Špičkový krasobruslař, juniorský mistr republiky, první Čech, který kdy absolvoval práva na Harvard University v USA, mezinárodní rozhodčí a arbitr mezinárodního rozhodčího soudu pro sport, držitel Olympijského řádu i ceny MOV za boj proti dopingu, ale také nositel Zlatého odznaku České advokátní komory, který byl uveden v lednu 2016 do Právnické síně slávy. „Gentleman britského střihu s životopisem, který by stačil na několik životů…,“ tak jej jednou větou popsali autoři knihy „Nestoři české advokacie“ JUDr. Petr Toman, LL.M., a Ondřej Šebesta. JUDr. Gerhardt Bubník, LL.M., výjimečný člověk, úspěšný advokát a štědrý donátor, jenž se inspiroval citátem amerického průmyslníka Andrewa Carnegieho: „The man who dies rich, dies disgrased!“, se v neděli 23. července 2023 dožívá 88 let.

 

Pro rodinu a přátele Karel, pro spolužáky z anglického gymnázia Charlie, jinak také Gerhardt nebo Gert, v době studií v Americe pak Gerry… Jako by množství jmen, na něž v průběhu života „slyšel“, předurčovalo množství aktivit, jimž se věnoval, i život bohatý na nezapomenutelné zážitky a výjimečné události…

 

Krasobruslení a studia

Vše odstartoval před více než 80 lety jeho tatínek, když mu koupil připevňovací brusle šlajfky a naučil ho bruslit. Ve 12 letech začal s krasobruslením, od 18 let trénoval pod vedením Josefa Dědiče, bývalého mistra republiky v krasobruslení a uznávaného odborníka. Jak sám říkal, začal pozdě, i přesto se stal v roce 1953 juniorským mistrem republiky a o rok později skončil na druhém místě, hned za legendárním Karolem Divínem. Od roku 1954 byl členem reprezentačního družstva, vystupoval v zahraničí… Závodil do svých 22 let, poté podal přihlášku na školení rozhodčích a od roku 1958 soudcoval krasobruslařské soutěže…

Vedle toho ale stihl – s vynikajícími výsledky – vystudovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1958. Chtěl se stát soudcem nebo advokátem, ale pro soudce neměl správný třídní původ, resp. kádrové předpoklady, a v advokacii tenkrát panoval tzv. numerus clausus. Dostal tedy umístěnku na Městský národní výbor v Hořicích. Tu ale odmítl a sám se obrátil na tehdejší Ústředí české advokacie. Bylo mu nabídnuto místo koncipienta v advokátní poradně v Olomouci, kam nastoupil 1. září 1958.

 

Začátky v advokacii

Po skončení základní vojenské služby podal žádost o přijetí do Advokátní poradny č. 1 v Praze na Národní třídě 32, která byla prakticky jedinou, jež se specializovala na mezinárodní agendu. Advokátní zkoušku složil v února 1962, o zápis do seznamu advokátů požádal až k 1. lednu 1963 – letos tedy uplynulo již 60 let od doby, kdy se stal advokátem.

V Advokátní poradně č. 1 se také potkal s americkým advokátem Haroldem E. Stassenen, s nímž spolupracoval na velké mezinárodní kauze související s československým předválečným právem. Ten mu poradil, aby se ucházel o stipendium na některé z amerických univerzit. Napsal tedy na Harward Law School a 18. dubna 1968 mu přišla odpověď, že byl přijat do postgraduálního studia vedoucího k získání titulu LL.M.

Do Advokátní poradny č. 1 se z Ameriky vrátil na podzim 1969, od roku 1972 pracoval na kauzách v oblasti zahraničního obchodu. Postupně se stal v oblasti mezinárodního obchodu uznávaným odborníkem a jeho klienty se staly především „západní“ firmy.

