Soudní dvůr Evropské unie zveřejnil dne 25. května 2023 rozsudek ve věci C-290/21 | AKM (Poskytování satelitních balíčků v Rakousku), podle kterého platí, že u přeshraničního družicového vysílání se předpis vysílajícího státu vztahuje i na poskytovatele satelitních balíčků. Je-li tedy poskytovatel satelitních balíčků povinen získat souhlas dotčených nositelů autorských práv a práv s nimi souvisejících ke sdělení veřejnosti, na kterém se podílí, musí tento souhlas získat výlučně v členském státě, v němž jsou programové signály vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici.

Žalobkyně v původním řízení, Staatlich genehmigte Gesellschaft der Autoren, Komponisten und Musikverleger Reg. Gen. mbH (AKM), je rakouskou společností kolektivní správy autorských práv. Je držitelkou licence k využívání hudebních děl, která ji opravňuje ke správě vysílacích práv na rakouském území.

Společnost Canal+ Luxembourg Sàrl (dále jen „Canal+“) je provozovatelkou televizního vysílání se sídlem v Lucemburku, která v Rakousku nabízí pomocí družice kódované programové balíčky (satelitní balíčky) několika vysílajících organizací nacházejících se v jiných členských státech, a to ve vysokém či standardním rozlišení.

Vkládání jednotlivých družicových programových signálů do řetězu sdělení (uplink) v těchto jiných členských státech většinou provádějí samotné vysílající organizace a někdy společnost Canal+. Vysílá se soubor, který obsahuje celý program ve vysokém rozlišení se všemi doplňkovými informacemi, jako jsou zvuková data a titulky. Poté, co je soubor „odeslán“ družicí, je přijat zařízeními družicového přijímání uvnitř oblasti pokrytí. Uvedený soubor se pak rozdělí a uživatel může mít přístup k jednotlivým programům na terminálu pomocí dekódovací karty. Satelitní balíčky poskytované společností Canal+ obsahují placené a bezplatné televizní programy. Bezplatné televizní programy nejsou na rozdíl od placených televizních programů zakódovány a na rakouském území je může přijímat kdokoli ve standardním rozlišení.

Vzhledem k tomu, že AKM měla za to, že společnost Canal+ porušuje práva, jejichž správu zajišťuje, podala k rakouským soudům žalobu, kterou se v podstatě domáhala ukončení vysílání družicových signálů společností Canal+ v Rakousku, jakož i zaplacení náhrady, přičemž tvrdila, že v členských státech, ve kterých dochází k vysílání nebo sdělení veřejnosti pomocí družice, nebylo k takovému využívání získáno žádné svolení a že k tomuto vysílání v Rakousku neudělila souhlas.

Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), k němuž byl podán opravný prostředek „Revision“ proti rozsudku Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko), který měl zejména za to, že dotčené satelitní balíčky oslovují novou veřejnost, tedy jinou veřejnost než tu, které jsou určeny volně dostupné přenosy vysílajících provozovatelů, se rozhodl položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice 93/83¹, a zejména jejího čl. 1 odst. 2 písm. b). Podle tohoto ustanovení dochází ke sdělení veřejnosti pomocí družice výlučně v těch členských státech, kde jsou pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace programové signály vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr rozhodl, že v případě, že je poskytovatel satelitních balíčků povinen získat souhlas dotčených nositelů autorských práv a práv s nimi souvisejících ke sdělení veřejnosti pomocí družice, na kterém se podílí, musí být tento souhlas stejně jako souhlas udělený dotčené vysílající organizaci získán výlučně v členském státě, v němž jsou programové signály vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici.

