Veřejná debata o fungování předlistopadové justice, kterou vyvolala nominace JUDr. Roberta Fremra na ústavního soudce, je cenná, ale přichází pozdě, uvedl předseda Ústavního soudu (ÚS) JUDr. Josef Baxa. V 90. letech se měla s vlastní minulostí důsledněji vypořádat sama justice. Později se otevřel široký prostor pro bádání historiků. Josef Baxa varoval i před černobílým viděním minulosti, které považuje za nespravedlivé. „Nemyslím si, že jsme v situaci, že bychom měli paušálně říci, že lidé, kteří pracovali před listopadem 1989, mají být vyřazeni z veřejného života navždy,“ řekl. Předseda Nejvyššího soudu (NS) JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. zase připomněl, že podle tehdejší ústavy byli soudci při výkonu funkce vázáni „jedině právním řádem socialistického státu“. Rozsudky za opuštění republiky tedy podle něj nelze hodnotit jako selhání soudců.

 

JUDr. Robert Fremr, místopředseda Vrchního soudu v Praze a trestní soudce s mezinárodním renomé, byl navržen na ústavního soudce prezidentem Petrem Pavlem a získal souhlas Senátu. Pak se ale objevily nové informace o jeho působení v 80. letech a prezident jeho jmenování odložil, dokud vše neprověří, což rozpoutalo veřejnou diskusi o fungování předlistopadové justice. Na Fremrovu profesní minulost na pozadí fungování normalizační justice se zaměřil tým badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů. Debata by podle předsedy ÚS Josefa Baxy neměla končit rozhodnutím prezidenta, zda Roberta Fremra jmenuje, anebo nejmenuje soudcem ÚS.

„Je-li to takové naléhavé společenské téma, tak ta diskuse, bez emocí a bez spojení s nějakým konkrétním postem, by se poctivě vést měla. Protože minulost nás vždycky nějak dožene,“ řekl Josef Baxa. Nejde podle něj o účtování nebo vyhazování lidí – na to už je téměř 34 let po převratu pozdě. Důležité je minulé události popsat, pojmenovat a proměnit ve zdroj poučení.

Josef Baxa podle svého vyjádření už na začátku 90. let usiloval o to, aby se justice, stejně jako celá společnost, postavila ke své minulosti poctivě, upřímně a včas. „Protože pokud to neudělá, tak to bude dělat někdo jiný za ni, místo ní, způsobem, který se justici nebude líbit,“ řekl Josef Baxa s tím, že podobná situace v podstatě nastala nyní. Připomněl, jak rezervovaně se soudci před lety stavěli k informování veřejnosti o svém členství v KSČ. Jako předseda Nejvyššího správního soudu musel přesvědčovat i některé své tehdejší kolegy.

 

Historici měli bádat už dříve, je to důležité pro vyrovnání se s minulostí

„Myslím si, že takhle důkladně se to mělo zkoumat dávno předtím, v minulých letech. Historici jistě nemuseli čekat na zadání od prezidenta republiky, ale mohli a měli bádat a popisovat ty děje a jevy, aby se o tom mohla vést společenská diskuse, protože je to důležité pro vyrovnání se s minulostí. Ono se to teď jaksi zkoncentrovalo na osobu jednoho soudce, na justici. Ale já si myslím, že chybí diskuse o roli všech, celé společnosti,“ řekl Josef Baxa.

Kritici vyčítají Fremrovi zejména kauzu Olšanské hřbitovy, kde obžalobu zmanipulovala komunistická tajná policie a jeho senát pak rozhodl o vině tří mladíků, ale také trestání emigrantů za opuštění republiky ve více než stovce případů. V trestní justici před rokem 1989 působil také Josef Baxa, stejně jako další ústavní soudce prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Josef Baxa soudil mladistvé a obecnou kriminalitu, na případy emigrantů si nevzpomíná, nevylučuje, že jeden případ soudit mohl. Většinu ale dělali soudní funkcionáři, ne řadoví soudci.

„Být soudcem Okresního soudu v Plzni, to byla tehdy velká mlýnice, tam jsme prostě soudili desítky věcí měsíčně, takže nevím, jak bych si tu paměť osvěžil. Musel bych sám jít do archivu,“ řekl Josef Baxa. Dodal, že si pamatuje spíše na kauzy, které vnímal jako významné a důležité. „Pak si vzpomínám na případy rehabilitační, tam jsem měl velmi dobrý pocit z toho, že alespoň malým dílem justice napravuje svoje fungování z předlistopadového období,“ uvedl. Zdůraznil, že nechce nic tajit a o své minulosti se vždy snažil otevřeně mluvit, například pro Paměť národa nebo v knize Hledání rovnováhy aneb Život soudce.

Případy opuštění republiky před rokem 1989 byly podle Baxy spíše „administrováním“ než souzením. Fakta bývala jednoduchá – buď někdo bez povolení uprchl do ciziny, nebo zůstal za hranicemi poté, co se měl vrátit. Podle zákona to byl trestný čin. Líčení trvala deset minut, tresty se zpravidla ukládaly s vědomím, že je nikdo nevykoná.

Řadoví soudci také podle Josefa Baxy neměli možnost si případy vybírat nebo odmítat. Spisy nejsou jednohubky na rautu, kdy si vezmete tu, která chutná, a druhou necháte být, konstatoval Baxa. „Pokud soudce nechtěl tyhle věci soudit, tak nemohl soudit nic. Musel prostě rezignovat,“ uvedl. Trestní soudci podle Josefa Baxy většinově nebyli nějací sluhové režimu. Soudili věci trestné ve všech dobách – krádeže, loupeže, znásilnění či vraždy. Zpolitizované procesy se soustředily k soudním funkcionářům, případně k vybraným a prověřeným soudcům, kteří v rámci očisty justice po roce 1989 většinou nedosáhli nového jmenování, anebo od soudů sami odešli.

