Právníci a hudba k sobě patří. Češti advokáti mají svoji hymnu, pařížští zase svůj „l’Orchestre du Palais“ (na fotografii), tedy hudební smyčcové těleso, čítající asi třicet členů, které se věnuje klasické hudbě. Už si zahráli i v Londýně společně s advokáty anglickými.

Pokud jde o hudbu v Alsasku, tak se nám však nevybaví muzikálně nadaný doktor práv, ale lékař a teolog. Jeden z nejslavnějších alsaských rodáků se jmenuje Albert Schweitzer. Když se v lednu 1875 narodil v malém městečku Kaysersberg, patřilo Alsasko k Německu a na Schweitzerově francouzštině byl německý akcent znát celý život. Téměř každému se při vyslovení jména tohoto nositele Nobelovy ceny míru vybaví název africké obce Lambaréné, kde Albert Schweitzer založil nemocnici a také v září 1965 zemřel. Já si však spíše představím jeho rodný dům v Kaysersbergu, a především nádherné historické vánoční trhy v této okouzlující vinařské obci.

Leč Albert Schweitzer byl také vynikající varhaník, interpret a znalec díla Johana Sebastiána Bacha. Jeho životní příběh je jeden z těch neuvěřitelných pro nás normální smrtelníky a žasneme, co vše jedna lidská bytost dokáže v jí vyměřeném čase zvládnout.

Ale nasměrujme svůj zájem opravdu na muzikanty, kteří měli něco společného s právem, byť např. prostřednictvím otce. S jedním obzvláště zajímavým si nevystačíme v Alsasku, ale zamíříme do Champagne, součásti regiónu „Grand Est“. Zde se v Remeši poprvé podíval, jak vypadá svět, Jules Louis Olivier Métra, a to v červnu roku 1830. Hudební skladatel, šéf a dirigent plesových, operetních a baletních orchestrů. Jenomže na počátku jeho pestré profesní pouti bylo všechno jinak. Tento všestranně nadaný hudebník a zároveň bohém byl synem Jeana-Baptiste Métra. A ten nezačínal jako umělec, leč jako ctihodný advokát, zapsaný u advokátní komory v Lyonu. Touha po umění však byla silnější než jistota právní profese. Opustil soudní síně, aby se skupinou kočovných herců vyrazil do Paříže. Jeho synek Olivier se již od pěti let „motal“ po jevišti a sehrál množství dětských rolí. Jenomže více než herectví jej zajímaly housle divadelního houslisty. Cvičil sám, posléze s učiteli, a nakonec absolvoval konzervatoř. Za svých padesát devět let života vystřídal několik pařížských divadel za dirigentským pultem, zkomponoval spousty populárních valčíků a taktovku si předával několik let s Johannem Straussem synem, když se střídali před francouzskými muzikanty…

V Čechách mohu jít však po daleko přímější linii. Jak jsem uvedl na začátku, čeští a moravští advokáti mají svoji hymnu, kterou na motivy hudebního díla Jana Nepomuka Kaňky zkomponoval skladatel Boris Urbánek. Leč psát o advokátovi Janu Nepomukovi Kaňkovi (1772–1865) na stránkách Advokátního deníku by bylo zajisté nošením dříví do lesa, obzvláště když Česká advokátní komora sídlí na Národní třídě v Kaňkově paláci. A tak budu trochu osobní.

V Alsasku velice rád poslouchám rozhlasovou stanici „France Musique“, která vysílá především klasickou, ale i jazzovou hudbu. Jednotlivé hudební „kousky“ uvádí již mnoho let nikoliv Francouzka, jak bych očekával, ale Češka Denisa Kerschová. Manželka sice trochu naříká nad jejím českým akcentem ve francouzštině, ale já jsem za ní rád. Nevím, zda je to jen její zásluha, leč Antonína Dvořáka mohu slyšet denně a nešetří se ani dalšími českými skladateli. Pokud by naše země byla posuzována převážně podle poslechu českých a moravských skladatelů vážné hudby, pak by ve Francii hrála nejen první housle, ale i všemi obdivované sólo.

A když už jsem osobní, nezbývá než zakončit toto matiné zmínkou o úžasném muzikantovi a advokátovi zároveň. V osmdesátých letech minulého století jsem napsal množství krátkých příběhů z venkovské advokacie, neboť jsem na venkově působil. V druhé polovině let devadesátých pak vyšly v knižní podobě pod názvem „100+1 advokát“ s kouzelnými ilustracemi Jiřího Slívy. V oněch osmdesátých letech jsem většinu těchto příběhů předčítal ve středočeském vysílání Československého rozhlasu. A protože ony povídky jsou opravdu krátké, prolínaly je vstupy advokáta Ivo Jahelky s jeho příběhy zpívanými.

Kdepak, umění, a hlavně hudba mají k právu velmi blízko, milí přátelé.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: Facebook/l´Orchestre du Palais (hlavní foto), WIKIPEDIA/Bundesarchiv Bild, F. Mulnier, České muzeum hudby, Josef Plch a archiv redakce