Soudní dvůr nejprve připomněl, že aby se použilo pravidlo uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83, musí se jednat o „sdělení veřejnosti pomocí družice“ ve smyslu tohoto čl. 1 odst. 2 písm. a) a c), přičemž tato ustanovení stanoví za tímto účelem kumulativní podmínky. Přenos tedy představuje jediné „sdělení veřejnosti pomocí družice“, pokud je vyvolán „vložením“ programových signálů „pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace“, pokud jsou tyto signály vloženy „do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem“, pokud jsou uvedené signály „určeny pro příjem veřejnosti“ a pokud v případě, že jsou tytéž signály kódovány, jsou prostředky k jejich dekódování „poskytovány veřejnosti vysílající organizací nebo s jejím souhlasem“.

Dále uvedl, že jak nepřímý, tak přímý přenos televizních programů splňující všechny tyto kumulativní podmínky musí být považovány za jediné sdělení veřejnosti pomocí družice, a tedy za nedělitelné. Nedělitelnost takového sdělení však neznamená, že by zásah poskytovatele satelitních balíčků v tomto sdělení mohl být uskutečněn bez souhlasu dotčených nositelů práv.

V poslední řadě uvedl, že takové svolení musí být získáno zejména osobou, která toto sdělování provádí nebo která při něm zasahuje, takže prostřednictvím uvedeného sdělení zpřístupňuje chráněná díla nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz v rámci svolení uděleného jiné osobě. Takové sdělení veřejnosti pomocí družice, o jaké jde ve věci v původním řízení, je přitom prováděno vysílající organizací, pod jejíž kontrolou a odpovědností jsou programové signály vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici. Kromě toho je nesporné, že tato organizace zpřístupňuje chráněná díla zpravidla nové veřejnosti. Tato organizace je tedy povinna získat souhlas stanovený v článku 2 směrnice 93/83.

Soudní dvůr rovněž uvedl, že jelikož se má za to, že k takovému sdělení veřejnosti pomocí družice dochází pouze v členském státě, ve kterém jsou programové signály vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici, je vysílající organizace povinna získat tento souhlas výlučně v tomto členském státě. Nicméně upřesnil, že pro určení přiměřené odměny nositelů autorských práv za takové sdělování jejich děl je třeba zohlednit všechny parametry daného vysílání, jako je skutečný počet diváků a potenciální počet diváků tohoto vysílání. Soudní dvůr z toho vyvodil, že pokud se část těchto skutečných nebo potenciálních diváků nachází v jiných členských státech, než ve kterém jsou programové signály vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici, je případně na dotyčných jednotlivých organizacích kolektivní správy, aby nalezly vhodná řešení k zajištění spravedlivé odměny těchto nositelů.

Soudní dvůr však připomněl, že nelze vyloučit, že se sdělení veřejnosti pomocí družice zúčastní i jiní aktéři, takže zpřístupňují chráněná díla nebo předměty ochrany širší veřejnosti, než je veřejnost, na kterou se zaměřuje dotčená vysílající organizace. V takovém případě se na zásah těchto aktérů nevztahuje svolení udělené uvedené organizaci. Tak tomu může být zejména v případě, kdy daný aktér rozšiřuje okruh osob, které mají přístup k tomuto sdělování, a zpřístupní tak chráněná díla nebo předměty ochrany nové veřejnosti.

Soudní dvůr ostatně konstatoval, že z bodů 5, 14 a 15 odůvodnění směrnice 93/83 vyplývá, že cílem čl. 1 odst. 2 písm. b) je zajistit, aby veškerá „sdělení veřejnosti pomocí družice“ podléhala výlučně právním předpisům o autorském právu a právech s ním souvisejících platným v členském státě, v němž jsou programové signály vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici. Bylo by tudíž v rozporu s tímto cílem, kdyby poskytovatel satelitních balíčků musel získat souhlas dotčených nositelů autorských práv a práv s nimi souvisejících i v jiných členských státech.

Úplné znění rozsudku se zveřejňuje na stránkách curia.europa.eu v den vyhlášení.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com

¹ Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. 1993, L 248, str. 15; Zvl. vyd. 17/01, str. 104).