V poměrně recentním případu jsem se dostala do procesně velmi zajímavé situace, která mě vedla k hlubší úvaze o tom, zda předběžné opatření vydané před zahájením řízení v opatrovnické věci může existovat samo o sobě dlouhodoběji, aniž by kdokoliv zahájil řízení ve věci samé. A jak dlouho vlastně samo o sobě může existovat? Jak by měli vlastně účastníci opatrovnického řízení a soud správně procesně postupovat v případě, že po vydání předběžného opatření nedojde k zahájení řízení žádným z účastníků?

V konkrétním případě šlo o úpravu styků nezletilého dítěte s jedním z rodičů ještě předtím, než vůbec řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte bylo zahájeno.

Soud nařídil na návrh jednoho z rodičů předběžné opatření, kterým upravil styky nezletilého s rodičem, avšak následně již žádný z účastníků nezahájil řízení ve věci samé. Neučinil tak ani kolizní opatrovník, ale ani soud z úřední povinnosti. Soudní řízení vlastně vůbec neproběhlo, ale předběžné opatření existovalo svévolně po dobu několika měsíců.

Předběžné opatření se vždy musí vztahovat k určitému řízení ve věci samé

Je zřejmé, že svou povahou nelze řízení o předběžných opatřeních považovat za výsledek nalézací činnosti soudu a svou podstatou nemohou být předběžná opatření rozhodnutím o definitivním právním stavu.

Platí, že předběžné opatření se vždy musí vztahovat k určitému řízení, i když to ještě nebylo zahájeno, a musí být také jasné, ke kterému řízení.

Předběžné opatření tak z mého pohledu nemůže dlouhodobě existovat samo o sobě bez toho, aniž by se vedlo konkrétní řízení ve věci samé, se kterým by souviselo. A tím dlouhodobě míním dobu v horizontu měsíců, nebo dokonce jednoho roku. Předběžná opatření mají totiž zatímně upravit poměry účastníků nebo zajistit výkon soudního rozhodnutí, jež by byl bez nařízeného předběžného opatření ohrožen. Předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu oprávněnému jedině uložením povinnosti druhému účastníku (něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět). Není možné předběžným opatřením deklarovat nějaké právo účastníka (rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 1994, sp. zn. 14 Co 847/94).

Prozatímní opatření sice poskytuje prozatímní ochranu účastníkovi, avšak za cenu, že skutkový stav nemůže být soudem náležitě zjištěn, když soud rozhoduje ve velmi krátké lhůtě sedmi dní, a tedy ani subjektivní právo a jemu odpovídající subjektivní povinnost nejsou v takovém případě zcela nepochybné. Obsahem prozatímní úpravy není soud ani v pozdějším řízení vázán a může rozhodnout jinak. Z toho celkem logicky vyplývá, že předběžné opatření nemůže vytvořit situaci, jež by byla nezvratná a znemožňovala uvedení do jiného právního stavu.

Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je existence nároku, který musí navrhovatel osvědčit. Je nutné mít na paměti, že osvědčit nárok není stejné jako prokázat nárok, čehož soudy mnohdy lehce „zneužívají“ k hromadnému zamítání návrhů na nařízení předběžných opatření v opatrovnických věcech. A to mnohdy i v případech, kdy výlučně autoritativní zásah soudu může okamžitě zarazit bezpráví, kterého se dopouští jeden z rodičů vůči druhému i vůči dítěti v rámci zjitřených emocí souvisejících s rozchodem. Tedy k tomu, aby soud nařídil předběžné opatření, postačuje, že se tvrzené skutečnosti jeví jako pravděpodobné a vyplývá to z navrhovatelem předložených důkazů.

Zvláště v opatrovnických věcech považuji institut předběžného opatření za velmi důležitý a mám za to, že by měly soudy rozhodovat více dle „selského rozumu“ a v jednotnějším přístupu k institutu předběžného opatření. Zejména v situaci, kdy se rozhoduje o dalším osudu vztahu dítěte s nerezidentním rodičem, je jednoznačně důležité zachovat kontinuitu styku s oběma rodiči. Zamítání návrhů s odůvodněním, že nedošlo k osvědčení tvrzených skutečností, za situace, kdy z předkládaných důkazů je dostatečně zjevné, že si jeden z rodičů „přivlastnil“ dítě a prokazatelně brání nebo ztěžuje druhému rodiči styk (bez ohledu na důvod), považuji za velmi tristní, a tak trochu proti logice věci. Ostatně i Ústavní soud má za to, že rozhodování o předběžných opatřeních by mělo být hodnoceno v opatrovnických řízeních obdobnou optikou jako rozhodování ve věci samé, neboť je to zejména množství a kvalita času, které s dítětem rodič stráví, jež ovlivňují budoucí vztah dítěte s rodičem, a pokud by se tato optika neaplikovala, docházelo by mnohdy k tomu, že by o budoucím vztahu dítěte a rodiče fakticky rozhodoval čas odpovídající délce soudního řízení (I. ÚS 1942/16). S tím se jednoznačně ztotožňuji.

