Michal Bobek, Petr Bříza, Pavlína Hubková: Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie

C. Beck, Praha 2022, 2. vydání, 600 stran, 1 190 Kč.

 

V případě recenzované publikace je nutné úvodem upozornit, že jde již o její druhé vydání. Nicméně to první bylo publikováno už v roce 2011 a od této doby, jak ostatně konstatují sami autoři, se jak v oblasti práva mezinárodního, tak v případě práva vnitrostátního mnohé změnilo, a to zejména co se týče vývoje judikatury, taktéž však došlo k posunutí Listiny základních práv EU na úroveň primárního práva.

Hlavním záměrem autorů této publikace je poskytnout čtenářům určité zobecnění judikatury Soudního dvora Evropské unie a národních vrcholných soudů (v tomto případě zejména Ústavního soudu České republiky), tudíž primárně návod pro korektní vnitrostátní aplikaci práva Evropské unie, tedy situaci, kdy vnitrostátní orgány (správní orgány a soudy) fungují jako unijní orgány na úrovni členského státu a v rámci své činnosti používají ustanovení unijního práva (spolu s ustanoveními práva vnitrostátního či namísto nich).

Vzhledem k tomu, že se jedná nepochybně o disciplínu složitou a právníkům zabývajícím se převážně právem vnitrostátním zpravidla i poměrně vzdálenou, ráda bych „apelovala“ na ty potenciální čtenáře, které názvy jednotlivých kapitol spíše odrazují, si takovou knihu přečíst. Autoři totiž na samotný úvod publikace vtělili kapitolu s velmi výstižným názvem „Co byste měli vědět o unijním právu (ale báli jste se zeptat)?“, zaměřující se na otázky, co je právo EU, kde hledat jeho prameny, jak ho vykládat, kdo, kdy a proč ho má aplikovat, tedy vše, o čem je třeba mít povědomí před čtením dalších kapitol, což jistě ocení (ať již za účelem zopakování, či seznámení se s problematikou) téměř každý. V tomto úvodním „rychlokurzu“ práva EU je také možné najít odkazy na další kapitoly, které již obsahují podrobné zpracování dané problematiky.

Tyto další kapitoly je možné v krátkosti přiblížit následovně. Na úvod je pojednáváno o aplikačním rámci unijního práva, v tomto případě jde o zcela stěžejní kapitolu. Obecně je unijní právo použitelné výlučně za situace, kdy se řešená věc nachází v jeho aplikačním rámci, jsou zde tedy rozebírány podmínky, kdy se daná věc v tomto aplikačním rámci nachází, což není zcela jednoduché, neboť vnitrostátní a unijní právo se prolínají a v rámci unijních předpisů není tento aplikační rámec nijak vymezen, lze ho pouze dovozovat z judikatury Soudního dvora EU, zde však taktéž není zcela explicitně vymezen. V zásadě jsou zde rozebrány tři základní situace: na projednávanou věc se buď vztahuje přímo aplikovatelný předpis unijního práva (typicky nařízení), či je užíván vnitrostátní předpis, kterým se provádí některý unijní závazek (typicky směrnice), případně je užit vnitrostátní předpis, který je v rozporu s unijním právem.

V následující kapitole se autoři zabývají jedním ze základních principů práva EU, a to předností unijního práva před právem vnitrostátním; tento princip je jak zakotven, tak definován pouze v rámci judikatury Soudního dvora EU. V této kapitole je taktéž pojednáno o vyvažování a limitování tohoto principu jinými hodnotami, které právo EU taktéž uznává, dále i o výjimkách z principu přednosti.

Následně pozornost přechází přímo na působení unijního práva v České republice, je tedy pojednáváno o klíčových aspektech působení práva EU v ústavní rovině, které jsou vymezeny v jednotlivých nálezech Ústavního soudu, zejména o jeho ústavních limitech, pozornosti ne­unikne ani čl. 10a Ústavy, který byl zakotven tzv. euronovelou Ústavy, a právě jeho prostřednictvím se právo EU dostává do českého právního řádu.

