Cílem tohoto příspěvku je především analyzovat současnou skutkovou podstatu trestného činu účasti na sebevraždě podle ust. § 144 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), zpracovat statistické údaje dostupné z platformy InfoData spravované Ministerstvem spravedlnosti a prezentovat relevantní soudní judikaturu. V příspěvku je provedena i vhodná komparace skutkové podstaty předmětného trestného činu s vybranými právními úpravami zahraničními.

Čtenář příspěvku se může seznámit také se statistickými údaji týkajícími se sebevražd v České republice a v návaznosti na to pak i s výsledky odborné studie, která se zabývala vlivem dekriminalizace pokusu sebevražedného jednání v zemích, kde je do současné doby sankcionováno, na případné snížení počtu spáchaných sebevražd.

 

Skutková podstata trestného činu účasti na sebevraždě

§ 144 tr. zákoníku 

1) Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody až na tři léta.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti nebo na těhotné ženě.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let nebo na osobě stižené duševní poruchou.

Objektem trestného činu účasti na sebevraždě je ochrana lidského života. Intenzivněji jsou chráněny osoby, které jsou pro svůj stav, ve kterém se nacházejí, citlivější – jde o osoby uvedené ve druhém a třetím odstavci předmětného ustanovení. Proto, že se sebevraždou rozumí úmyslné způsobení smrti sobě samému, lze účast vztahovat pouze na ty osoby, které jsou schopny z vlastní vůle takový čin spáchat, tedy ji nelze směřovat vůči těm osobám, které vlastní vůli nedokážou vyjádřit; jednat se bude typicky o novorozence a kojence.

Objektivní stránka předpokládá dvě alternativní formy jednání, a to buď pohnutí k sebevraždě, anebo pomoc k ní. „I když pohnutí nebo napomáhání k sebevraždě je jednáním podobným návodu nebo pomoci ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. b), c), nejde o žádnou z těchto forem účastenství, neboť pokus sebevraždy ani sebevražda nejsou trestným činem, a proto svedení nebo pomáhání je pachatelstvím podle § 22 trestního zákoníku.“[1]

Pohnutí spočívá ve vzbuzení rozhodnutí osoby spáchat sebevraždu, např. radou, přesvědčováním, prosbou, přemlouváním, ale také výhrůžkou, týráním, vyvoláním depresivních stavů, příp. obdobným zlým zacházením za předpokladu, že pachatel byl srozuměn s tím, že tímto jednáním osobu dožene k sebevraždě. Podstatné je také zmínit, že o pohnutí se bude jednat i tehdy, jestliže se oběť zabývala myšlenkou vzít si život již předtím, ale až počínání pachatele ji dohnalo k rozhodnutí spáchat sebevraždu.[2] „Odborná literatura uvádí, že pokud by pachatel jinou osobu donutil k sebevraždě fyzickým násilím nebo psychickým nátlakem, mohlo by to být posuzováno jako vražda podle § 140 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku (srov. Šámal a kol., 2012, str. 1523). S tímto názorem lze souhlasit, avšak jen ve vztahu k těm případům, kdy bude svobodná vůle oběti v důsledku velmi intenzivního nátlaku pachatele téměř eliminována, tudíž vlastně z její strany nepůjde o sebevraždu ve smyslu dobrovolného ukončení vlastního života.“[3]

Pomocí se rozumí umožnění nebo usnadnění jinému spáchat sebevraždu. Rozlišovat pak můžeme mezi pomocí fyzickou a psychickou.

Fyzická pomoc může být poskytnuta např. opatřením prostředků, odstraněním překážek, odvozem na místo, příp. i hlídáním při činu. V odborné literatuře se lze setkat i s označením „materiální pomoc“.[4] Může jít o poskytnutí prostředků (zbraně, medikamentů, jedu), které oběť k sebevraždě užije. O pomoc se však jednat nebude v případě, kdy pachatel např. jed přímo aplikuje do těla oběti. Takové jednání by bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vraždy, příp. zabití podle ust. § 140, resp. 141 tr. zákoníku.[5]

Psychická pomoc spočívá v různých formách utvrzování oběti v jejím rozhodnutí vzít si život, stejně tak i ve slibu, že bude postaráno o pozůstalé. Jít může také o případné dosvědčení, že se jednalo o nehodu pro případy vyplacení pojistného plnění.[6] Zároveň se může jednat o radu či instruktáž, jak čin spáchat, a také o dodání sebedůvěry. Jedná se tedy o pomoc na úrovni intelektuální.

„Za pokus sebevraždy je třeba pokládat i takové jednání, které objektivně nebylo způsobilé přivodit smrt dané osoby (například požití příliš malého množství léků), jestliže se tato osoba v tomto směru mýlila, a jejím úmyslem tedy skutečně bylo spáchání sebevraždy. Na druhou stranu pak za pokus sebevraždy ve smyslu § 144 nelze považovat tzv. demonstrativní sebevraždy, kdy osoba reálně nepočítá s tím, že by její jednání vedlo k ukončení vlastního života, a toto jednání uskutečňuje s úmyslem upoutat pozornost (například tato osoba napíše dopis na rozloučenou, avšak spolyká tak malé množství léků, o němž i laik musí předpokládat, že jejich požití nemůže způsobit smrt).“[7]

Pachatelem trestného činu účasti na sebevraždě může být výhradně fyzická osoba. Trestní odpovědnost právnické osoby je zde zcela vyloučena, a to ust. § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Pokud jde o subjektivní stránku, trestný čin účasti na sebevraždě je úmyslným trestným činem. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu účasti na sebevraždě se musí úmysl pachatele vztahovat k pohnutí nebo pomoci jinému vzít si život, nikoli k tomu, že měl pachatel účast na události, při které jiný spáchal sebevraždu. V případě pohnutí musí tedy pachatel vědět, příp. s tím musí být alespoň srozuměn, že jeho jednání může vést k sebevraždě druhé osoby. Hraniční v tomto směru může být zlé zacházení, které vedlo k sebevraždě nebo jejímu pokusu, jelikož analyzovaný trestný čin vyžaduje prokazatelný úmysl dohnat jiného k ukončení života. Pomoc k sebevraždě je pak trestná pouze v případě, kdy pachatel věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že svým jednáním umožní nebo usnadní spáchání sebevraždy. Z praktického hlediska tak trestní odpovědnost nevznikne v případě, když si osoba nebyla vědoma toho, že svým jednáním umožní či usnadní sebevraždu, např. dodáním medikamentů, o kterých nepředpokládala, že budou použity k sebevraždě.[8]