Předběžné opatření nařízené před a po zahájení řízení

Nařídit předběžné opatření lze ještě před zahájením řízení (§ 74 o. s. ř.), nebo v rámci již probíhajícího řízení (§ 102 o. s. ř.).

Kromě toho, že návrh na nařízení předběžného opatření musí splňovat obecné náležitosti návrhu ve smyslu ust. § 42 o. s. ř., zákon stanoví zvláštní náležitosti ve smyslu ust. § 75 o. s. ř. Z tohoto pohledu tedy není rozdíl mezi návrhem podaným před nebo po zahájení řízení.

V běžném sporném řízení v případě, že je návrh na nařízení předběžného opatření podán před zahájením řízení, předseda senátu při nařízení předběžného opatření uloží navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení. Tato lhůta se určuje zpravidla 30 dny. Tato povinnost soudu ke stanovení lhůty ovšem není dána, pokud může být řízení zahájeno i bez návrhu. Takovou lhůtu tedy opatrovnický soud nestanoví, neboť se jedná o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu.

Co se tedy stane s předběžným opatřením nařízeným před podáním návrhu ve věci samé v opatrovnické věci, když žádný z účastníků řízení ve věci samé nezahájí?

Je nutné mít na paměti zásadu shora zmiňovanou, a to, že předběžné opatření není meritorním rozhodnutím, vždy se musí vztahovat ke konkrétnímu řízení a nemůže existovat samo o sobě. Opačná interpretace by zcela popírala podstatu předběžného opatření bez ohledu na to, že soud nemá povinnost stanovit účastníkům lhůtu k zahájení řízení ve věci samé.

Pokud soud již před zahájením opatrovnického řízení předběžné opatření nařídí, protože dospěje k závěru, že jeho nařízení je přípustné a navrhovatel osvědčil svůj nárok, ale dále už žádný z účastníků řízení ve věci samé nezahájí, tak by měl soud zahájit řízení o věci samé v přiměřené době sám z úřední povinnosti formou usnesení. To by měl doručit všem účastníkům.

Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví žádnou konkrétní lhůtu k zahájení řízení ve věci samé, vycházela bych přirozeně z doby přiměřené, kterou by měl stanovenou např. účastník ve sporném řízení.

Poté, co by bylo zahájeno opatrovnické řízení usnesením soudu z úřední povinnosti, měl by předseda senátu zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení. Dle § 103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Ostatně, pokud se jeden z rodičů obrátí na soud s návrhem o úpravu styku, i když neprobíhá žádné řízení, mělo by to pro soud značit existující problém a je zcela jednoznačně v zájmu nezletilého tento problém vyřešit.

Pokud následně soud zjistí, že rodiče spolu nevedou rodinnou domácnost a/nebo nejsou schopni se dohodnout na péči o nezletilé děti, ale návrh na zahájení řízení z jakéhokoliv důvodu nepodali, je povinností soudu v zájmu dítěte vést rodiče buď k dohodě, nebo v zájmu dítěte rozhodnout autoritativně. Z praxe rovněž nelze vyloučit situaci, že by účastník nezastoupený advokátem nabyl dojmu, že nařízené předběžné opatření je v podstatě rozhodnutím ve věci samé.

Pokud by soud po zahájení řízení shledal nedostatek některé z podmínek řízení, který by nebylo možné odstranit, např. že rodiče žijí ve společné domácnosti, běžně se starají o své nezletilé děti ve shodě a návrh na vydání předběžného opatření jednoho z nich byla reakce na vyostřený spor, který však nakonec dopadl „dobře“, řízení by v takovém případě zastavil. Je však povinností soudu v zájmu dítěte ověřit stav věci, tím spíš, že zatímně soud poměry účastníků již upravil.

V mém případě však došlo k tomu, že předběžné opatření upravující styky nezletilého s rodičem bylo vydáno před zahájením řízení, nebyla stanovena doba, ve které by mělo předběžné opatření platit, a řízení ve věci samé nebylo zahájeno po dobu několika měsíců. Předběžné opatření samovolně existovalo bez řízení ve věci samé, a to i po dobu, kdy rodiče již znovu vedli společnou domácnost a vykonávali rodičovská práva ve shodě a na základě jejich dohody.

Zánik předběžného opatření 

Předběžné opatření ze zákona zanikne ve smyslu ust. § 77 odst. 1 o. s. ř., jestliže:

a) navrhovatel nepodal v zákonné lhůtě nebo ve lhůtě stanovené soudem návrh na zahájení řízení,

b) nebylo návrhu ve věci samé vyhověno,

c) bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci,

d) uplynula určená doba, po kterou mělo trvat.

