Překonali jsme doby diskusí o ústavnosti rozsudku pro zmeškání: procesního nástroje žalobce, jímž lze – za splnění zákonných podmínek – dosáhnout úplného meritorního úspěchu ve věci. Při kulatinách institutu se ale zamysleme nad institutem jinak.

 

Rozsudek pro zmeškání byl do občanského soudního řádu zaveden 1. 9. 1993 zákonem č.  171/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, v zájmu zrychlení občanského soudního řízení. Zavedená podoba v ust. § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), není v českém civilním právu novotou, spíše vzpomínkou na ust. § 396 an. zákona č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních.

Jak tomu však při vzpomínaní bývá, občas zapomínáme. Například: jak odměňovat jednání, při kterých byl vynesen rozsudek pro zmeškání.

Stran přiznávání náhrad za vynaložené náklady v řízení se zákon ustálil ve zvláštním mezitimnu. Občanským soudním řádem (ust. § 151 odst. 2 věta první před středníkem) předpokládaná úprava paušální výše náhrady nákladů řízení neexistuje, přičemž se soudy za účelem zjednodušení postupu výpočtu a jeho předvídatelnosti přiklonily k podpůrné aplikaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (AT), doplněné výjimečnou volnou úvahou soudu podle ust. § 136 o. s. ř.[1]

Stran druhů jednání však AT zná pouze pět druhů: 1) ust. § 11 odst. 1 písm. g) účast na jednání před soudem, 2) ust. § 11 odst. 2 písm. f) účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, a 3) ust. § 14 odst. 2. jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, jednání, které se nekonalo, aniž byl advokát včas předem vyrozuměn a na jednání se proto dostavil, 4) odročené jednání nebo 5) jednání, které se nekonalo z důvodů spočívajících na straně klienta advokáta.

Jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání zde nenajdeme. Co s ním?

 

Takto s ním…

Většina soudců jej podřadí pod ust. § 11 písm. g) AT jako nijak nekrácený úkon. Praxe v tomto směru však zdaleka jednotná není. Setkáváme se často i s případy[2], kdy soudy jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, připodobňují k jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku[3]. Jindy argumentují, že úkon byl neúčelný vzhledem k jednoduchosti věci. Vzácně se objevuje i odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, jež nenásleduje výše zmiňovaný rozsudek občanskoprávního a obchodního kolegia[4]. Ta ve svých rozhodnutích razí volnou úvahu soudu při určování náhrady nákladů řízení, a to  „s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem“[5].

Zdá se, že tato řešení krajské soudy spíše neuznávají. Jejich odůvodnění se opírají o skutečnost, že advokát při jednání přednese žalobu, navrhne rozsudek pro zmeškání a přednese závěrečný návrh, nedochází proto pouze k vyhlášení rozhodnutí ^[6].

Stran účelnosti připomínají, že občanské soudní řízení (na rozdíl např. o správního řízení) je zásadně veřejné a opírá se o zásadu ústnosti. I kdyby soud jasně signalizoval žalobci, že žalovaný k jednání nepřijde a zda přesto trvá na nařízení jednání, není případná účast žalobce neúčelným úkonem ^[7].

Úvahy o vlastním výpočtu zůstávají nevyslyšeny.

Kromě vypíchnutí výše zmíněného advokáti ve svých odvoláních proti náklady krátícím rozsudkům akcentují následující: 1) ust. 153b o. s. ř. dává žalobci možnost, nikoliv povinnost navrhnout rozsudek pro zmeškání, právní zástupce tak musí uvážit, zda jde ve věci o správný postup; 2) žalobce (ostatně ani soud) nemůže s jistotou vědět, že jednání, kterého se má účastnit, bude probíhat bez přítomnosti řádně předvolaného účastníka a zda soud ve svém předvolání poučil žalovaného o možných následcích nedostavení se k jednání, na jednání tak žalobce musí přijet připravený jako na kterékoliv jiné.

Popořadě.

 

Argumenty pro půl úkon

Liknavost (či bojácnost) Ministerstva spravedlnosti při plnění své povinnosti z ust. § 374a p. s. ř. vytváří potíže. AT neobsahuje výčet všech myslitelných úkonů právní služby a nutnost k soudnímu upřesnění. Mezi ta například patří úkon jednání, na kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, a to každé dvě započaté hodiny ^[8], rozšíření o úkon jednání, kdy nebylo zahájeno vlastní jednání a bylo jen mezi účastníky dohodnuto, že proběhne mediační řízení ^[9], nepřiznání nákladů za zastoupení advokátem během setkání s mediátorem ^[10]. AT v ust. § 11 odst. 3 přímo počítá s použitím analogie.

Připodobnění jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku pro zmeškání k ust § 11 odst. 2 písm. f)  ve spojení s odst. 3 AT, je zcela na místě. Je pravda, že nedochází pouze k vyhlášení rozsudku, ale i čtení žaloby (odkázání na písemné vyhotovení), navržení rozsudku pro zmeškání (postup, na který se soudci někdy opatrně a někdy přímo ptají) a přednesu závěrečného návrhu (aby soud vyhověl návrhu a přiznal náklady řízení). Spokojit se však s formou úkonu a nezohledňovat jeho obsah zcela pomíjí smysl soudního přezkumu. „Svou povahou i účelem je tak tento úkon nejbližší úkonu uvedenému v § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu – účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, neboť ani v případě tohoto úkonu soud po advokátovi nepožaduje žádnou právní argumentaci a jeho účast při vyhlášení rozsudku má ryze formální charakter.“ ^[11]

Nelze též argumentovat, že účast na jednání, při kterém dojde k vyhlášení rozsudku pro zmeškání, je neúčelná. Žalobce tímto způsobem zcela eliminuje riziko neunesení důkazního břemene, protahování řízení, a realizuje ústavní právo na veřejné projednání věci.