Kvalifikované skutkové podstaty předmětného ustanovení jsou tvořeny okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, kdy podle těchto ustanovení, tedy v případech, kdy jednání pachatele směruje vůči dítěti, těhotné ženě, dítěti mladšímu 15 let nebo osobě stižené duševní poruchou, postačí k trestní odpovědnosti pachatele ve vztahu k tomu kterému uvedenému znaku skutkové podstaty tentokráte již nevědomá nedbalost [srov. ust. § 17 písm. b) tr. zákoníku]. V případě, že pachatel nevěděl a ani vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět neměl ani nemohl, že osoba, kterou pohnul k sebevraždě nebo jí k sebevraždě pomohl, spadá do shora uvedené kategorie, bude jeho jednání kvalifikováno pouze podle ust. § 144 odst. 1 tr. zákoníku.[9]

K pojmům užitým v rámci kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu je pak nutné uvést, že:

1. Dítětem je osoba mladší 18 let (srov. ust. § 126 tr. zákoníku). Obecně děti vyžadují zvýšenou ochranu a v trestním právu tomu není jinak, jelikož nejsou plně způsobilé ovládat své jednání a zároveň nedokážou racionálně zvážit jeho důsledky. V neposlední řadě také snadněji podléhají působení a vlivu jiných osob.[10] Dále pracuje ust. § 144 tr. zákoníku i s pojmem „dítě mladší 15 let“.
2. Těhotnou ženou, resp. těhotenstvím se rozumí stav od uhnízdění, zachycení oplodněného vajíčka v děložní sliznici až do samého počátku porodu. Stejně jako u dětí je i žena v těhotenství snadněji ovlivnitelná jinou osobou a zákon na tomto místě zároveň pamatuje i na zvýšenou ochranu lidského plodu.[11]
3. Duševní porucha je definována v ust. § 123 tr. zákoníku. Srov.: „Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“ Z uvedených stavů by se trestného činu účasti na sebevraždě týkala zejména duševní nemoc, resp. mentální retardace. Ani ostatní duševní poruchy však nemohou být a priori vyloučeny, pokud by prokazatelně ovlivňovaly rozhodnutí oběti. Podstatné je, aby byla osoba stižena shora uvedenou poruchou v době, kdy ji pachatel k sebevraždě pohnul anebo jí pomáhal. V tomto směru je na tyto oběti nahlíženo fakticky stejně jako na děti, tedy tak, že nejsou plně způsobilé ovládat své jednání, příp. nedokážou racionálně zvážit jeho důsledky, a také snadno podléhají působení a vlivu jiných osob.

Konečně, zamýšlet se lze nad přípravou k trestnému činu účasti na sebevraždě, která v současné době trestná není, a to v tom směru, zda by její zakotvení mohlo dávat smysl.

Statistické údaje

Ve statistických údajích za rok 2012 jsou ve vztahu k tomuto trestnému činu evidovány tři trestně stíhané a obžalované osoby, přičemž jedna z nich byla vzata do vazby. Odsouzen byl v tomto roce jeden muž ve věku 20 až 24 let, který nebyl do té doby trestán. Uložen mu byl podmíněný trest odnětí svobody.[12] Obětí bylo v tomto případě dítě.

V roce 2013 bylo jedné osobě sděleno podezření ve zkráceném přípravném řízení, přičemž následně byl podán návrh na potrestání. Souzeny byly v tomto roce celkem čtyři osoby, tři byly finálně odsouzeny. Jednalo se o pachatele mužského pohlaví ve věkové kategorii 25 až 29 let, 30 až 39 let a 50 a více let. Jeden z nich byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho až pěti let. Ostatním osobám byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody.[13] Oběťmi těchto trestných činů byli dvě ženy a jeden muž.

Rok 2014 byl poněkud skromnější. Je zde evidován pouze jeden pravomocně odsouzený muž ve věku 20 až 24 let, který nebyl do té doby trestán. Rozsudkem mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody.[14] Informace o oběti statistiky neuvádějí. Stíhána anebo obžalována nebyla žádná osoba.

Za rok 2015 statistiky neuvádějí žádný případ odsouzeného trestného činu účasti na sebevraždě, stíhány však byly dvě osoby mužského pohlaví. Obžalován byl jeden z nich, ve věku 30 až 39 let, u druhého bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno. Současně byl v tomto roce veden i jeden případ, který byl odložen podle ust. § 159a tr. řádu.

Rok 2016 eviduje dva trestně stíhané muže, kteří byli zároveň i obžalováni. Jeden z nich byl ve věku 18 až 19 let a druhý ve věku 20 až 24 let. Současně v tomto období došlo i k jednomu pravomocnému odsouzení muže ve věku 30 až 39 let, kterému byl opět uložen podmíněný trest odnětí svobody. Obětí byl v tomto případě muž.[15]

Za rok 2017 je evidován jeden případ trestně stíhaného a současně i obžalovaného muže ve věku 20 až 24 let a jeden případ pravomocně odsouzeného, ke kterému však statistiky neuvádějí pohlaví, věkovou kategorii ani to, zda se jednalo o recidivistu nebo osobu dosud netrestanou. Současně nebyly zveřejněny ani informace k oběti.[16]

V roce 2018 byl v rámci statistik dohledán jeden případ trestně stíhaného a současně i obžalovaného muže ve věku 18 až 19 let. Jedna osoba byla pak v tomto roce viny zproštěna proto, že nebyl skutek trestným činem ve smyslu ust. § 226 písm. b) tr. řádu. Odsouzen byl muž ve věku 20 až 24 let, který nebyl do té doby trestán. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody.[17] Obětí byl v tomto případě muž.

Rok 2019 eviduje dva trestně stíhané muže, kteří byli i obžalováni, spadající do věkové kategorie 18 až 19 let a 20 až 24 let. Jeden z nich byl vzat do vazby. Souzeny byly dále dva případy tohoto trestného činu, jejichž pachatelé byli ve shodném věku. Jeden z pachatelů byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou v délce od jednoho roku do pěti let. Druhému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody.[18] Oběťmi byli žena a muž.