Dle ust. § 77 odst. 2 o. s. ř. platí, že předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno.

Jestliže předběžné opatření zaniká ze zákona ve smyslu ust. § 77 odst. 1 o. s. ř., není třeba, aby soud vydával zvláštní rozhodnutí a zánik předběžného opatření nastává ex lege.

Předběžné opatření může být soudem zrušeno, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno.

Pod pojem „pominutí důvodů“ je třeba řadit jednak změnu poměrů, ke které může dojít na straně navrhovatele i povinného, ale také zjištění, že vůbec nejsou dány důvody pro vydání předběžného opatření. Předběžné opatření lze zrušit, a to i částečně.

Dle judikatury Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cz 134/79, platí, že: „není vyloučeno, že rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti se stane neúčinným. K neúčinnosti rozhodnutí dochází na základě takových právních skutečností, jako např. dojde-li k rozvodu manželství anebo jestliže rodiče začnou spolu žít. Musí jít ovšem o takové spolužití, v jehož rámci dochází k plnění všech rodičovských funkcí z něho vyplývajících vůči nezletilému dítěti. Nestačí tedy např. pouhé uzavření manželství. Neúčinným se pak takové rozhodnutí stává od okamžiku, kdy nastala právní skutečnost, která způsobila neúčinnost tohoto rozhodnutí.“

Tím, že předběžné opatření zanikne, ztrácí účinnost, což souvisí s ust. § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které stanoví, že výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, se stalo neúčinným. Následkem zániku účinnosti předběžného opatření je ztráta možnosti oprávněného domáhat se splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.

Jestliže je přípustné, že k zániku účinnosti rozhodnutí soudu o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti dojde tím, že spolu rodiče začnou znovu žít a plnit své běžné rodičovské povinnosti ve vztahu k nezletilému dítěti, pak mám za to, že se zánik účinnosti v takových případech vztahuje i na předběžná opatření, která se v takovém případě stávají nevykonatelnými.

Příklad z praxe

Ze shora uvedeného dovozuji pro můj případ z praxe, že pokud před zahájením řízení bylo vydáno předběžné opatření, kterým soud určil povinnost matky umožnit otci styk s nezletilým dítětem, avšak následně nikdo z účastníků nezahájil řízení ve věci samé po dobu několika měsíců, protože rodiče obnovili společnou domácnost, měl soud zahájit řízení ve věci samé z úřední povinnosti, a to v přiměřené době.

Za dobu přiměřenou považuji dobu zhruba jednoho měsíce, neboť i takovou lhůtu by stanovil soud účastníkovi ve sporném řízení.

Pokud by k tomuto došlo, nenastala by situace, která však v praxi nastala, totiž že řízení ve věci samé ani nijak nezačalo, ani neproběhlo, ale ani neskončilo, ale předběžné opatření několik měsíců existovalo samovolně, aniž by se vedlo řízení o věci samé. Soud totiž z úřední povinnosti řízení nezahájil, a proto nemohl zjistit, že rodiče se na chvíli rozešli, ale následně obnovili společnou domácnost a ve shodě pečovali o nezletilé dítě, tedy nebylo o čem vést řízení a ani předběžné opatření nemohlo být nadále vůči nim jakkoliv účinné. Je nutné dodat, že se účastníci ani ničeho špatného vlastně nedopustili, neboť povinnost zahájit řízení jim zákon ne­ukládá, soud je k tomu nevyzval a neexistuje oznamovací povinnost účastníků vůči soudu ohledně jejich soukromí.

Když pak následně rodiče po uplynutí dalších několika měsíců, avšak za zcela jiných okolností, opravdu definitivně ukončili vedení společné domácnosti a jeden z nich zahájil řízení o úpravu poměrů nezletilého dítěte a domáhal se vydání usnesení o nařízení předběžného opatření, došlo k poměrně kuriózní situaci, totiž že soud prvního stupně návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že původní předběžné opatření je pro rodiče stále závazné a jsou povinni se jim řídit. Městský soud v Praze jako soud odvolací vyslovil právní názor, že „obnovení společné domácnosti tvrzené v tomto případě oběma rodiči (kteří rovněž shodně tvrdili, že původní předběžné opatření vůči nim již účinné není) nezpůsobuje automaticky neúčinnost rozhodnutí, neboť k zániku předběžného opatření v důsledku obnovení soužití rodičů by bylo možné dospět jen na základě komplexního posouzení obnoveného soužití rodičů z kvalitativního hlediska“. K době trvání předběžného opatření pak Městský soud v Praze uvedl, že za „situace, kdy v původním předběžném opatření nebyla doba jeho trvání určena a po nařízení předběžného opatření nedošlo k zahájení řízení o věci samé soudem 1. stupně z úřední povinnosti podle § 13 odst. 1 z. ř. s., zaniknou účinky předběžného opatření podle § 460 odst. 1 věty třetí z. ř. s. nejpozději uplynutím 1 roku od jeho vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že tato lhůta v době rozhodnutí soudu 1. stupně (a ostatně ani ke dni rozhodnutí soudu odvolacího) neuplynula, je správný závěr soudu 1. stupně, že zatímní úprava provedená usnesením XXX nezanikla ani podle § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ (usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 249/2022-197).

