Podle jedné z definic je sociálním státem (welfare state) stát, který usiluje o zajištění blahobytu, tedy podmínek slušného žití pro své občany. Jinak řečeno, stát, který garantuje svým občanům sociální práva. Nic proti, jen mám po přečtení dále zmíněného článku pocit, že to už možná s tím sociálním státem a sociálními právy občanů poněkud přeháníme. Soudě podle článku na webu irozhlas.cz s nadpisem „Už měsíc běží akce milostivé léto, zájem ale není. Prázdniny, říká vedoucí dluhového poradenství“ se milostivému létu zatím příliš nevede. Pan vedoucí je ale zjevně optimista, a tak článek končí jeho citací: „V červenci lidé čerpají dovolenou, odkládají řešení problémů a to se tak trochu změní,“ vysvětluje Daniel Hůle, vedoucí programu Dluhového poradenství organizace Člověk v tísni.

Pokud jsem něco nepopletl, tak se můžeme těšit, že dlužníci hned po návratu ze zasloužené rekreace začnou konečně splácet své dluhy. Možná zbytečně připomínám, že dluhy, co jsou už dávno, někdy dokonce hodně dávno, po splatnosti. Ostatně právě proto organizátoři milostivého léta lákají dlužníky k zaplacení slibem prominutí příslušenství. Zatím to vypadá, že návnada by snad mohla zabrat, ale až se dlužníci pěkně zrekreují. Takže si holt věřitelé budou muset ještě chvilku počkat.

První, co mně v téhle souvislosti napadlo byl citát feldkuráta Katze, který by po drobném upgrade mohl znít asi takto: „To se nám to rekreuje, když nám lidi půjčujou.“ Pak jsem si vzpomněl na známého, který mi vyprávěl, že nejhorší dobou jeho života byla doba, kdy měl dluh v bance kvůli stavbě domu – tehdy ještě nebyly hypotéky –, a jak se mu ulevilo, když dluh zaplatil. Tenhle známý by asi nejel na dovolenou s vědomím, že něco měl zaplatit a nezaplatil. K čemuž dodávám, že ten jeho dluh byl dluh pravidelně splácený, tedy nikoliv po splatnosti, jako tomu je v případě dlužníků, na které vnadí milostivé léto. Jsem přesvědčen, že takových poctivců je víc, ale obávám se, že pokud se prosadí sociální politika, preferující rekreaci dlužníka před tím, aby platil dluhy, bude jich ubývat.

Dalo by se očekávat, že když má někdo dluhy, konkrétně dluhy po splatnosti, a tedy ví, že věřitel čeká, až mu zaplatí, nebude jezdit po rekreacích, ale hákovat. A všechno, co nutně nepotřebuje k obživě, použije na zaplacení dluhu.  Dokonce, nedej bože, si nevezme ani dovolenou, dokud nezaplatí co má. Ne však tak u nás.

A taky mně napadá, cože asi ve zmíněném Dluhovém poradenství radí dlužníkům, když priorita dovolené před placením dluhů připadá vedoucímu té party jako něco normálního. Imperativ „Nejdřív plaťte dluhy a pak si můžete užívat“ to asi nebude. Třeba jim doporučují destinace se zvlášť liknavými věřiteli, nebo tak něco. Lehce znepokojivé je pomyšlení, že pokud už dlužníci během rekreace na své dluhy nezapomenou, hrozí nebezpečí, kvůli nákladům na dovolenou nebudou schopni zaplatit ani tu jistinu, kterou po nich stát teď požaduje. Možná by příští milostivé léto, které určitě někdo vymyslí, mělo vypuknout mimo dovolenkovou sezonu.

To, že patřím k zjevné minoritě, která si myslí, že dlužník by měl místo dovolené pracovat tak dlouho, než si vydělá na zaplacení dluhu, asi není podstatné ani zajímavé. Zajímavé bude, jestli v rámci diskuse o délce doby oddlužení těch, co jsou v insolvenci, se někdo ozve a namítne, že s přestávkami na rekreaci se dá oddlužení vydržet klidně pět let a netřeba dobu oddlužení krátit.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát, člen představenstva České advokátní komory a prezident Unie obhájců ČR
Ilustrační foto: canva.com