Pro rok 2020 není v rámci statistik evidován žádný pravomocný rozsudek, avšak stíhány a obžalovány byly dvě osoby ve věku 25 až 29 let a 30 až 39 let.

V posledním sledovaném roce, tedy v roce 2021, nebyly zjištěny žádné případy trestně stíhaných nebo obžalovaných osob, na druhou stranu byly v tomto roce souzeny dvě osoby, zjevně obžalované v předchozím roce, jelikož se jednalo o ženu a muže ve shodném věku. Jedné z těchto osob byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, v případě druhé bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání.[19] Oběťmi zde byli žena a muž.

Vybraná judikatura

Judikatura k trestnému činu účasti na sebevraždě není v porovnání s jinými trestnými činy proti životu a zdraví příliš rozsáhlá. Pro účely tohoto příspěvku byla vybrána tři rozhodnutí, v nichž je především vhodně odborně vymezena pomoc a pohnutka (i ve smyslu zlého zacházení) ke spáchání sebevraždy.

1. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 19. 2. 1985, sp. zn. 3 To 8/85

Z hlediska trestného činu účasti na sebevraždě se jedná o významnou judikaturu. Nejvyšší soud SSR zde rozhodoval na základě odvolání krajského prokurátora i obžalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Košicích, kterým byl J. K. uznán vinným z pokusu trestného činu znásilnění podle ust. § 8 odst. 1, § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále „tr. zákon“), a současně trestného činu účasti na sebevraždě podle ust. § 230 odst. 1 tr. zákona. Uvedeného se měl obžalovaný dopustit tím, že se za po­užití fyzického násilí pokoušel vykonat soulož s poškozenou A. M., která vyjadřovala nesouhlas a upozorňovala ho, že pokud útoku nezanechá, tak vyskočí z balkonu. J. K. však v útocích pokračoval, zároveň jí znemožnil uniknout. Následkem tohoto jednání poškozená vyskočila z balkonu v pátém patře a důsledkem pádu utrpěla rozsáhlá poranění orgánů důležitých pro život, kdy po 10 dnech zemřela. Za uvedené jednání byl J. K. Krajským soudem v Košicích odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.

Nejvyšší soud SSR k tomuto konstatoval, že krajskému soudu uniklo, že pro naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu je vyžadováno nabádání nebo pomoc k sebevraždě, přičemž takové jednání musí být činěno s úmyslem vzbudit u jiné osoby pohnutku ke spáchání sebevraždy. V této věci nebyly podle výsledků dokazování takové okolnosti zjištěny, naopak z výpovědi obžalovaného bylo zjištěno, že se několikrát pokusil poškozené zabránit, aby z balkonu vyskočila, a pokaždé ji zatáhl zpět do pokoje. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu SSR vyplývá, že se tedy v žádném případě nemohlo jednat o jednání obžalovaného, kterým by dohnal poškozenou k sebevraždě. Současně nebylo důsledně zjištěno, zda si ve stavu a celé situaci mohla být poškozená vědoma toho, kde se vlastně nachází, o jaké patro se jedná, a zda by si případným vyskočením mohla přivodit smrtelné poranění.

Na základě těchto skutečností rozhodl Nejvyšší soud SSR tak, že právní závěry krajského soudu (použití právní kvalifikace podle ust. § 230 odst. 1 tr. zákona) byly nesprávné a předčasné.

Z uvedeného rozhodnutí tedy jasně vyplývá, že pro naplnění všech znaků tohoto trestného činu nepostačuje pachatelova účast na události, která vedla k sebevraždě jiné osoby, a to i v případě, že by bylo příčinou sebevraždy právě zlé zacházení pachatele, resp. podstatné je, aby bylo pachatelovo jednání vedeno úmyslem vzbudit v jiném rozhodnutí vzít si život.

2. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 380/2017

Nejvyšší soud ČR v této věci rozhodoval o dovoláních, která podali obžalovaní J. Z., P. K. a R. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně (jako soud prvního stupně zde rozhodoval Městský soud v Brně).

Rozsudku Městského soudu v Brně se budeme věnovat pouze v jeho první části, ve které byl obžalovaný J. Z. odsouzen pro přečin účasti na sebevraždě podle ust. § 144 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušení povinnosti strážní služby podle ust. § 389 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že „dne 18. 9. 2014 v době od 20:07 hod. do 20:30 hod. v 5. patře budovy Policie ČR, na R. v B., při střežení R. T., v té době zadrženého podle ust. § 76 odst. 1 tr. řádu v jiné trestní věci, v rozporu s čl. 7 Závazného pokynu č. 159 policejního prezidenta ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, po ukončení procesního úkonu tohoto usadil na židli k zábradlí na chodbě, za levé zápěstí ho záměrně volně připoutal k zábradlí schodiště a řekl mu: ‚buď se ke všemu přiznáš, anebo bude lepší, když se zabiješ, okrádáš slušné lidi a bude lepší, když se zabiješ‘, následně R. T. ponechal na několik minut bez dozoru, kdy odešel do kanceláře č. (…) a zavřel za sebou dveře, přičemž R. T. v pohnutí způsobeném doporučením, aby se raději zabil, a dále tím, že byl Policií České republiky zadržen, po vysunutí levé ruky z pout odešel směrem do kuchyňky v 5. patře, zde si otevřel okno dokořán a s úmyslem se zabít vyskočil, kdy dopadl na střechu budovy v úrovni 2. patra a způsobil si zlomeninu holenní kosti.“[20]

Za uvedené jednání byl J. Z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 28 měsíců.

Odvolací soud napadený rozsudek zrušil a obžalovaného J. Z. odsoudil pro přečin porušení povinnosti strážní služby podle ust. § 389 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 24 měsíců.

