konečně předání teplonosné látky z primárního rozvodu do sekundárního rozvodu. Stručně řečeno, parametry teplonosné látky z primárního rozvodu není možné použít pro přímé vytápění jednotlivých objektů (resp. dodávku teplé užitkové vody) bez toho, aniž by byly předem transformovány. Z tohoto důvodu jsou nutné předávací stanice, které připraví topnou vodu pro potřeby vytápění napojených objektů (resp. pro dodávky tepelné energie pro jiné účely); takto transformovaná teplonosná látka je z předávacích stanic dále dopravována prostřednictvím sekundárních rozvodů koncovým zákazníkům. Předávací stanice tedy není jen jakýmsi „prostorem“, jímž by teplonosná látka pouze volně procházela z primárního rozvodu do sekundárního rozvodu, nýbrž plní v tomto ohledu zcela specifickou funkci.

Oproti tomu účelem primární i sekundární části rozvodu není změna parametrů teplonosné látky, nýbrž její (pouhá) přeprava z jednoho místa na druhé. Funkce předávací stanice je tedy zásadně odlišná od funkce primární a sekundární části rozvodu, bez ohledu na fakt existence velmi pevného fyzického spojení primárního rozvodu s předávací stanicí na jedné straně a předávací stanice se sekundárními rozvody na straně druhé.

Pokud jde o věcněprávní režim primárního okruhu a sekundárního okruhu, lze konstatovat, že každý z obou okruhů splňuje definiční znaky liniové stavby; jde o takovou stavbu z hlediska občanskoprávního, u níž jeden rozměr výrazně převládá nad jiným rozměrem (sc. délka nad šířkou). Jak primární, tak i sekundární okruh tedy představují samostatné věci v právním smyslu. Povaha primárního a sekundárního okruhu jakožto samostatných věcí je odůvodněna mj. jejich vzájemnou funkční nezávislostí. Primární okruh může fungovat bez ohledu na to, zda je na něj napojen určitý sekundární okruh, resp. bez ohledu na to, o kolik takových sekundárních okruhů se jedná. Napojení dalších (nových) sekundárních okruhů na primární okruh nemá jakýkoli vliv na funkci primárního okruhu; ta je stále stejná. Stejně tak odpojení některých stávajících sekundárních okruhů od primárního okruhu nemá žádný vliv na jeho funkci. Lze konstatovat, že sekundární okruh zde vlastně působí podobně jako „prodloužená přípojka“ vodovodního či kanalizačního potrubí.

Jsou-li tedy jak primární, tak i sekundární okruh samostatnými věcmi v právním smyslu a předávací stanice má specifickou (odlišnou) funkci ve srovnání s primárním i sekundárním okruhem, lze zaujmout závěr o samostatné věcněprávní povaze předávací stanice.[13] Uvedené řešení je dle našeho názoru nepochybné v poměrech účinné právní úpravy energetického zákona a bylo by nepochybné i v případě absence této zvláštní úpravy při korektní aplikaci § 509. Míníme však, že uvedený závěr je obhajitelný i tehdy, byl-li přijatý v rámci energetického zákona ve znění účinném do uváděné novely č. 165/2012 Sb. V této souvislosti je vhodné kriticky upozornit na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řešilo věcněprávní povahu předávací stanice (resp. celého rozvodného tepelného zařízení) v režimu energetického zákona ve znění před uvedenou novelou č. 165/2012 Sb., jež prohlásila předávací stanici za samostatnou věc.

V usnesení ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021, jímž bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud zaujal závěr (když aproboval názor přijatý odvolacím soudem), že rozvodné tepelné zařízení (tj. primární rozvody, předávací stanice, jakož i sekundární rozvody) představuje ve svém souhrnu jedinou věc v právním smyslu. Z rozhodnutí je vhodné přiblížit alespoň tyto pasáže: „Pro poměry souzené věci je východiskem závěr odvolacího soudu, že rozvodné tepelné zařízení bylo (…) žalovaným žalobkyni pronajato jako jeden vlastnicky jednotný celek jedinou smlouvou s tím, že má být užíváno k zabezpečení dodávek tepla a výroby užitkové vody. Byla tak vyjádřena funkce tohoto zařízení, kterou je dodávání tepla do odběrných míst s tím, že k tomu účelu uvedené zařízení nebude způsobilé, budou-li jeho jednotlivé části vyjmuty. Účelem v dané věci nikdy nebylo provozování jen izolovaných částí zařízení, tedy jen samotné vedení tepla potrubím či jen přeměna horké vody na teplou, ale dovedení tepla a teplé vody odběrateli. Rozvodné tepelné zařízení bylo převzato žalobkyní do užívání jako jeden jediný celek s funkcí dovedení tepla odběratelům“ (tučně zvýraznili aut.).

