Autor ve svém příspěvku rozebírá nedávný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, na němž se podílel jako předseda soudního senátu a který se zabýval otázkou, zda v řízení o vypořádání SJM platí zásada reformatio in peius.

Problematika společného jmění manželů (dále i „SJM“) je tradiční, četnou a složitou součástí právní a soudní praxe. Jejímu významu však nikdy nekorespondoval odpovídající zájem odborné literatury, která by tuto problematiku blíže zpracovala. Pomineme-li některé již starší práce,[1] novější knižní literatura se omezuje v zásadě na práci jedinou.[2] I když je období po nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i „o. z.“), spojeno alespoň s aktivnějším přístupem komentářové literatury k problematice SJM,[3] resp. s pravidelným dokumentováním rozvíjející se judikatury Nejvyššího soudu k problematice SJM,[4] ucelené zpracování institutu SJM stále schází. I ve zmiňovaných pramenech jednoznačně převažuje hmotněprávní problematika společného jmění a jeho procesní aspekty jsou zastoupeny vždy kvantitativně méně.

Je to snad i odraz toho, že soudní praxe přistupuje k samotnému řízení o vypořádání SJM v procesních souvislostech velmi benevolentně, což je zjevně odraz dřívějšího období existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů založeného na kogentní povaze s deklarovanou nutností soudu vypořádat veškeré bezpodílové spoluvlastnictví a tomu odpovídajícími procesními přístupy.[5] Právě tato „procesní volnost“ zřejmě vedla soudní praxi na počátku 90. let k tomu, že v tomto právně obtížném období tyto procesní principy přejala ve snaze soudní praxi ulehčit[6] a stejný princip zvolila soudní praxe i po roce 1998, kdy bylo bezpodílové spoluvlastnictví nahrazeno společným jměním manželů, založeným již na odlišných východiscích.

Přestože bylo na řízení o vypořádání SJM nahlíženo již jako na řízení sporné, stále v praxi přetrvávaly „nesporné“ prvky, a protože se jednalo o přístup, který na první pohled usnadňoval rozhodování v hmotněprávně obtížných sporech, nevolala praxe po žádných zásadních procesních změnách. I když se čas od času v odborných diskusích otevírala otázka, zda jsou tyto dosavadní procesní přístupy udržitelné i v současné době, přesto však převládala všeobecná shoda na tom, že eventuální změny by se měly projevit až ve vazbě na novou hmotněprávní úpravu společného jmění manželů v o. z., a to i bez ohledu na to, že její přijetí nebylo doprovázeno novou procesní úpravou.

Je obecně známou skutečností, že drtivá většina právních otázek, které musí Nejvyšší soud v rámci dovolací agendy ve vztahu k SJM řešit, je hmotněprávní povahy a samotné otázky procesní, které by byly jako samostatné předmětem dovolacího přezkumu, se objevovaly a objevují spíše výjimečně.

Zdá se, že to je trend potvrzující dřívější postup a poptávka po „novém procesním přístupu“ k řízení o vypořádání společného jmění není v praxi nijak velká, což však nesnižuje význam procesních souvislostí řízení o vypořádání SJM. Nejvyšší soud proto i ve věcech vypořádání společného jmění, které projednává ještě podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“),[7] v současné době, respektuje dosavadní procesní přístupy vážící se k vypořádání společného jmění podle zák. č. 40/1964 Sb. Zdůrazňuje však, že tím nijak nepředjímá, zda ke shodným závěrům procesního charakteru dospěje soudní praxe i ve vztahu k vypořádáním SJM již podle o. z.[8] Takové „sdělení“ avizoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3371/2019, ve vazbě na poplatkové souvislosti řízení o vypořádání SJM.[9]

Společné jmění manželů a zákaz reformace in peius 

Vážnost záměru posunout diskusi o procesních aspektech kvalitativně kupředu je spojena hned s prvním zásadním rozhodnutím řešícím procesní otázku vypořádání SJM ve směru, nakolik platí zásada zákazu reformace in peius (zákaz změny k horšímu) v řízení o vypořádání SJM. Jde o zásadu, která – oproti trestnímu právu – není v občanském soudním řádu vyjádřena výslovně a která ve vztahu k civilnímu řízení vždy stála do značné míry stranou jak odborné literatury, tak i judikatury. Bylo proto možné očekávat, že rozhodnutí vyvolá zájem odborné veřejnosti a otevře tuto otázku širší diskusi.[10]