Dalším základním principem unijního práva je přímý účinek tohoto práva, kterému je taktéž věnována samostatná kapitola. Jsou zde tedy rozebírány podmínky, za kterých může být unijní právo, resp. konkrétní norma, vnitrostátními orgány aplikováno na daný případ přímo. Celá kapitola je tedy zaměřena na původ a základy přímého účinku. Tyto závěry je nicméně nutné číst v souvislosti se specifickými podmínkami, za nichž mohou být jednotlivé typy aktů (zakládací smlouvy, obecné zásady, nařízení, směrnice atd.) práva EU účinné, neboť vzhledem k jejich odlišnostem se může jejich přímý účinek poněkud lišit. Následuje tedy kapitola rozebírající přímý účinek jednotlivých typů aktů práva EU.

Poté autoři logicky navazují kapitolou zaměřenou na požadavek eurokonformního výkladu, tj. nepřímého účinku, který byl rozvinut taktéž judikaturou Soudního dvora. Především směrnice totiž nelze aplikovat přímo, jde tak o nástroj, který zejména přispívá k účinnému vymáhání směrnic před vnitrostátními soudy, a právě na tuto problematiku se v této kapitole autoři zaměřují, speciálně pak i na meze tohoto výkladu uznávaného českým právem.

Poté následuje kapitola zabývající se jedním ze systémů odpovědnosti rozeznávaných právem EU, a to odpovědností členských států za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU, zmiňuje však v krátkosti i další tyto systémy, a to odpovědnost EU a odpovědnost fyzických a právnických osob, tj. jednotlivců. Zejména se pak zaměřuje na odpovědnost za škodu porušením práva EU v české aplikační praxi.

Předposlední kapitolu představuje vymezení institucionálního a procesního rámce uplatňování unijního práva orgány členského státu, který bude v zásadě stejný jako při aplikaci práva vnitrostátního, a to s ohledem na absenci zvláštních předpisů práva EU, nicméně budou na něj kladeny další požadavky plynoucí z práva EU, konkrétně z judikatury Soudního dvora EU, která se mj. dotýká značného množství procesních otázek. Poslední kapitola pak pojímá problematiku ochrany základních práv EU, která prošla výrazným vývojem. Ten je zde reflektován a v návaznosti na něj je zde popsán současný stav ochrany základních práv v unijním rámci se zaměřením zejména na Listinu základních práv EU, včetně české aplikační praxe, nicméně je zde např. zmíněna i role Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

Kniha tedy nepochybně provádí nejen základy vnitrostátní aplikace práva EU a poskytuje konkrétní odpovědi, jak postupovat v rámci konkrétního sporu před vnitrostátními orgány (soudy či správními orgány), kdy je aplikováno unijní právo. Tyto odpovědi mají svůj základ zejména v judikatuře Soudního dvora EU (ale i judikatuře Ústavního soudu), ve které není mnohdy jednoduché se orientovat, o to více v ní pak správně číst. Tudíž za čtenáře, který chce porozumět vnitrostátní aplikaci práva EU, autoři odvádějí většinu práce, pro lepší porozumění publikace navíc obsahuje i podrobnou kazuistiku, a stejně tak čtenář nalezne na konci každé kapitoly přehledné závěrečné poznámky a shrnutí problematiky.

Závěrem bych k této publikaci chtěla zejména uvést, že jde o knihu, která je skutečně psaná pro čtenáře, kdy se autoři upřímně snaží čtenáře touto poměrně složitou problematikou krok po kroku provést, a to navíc tak, aby celému tomuto procesu porozuměl. To se jim i velice dobře daří. Pokud si tedy nějakou publikaci týkající se této problematiky chcete přečíst, či ji alespoň mít ve své knihovně pro případ potřeby, tak rozhodně právě tuto.

 

JUDr. MARIKA ZAHRADNÍČKOVÁ, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Go to TOP