Závěr

Mám za to, že zákon a smysl úpravy předběžných opatření je zcela jasný, jde-li o přístup k existenci předběžného opatření nařízeného před zahájením řízení bez toho, aniž by došlo k zahájení řízení ve věci samé. Nedomnívám se, že jinak by tomu mělo být v opatrovnických řízeních.

Z mého pohledu není přípustné, aby usnesení o předběžném opatření vydané před zahájením řízení v opatrovnické věci, jímž se upraví styky nezletilého dítěte s jedním z rodičů za určité konkrétní situace, existovalo samo o sobě v řádech mnoha měsíců (nebo dokonce po dobu jednoho roku) bez toho, aniž by bylo zahájeno řízení ve věci samé.

Z logiky věci není, dle mého názoru, správný přístup soudu ve smyslu, že nesplnění povinnosti soudu prvního stupně zahájit řízení z úřední povinnosti je nutné přenést na účastníky tím, že by se snad měli řídit předběžným opatřením i v době, kdy vedli regulérně společnou domácnost a starali se společně o nezletilé dítě ve shodě, jen proto, že soud o této skutečnosti nevěděl nebo o kvalitě jejich soužití pochyboval. Ani se nedomnívám, že může obstát právní názor o účinnosti předběžného opatření vydaného před zahájením řízení (bez zahájení řízení) v otázce úpravy styku s jedním s rodičů s odkazem na ust. § 452 a 459 z. ř. s.

Podstatou zvláštní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních oddílu pátého z. ř. s. je totiž poskytnutí okamžité ochrany nezletilému dítěti, které se nachází ve stavu nedostatku řádné péče, nebo je-li jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen. Bude se jednat o situace spojené s opuštěním dítěte, úmrtím rodiče, nemocí či úrazem rodiče, tedy v situacích, kdy se dítě stane bezprizorným. V jiných než těchto případech je pak nutné ve věcech péče o nezletilé dítě postupovat dle obecné právní úpravy předběžných opatření v zákoně o zvláštních řízeních soudních a občanském soudním řádu.

Ust. § 452 odst. 3 z. ř. s. o trvání a prodloužení doby trvání předběžného opatření se použije i na předběžné opatření podle občanského soudního řádu, jímž má být účastníku uloženo, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče osoby dítěti příbuzné nebo blízké, lze však důvodně pochybovat o tom, zda odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů má výkladovou souvislost s právem na styk s dítětem před zahájením řízení.

Došlo-li k pochybení soudu ve smyslu nezahájení řízení ex offo, kdy by se předpokládalo, že nařízené předběžné opatření zanikne nejpozději rozhodnutím ve věci samé (které však vůbec zahájeno nebylo), není správná úvaha, že by snad zatímní úprava ohledně styku s rodičem nařízená před zahájením řízení měla trvat ve smyslu ust. § 460 odst. 1 věty třetí z. ř. s. po dobu jednoho roku od jeho vykonatelnosti.

V situaci, kdy je dítě ohroženo, jsou předběžná opatření vydávána ve smyslu § 452 odst. 3 z. ř. s. a ukládají povinnost předat dítě do péče jiného, přičemž jsou nařizována na dobu jednoho měsíce od vykonatelnosti s možností prodloužení. Bylo-li před uplynutím doby podle ust. § 459 z. ř. s. zahájeno řízení ve věci samé, může soud předběžné opatření opakovaně prodloužit tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla šest měsíců od jeho vykonatelnosti. Poté lze trvání předběžného opatření výjimečně opakovaně prodloužit na nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující tři měsíce jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé. Účinky předběžného opatření zaniknou nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti.

Shora citovaná ustanovení se vztahují ke zjevně odlišným situa­cím než ve věci úpravy styku dítěte s rodičem, který není jeho primárním pečovatelem, za situace, že dítě jakkoliv ohroženo není.

Právní výklad vedoucí k tomu, že předběžné opatření nařízené před zahájením řízení v opatrovnické věci ohledně styku nezletilého dítěte s rodičem mělo zaniknout nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti za situace, kdy nebylo vůbec zahájeno řízení ve věci samé a rodiče po vydání usnesení o předběžném opatření obnovili společnou domácnost, považuji za zcela nesprávný.

 

Mgr. Lucie Martin Nešporová je advokátkou v Praze.

Ilustrační foto: canva.com