Třebaže účastník řízení má možnosti navrhnout rozsudek pro zmeškání, u advokáta jde spíše o povinnost. Podle čl. 10 odst. 8 etického kodexu advokátů: „Advokát se vždy snaží o finančně nejefektivnější řešení sporu.“ Nenavrhnutím rozsudku pro zmeškání hrozí odročení jednání za účelem dokazování a zvyšování odměny za zastupování. Postup pak připadá v úvahu pouze, pokud by advokát měl výslovný pokyn klienta.

Nelze též souhlasit s názorem, že příprava na jednání je součástí úkonu účasti na jednání. Jednak AT pokrývá přípravu v jiném úkonu [12] a jednak úkon příprava účasti na jednání upravuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to pro účastníky, kteří nejsou v řízení zastoupeni.

Konečně vzpomeňme též na to, co bylo zákonodárcem zapomenuto: na (dosud nezrušené) nařízení č. 142/1921 Sb., kterým se ustanovují sazby pro výkony advokátů a jejich kanceláří v obvodech vrchních zemských soudů v Praze a v Brně, a shodně nařízení č. 95/1923 Sb., kterým se ustanovují sazby pro výkony advokátů a jejich kanceláří.  Ta v připojených sazbách (položka 2) podřazovala jednání, při kterých byl navržen rozsudek pro zmeškání, pod roky, při nichž nebylo sporně projednáváno, a přiznávala sazbu poloviční oproti tradičním jednáním (položka 4).

Že jde ze strany zákonodárce o opomenutí, vyvozuje autor z časové posloupnosti vývoje. Zákon č. 142/1950 Sb., o konaní v občianskych právnych veciach (občiansky súdny poriadok), upustil od rozsudků pro zmeškání, a též současný občanský soudní řád s nimi nepočítal, a to až do roku 1993. Porevoluční advokátní tarif, vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, přitom vyšla už v roce 1990. Současný advokátní tarif pak v roce 1996 do výpisu mimosmluvních odměn ve výši jedné poloviny převzal výpis z tarifu minulého (s drobnými úpravami) a tři roky po zavedení kontumačních rozsudků se zapomnělo do tarifu vrátit kdysi přítomný půl úkon. V každém případě lze výše uvedené argumenty dále podpořit i historickým výkladem.

 

Závěrem

Nejde přitom pouze o akademickou debatu.

Začít je třeba s počtem vydaných rozsudků pro zmeškání. Za rok 2021 byl v rejstříku C evidován počet vyřízeních věcí rozsudkem pro zmeškání 14 366, za rok 2022 pak 12 360, což v obou případech představuje ~7 % z celkového počtu vyřízených věcí (200 663 za rok 2021, 205 810 za rok 2022) [13]. Zdaleka nejde o okrajovou tématiku.

Navrácením do zamýšleného stavu snížené odměny za vyřízení věci rozsudkem pro zmeškání se sníží výše nákladů řízení, jež musí platit žalovaní, kteří často patří mezi ekonomicky slabší skupinu obyvatel na cestě k (nebo již v) dluhové pasti. Stane se tak jednak samotným snížením odměny, ale též klesne motivace právních zástupců na obdobná jednání jezdit, čímž též odpadnou náklady za cestovné a promeškaný čas.

Benefit sjednocení rozhodovací praxe je výmluvný. Předvídatelnost praxe založené na „nouzovém“ řešení je důležitá, ale též jeho logika – jistě nebylo úmyslem zákonodárce, aby advokátům byl přiznáván plný úkon za jednání, při kterém byl vynesen rozsudek pro zmeškání (do nedávna navrhované studenty právnických fakult) oproti půl úkonu za účast na přípravě jednání [14], na kterém musí být důvěrně seznámeni s případem.

A konečně se vyřeší i úspora času a zaneprázdněnost advokátních koncipientů vysílaných k navrhování rozsudků pro zmeškání do všech koutů republiky.

 

Mgr. Pavel Vevera, advokátní koncipient v Praze
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] K tomu více rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.

[2] K příkladu např. rozsudek Okresního soudu v Chebu, č. j. 11 C 125/2021-28, ze dne 3. 8. 2021, rozsudek Okresního soudu v Bruntále, č. j. 16 C 210/2021-35, ze dne 23. 2. 2022, rozsudek Okresního soudu v Klatovech, č. j. 7 C 237/2021-46, ze dne 30. 12. 2021, rozsudek Okresního soudu v Olomouci , č. j. 23 C 163/2021, ze dne 29. 7. 2022, rozsudek Okresního soudu v Chebu, č. j. 11 C 58/2021-23, ze dne 4. 5. 2021.

[3] Ust. § 11 odst. 2 písm. f) ve spojení s odst. 3 AT.

[4] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 382/2020-II.

[5] Tamtéž.

[6] Viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, č. j.11 Co 13/2023 – 47, ze dne 24. 3. 2023.

[7] Viz rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 10 Co 119/2022 – 61, ze dne 29. 4. 2022.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 4 To 57/2001, ze dne 10. 9. 2001.

[9] Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 15 Co 88/2022-199, ze dne 11. 4. 2023.

[10] Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 150/20, ze dne 11. 2. 2020.

[11] Usnesení Nejvyššího správního soudu, č.j. 3 Ao 10/2021 – 49, ze dne 26. 5. 2022. V tomto případě šlo o úpravu znění petitu návrhu, kterou navrhovatel učinil na výzvu soudu a výslovné poučení, jak změnu formulovat.

[12] Tím je ust. § 11 odst. 1 písm. a) AT.

[13] Informace poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti.

[14] Ust. § odst. 2 písm. g) AT.