Touto otázkou se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, za situace, kdy soud prvního stupně vypořádal společné jmění manželů tzv. paritním způsobem, tj. rozdělil součásti společného jmění v poměru 50 : 50, zatímco k odvolání jednoho z účastníků odvolací soud v neprospěch tohoto účastníka založil disparitu v poměru 30 : 70. Předmětem dovolacího řízení bylo posouzení, zda je takový postup v občanském civilním řízení o vypořádání SJM možný.

Při hledání odpovědi na tuto otázku musel Nejvyšší soud v širším pojetí analyzovat občanské soudní řízení, tj. civilní proces. V této souvislosti zdůraznil, že civilní proces je ovládán zásadou dispoziční a zásadou projednací. Pro posouzení zásady zákazu reformace in peius má význam zásada dispoziční, která vymezuje, kdo rozhoduje o zahájení řízení, a vymezení jeho předmětu. Dispoziční zásada bývá označována také jako návrhový princip. Je tím vyjádřeno, že bez návrhu v podobě žaloby nemůže být civilní sporné řízení zahájeno a že žalobou je také vymezen předmět sporu, jímž je soud vázán. Panství stran se projevuje také v řadě možností řízením nebo jeho předmětem disponovat. Žalobce může vzít žalobu zpět nebo ji může změnit. Žalovaný může uznat žalobou uplatněný nárok. Obě strany mohou uzavřít smír, a tím přivodit konec řízení, nebo každá z nich může podávat opravné prostředky. Dispoziční či návrhový princip by měl platit také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem.

Z dispoziční zásady vyplývá také zákaz reformace in peius. Reformatio in peius je chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz popsané změny k horšímu v opravných řízeních je projevem dispoziční zásady. Tento zákaz je adresovaný soudu, který by jinak byl v rámci řízení o opravném prostředku oprávněn způsobit změnu procesního postavení určitého účastníka k horšímu.[11] Zákaz reformace in peius pro trestní řízení výslovně obsahuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v § 259 odst. 4 ve vztahu k odvolacímu řízení a v § 265r odst. 1 ve vztahu k dovolacímu řízení. Samotná okolnost, že obdobná výslovná úprava není v občanském soudním řádu obsažena, neznamená, že se tento zákaz v civilním procesu neuplatní.

Zákaz změny k horšímu dovodil ve vztahu k civilním řízením již Nejvyšší soud Československé republiky[12] a přiklánějí se k němu rovněž názory vyjádřené ve starší i novější české odborné literatuře.[13]

Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.[14]

Tento zákaz vztahuje odborná literatura přímo k odvolacímu řízení i tam, kde jde o věci, v nichž z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky formulací závěru, že – v souvislosti s úvahami o vázanosti odvolacího soudu mezemi odvolání [§ 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] – i když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutné z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá-li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana.[15]

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že ust. § 212 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat vždy v souvislosti se zásadou vyslovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., která prolamuje dispoziční princip dvěma směry: žalobci lze přisoudit buď více, nebo něco jiného. Jedině v tomto smyslu může být dispoziční princip prolomen ust. § 212 písm. c) o. s. ř., které navazuje na § 153 odst. 2 o. s. ř., tj. tak, že odvolateli lze přiznat více, nebo něco jiného. Systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo. To ale byl případ situace, kdy se rozhodnutím odvolacího soudu změnila parita podílů v neprospěch odvolatele.

Nastíněné pojetí zákazu změny k horšímu se plně uznává v řadě sousedních a právně příbuzných zemích.[16] V nyní účinném slovenském zákoně č. 160/2015 Z. z., civilný sporový poriadok, je pak zákaz reformationis in peius v čl. 16 odst. 3 výslovně vyjádřen: „V konaní o opravnom prostriedku a v ďalšom konaní nemôže byť rozhodnuté nepriaznivejšie pre stranu, ktorá opravný prostriedok uplatnila.“

Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality.[17] V řešené věci šlo o řízení o vypořádání SJM, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné[18] a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.

Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním.

V této souvislosti uvedl Nejvyšší soud příklad, ve kterém by se např. žalobce domáhal zaplacení 100 000 Kč, soud by jeho žalobě vyhověl co do 75 000 Kč a co do 25 000 Kč by žalobu zamítl, a žalobce by se odvolal proti nevyhovujícímu výroku, zatímco žalovaný nikoliv; odkladný účinek by se dotkl předmětu sporu jenom v rozsahu 25 000 Kč a ohledně zbývajících 75 000 Kč by se rozhodnutí stalo pravomocným. Pokud by odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá, nebo že se žalobci přiznává jenom 50 000 Kč a co do zbývajících 50 000 Kč se žaloba zamítá, zatížil by tím řízení zmatečnostní vadou, neboť by zasáhl do té části prvoinstančního rozsudku, která již nabyla právní moci. I kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná ve větším rozsahu než co do napadeného rozsahu, nemohlo by odvolací řízení skončit jinak než potvrzením prvoinstančního rozsudku ve vztahu k napadenému výroku ohledně 25 000 Kč.

Popsaný nesprávný postup by znamenal nejen narušení částečné právní moci, ale také porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius). Ten totiž znamená, jak již bylo shora uvedeno, že odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele. To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodal také žalovaný, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech. Uplatnění zákazu reformace in peius se zcela nekryje se zákazem přezkoumávat tu část rozhodnutí, která již nabyla právní moci, ale je širší. Odpovídá totiž dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání z hlediska toho, kdo odvolání podal. Z opačného pohledu řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není namístě „vnucovat“ jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila. Takový přístup by korespondoval zásadě materiální pravdy v pojetí zastávaném před rokem 1989, která již byla v civilním řízení důvodně opuštěna; dispoziční zásadě však změna ve prospěch strany, která odvolání nepodala, vůbec neodpovídá.

Pod tímto zorným úhlem je nutné vykládat případy, kdy podle § 212 o. s. ř. není odvolací soud vázán rozsahem odvolání. Situace uvedené pod písm. a) až c) citovaného ustanovení nemohou vést k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zákazu reformace in peius. U závislých výroků podle písm. a) ani u nerozlučného společenství podle písm. b) o tom nemůže být pochyb. Závislý výrok (jímž je např. výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k výroku ve věci samé) nemůže sám o sobě obstát, bude-li zrušen či změněn výrok, na němž závisí; důsledky toho jdou spíše ve prospěch odvolatele než k jeho tíži. U nerozlučného společenství podle písm. b) se projevuje to, že společníci tvoří jednotnou stranu, a proto je vyloučeno, aby samostatnými a obsahově rozdílnými rozsudky bylo rozhodnuto o jednotlivých procesních společnících.

Stejný přístup musí konsekventně platit také pro případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [písm. c)].[19] V dané věci šlo o vypořádání SJM, tj. o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř.[20]

Nejvyšší soud dále zdůraznil, že úvaha odvolacího soudu ohledně způsobu vypořádání hmotněprávního poměru stran musí respektovat to, že jedna ze stran proti způsobu vypořádání zvolenému soudem prvního stupně nebrojí, a proto pro jejího odpůrce, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává z prvoinstančního rozsudku. Smysl a účel toho, aby v některých případech odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i v širším rozsahu, než požaduje odvolatel, je především takový, aby se zabránilo tomu, že by v jednom řízení byla vydána rozhodnutí obsahující vzájemně rozporné výroky.[21]

To lze demonstrovat na modelovém případu, ve kterém se v odvolacím řízení o vypořádání SJM jedna ze stran domáhá přikázání věci, kterou soud prvního stupně přikázal druhému účastníku. Jestliže v takovém případě odvolací soud shledá důvody pro vyhovění odvolání, umožňuje mu citovaná právní úprava změnit rovněž výrok o vypořádacím podílu, který bude mít v takovém případě povinnost hradit naopak odvolatel protistraně. To ovšem není případ rozhodnutí o disparitě podílů. Nejde o situaci, v níž by odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a v souvislosti s tím provedl potřebnou změnu dalších výroků.