K trestnému činu účasti na sebevraždě odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v tomto případě nepostupoval správně, jelikož nebyl prokázán úmysl pachatele, který by měl směřovat k navedení jiné osoby k sebevraždě, nebo alespoň k jejímu pokusu. Doplnil také, že si musel být obžalovaný J. Z., v postavení střežícího policisty, vědom toho, že kdyby mu zadržená osoba utekla, měl by z toho velký problém. Současně podle rozhodnutí soudu nebylo prokázáno, že byla přiložená pouta poškozenému nasazena záměrně tak, aby se z nich snadno dostal, a ani to, že by ho obžalovaný navedl ke skoku z okna. S tímto odůvodněním se pak ztotožnil i Nejvyšší soud, přičemž byl případ současně uzavřen i tak, že verze poškozeného o pohnutí k sebevraždě přicházela v úvahu ve smyslu, že tím chtěl zakrýt svůj nevydařený útěk.

3. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1370/2018

Nejvyšší soud ČR v tomto případě rozhodoval o odvolání, které podal obžalovaný M. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně jakožto soudu odvolacího, v trestní věci vedené v prvním stupni Okresním soudem v Blansku. Soudem prvního stupně byl obžalovaný uznán vinným trestným činem účasti na sebevraždě podle ust. § 144 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 36 měsíců. Tohoto trestného činu se přitom obžalovaný dopustil tím, že „dne 27. 3. 2017 v přesně nezjištěné době od 16:00 hod. do 18:15 hod. pomohl k sebevraždě svému otci, P. D., nar. XY, naposledy bytem XY, přičemž k jeho sebevraždě přispěl tím, že na žádost otce zajistil jeho přepravu do prostoru Horního můstku Propasti Macocha, který se nachází v katastru obce XY tak, že požádal svého známého, J. P., nar. XY, trvale bytem XY, aby řídil osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Superb 3U, RZ XY, jehož majitelem a provozovatelem byl v uvedené době zemřelý P. D., po dotankování vozidla a úpravě sedačky spolujezdce se s vozidlem dostavil do místa trvalého bydliště otce, kde otec nastoupil do vozidla, sedl si na místo spolujezdce, následně po zastavení vozidla v blízkosti Horního můstku Propasti Macocha předal otci jeho věci a schůdky, které mu přinesl blíže k Propasti Macocha, a poté se z prostoru vzdálil, následně se téhož dne v čase 23:11 hod. dostavil na Městské ředitelství policie ČR, Obvodní oddělení Brno – Žabovřesky, kde vědomě uvedl nepravdivé údaje, neboť nahlásil pohřešování svého otce a předložil dopis na rozloučenou, a takto svým jednáním usnadnil svému otci sebevraždu, neboť ten dne 27. 3. 2017 v přesně nezjištěné době od 18:12 hod. do 18:15 hod., pomocí přinesených schůdků, překonal zábradlí Horního můstku Propasti Macocha a skočil z něj, na dně propasti byl pak téhož dne nalezen ve 23:35 hod.“[21]

Podle dovolání obžalovaného se skutková zjištění soudů nacházela v extrémním rozporu s důkazy, které soudy provedly, a postrádala s nimi obsahovou spojitost. Obžalovaný namítal, že některé důkazy, které vyvracely jeho vinu, soudy nezmínily ani nevyhodnotily, zejména se mělo jednat o SMS zprávu, kterou obžalovaný po odjezdu z místa poslal otci s výzvou, aby mu zavolal. I když byla tato zpráva součástí trestního spisu, mezi vyhodnocenými důkazy chyběla. Přitom měla být z jejího obsahu dovozena absence vědomosti obžalovaného o úmyslu otce spáchat sebevraždu. Dalším opomenutým důkazem měla být část výpovědi svědkyně J. Š., která měla popsat vztah otce k synovi a současně poukázat na výrazně manipulativní schopnosti zemřelého, kterými přiměl obžalovaného setrvat až do konce, aniž by měl tušení o otcově úmyslu spáchat sebevraždu.

Nejvyšší soud ČR následně v rámci posouzení dovolání konstatoval, že skutková zjištění soudů, zejména ta vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně, měla v provedených důkazech dostatečnou oporu. Naplnění objektivní stránky tohoto přečinu dostatečně vyplynulo z popisu skutku, neboť podle rozhodnutí soudu bylo zřejmé, že obžalovaný realizaci sebevraždy otce usnadnil tím, že mu zprostředkoval dopravu do propasti Macocha, následně mu vyložil a odnesl schůdky, které P. D. použil ke skoku do propasti; obžalovaný uvedeným způsobem pomohl svému otci sebevraždu spáchat.

Nejvyšší soud ČR vzal v úvahu i tu skutečnost, že zavinění je vnitřní psychický stav pachatele k poruše nebo ohrožení objektu trestného činu nebo jeho předmětu útoku s tím, že jednání, které ho vyvolává, je uvedeno v trestním zákoně. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky a v případě, že jej pachatel popírá, je nezbytné ho dokázat. Pomoc je vnímána jako vědomá a vůlí ovládaná činnost, kterou pomocník přispívá druhé osobě tím, že jí prováděnou činnost usnadní či umožní. Užití tohoto výrazu v posuzované věci umožnilo soudu prvního stupně vyjádřit pomoc obžalovaného tím, že sjednal a zajistil přepravu, současně otce i s věcmi doprovodil až k propasti, z čehož vyplynulo, že tato aktivita byla vedena úmyslem ke spáchání sebevraždy pomoci. K takto dovozenému závěru došlo i z toho důvodu, že obžalovaný místo výskytu otce zamlčoval. V neposlední řadě svědkyně H. H. vypověděla, že na její dotaz, proč je P. D. na Macoše, jí M. D. odpověděl „proč asi?“. V daném případě nebyl shledán důvod zpochybňovat skutkové ani právní závěry soudů nižších stupňů i s přihlédnutím k lokalitě, o které je v rámci regionu obecně známo, že se jedná o místo s vícero případy spáchaných sebevražd. Dovolání obžalovaného bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Následně podal M. D. prostřednictvím svého advokáta ještě ústavní stížnost; Ústavní soud ji však svým usnesením ze dne 2. 4. 2019 odmítl proto, že byla zjevně neopodstatněná.[22]

Rozhodnutí v této věci tak názorně popisují pomoc k sebevraždě, kterou syn poskytl svému otci, když mu zajistil odvoz, a dokonce i donesl věci a schůdky na místo, kde následně došlo ke skoku otce do propasti.