Uvedený argument je však dle našeho názoru zcela chybný. To, zda strany chápou (klidně i ve vzájemné shodě) v nájemní smlouvě určitou entitu (určitý souhrn entit) jako jeden celek (tj. jako jednu věc v právním smyslu) a pro nájem tohoto celku uzavřou pouze jednu nájemní smlouvu, nevypovídá nic o skutečném věcněprávním režimu takové entity a nezbavuje soud povinnosti autoritativně přezkoumat, jaká je skutečná věcněprávní povaha dané entity. Závěr o věcněprávní povaze určité entity je totiž otázkou objektivního hodnocení, nikoli hodnocení daného stranami smlouvy, resp. představami stran smlouvy o této skutečnosti. Vymezení věcněprávního režimu určité entity (resp. smluvní modifikace takového režimu) tak vůbec není v kompetenci stran právního jednání.

V této souvislosti je vhodné upozornit i na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1674/2022, kde soud řešil typově stejnou situaci (šlo o to, zda věcněprávní režim určité entity může být modifikován odlišným vymezením této otázky v privatizačním projektu). Přitom dospěl k následujícím závěrům: „Součást věci nelze od věci hlavní oddělit pouhým projevem vůle, dokud je totiž součást s věcí hlavní spojena, nemá vůle vlastníka vliv na to, že jde stále o jedinou věc (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, či ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1212/2020). (…) Odvolací soud pochybil, když ve věci předběžnou otázku vlastnického práva žalovaných ke garážím posoudil pouze na základě privatizačního projektu, aniž by se jakkoliv zabýval povahou garáží jako součásti věci, neboť skutečnosti uvedené v privatizačním projektu nezbavují soud povinnosti zabývat se jejich přiléhavostí. Jeho právní posouzení dané předběžné otázky bylo přinejmenším neúplné, a tudíž nesprávné“ (tučně zvýraznili aut.).

Vrátíme-li se k probíranému rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2946/2021, Nejvyšší soud dále pokračuje: „Odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil závěr, že rozvodné tepelné zařízení tak, jak bylo (…) vybudováno a jak jej žalobkyně převzala do užívání na základě (byť neplatné) nájemní smlouvy (…), je zařízením napojeným na centrální zdroj tepla, kdy od tohoto zdroje je teplo (horká voda) dopravováno primárními potrubími do tzv. výměníkových stanic (stanic přeměny tepla), kde je ochlazováno na vodu teplou a dále vedeno tzv. sekundárními vedeními do jednotlivých odběrných míst. Základní funkcí této celé soustavy rozvodného tepelného zařízení vždy bylo dostat – dopravit – teplo ze zdroje (…) k jednotlivým odběrným místům. Jestliže však z tohoto rozvodného zařízení budou odděleny (vyjmuty) jednotlivé části potrubí či výměníkové stanice bez náhrady, pak tuto svou funkci uvedené rozvodné zařízení plnit nebude. Vzal za prokázané, že v případě rozvodného tepelného zařízení jsou stejně důležitá primární vedení, sekundární vedení i výměníkové stanice s tím, že bude-li některá, či všechny části, k nimž žalobkyně uplatňuje vlastnické právo, ze zařízení vyňata, teplo ,se ke koncovým zákazníkům nemůže dostat‘. (…) Na základě těchto východisek učinil odvolací soud závěr, že rozvodné tepelné zařízení (…) je jedinou věcí v právním smyslu, a to věcí ,složenou ze součástí‘ ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., neboť takovému závěru nebrání ani právní úprava obsažená ve speciálních předpisech na úseku teplárenství, jež vlastnické režimy rozvodného tepelného zařízení (a ani jeho pojem) v rozhodné době nijak (na rozdíl např. od úpravy na úseku vodárenství) neupravovaly“ (tučně zvýraznili aut.).

