Skupina bývalých vojáků základní služby neuspěla s nárokem, aby jim stát zpětně dorovnal někdejší služné alespoň do výše tehdejší minimální mzdy. Jejich kasační stížnost v letitém sporu s ministerstvem obrany zamítl Nejvyšší správní soud (NSS). Soud zdůraznil, že povinnost výkonu vojenské služby v české armádě plynula z ústavněprávních norem. Vojáci tak přispívali k ochraně bezpečnosti státu, který se vůči nim nedopustil ani diskriminace, ani nepřiměřeného zásahu do práv a důstojnosti.

„Zásah byl časově omezen, netrval nepřiměřeně dlouhou dobu (v případě stěžovatelů zpravidla jeden rok), a byl učiněn v mladém věku odvedenců, bylo tudíž možné předpokládat, že jejich pracovní kariéra a rodinný život jsou teprve v počáteční fázi. Za této situace je podle názoru kasačního soudu stanovení povinnosti k výkonu základní vojenské služby přiměřené,“ stojí v rozsudku.

Kasační stížnost podávalo více než 20 bývalých „záklaďáků“, kteří službu vykonávali v době, kdy se česká armáda postupně profesionalizovala a nepotřebovala, aby do armády nastoupili všichni odvedenci. Povolávala tedy mladé muže „podle potřeb ozbrojených sil“. Výběr byl v podstatě náhodný, nešlo tedy podle NSS o diskriminaci, která by spočívala ve výběru na základě rasy, barvy pleti, jazyka nebo víry.

Služné stanovil zákon z roku 1999 na 500 korun měsíčně pro vojína, suma pak rostla podle hodností až k 750 korunám pro četaře. Minimální mzda na přelomu milénia postupně stoupala z 3250 na 5000 korun.

Bývalí vojáci tvrdili, že služné jim nezajišťovalo ani minimální standard uspokojování základních potřeb. Spatřovali v tom zásah do práva na zachování důstojnosti. Ministerstvo obrany oponovalo, že výkon základní vojenské služby naopak zvyšoval jejich lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst ve společnosti.

NSS odkázal na starší judikaturu Ústavního soudu, podle které je respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody nejvyšším a nejobecnějším účelem práva. S člověkem nelze manipulovat jako s věcí, nesmí se stát pouhým objektem státní vůle. „Lidská důstojnost stěžovatelů v tomto smyslu narušena nebyla. Se stěžovateli nebylo zacházeno jako s objekty. Byli pouze povinni vykonat základní vojenskou službu (…). Tím přispívali k zajištění důležitého veřejného zájmu, kterým je ochrana bezpečnosti státu, a který je také legitimním důvodem pro omezení základních práv,“ stojí v rozsudku.

NSS nevyhověl ani návrhu někdejších vojáků, aby případ předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zpětné vyslovení protiústavnosti sporné části zákona o průběhu základní nebo náhradní služby. Předpis byl v platnosti v letech 1999 až 2016. „Vyslovením neústavnosti dotčeného ustanovení by se situace stěžovatelů nijak nezměnila, neboť by ke vzniku nové právní úpravy, která by jim zajistila požadovanou finanční kompenzaci, nedošlo,“ vysvětlil NSS. Bývalí vojáci nyní mají ještě možnost podat ústavní stížnost.

Zdroj: ČTK
Foto: canva.com