Závěrem, předmětný proces zasáhl průlomově i do práva občanského, kdy je zajímavé, že bylo odsouzenému M. D. umožněno po svém otci dědit, a to i přesto, že se může na první pohled zdát, že by měl být podle ust. § 1481 o. z.[23] z dědického práva vyloučen proto, že se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, vyplývá, že tento se případem zabýval nejen po stránce právní, ale i etické. Pozůstalostní i odvolací soudy dospěly k závěru, že je syn z dědického práva vyloučen, jelikož prominutí trestného činu do budoucna není možné a musí být výslovné. Doložená závěť ve znění „vše odkazuji svému synovi M.“ nebyla zohledněna jako prominutí trestného činu. Nejvyšší soud ČR se ovšem zabýval otázkou, zda trestný čin účasti na sebevraždě směřoval proti zůstaviteli, a došel k závěru, že pozůstalý syn spáchal úmyslný trestný čin, který však nepředstavoval čin spáchaný proti zůstaviteli ve smyslu ust. § 1481 o. z. Tento argument přitom odůvodnil tím, že pokud by se mělo jednat o čin proti zůstaviteli, je logicky nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost. Současně pak shledal, že za daných okolností nebylo třeba syna trestat dvakrát, tedy odsouzením k podmíněnému trestu odnětí svobody a vyloučením z dědického práva. Závěrem soud ještě opakovaně zdůraznil, že trestný čin nesměřoval proti zůstaviteli, ale byl v souladu s jeho vůlí.[24]

Pohled do zahraničí

• Ve Slovenské republice zakotvuje trestní zákoník trestný čin účasti na sebevraždě v ust. § 154 s tím, že jeho skutková podstata je totožná s českou právní úpravou. V prvním odstavci je stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři roky. V odst. 2 je trestní sazba nastavena na tři až osm let, a to v případě spáchání tohoto činu závažnějším způsobem, na chráněné osobě anebo z osobního motivu. Dosah „chráněné osoby“ je přitom poměrně širší, než je tomu v případě právní úpravy české; týká se totiž mj. i osob blízkých, osob odkázaných, osob vyššího věku, svědků anebo znalců (srov. ust. § 139 slovenského tr. zákona).[25]
• Německý trestní zákoník v ust. § 216 upravuje trestný čin usmrcení na požádání, který se vztahuje na usmrcení osoby, která si to výslovně a vážně přeje. Za tento trestný čin hrozí pachateli trest odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let. V ust. § 217 se pak německý trestní zákoník věnuje sebevraždě ve smyslu komerční (obchodní) propagace. Srov.: „Kdo komerčním způsobem poskytne, opatří nebo zprostředkuje příležitost v úmyslu podpořit sebevraždu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.“[26]
• Rakousko má ve svém trestním zákoníku v ust. § 77 zakotveno usmrcení na požádání, a to v následujícím znění: „Kdo jiného usmrtí na jeho upřímnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.“ Ust. § 78 je pak věnováno trestnému činu účasti na sebevraždě, v případě kterého musí pachatel oběť k sebevraždě svést. Trestní sazba je zde stanovena na šest měsíců až pět let. Odst. 2 zahrnuje spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky, ochranu nezletilé osoby a osoby, která netrpí nemocí podle zákona, který pojednává o osobách s nevyléčitelným smrtelným onemocněním a jedincích se závažným dlouhodobým onemocněním s přetrvávajícími příznaky a takovými následky, které dotyčného postihují v celém způsobu života, kdy současně dané onemocnění přináší osobě stav utrpení, kterému se nelze vyhnout jiným způsobem.[27]
• Polský trestní zákoník má v čl. 150, § 1 zakotveno usmrcení na žádost. Dolní hranice trestní sazby je zde stanovena na tři měsíce, horní pak na pět let. Podle § 2 tohoto ustanovení však může soud ve výjimečných situacích hrozící trest zmírnit, a od jeho uložení dokonce i upustit. V čl. 151 polského trestního zákoníku je pak zakotvena účast jiné osoby na sebevraždě, a to ve smyslu přesvědčení anebo pomoci, které vedly ke vzetí si života. Za takové jednání hrozí pachateli opět trest odnětí svobody na tři měsíce až pět let.[28]
• Rusko má ve svém trestním zákoníku, čl. 110, upraven trestný čin podněcování k sebevraždě. Toto spočívá v pohnutí, vyhrožování, krutém zacházení, které vede ke spáchání sebevraždy nebo jejímu pokusu. Za takové jednání hrozí pachateli trest odnětí svobody ve výměře až pět let. Zajímavé je zde to, že tento trestný čin lze spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti.[29]
• Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska existuje zákon o sebevraždách. Podstatná je pro účely tohoto příspěvku jeho část F1, odst. 1. Zde je zakotvena trestní odpovědnost pachatele za účast na sebevraždě, a to ve smyslu povzbuzení anebo pomoci jinému k sebevraždě, příp. jejímu pokusu. Za uvedené jednání hrozí pachateli trest odnětí svobody ve výměře až 14 let.[30]

Z hlediska provedené, shora nastíněné komparace lze tak na tomto místě závěrem zmínit především následující podstatné body:

1. V zahraničních právních úpravách existují trestné činy, v případě kterých dojde k usmrcení na žádost oběti. Byť se jedná o trestné činy, při kterých je stanoven trest odnětí svobody v obdobné výši, jako je tomu u účasti na sebevraždě, je tento podstatně nižší než v případě vraždy. V ČR by přitom bylo takové jednání právně kvalifikováno zpravidla právě podle ust. § 140 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin vraždy, za který hrozí pachateli trest odnětí svobody ve výměře nejméně 10 až 18 let.
2. V komparovaných státech je trestný čin účasti na sebevraždě z hlediska objektivní stránky konstruován ve zbytku de facto shodně. Jednotlivá ustanovení zde hovoří o jednání pachatele ve formě pomoci, návodu, svedení či přesvědčení, na základě kterého si oběť vzala život.
3. Zajímavý je pohled na kvalifikované skutkové podstaty rozebíraného trestného činu. Ty jsou v českém tr. zákoníku zaměřeny na ochranu dítěte, těhotné ženy, dítěte mladšího 15 let a osoby stižené duševní poruchou. Některé země takovou ochranu v rámci svého zákona zakotvenou vůbec nemají. Typickým příkladem je Německo, na druhou stranu např. Slovensko pamatuje i na ochranu seniorů nebo osob blízkých. Pro zajímavost pak ještě, v Arménii a Albánii je chráněna např. i osoba, která je na pachateli finančně nebo jinak závislá.
4. Výše sankcí je v dotčených zemích taktéž relativně podobná české právní úpravě. Horní hranice trestu odnětí svobody se zde pohybuje okolo pěti let. Nejvíce v tomto směru vybočuje Spojené království a dále pak např. i Rumunsko, kdy podle rumunského trestního zákoníku v případě, že obětí bude osoba mladší 13 let nebo jí bude osoba, která si nemohla uvědomit následky svého jednání, bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody dokonce od 10 do 20 let.[31]

