Vedle jiných kvalifikovaných profesí, obvykle regulovaných právními předpisy a vlastními etickými předpisy, zaujímá advokát (advokacie) významnou a unikátní společenskou roli, a to proto, že svou prací přispívá k naplňování nezastupitelné veřejné funkce. Advokát je na jedné straně poradcem a dodavatelem služeb klientovi, současně však sehrává klíčovou roli v každodenním fungování právního státu. Dokonce i masoví vrazi mají nárok na právní zastoupení a spravedlivý proces. Advokát(ka) je může zastupovat, a za určitých okolností je k takové obhajobě dokonce i povinen/na, a to v případech, že je k jejich zastoupení v určité věci ustanoven/a z moci úřední.

Legislativa vzešlá z komunitárního práva EU (ale v té či oné formě přijatá i v mnoha zemích mimo EU) taxativně vymezila četné typové případy, kdy advokáti jsou povinni ohlašovat tzv. podezřelé obchody, jinými slovy, obchodní či korporátní transakce a nakládání s majetkem, u nichž existuje podezření, že pocházejí z výnosů organizovaného zločinu nebo mohou sloužit k podpoře terorismu. Tato legislativa, platná již mnoho let a průběžně novelizovaná, zavedla něco úplně nového, dříve neznámého a stěží představitelného, a sice zákonnou povinnost advokáta reportovat (ohlásit) určitá právní jednání konaná pro klienta (nebo za klienta), vykazuje-li určité typové znaky „možného“, nikoli pak zcela zjevného trestného jednání. Snahy advokátních profesních organizací v zemích EU, ale i v mimoevropských jurisdikcích, zamezit tomuto zásahu do advokátní povinnosti mlčenlivosti (a důvěrnosti vztahu advokát-klient) nebyly vyslyšeny, byly zapracovány toliko určité dílčí výjimky z uvedené povinnosti. Advokáti, tak či onak, se s touto legislativou již naučili existovat, přesto stále zůstává mnoho nevyjasněných otázek spojených s jejím prováděním.

Nyní, v souvislosti s nevyhlášenou válkou iracionální a sadistické mocnosti proti nevinnému sousednímu státu, která nepřímo ohrožuje i celý sousední region, přišla na řadu další nová legislativa, představovaná několika nařízeními orgánů EU a novelizacemi již dříve platných nařízení, která se dotýká činnosti advokacie v tom smyslu, že jsou přímo zakázány či omezeny určité právně-poradenské činnosti pro entity založené v Ruské federaci, a to v souvislosti s rozsáhlými sankčními opatřeními, která byla přijata proti Ruské federaci jak na úrovni EU, tak případně jinými zeměmi mimo EU (např. USA či Velkou Británií), přičemž tato sankční opatření mohou mít i extrateritoriální efekt. K samotným evropským nařízením vydala sice Evropská komise určitá interpretační vysvětlení, nicméně i zde zůstává celá řada nejasností, jak jednotlivá ustanovení správně interpretovat a aplikovat. CCBE připravila seznam problematických otázek, která hodlá v nejbližší době projednat s Komisí, aby advokáti přesně věděli, zda a v jakém rozsahu se jich určitá ustanovení týkají.

Advokáti jsou si ve své naprosté většině dobře vědomi svých povinností vyplývajících z jiných závazných právních předpisů, včetně trestněprávních ustanovení a včetně profesních etických kodexů, které zakazují advokátovi podílet se na jakékoli trestné činnosti klien­ta, ať už ve formě napomáhání, podněcování, nebo pomoci pachateli trestného činu. Trestní zákony mnoha členských států EU již mnoho desítek let stanoví, že „nepřekažení trestného činu“ je trestným činem, což se bez výjimky vztahuje i na advokáty. Této povinnosti nejsou zproštěni ani v případě, že se při výkonu právní služby dozvěděli o hrozbě spáchání trestného činu. Praní špinavých peněz a financování terorismu alespoň v českém zákoně (§ 367) jsou trestné činy, které patří do okruhu závažných trestných činů, jež musí každý oznámit příslušnému orgánu. Nakonec jsme tedy vzali jako nevyhnutelné, že advokáti by měli mít tyto povinnosti ještě přísnější a hlásit to, co měli hlásit již dříve, ale už i ve fázi pouhého podezření. Pro advokáta může být někdy extrémně obtížné rozpoznat, že za pokyny klienta či jen pouhými informacemi se skrývá určitý kriminální záměr. Někdy je také extrémně obtížné vysledovat a identifikovat tzv. zdrojový zločin, který za předmětnou transakcí stojí.

Závěrem nechť mi laskavý čtenář dovolí osobní poznámku: Cesty (zákazy, průlomy do profesního tajemství), jimiž se ubírá shora popsaná legislativa, jsou sice možné a v situacích iminentního ohrožení svobodného demokratického světa snad i ospravedlnitelné, nicméně nejsou optimální a dovoluji si soudit, že tak, jak byly koncipovány, nemohou být ani dostatečné ke skutečnému splnění zamýšleného účelu. Jediným fungujícím lékem zůstává společenská odpovědnost advokáta na straně jedné a jeho svědomí na straně druhé. Tedy – poskytuji právní službu tam, kde je to mojí povinností, a dále jenom tam, kde je to v souladu s mým nejlepším vědomím a svědomím.

JUDr. ANTONÍN MOKRÝ, náhradník představenstva a bývalý prezident Rady evropských advokátních komor (CCBE)

Foto: canva.com