Dovolací soud dále zdůraznil, že si je vědom skutečnosti, že v těchto řízeních může být v řadě případů obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí SJM oproti soudu prvního stupně). Toto posouzení závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.

O celkové řešení takto vymezené obecné otázky vztahující se k řízení o vypořádání SJM však v daném případě nešlo. Bylo-li totiž rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na principu parity podílů a odvolací soud v neprospěch odvolatele založí své rozhodnutí na závěru o disparitě podílů, je nepochybné, že takové rozhodnutí je ve svém výsledku rozhodnutím v neprospěch odvolatele, a výlučně k řešení možnosti takového postupu dovolání v dané věci právě směřovalo.

K uplatnění zákazu reformace in peius v řízení, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř.], Nejvyšší soud dále uvedl: „V současné době upravuje občanský soudní řád jedinou kategorii výjimek ze zásady vázanosti soudu uplatněným procesním nárokem; jde o případy, kdy ‚z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky‘. Uvedená kategorie byla do občanského soudního řádu zavedena až zákonem č. 49/1973 Sb., a pokud známo, nemá v procesních řádech vyspělých demokratických zemí obdobu. Šlo o procesní reakci na omezení volnosti subjektů občanskoprávních vztahů a odklon od zásady jejich dispozitivní volnosti. V té době platilo, že ‚občanský zákoník používá norem kogentních poměrně dosti často a se zřetelem k jeho celkové koncepci nutno patrně normy, u nichž je to pochybné, vykládat tak, že jsou kogentní‘ (V. Knapp, Š. Luby a kol.: Československé občanské právo, Orbis, Praha 1974, díl I., str. 28). Tak i např. při vypořádání majetkového manželského společenství (BSM) dohodou byli podle tehdejší literatury účastníci povinni přihlížet k zákonným směrnicím, uvedeným pro vypořádání v § 150 obč. zák. v tehdy účinném znění (jde o § 149 obč. zák., ve znění novely č. 509/1991 Sb.) – (k tomu viz Z. Češka, J. Kabát, J. Ondřej, J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Panorama, Praha 1987, díl I., str. 527). Nemohli-li účastníci hmotněprávního vztahu volně nakládat s jeho obsahem (právy a povinnostmi), pak totéž muselo platit i v soudním řízení, neboť zásada dispoziční je procesním korelátem dispoziční volnosti účastníků hmotněprávních vztahů. Tohoto souladu bylo dosaženo právě přijetím § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o způsob vypořádání vyplývající z právního předpisu. Ačkoliv toto ustanovení platí doposud, jeho interpretace i aplikace probíhá v odlišných společenských i právních podmínkách.

Nyní platí, že ,soukromé právo otvírá co nejširší prostor soukromé iniciativě jednotlivce a svobodnému utváření soukromého života‘ (důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a v souladu s tím § 1 odst. 2 o. z. stanoví: ,Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.‘ Také judikatura vychází z toho, že je věcí bývalých manželů, jak se vypořádají.[22] Pak ovšem není třeba jim nutit obsah a způsob vypořádání SJM nad rámec toho, co vyplývá z povahy vypořádání masy majetku. Není tedy ani důvod pro to, aby soud nerespektoval jejich vůli projevenou v dispozičních procesních úkonech, je-li toto respektování možné. Proto je namístě spíše restriktivní výklad § 153 odst. 2, pokud jde o vypořádání zaniklého SJM, včetně respektování zákazu reformace in peius.“

Promítl-li dovolací soud uvedené závěry do posuzovaného případu, uzavřel, že pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný a žalobkyně nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius. Opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a rovněž se smyslem a účelem opravných prostředků.[23]