Sebevraždy v České republice

Níže uvedené statistiky zohledňuji věkové skupiny a pohlaví ve vztahu k počtu spáchaných sebevražd, vždy v míře počtu sebevražd na 100 000 obyvatel. Pro větší přehled bylo přitom na tomto místě kromě České republiky provedeno srovnání i s našimi sousedními státy. Zajímavé jsou zde rozdíly ve věkových skupinách a taktéž skutečnost, že sebevraždy páchají zjevně více muži než ženy.

 

Tabulka č. 1 – Počty sebevražd na 100 000 obyvatel ve vybraných zemích podle věku za rok 2019

	Česká republika		Slovensko		Německo		Polsko		Rakousko
věk	muži	ženy	muži	ženy	muži	ženy	muži	ženy	muži	ženy
15-24	12,41	3,56	9,44	1,70	9,04	2,67	14,53	2,34	12,51	2,70
25-34	18,13	3,83	15,17	1,89	12,08	3,13	21,18	2,26	16,20	2,68
35-44	20,22	4,24	21,20	2,16	15,87	4,08	21,40	2,73	20,53	7,61
45-54	21,31	6,58	32,38	6,87	21,96	7,85	26,34	4,44	27,58	11,71
55-64	27,32	7,46	33,96	6,67	23,23	8,29	32,22	4,82	25,64	9,04
65-74	31,97	6,06	34,17	4,65	24,72	8,35	25,56	3,97	30,75	7,04
75-84	41,56	5,60	44,69	4,78	44,05	13,09	25,06	4,20	61,86	11,39
85+	57,74	4,75	67,98	8,77	79,37	16,86	36,47	4,41	84,43	9,82

Zdroj: Světová zdravotnická organizace, úprava autoři.[32]

V následující části tohoto příspěvku se budeme věnovat desetiletému období, které je pro ČR v současné době dostupné z dat spravovaných Českým statistickým úřadem. Konkrétně jde o data za roky 2011 až 2020, přičemž ta jsou vyobrazena v absolutních číslech, oproti světovým statistikám, které jsou přepočteny na 100 000 obyvatel.

 

1. Vývoj sebevražd z pohledu pohlaví

Z níže uvedeného grafu lze v souhrnu dovozovat spíše mírný pokles počtu sebevražd. Z pohledu pohlaví je zřejmý nepoměr, kdy asi 80 % sebevražd páchají muži (nejvyšší rozdíl lze pozorovat v roce 2012, ve kterém si život vzalo celkem 1 380 mužů oproti 278 ženám, naopak nejnižší, i když stále podstatný rozdíl je zaznamenán v roce 2019, kdy spáchalo sebevraždu 949 mužů a 242 žen).

 

Graf č. 1 – Počty sebevražd za období 2011-2020

Zdroj: Český statistický úřad, sebevraždy v České republice, úprava autoři.[33]

 

2. Věkové skupiny

Z níže uvedeného grafu č. 2 je patrná vzrůstající linie dosahující vrcholu kolem 60 let věku (v průměru 140 sebevražd), mírný propad je pozorovatelný pouze v o období mezi 45 a 49 roky, ve kterém bylo zadokumentováno průměrně 124 sebevražd, po dosaženém vrcholu křivka opět klesá. Zohlednit je však třeba několik faktorů, které mají na výsledky jistě vliv, a to mj. početnost skupin obyvatel v konkrétních letech, míru dokonaných sebevražd v daném roce a v roce 2020 současně i pandemii onemocnění covid-19.

 

Graf č. 2 – Sebevraždy podle věkových skupin za období 2011-2020

Zdroj: Český statistický úřad, sebevraždy v České republice, úprava autoři.[34]

 

3. Způsob provedení

Nejčastějším způsobem úmyslného ukončení života bylo ve sledovaném období oběšení, které z celkového počtu 14 158 sebevražd činí 7 998 případů, tedy více než polovinu. Jak je zřejmé z tabulky č. 2, obdobně jsou zastoupeny i další způsoby, a to zastřelení, skok z výšky a otrávení. Výrazný pokles lze spatřovat v případech střetu s pohybujícím se předmětem, užití ostrých předmětů anebo utopení. Při pohledu na způsob provedení v souvislosti s pohlavím je zřetelná odlišnost, když u mužů volilo variantu oběšením 60,7 % sebevrahů, u žen to bylo 37,8 %. Vyšší zastoupení mužů lze nalézt i v případech zastřelení, který byl v poměru 13,9 % oproti 1,9 %. U žen převládají dva způsoby provedení sebevraždy, prvním je otrava, kterou volilo 21,6 % žen, kdežto u mužů se jednalo o 5,8 %. Druhým výrazně zastoupeným způsobem u žen je skok z výšky, který dosahoval u žen 20,4 %, u mužů pak 8 %.[35]

 

Tabulka č. 2 – Způsoby spáchání sebevražd za období 2011-2020 

	2011	2012	2013	2014	2015	2016	2017	2018	2019	2020	Celkem
Oběšení	993	1010	932	812	777	721	763	746	613	631	7 998
Zastřelení	186	174	175	162	157	152	154	155	162	180	1 657
Skok z výšky	129	141	164	146	144	154	150	132	139	153	1 452
Otrávení	121	125	126	147	132	110	140	139	107	89	1 236
Střet s pohybujícím se předmětem	49	70	72	121	81	106	95	83	74	79	830
Ostrý předmět	54	61	53	47	52	36	55	47	49	69	523
Utopení	23	30	22	20	21	14	15	14	23	13	195
Ostatní	34	36	29	33	20	23	23	36	24	9	267

Zdroj: Český statistický úřad, sebevraždy v ČR – úprava autoři.[36]

K souvztažnosti mezi dekriminalizací pokusu sebevraždy a počtem spáchaných sebevražd

V návaznosti na předchozí kapitolu, vzhledem k tomu, že i v současné době stále existují státy, kde je sebevražda trestným činem, závěrečná část tohoto příspěvku je věnována možné korelaci mezi dekriminalizací pokusu sebevraždy a počtem spáchaných sebevražd.