Rozhodnutí o Robertu Fremrovi nechává Josef Baxa plně na prezidentovi a nechce se vyjadřovat k tomu, zda by měl být zkušený trestní právník jmenován ústavním soudcem. V obecné rovině ale hovořil o principech lítosti, nápravy a odpuštění.

„Pořád si říkám, když člověk udělá v životě něco špatného, kolik dobrých skutků a jak dlouho ty skutky musí dělat, aby byl znovu přijat jako důvěryhodný a poctivý člověk. Neříkám, že by to mělo být zapomenuto, ale pořád mi tady chybí nějaká reflexe, nějaké odpuštění, což si myslím, že patří k životu,“ řekl Josef Baxa.

 

Petr Angyalossy: Rozsudky za opuštění republiky nelze hodnotit jako selhání soudců

Předlistopadové rozsudky za opuštění republiky nelze hodnotit jako osobní či profesní selhání soudců, míní předseda Nejvyššího soudu (NS) JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. Vynést zprošťující rozsudek nad emigranty podle něj prakticky nebylo možné, a to ani s odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který soudci nemohli zohlednit.

„Samotná okolnost, že soudce vydal odsuzující rozsudek ve věci trestného činu opuštění republiky, proto nemůže být důvodem, který by soudce apriorně vylučoval z možnosti vykonávat soudcovskou funkci po listopadu 1989, tedy i v současné době,“ uvedl Petr Angyalossy.

Zaznívá názor, že odsuzující rozsudky byly v rozporu i s tehdejším právem, protože odporovaly mezinárodním smlouvám, konkrétně paktu, v němž je uvedeno, že každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.

„Zmíněný pakt měl povahu mezinárodní smlouvy, ze které vyplývaly mezinárodněprávní závazky státu jako smluvní strany uspořádat své vnitřní zákonodárství tak, aby bylo v souladu s paktem, ale pakt sám o sobě nebyl ve vnitrostátních poměrech přímo aplikovatelný při posuzování jednotlivých konkrétních případů,“ uvedl Petr Angyalossy.

Opačný názor podle něj představuje projekci polistopadových principů na předlistopadové poměry. Současná ústava stanovuje, že mezinárodní smlouvy tvoří součást právního řádu, a pokud smlouva stanovuje něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Zavazuje tedy i soudce.

Předlistopadové zákony žádné podobné ustanovení neobsahovaly. Podle tehdejší ústavy byli soudci při výkonu funkce vázáni „jedině právním řádem socialistického státu“. „To, co bylo obsahem mezinárodní smlouvy, se mohlo stát součástí právního řádu pouze za předpokladu, že by obsah mezinárodní smlouvy byl transformován do vnitřního zákonodárství,“ doplnil Petr Angyalossy.

Trestného činu opuštění republiky se dopustil ten, kdo bez povolení opustil území státu, případně československý občan, který bez povolení zůstal v cizině. Ustanovení odporovala mezinárodnímu paktu, avšak soudce rozhodující před listopadem 1989 neměl podle Petra Angyalossyho žádnou možnost, jak jejich aplikaci obejít.

Osobní či profesní selhání soudce spatřuje předseda NS tam, kde je někdo odsouzen pro skutek, který se nestal, který spáchal někdo jiný nebo který nevykazuje zákonné znaky trestného činu.

„Relevantní závěr, že soudce takto selhal, je výsledkem řízení, v němž je jeho rozhodnutí přezkoumáno. Ve věcech, v nichž byli emigranti před listopadem 1989 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky, se o taková pochybení soudců evidentně nejednalo,“ míní Petr Angyalossy.

 

Robert Fremr uvítal odklad svého jmenování k ÚS, zvažuje i to, že se místa vzdá

JUDr. Robert Fremr v České televizi (ČT) 10. srpna řekl, že pro něj aktuálně nejsou prioritní ambice stát se ústavním soudcem, ale spíš se chce vypořádat s obviněními ve veřejném prostoru. „Otázka, zda se stanu ústavním soudcem, v tuto chvíli pro mě ustupuje do pozadí,“ řekl.

Soudce připustil, že zvažuje alternativu rezignovat na možné členství v Ústavním soudu (ÚS) již nyní. „Mám ale velkou obavu, že by to mohlo být vykládáno jako doznání. Některá ta obvinění jsou opravdu ošklivá,“ konstatoval. Vítá proto, že prezident jmenování odložil a vyžádal si další informace. Petr Pavel oznámil, že o jmenování Roberta Fremra rozhodne poté, co se s nimi seznámí.

Robert Fremr zmínil i možnost, že by se mohl místa u soudu vzdát i v případě, že se ho prezident rozhodne jmenovat. „I kdybych tím procesem prošel a obvinění vyvrátil, stejně bych si kladl otázku, zda to neohrozí respekt k ÚS,“ uvedl. Veřejně se nezpochybňuje moje odbornost, ale pouze integrita, doplnil soudce. „Považuji to za naprosto legitimní, integrita kandidáta na ústavního soudce je velice důležitá,“ uvedl.

 

Zdroj: ČTK, NS, redakce AD
Foto: Senát PČR