Odvolací soud v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 230/04 a IV. ÚS 2408/20. V obou případech šlo o rozhodnutí mající procesní podobu usnesení, jimiž byly podané ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Ani v jednom z těchto případů se ústavní stížnost netýkala řízení o vypořádání SJM; první z řízení se týkalo otázek náhrady nákladů řízení a druhé určení vlastnictví k bytové jednotce. Naznačil-li Ústavní soud v prvním z uvedených rozhodnutí závěr o tom, že zásada zákazu reformace se neuplatní, zjevně tento závěr spojil právě s možnostmi rozhodování odvolacího soudu v případech, v nichž je napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů, kde procesní úprava, na niž Ústavní soud odkázal, v § 142 až 151 o. s. ř. upravuje postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Bližší argumentace však v odůvodnění rozhodnutí obsažena není. Druhé rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo otázek spojených s určovací žalobou, zmínka ohledně zásady zákazu reformace je však vztažena opětovně ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení s pouhým faktickým odkazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 230/04, bez jakékoliv další věcné argumentace.

V této souvislosti dovolací soud podotkl, že usnesení, jimiž jsou ústavní stížnosti odmítány pro zjevnou neopodstatněnost, nepředstavují „test ústavnosti“, jenom vyjadřují, že se Ústavní soud nebude danou záležitostí věcně zabývat. Kdyby ji řešil věcně, musel by rozhodovat nálezem – vyhovujícím či zamítavým. Ostatně i pro samotný Ústavní soud jsou právní názory vyslovené v předchozích usneseních bez významu. K plenárnímu posouzení by se věc předkládala jenom při odklonu od názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu. To vyplývá z § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.

Závěr 

Jak jsme uvedli na začátku článku, je toto rozhodnutí jedním z prvních, která otevírají složité otázky týkající se procesních aspektů řízení o vypořádání SJM. Vedle vyřešené otázky důkazního břemene ve sporech týkajících se SJM[24] další zásadní otázky procesní povahy na své zodpovězení čekají. Buď se mohou stát předmětem přezkumu dovolacím soudem při jejich vymezení jako otázky procesního práva, které splňují předpoklady přípustnosti dovolání (jako tomu bylo v uvedeném případě), anebo v rámci posuzování tzv. vad řízení, jestliže bude dovolání z jiného důvodu přípustné. Po dosavadních zkušenostech lze očekávat spíše uplatnění přístupu druhého; v obou případech však dostane dovolací soud prostor vyjádřit se k dalším procesním aspektům, které pro dlouhé budoucí období ovlivní soudní praxi ve sporech o vypořádání SJM. I zde, stejně jako v hmotném právu, bude velmi pečlivě zvažovat, které závěry dosavadní soudní praxe budou uplatnitelné i nadále a které naopak projdou kritickou revizí.

 

Mgr. Michal Králík, Ph.D., je soudcem Nejvyššího soudu.

Foto: pixabay 

---

[1] K tomu srov. např. J. Blažke: Majetkové právo manželské, in Sborník studií z občanského práva, Orbis, Praha 1953; J. Bičovský: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Orbis, Praha 1978; a doplněnou a upravenou verzi viz M. Holub, J. Bičovský, M. Pokorný: Společné jmění manželů, 2. vydání, Linde, Praha 2009.

[2] J. Dvořák, J. Spáčil: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře, 3. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2011.

[3] K tomu srov. např. Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II., Rodinné právo (§ 655-975), Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 136 a násl.; F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV/1, § 655-975, Leges, Praha 2016, str. 258 a násl.; J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 769 a násl.

[4] M. Králík: Judikatura NS: Společné jmění manželů z pohledu aktuální rozhodovací praxe, Soudní rozhledy č. 10/2019, str. 310 a násl.; M. Králík: Společné jmění manželů a rok 2020, Právní rozhledy č. 3/2021, str. 88 a násl.; M. Králík: Aktuální judikatura NS v oblasti společného jmění manželů (vybrané otázky), Soudní rozhledy č. 7-8/2022, str. 219 a násl.; M. Králík: Společné jmění manželů – znovu a aktuálně, Právní rozhledy č. 7/2023, str. 229; M. Králík: 9 + 1 výzev společného jmění manželů, Zpravodaj Jednoty českých právníků (v tisku); M. Králík: Společné jmění manželů do třetice…, Právní rozhledy, 2023 (v tisku).