 

Role rozhodčího a sportovního funkcionáře

Kromě svého zaměstnání ale stále působil i jako rozhodčí a sportovní funkcionář, a to nejen „doma“, ale i v zahraničí. Byl na devíti zimních olympiádách a obzvlášť slavnou se stala jeho účast v roli rozhodčího v Lillehammeru, kdy vznikla jeho nejslavnější fotografie, když kontroloval přetrženou tkaničku u brusle Tonyi Hardingové. Souboj tehdejších dvou rivalek Tonyi Hardingové a Nancy Karriganové nakonec vyústil v kauzu, na kterou se ani po letech nezapomnělo…

V roce 1996 se stal členem vedení Mezinárodní bruslařské federace (ISU) s funkcí právního poradce. Jak sám dříve řekl, „ačkoli to byla neplacená pozice, práce bylo hodně: koncipovat stanovy a pravidla, vést disciplinární věci, každý druhý rok připravit návrhy pro kongres, vedle toho soudy a arbitráže ve Švýcarsku, v New Yorku. Celkem jedenáct arbitráží a jenom jednu jsem prohrál. Když jsem zastupoval unii jako advokát, placen jsem byl. Zároveň jsem byl rozhodcem arbitrážního soudu pro sport v Lausanne, takže jsem rozhodoval spoustu dopingových věcí a i jiné druhy sportovních sporů, z fotbalu např. platnost transferů a výši peněžních náhrad za ně. Celkem jsem rozhodoval asi 14 nebo 15 složitých případů.“ Nejzajímavější z nich byl podle Gerhardta Bubníka případ německé rychlobruslařky Claudie Pechsteinové, který se táhl několik let a v němž působil v roli žalobce.

 

Ocenění za celoživotní působení ve sportu a v advokacii

Za své aktivity v oblasti mezinárodního sportu byl – jako jeden z pěti Čechů – oceněn Olympijským řádem za 50 let práce pro olympismus, v roce 2009 pak obdržel od Mezinárodního olympijského výboru cenu za boj proti dopingu, především za práci, kterou vykonal jako předseda Rozhodčí komise ČOV.

„Od malička jsem byl ctižádostivý, ve všem, co jsem dělal, jsem se snažil o co nejlepší výsledek. Nikdy jsem to však nedělal s myšlenkou dosáhnout nějakého oficiálního uznání. Samozřejmě kromě sportu, kde člověk usiluje o nejlepší umístění,“ řekl ve svém rozhovoru pro publikaci Nestoři české advokacie, kterou vydala ČAK v roce 2016. „Pokud však šlo o práci advokáta, nikdy jsem nepočítal s tím, že bych za svoji práci, i když třeba dobře udělanou, mohl dostat nějaké uznání, tedy kromě uznání spokojených klientů.“

I proto jej překvapilo a potěšilo udělení Zlatého odznaku ČAK za zásluhy o advokacii, které mu u příležitosti jeho 80. narozenin předal tehdejší předseda Komory JUDr. Martin Vychopeň. Půl roku na to byl zaskočen znovu – to když mu bylo počátkem roku 2016 naznačeno, že je mezi adepty na udělení titulu Právník roku. „Byl jsem ohromen, když jsem se dozvěděl, že jsem byl nominován na uvedení do Právnické síně slávy… Dlouho jsem tomu nevěřil,“ přiblížil doktor Bubník své tehdejší pocity. „Cítil jsem se být nesmírně poctěn – těžko bych si mohl přát krásnější a důstojnější završení své celoživotní práce advokáta.“ Vzápětí ale dodal, že to završení je jen obrazné, protože ani po uvedení do Síně slávy nehodlá svou (advokátní) práci definitivně ukončit – má před sebou ještě úkoly, které chce splnit, pokud mu to fyzické a duševní zdraví dovolí.