V českých zemích byla sebevražda trestně postihována do 16. století, byť pokud jde o trest, ten se vztahoval pouze na tělo zemřelého.[37] K počátkům její dekriminalizace došlo přijetím trestního zákoníku z roku 1803, kdy byla přesunuta do nově upravené kategorie těžkých policejních přestupků. Jednalo se o specifický čin, jelikož v případě dokonání nemohla být osoba sankciována tělesným trestem nebo vězením. V případě pokusu o sebevraždu se takové jednání řešilo napomenutím, které zajišťoval stát, a pokud v daném případě existovalo podezření na duševní poruchu, byla osoba umístěna do léčebného ústavu nebo pod jinou formu dozoru. K úplné dekriminalizaci sebevraždy došlo v českých zemích v roce 1850.[38]

Ani v Evropě není sebevražda v současné době již trestná. Např. v Nizozemsku je tomu tak od 17. století, a to např. na rozdíl od Velké Británie, kde k dekriminalizaci sebevraždy došlo až v roce 1961. Podobně tomu bylo i ve Spojených státech amerických, kde zůstala sankciována do roku 1966. Jak bylo již uvedeno, existují ovšem i země, ve kterých je sebevražda postihována dodnes; jde přitom zejména o africké a asijské státy.[39]

V BMC Psychiatry byly publikovány výstupy zajímavé studie týkající se toho, zda má dekriminalizace pokusu sebevraždy vliv na snížení počtu sebevražd. Studie vychází z předpokladu, že potenciálním obětem by nebránilo nic v tom, aby vyhledaly pomoc, ať už lékařskou, anebo v jejich blízkém okolí, a v případě včasné prevence by se tak snížily počty suicidálních jednání.[40]

V tabulce č. 3 jsou uvedeny počty sebevražd přepočtené na 100 000 obyvatel, a to za období od roku 2000 do roku 2019. Vyjádřením procentuální změny (% Change) je hodnocen nárůst anebo pokles počtu sebevražd.

 

Tabulka č. 3 – Počty sebevražd na 100 000 obyvatel v letech 2000-2019 v zemích se zákony postihujícími pokus sebevraždy

Zdroj: BMC Psychiatry – dekriminalizace pokusu sebevražd v 21. století.[41]

V tabulce č. 4 jsou uvedeny státy bez zákonů postihujících pokus sebevraždy, opět se jedná o přepočty na 100 000 obyvatel za shodné období.

 

Tabulka č. 4 – Počty sebevražd na 100 000 obyvatel v letech 2000-2019 v zemích bez zákonů postihujících pokus sebevraždy

Zdroj: BMC Psychiatry – dekriminalizace pokusu sebevražd v 21. století.[42]

 

Z výsledků provedené studie je zřejmé, že v zemích, které kriminalizují pokus sebevraždy, je podstatný rozptyl v počtech suicidálního jednání, zejména podíváme-li se např. na Brunej, kde dosahuje v přepočtu průměrně 2,5 sebevražd na 100 000 obyvatel. Nejvyšší počet lze pak pozorovat v Guyanské kooperativní republice, kde dosahoval průměrný počet sebevražd za sledované období hodnoty 40,9 sebevražd na 100 000 obyvatel. V rámci těchto zemí vychází průměrný počet sebevražd na 8,3 sebevražd na 100 000 obyvatel a je nižší než celosvětový průměr.

Závěr studie zhodnotil, že průměrné skóre zemí, které kriminalizují pokus sebevraždy, je nižší než celosvětový průměr za uvedených 20 let, avšak roční procentuální pokles sebevražd byl vyšší ve státech, které toto jednání trestně nepostihují. To, že je ve smyslu snížení počtu sebevražd dekriminalizace pokusu sebevraždy prospěšná, anebo škodlivá, tak nelze definitivně tvrdit,[43] a legislativa tedy není v tomto směru jakkoli významným faktorem. Nadto by se musel předmětný výzkum podstatně zaměřit jistě i na znalost práva v té které zemi, tedy pokud jde o to, zda mají její obyvatelé vůbec právní povědomí o trestní sankci pro případ, kdy spáchají sebevraždu, kterou se jim nepodaří dokonat. Osobně každopádně zastáváme názor, že v rozhodovacím procesu, zda si osoba vezme, nebo nevezme život, nemá hrozba případného potrestání vliv, neboť taková osoba řeší svůj aktuální tíživý stav a možnost svého trestního postihu v takové situaci spíše nedomýšlí.

Závěr

Tento příspěvek byl věnován trestnému činu účasti na sebevraždě, jehož zakotvení má v našem trestním zákoníku zcela jistě své opodstatnění. V příspěvku byla provedena analýza současné skutkové podstaty trestného činu účasti na sebevraždě. Dále byly zpracovány statistické údaje dostupné z platformy InfoData spravované Ministerstvem spravedlnosti, ze kterých jasně vyplynulo, že účast na sebevraždě není příliš frekventovaným trestným činem. Prezentovaná soudní judikatura měla pak za cíl především blíže se soustředit na objektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu ve smyslu pohnutky a pomoci k sebevraždě nebo jejímu pokusu, a současně s tím pak neopominutelně i na stránku subjektivní. V příspěvku byla provedena i vhodná komparace skutkové podstaty předmětného trestného činu s vybranými právními úpravami zahraničními, kdy na tomto místě se lze zamýšlet snad jen nad rozšířením okruhu chráněných osob ve smyslu kvalifikovaných skutkových podstat dotčeného trestného činu. Významný smysl by zde mohla dávat zejména např. zvýšená ochrana seniorů, kteří mohou mnohem snadněji podlehnout vlivu pachatele z okruhu osob blízkých, anebo osob na pachateli finančně či jinak závislých.