[5] Tím se fakticky řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví přibližovalo nespornému řízení.

[6] Bez ohledu na to, že po hmotněprávní stránce začala soudní praxe k bezpodílovému spoluvlastnictví přistupovat již odlišně.

[7] Jde o věci, kde SJM bylo zrušeno, zúženo či zaniklo do 31. 12. 2013.

[8] Souvisí to jednak se změnami avizovanými výše, ale také se zásadní personální obměnou tzv. vlastnického senátu 22 Cdo Nejvyššího soudu, který spory týkající se SJM projednává, oproti jeho složení v 90. letech.

[9] Zde je třeba zdůraznit, že samotná okolnost, že Nejvyšší soud rozhoduje ve sporech o vypořádání SJM v současné době, automaticky neznamená, že rozhoduje již podle zák. č. 89/2012 Sb., neboť rozhodným je okamžik zániku SJM, nikoliv okamžik rozhodnutí soudu. Proto i v současné době je poměrně ještě často rozhodováno Nejvyšším soudem ve věcech, kde vypořádání probíhá podle zák. č. 40/1964 Sb., a k tomu se také vztahují vyslovené procesní závěry.

[10] To se také potvrdilo hned, jak bylo rozhodnutí vyvěšeno na úřední desce Nejvyššího soudu. Byť jinak agenda senátu 22 Cdo zůstává obvykle stranou mediální pozornosti a zájmu, tentokrát rozhodnutí vyvolalo zájem okamžitě.

[11] Srov. např. J. Macur: Reformácia in peius v občianskom súdnom konaní, Právny obzor č. 5/1970, str. 442.

[12] K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23, publikované ve Vážného sbírce pod č. 3 123.

[13] K tomu srov. např. F. Štajgr: Reformatio in peius v civilním řízení, Všehrd č. 7-8/1940, str. 209-221; P. Lavický: Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení, Právní rozhledy č. 7/2015, str. 253 a násl.

[14] K tomu srov. P. Lavický, op. cit. sub 13; H. Fasching: Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen, 4. Band, 1. Teilband (§§ 461–576 ZPO), 2. vydání, Manz, Wien 2005, str. 46-47; P. Lavický a kol.: Moderní civilní proces, Masarykova univerzita, Brno 2014, str. 47-48.

[15] K tomu blíže V. Jakšič in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 922.

[16] K německé praxi viz např. O. Jauernig a kol.: Zivilprozessrecht, 29. vydání, C. H. Beck, München 2007, str. 233; k polské praxi viz např. A. Góra- -Błaszczykowska: Kodeks postępowania cywilnego, Tom I, Komentarz: art. 1-729, 2. vydání, Wydawnictwo C. H. Beck, Warszawa 2016, str. 1006–1007; k rakouské praxi viz např. H. Fasching, op. cit. sub 14, str. 46-47; ke slovenské praxi viz např. E. Horváth a kol.: Civilný sporový poriadok: komentár, 2. vydání, Wolters Kluwer, Bratislava 2018, str. 174-175.

[17] Srov. A. Staehlin, D. Staehlin, P. Grolimund: Zivilprozessrecht, 2. vydání, Schultess Juristische Medien AG, Zürich-Basel-Genf 2013, str. 480-481.

[18] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11.

[19] Výslovně a správně blíže V. Jakšič in P. Lavický a kol., op. cit. sub 15, str. 922.

[20] K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016.

[21] K tomu se kloní např. i V. Jakšič in P. Lavický a kol., op. cit. sub 15, str. 922.

[22] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009.

[23] S ohledem na to, že již tato dovolací námitka vedla bez dalšího ke zrušení napadeného rozhodnutí, se dovolací soud dalšími námitkami pro nadbytečnost nezabýval.

[24] M. Králík: Společné jmění manželů – znovu a aktuálně, Právní rozhledy č. 7/2023, str. 229.