 

 

Charitativní aktivity

Jedním z dlouholetých „úkolů“ JUDr. Gerhardta Bubníka je i charitativní činnost. „Od roku 1992, kdy mi to mé příjmy umožňují, přispívám pravidelně na charitativní účely – na zdravotnictví, školství, sport, umění, na pomoc při přírodních katastrofách… Za uplynulých cca 30 let je to už celkem dost peněz,“ uvedl ve své publikaci Život mezi paragrafy. A dodal: „Kdysi mi v paměti utkvěl citát Andrewa Carnegieho, amerického průmyslníka: ´The man who dies rich, dies disgrased neboli Člověk, který umírá bohatý, umírá zneuctěný!´ To mě inspirovalo… Jeho filosofií se řídím. Nepatřím sice mezi české miliardáře a mé možnosti jsou omezené, ale i tak chci většinu svého vydělaného jmění použít tak, abych pomohl ostatním, zejména těm potřebným. Nedělám to pro slávu… Svým založením jsem humanista. Dělám to, protože věřím, že si lidé musejí navzájem pomáhat,“ uzavřel doktor Bubník.

Ve svých charitativních aktivitách nezapomíná doktor Bubník ani na své kolegy-advokáty. Od ledna 2020 je proto v rámci celojustiční soutěže Právník roku udělována zvláštní Cena Gerhardta Bubníka v kategorii PRO BONO. Její vznik popsal JUDr. Bubník takto: „Bylo mi líto, že vítězové kategorie, kteří poskytují právní služby jakkoliv znevýhodněným nebo nemajetným lidem, nedostávají k ceně žádnou finanční odměnu.“  Sám doktor Bubník během života poskytoval právní služby zdarma mnohokrát, zejména v mezinárodních rodinných kauzách, proto se rozhodl každoročně tuto cenu dotovat padesáti tisíci korunami. V den jeho úmrtí vznikne na základě závěti z roku 2005 Nadace Gerhardta Bubníka, z jejíž výnosů bude zmíněná částka na tento účel poskytována i nadále.

 

Také na Českou advokátní komoru už v minulosti G. Bubník myslel, když jí před několika lety odkázal obraz Hradčan jako symbolické poděkování svému profesnímu stavu. „Jsou stovky advokátů, kteří dobře vydělávají, ale svoji komoru vůbec nepodporují, přitom, pokud je člověk úspěšný, měl by něco společnosti i své profesi vracet,“ konstatoval Gerhardt Bubník před třemi roky při slavnostním setkání se členy představenstva ČAK.

Na otázku, co by jako donátor kategorie PRO BONO vzkázal kolegyním-advokátkám a kolegům-advokátům, kteří, ač nejsou oceněni, přesto pomáhali a pomáhají, před časem odpověděl: „V dnešní době, kdy jsme prodělali pandemii a kdy zažíváme ostudnou válku na Ukrajině, je důležité, abychom my všichni, kteří jsme pomáhali a pomáháme jakýmkoliv způsobem, vydrželi a neztratili víru a ochotu pomáhat i nadále. Pomoc druhým vždycky znamenala a znamená sám něco obětovat, ať už ze svého majetku, ze svého volného času, ze svého pohodlí. Jde-li o tak závažnou a strašnou situaci, jakou je ruská agrese na Ukrajině, vyžaduje to i ochotu se uskrovnit a slevit ze svých vlastních nároků. Doufám a přál bych si, aby advokacie jako celek a všichni advokáti a advokátky pomáhali i nadále…“

 

Redakce Advokátního deníku blahopřeje nestorovi české advokacie, výjimečnému člověku a mecenáši JUDr. Gerhardtu Bubníkovi, LL.M., k významnému životnímu jubileu a přeje mu ještě mnoho krásných a spokojených let.

 

Redakce AD
Foto: archiv ČAK a publikace Život mezi paragrafy

 

---

V roce 2017 vydalo nakladatelství Wolters Kluwer knihu vzpomínek Gerhardta Bubníka s názvem Život mezi paragrafy. JUDr. Bubník v ní vypráví o svém dětství, o dobách studií, včetně studií práva na Harvardu, o dráze krasobruslaře a poté mezinárodního rozhodčího, o práci advokáta a rozhodce, o boji proti dopingu či o setkáních s výjimečnými osobnostmi. Poutavé vyprávění doplňuje řada unikátních fotografií a dobových materiálů.

Kniha je v elektronické verzi k dostání ZDE.