Čtenář příspěvku se mohl seznámit také se statistickými údaji týkajícími se sebevražd v České republice (pohlaví, věkové skupiny, způsoby provedení) a v návaznosti na to pak i s výsledky odborné studie, která se zabývala vlivem dekriminalizace pokusu sebevražedného jednání v zemích, kde je toto do současné doby sankcionováno, na případné snížení počtu spáchaných sebevražd. Došli jsme přitom na tomto místě k závěru, že právní úprava není v tomto směru jakkoli významným faktorem.[44]

 

JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D.,působí jako advokátka a současně na Katedře trestního práva Policejní akademie ČR v Praze.

Mgr. Robert Šipula je místostarostou města Chrastava.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] P. Šámal: Trestní zákoník: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1521-1526.

[2] F. Ščerba: Trestní zákoník: komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 1275-1276.

[3] Tamtéž, str. 1275-1276.

[4] P. Borčevský: Trestní právo hmotné v otázkách a odpovědích, Aleš Čeněk, Plzeň 2021, str. 217.

[5] Op. cit. sub 2, str. 1276.

[6] Op. cit. sub 2, str. 1276-1277.

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž, str. 1277-1278.

[9] Tamtéž, str. 1278.

[10] P. Šámal: Trestní zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1358.

[11] Tamtéž.

[12] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2012 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=561859&id4=html&id5=740d816a0fcdb0704dbceb900f08b0a2&id6=null

[13] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2013 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=722704&id4=html&id5=56a521dbd4b45df12f25ab1f4d54130c&id6=null

[14] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2014 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=916199&id4=html&id5=58833bc7e7aa72e0afaff3d01b0e48eb&id6=null

[15] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2016 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=1172623&id4=html&id5=7b3cbb3322a5b7485a2db06d3e180293&id6=null

[16] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2017 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=1313592&id4=html&id5=0cb06aa9a773c1b4f8bf8a24be7d0456&id6=null

[17] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2018 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=1465694&id4=html&id5=e11b30aa67d350ec62500cb3a8b0d57c&id6=null

[18] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2019 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=1733499&id4=html&id5=2cf1fef1837bf4bf54bdc9d24f64ef1a&id6=null

[19] InfoData: přehled odsouzených osob za rok 2021 [online], [cit. 26. 2. 2023], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=2029283&id4=html&id5=cf8b597c2632ab36dcfe083bdff115f3&id6=null

[20] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 380/2017.

[21] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1370/2018.

[22] Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 566/19.

[23] Srov.: „Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“

[24] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021.

[25] Trestný zákon č. 300/2005 Z. z. [online], [cit. 10. 2. 2023], dostupné z: https://www.zakonypreludi.sk/zz/2005-300

[26] Strafgesetzbuch [online], [cit. 10. 2. 2023], dostupné z: http://www.gesetze-im-internet.de/stgb/

[27] Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich [online], [cit. 10. 2. 2023], dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/BGBLA_2021_I_242/BGBLA_2021_I_242.html

[28] Kodeks karny [online], [cit. 10. 2. 2023], dostupné z: https://www.infor.pl/akt-prawny/DZU.2022.150.0001138,ustawa-kodeks-karny.html

[29] J. Tauchen, K. Schelle: Trestné činy proti životu a zdraví včera a dnes, Key Publishing, Ostrava 2015, str. 353.

[30] Suicide Act 1961 [online], [cit. 10. 2. 2023], dostupné z: https://www.legislation.gov.uk/ukpga/Eliz2/9-10/60/body/2010-02-01#commentary-key-2cf99050ca2ede1b5b0d8086001e20be

[31] Codul penal, legea nr. 286/2009 [online], [cit. 11. 2. 2023], dostupné z: https://legislatie.just.ro/Public/DetaliiDocumentAfis/223635

32 . WHO suicide rates [online], [cit. 19. 2. 2023], dostupné z: https://www.who.int/data/gho/data/themes/mental-health/suicide-rates

[33]Český statistický úřad: Sebevraždy v ČR 2011 až 2020 [online], [cit. 20. 2. 2023], dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/142758738/13018721.pdf/152108b0-535e-4142-9f64-9c7bc06f4f1b?version=1.3

[34] Český statistický úřad: Sebevraždy v ČR 2011 až 2020 [online], [cit. 20. 2. 2023], dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/142758738/13018721.pdf/152108b0-535e-4142-9f64-9c7bc06f4f1b?version=1.3

[35] Český statistický úřad: Sebevraždy v ČR 2011 až 2020 [online], [cit. 20. 2. 2023], dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/142758738/13018721.pdf/152108b0-535e-4142-9f64-9c7bc06f4f1b?version=1.3

[36] Tamtéž.

[37] E. Vlček: Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, 3., nezměněné vydání, Masarykova univerzita, Brno 2006, str. 13.

[38] D. Tinková: Bez zpěvu a bez zvonění: dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medikalizací v 17.-19. století, Argo, Praha 2021, str. 295-298.

[39] D. P. de Beurs: Mýty o sebevraždě: jak o ní přemýšlet a mluvit, Portál, Praha 2021, str. 14.

[40] BMC Psychiatry: Decriminalizing suicide attempt in the 21st  century [online], [cit. 19. 2. 2023], dostupné z: https://bmcpsychiatry.biomedcentral.com/counter/pdf/10.1186/s12888-022-04060-5.pdf

[41] Op. cit. sub 40.

[42] Tamtéž.

[43] Tamtéž.

[44] Tento příspěvek je výstupem vědeckovýzkumného úkolu Možnosti využití nových technologií s důrazem na zefektivnění a urychlení činnosti orgánů činných v trestním řízení a dalších subjektů, subúkolu Základy trestní odpovědnosti s akcentem na zavádění nových postupů a technologií do trestního řízení, řešeného na Policejní akademii České republiky v Praze. Svým obsahem vychází z diplomové práce Bc. Roberta Šipuly (vedoucí práce JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D.), obhájené v květnu 2023 na Policejní akademii České republiky v Praze.