I tento závěr je pochybný. Výše bylo citováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně věcněprávního režimu vodovodu. Uvedený závěr o tom, že vodovod není jedinou věcí v právním smyslu, by však měl být aplikován i na jiné obdobné entity, zejm. na případ rozvodného tepelného zařízení. Podobně jako u rozvodného tepelného zařízení je i u vodovodu hlavní funkcí doprava určité látky – konkrétně vody – ze zdroje k jednotlivým odběrným místům. Jde tedy rovněž o typ rozvodného zařízení, které je složeno z řady jednotlivých částí. Jestliže však budou z tohoto rozvodného zařízení jednotlivé části (přípojky, úpravny vody apod.) odděleny (vyjmuty), pak uvedené rozvodné zařízení (vodovod) svoji funkci ztratí. Nejvyšší soud se však otázkou možné analogické aplikace úpravy právního režimu vodovodů i na samotné rozvodné tepelné zařízení vůbec nezabýval. Tuto situaci „přešel“ lakonickým konstatováním, že „právní úprava obsažená ve speciálních předpisech na úseku teplárenství (…) vlastnické režimy rozvodného tepelného zařízení (…) v rozhodné době nijak (na rozdíl např. od úpravy na úseku vodárenství) neupravovala“.

Nejvyšší soud se vyjádřil i k námitce obsažené v dovolání, jež poukazovala na dosavadní judikaturu k právnímu režimu kanalizační přípojky, resp. trafostanice: „Poukaz na judikaturu o právní povaze kanalizační přípojky a transformátoru, resp. judikaturu další, není přiléhavý. Kanalizační přípojka totiž plní odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí; propojuje budovu s kanalizací a má samostatnou úpravu v § 3 zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) – (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011). Obdobnou zákonnou úpravu rozvodná tepelná soustava nemá. Co se týče právní povahy transformátoru, byla v odkazovaném judikátu řešena otázka jeho vztahu k budově, nikoliv k přenosové soustavě“ (tučně zvýraznili aut.).

Pozoruhodný je závěr soudu o tom, že „kanalizační přípojka plní odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí; propojuje budovu s kanalizací“. To však „činí“ i předávací stanice – i ona propojuje primární okruh a sekundární okruhy. Navíc – rozdílně od kanalizační přípojky, která funguje skutečně jen jako prosté propojení dvou entit – však předávací stanice disponuje samostatnou funkcí, která je zcela odlišná od funkcí primárního okruhu a sekundárních okruhů. Touto funkcí je změna parametrů teplonosné látky. O to víc má tedy být odůvodněn závěr o samostatné věcněprávní povaze předávací stanice!

Následně Nejvyšší soud uzavírá: „Odvolací soud v této věci učinil na základě popisu žalobkyně rozvodného tepelného zařízení, jeho nákresů a znaleckého posudku skutkový závěr, že základní funkcí RTZ je dopravit teplo ze zdroje (…) k jednotlivým odběrným místům. Odejmutím částí RTZ, k nimž žalobkyně tvrdí vlastnické právo, (…), by se teplo ke koncovým zákazníkům nedostalo, resp. by se mohlo dostat, ale jen za předpokladu přijetí náhradních řešení. Bez nahrazení vyjmutých částí potrubí či výměníkových stanic nebude RTZ svou funkci plnit a jeho hodnota se nepochybně sníží. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o tom, že RTZ je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť součást, ač to bude třeba fyzicky možné a po odpojení může být samostatným předmětem právního vztahu, nelze oddělit bez toho, aby to nemělo dopad na věc, jejíž součástí oddělovaná část byla. Nastíněnou úvahu odvolacího soudu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí“ (tučně zvýraznili aut.).

Nejvyšší soud tedy aproboval názor odvolacího soudu, že rozvodné tepelné zařízení je jedinou věcí v právním smyslu, tedy že ani primární rozvody, ani sekundární rozvody, ani předávací stanice nemají povahu samostatných věcí. Dle našeho názoru nelze uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptovat. Jsme si samozřejmě vědomi toho, že Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení vázán skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně, resp. soud odvolací, přičemž v uvedeném rozhodnutí se na tato skutková zjištění výslovně odvolává. Přesto však máme za to, že právní závěry dovolacího soudu jsou nesprávné i při zohlednění těch skutkových zjištění, z nichž musel vycházet.

Na závěr je vhodné poukázat na skutečnost, že existují i rozhodnutí opačná, přijatá k řešení téže otázky při aplikaci stejné právní úpravy ve stejné rozhodné době. Tak např. Okresní soud ve Strakonicích v rozsudku ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 C 58/2020-464, dospěl k závěru o samostatném věcněprávním režimu výměníkových (předávacích) stanic, jakož i samostatném věcněprávním režimu teplovodů z nich vedoucích ke koncovému odběrateli teplonosné látky. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2022, č. j. 7 Co 1287/2021-529.

