Nejvyšší soud (NS) se v senátu pod předsednictvím JUDr. Pavla Simona, který byl zároveň soudcem zpravodajem, zabýval dovoláním žalobkyně – obchodní společnosti ve sporu o náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku krizových opatření, jimiž byl omezen a posléze zcela zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovně žalobkyně. Tvrzená škoda podle žalobkyně představuje ušlý zisk za období od 28. 10. 2020 do 28. 2. 2021 ve výši 1 100 123 Kč. Žalobkyně zdůraznila, že stát podle ustanovení § 36 zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon (dále jen „krizový zákon“), objektivně odpovídá za škodu vzniklou v důsledku přijatých krizových opatření, a to bez ohledu na to, zda jejich přijetí bylo správné či nezbytné.

Omezení prodeje (poskytování služeb) bylo stanoveno jednotlivými usneseními Vlády ČR o vyhlášení nouzového stavu, kdy Vláda ČR rozhodla o přijetí krizových opatření ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně žalobu zamítl, jeho rozhodnutí následně Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil.

Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání žalobkyně jako důvodné. Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je podle NS zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.

Nejvyšší soud v rozhodnutí mj. konstatoval, že ze systematiky krizového zákona žádné omezení odpovědnosti státu na škodu způsobenou individuálně zaměřenými krizovými opatřeními neplyne. Nelze tak souhlasit s úvahou odvolacího soudu o tom, že stát odpovídá jen za škodu způsobenou krizovými opatřeními individuální povahy. Z ničeho nevyplývá, že by historický zákonodárce zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně zaměřená krizová opatření. Právě naopak, byl si vědom toho, že krizovými opatřeními budou řešeny mimořádné události velkého rozsahu, přičemž přihlížel ke zkušenosti s povodněmi, jež zasáhly třetinu území státu. Argumentace nepředvídatelností mimořádné situace spočívající v epidemii silně nakažlivého onemocní, které postihne celé území státu, není proto namístě.

Omezení odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, jak je provedl odvolací soud, proto nemá oporu v zákoně a nelze je dovodit ani teleologickým výkladem. Z toho důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.

Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu v tom směru, že stát nenese odpovědnost za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. Za újmu způsobenou normativními akty s obecnou působností totiž stát neodpovídá toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Je tomu tak proto, že normotvorná činnost nemůže být z povahy věci posuzována jako nesprávný úřední postup. Zákonodárci ale nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v § 36 odst. 1 krizového zákona.

NS se dále vyjádřil k otázce v jeho judikatuře dosud neřešené, a to kdy dochází k provedení krizového opatření jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu. Dovodil, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Z uvedeného důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede.

V poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.

Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu, který nárok žalobkyni upřel s odůvodněním, že vůči ní nebyla krizová opatření provedena, ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škod podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v obou částech otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, posoudil odvolací soud nárok žalobkyně nesprávně. NS vzhledem k tomu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. K tomu NS dodává, že se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval otázkou vzniku škody na straně žalobkyně, a proto se ani NS k dané otázce nemohl vyjádřit.

Rozsudek ve věci sp. zn. 30 Cdo 63/2023 je aktuálně vyhlašován na elektronické úřední desce na webu NS, kde bude dostupný až do dne 26. 9. 2023. Následně bude pseudonymizovaná verze rozsudku nahrána do databáze rozhodnutí a stanovisek NS.

Audio nahrávka JUDr. Pavla Simona, předsedy senátu a zároveň soudce zpravodaje:

.

Zdroj: Nejvyšší soud
Ilustrační foto: canva.com