Tento úvodník bude z těch méně praktických; nemá za cíl upozornit na žádné novinky v právním řádu ani kde jinde. Je spíš zamyšlením nad tím, co podle mne k výkonu advokacie také neoddělitelně patří – kromě zastupování klientů, vydělávání peněz a nadávání na zákonodárce či soudce. Mám na mysli naše aktivní působení a projevování se ve veřejném prostoru, v obci, komunitě, nebo v politice. Takové filozofické zamyšlení v bulvární zkratce.

Je moderní říkat, že advokacie čelí mnoha výzvám nebo hrozbám. A je to pravda. Od zatím jen tušených dopadů umělé inteligence, přes klesající příjmy, pokles atraktivity povolání mezi nejlepšími absolventy právnických fakult až po rostoucí komplexitu práva a ohrožení exkluzivity výkonu profese.

Skrytou, ale o to vážnější hrozbou je klesající důvěra v právní stát. Důvodů je více, ale jedním z hlavních je to, že základní hráči v systému právního státu, od zákonodárců přes soudní systém až po advokacii, se do jisté míry stáhli z veřejného prostoru a rezignovali na hájení principů důležitých pro fungování právního státu i na vysvětlování toho, jak a proč je jejich činnost pro společnost navýsost důležitá.

Právní stát, nebo ještě přiléhavěji vláda práva (anglosaský koncept rule of law, ve svých mnoha významech), by nemohl existovat bez právníků různých profesí. Z nich jsou advokáti skupinou nejpočetnější a svým potenciálním vlivem ve společnosti také pravděpodobně nejdůležitější (aniž bych chtěl snižovat váhu třeba soudců či státních zástupců), protože systémově stojí na straně občanů, nikoli státu a mají zásadní vliv na to, jak jsou a budou právo a (ne)spravedlnost společností vnímány.

Advokacie také může a měla by být nejviditelnější právnickou profesí. Jsme limitováni zákony a profesními etickými pravidly, ale jinak jsme ve veřejném vyjadřování a politické angažovanosti omezeni mnohem méně než soudci a státní zástupci. Jsme zvyklí své názory formulovat, ale hlavně je sdělovat a přesvědčovat o nich ostatní. Povolání advokáta je ze své podstaty povolání veřejné.

Advokátky a advokáti by se měli zapojovat do veřejné debaty na všech úrovních. Vynikajícím příkladem jsou třeba projekty Advokáti do škol nebo Advokáti do dětských domovů. Tyto projekty ukazují, že témata, kterými se advokacie zabývá, jsou důležitá pro všechny, že právo je potřeba dennodenně naplňovat v praxi a prát se o něj. To rozhodně není věc samozřejmá a sdílená celou společností.

Neuspokojivá úroveň současné politiky je dána mj. absencí kvalitních lidí v politice, a to nemluvím o intelektu, ale spíše o chápání principů fungování společnosti a vlády práva v ní, toho, co to je právo v širším slova smyslu, jaké jsou právní principy, jak funguje systém, že existuje nutnost zachování rovnováhy a že potřebujeme spravedlnost. Chybí povědomí o tom, že spravedlnost je nedostižný ideál, kterému se můžeme blížit, ale žádným razantním opatřením ho nikomu na talíři nenaservírujeme.

Důležité je, aby se společenská debata vedla napříč vrstvami příjmovými i vzdělanostními a probíhala konstruktivně a pokud možno nekonfrontačně. Zdvořilá, civilizovaná debata, naslouchání argumentům druhé strany, hájení svobody slova a vyjadřování – tomu se advokáti věnují dnes a denně. Advokáti musí pracovat proti rozdělování společnosti, být lepidlem, které společnost pomáhá držet pohromadě, protože to je klíčový důvod jejich vlastní existence.

Mgr. KAMIL BLAŽEK, náhradník představenstva ČAK