Závěr

Výše jsme se pokusili nabídnout interpretaci druhé věty § 509 o. z. a vysvětlit, jak může být vyvrácena tam uvedená domněnka, že součástí liniových staveb jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.

Jde o první vklad do diskuse, přičemž budeme rádi za jakoukoli zpětnou vazbu (včetně těch kritických). Další debata je nepochybně nutná, neboť předně se jedná o pravidlo, které má extrémní praktický význam, a dále proto, že judikatura Nejvyššího soudu – byť přijatá ještě k úpravě účinné před 1. 1. 2014, resp. ke zvláštní regulaci obsažené v resortních předpisech – dle našeho názoru nenabízí dostatečně přesvědčivý pohled na všechny aspekty zkoumaného problému.[14]

 

Doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

Doc. JUDr. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

---

[1] Dále uváděné odkazy na jednotlivá ustanovení jsou odkazy na ustanovení zákona č. 80/2012 Sb., občanský zákoník, neplyne-li z textu něco jiného.

[2] Koukal in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2022, komentář k § 509, m. č. 12, 13; Hubková in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, komentář k § 509, m. č. 3; Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III. § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení, Leges, Praha 2014, komentář k § 509, m. č. 16.

[3] V této souvislosti je třeba upozornit na riziko (nesprávného) ztotožňování pojmů součást, popř. příslušenství, vyskytujících se v některých veřejnoprávních předpisech, s civilistickými kategoriemi součásti věci, popř. příslušenství věci. Příkladem mohou být kategorie součásti pozemní komunikace a příslušenství pozemní komunikace vymezené v § 12 a 13 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, které nemají nic společného s civilistickými kategoriemi součásti věci, popř. příslušenství věci, neboť jsou definovány pro zcela odlišné účely, než je tomu u součásti věci, resp. příslušenství věci v občanském zákoníku. Přesto dochází v literatuře i judikatuře k občasnému zaměňování (resp. ztotožňování) obou těchto kategorií. K tomu podrobněji viz např. P. Tégl, F. Melzer: Problematické rozhodnutí Ústavního soudu k právní povaze chodníku, Bulletin advokacie č. 11/2020, str. 67 a násl.

[4] K definičním znakům stavby ve smyslu občanskoprávním srov. Tégl, Melzer in op. cit. sub 2, komentář k § 498, m. č. 52 a násl.

[5] Byť zákoník není při užívání výrazů má se za to (vyvratitelná domněnka), platí (nevyvratitelná domněnka) či hledí se, popř. považuje se (fikce) zcela precizní, míníme, že konstrukce vyvratitelné domněnky obsažená v § 509 je použita správně.

[6] Viz např. Koukal in P. Lavický a kol., op. cit. sub 2, komentář k § 509, m. č. 16.

[7] Tamtéž, komentář k § 509, m. č. 13, 14.

[8] Bude-li vedlejší stavba in concreto samostatnou věcí, pak v případě identity vlastníka liniové stavby a vedlejší stavby může vedlejší stavba představovat příslušenství liniové stavby jakožto věci hlavní (§ 510 odst. 1).

[9] Ostatně závěr, že u součásti věci není bezpodmínečně vyžadováno její pevné a trvalé spojení s věcí, je v našem právním prostředí sdílen již dlouhodobě a je akceptován i judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. Tégl, Melzer in op. cit. sub 2, komentář k § 505, m. č. 34 a násl.

[10] Jde o příklad uváděný čistě jen demonstrandi causa; neřešíme proto, zda je takové spojení vůbec přípustné – např. z hlediska bezpečnostních či jiných veřejnoprávních předpisů.

[11] Citováno dle https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodojem.

[12] Důvodová zpráva k zákonu č. 165/2012 Sb. se k dané změně vůbec nevyjadřuje.

[13] Pokud bychom vůbec chtěli dospět k závěru o povaze předávací stanice jakožto součásti určité jiné věci, byl by důvodný spíše pohled, že předávací stanice je součástí sekundárního rozvodu jakožto samostatné liniové stavby, neboť právě se sekundárním okruhem je předávací stanice funkčně provázána v poněkud intenzivnější míře, než je tomu u primárního okruhu.

[14] Tento text částečně vychází z odborného stanoviska, které autoři zpracovali v souvislosti s civilním řízením, jež vyústilo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021 (toto rozhodnutí je podrobeno kritickému přezkumu v kapitole Aplikace závěrů na příkladu předávací stanice).