Nejvyšší soud i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 setrvává na stanovisku, že sjednají-li si strany protokolární předání a převzetí díla, představuje existence předávacího protokolu hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla. Třebaže zhotovitel předá objednateli bezvadné dílo a objednatel jej začne užívat, nevzniká proto zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla, dokud objednatel nepodepíše protokol o převzetí díla. V tomto příspěvku předkládám argumenty pro změnu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Především poukazuji na to, že v zahraničí jsou shodné typové případy řešeny pomocí korektivu poctivosti a že ve vztazích mezi podnikateli je rozhodovací praxe rozporná s úpravou § 1963 o. z. a násl.

Shrnutí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu 

Protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínka vzniku práva na zaplacení ceny díla

Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že je-li mezi smluvními stranami sjednáno protokolární předání a převzetí díla, představuje existence předávacího protokolu hmotněprávní podmínku jeho předání a převzetí. Protože dílo musí být předáno, aby bylo provedeno (§ 2604 o. z.), a neboť až provedením vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla (§ 2610 o. z.), brání neexistence předávacího protokolu vzniku práva na zaplacení ceny díla.

Fenomén protokolárního předání a převzetí díla lze ilustrovat na skutkových okolnostech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1168/2011. Zhotovitel se ve smlouvě zavázal provést montáž klimatizace v restauračním zařízení objednatele. Strany si sjednaly, že 90 % ceny díla bude uhrazeno po předání díla a zbylých 10 % ceny bude uhrazeno poté, co bude klimatizace tři měsíce v provozu, aniž by vykazovala jakékoli vady. Strany si současně ujednaly protokolární předání a převzetí díla.Zhotovitel plnil bezvadně, objednatel dílo fakticky převzal a začal jej užívat. K protokolárnímu převzetí díla přesto nedošlo, neboť objednatel odmítl protokol podepsat. Ještě soudy nižších stupňů žalobě zhotovitele vyhověly a právo na zaplacení ceny díla mu přiznaly. Nejvyšší soud však k dovolání objednatele jejich rozhodnutí zrušil. Protože si strany sjednaly protokolární předání a převzetí díla, nebyla dle Nejvyššího soudu splněna „podmínka pro vznik práva na zaplacení ceny díla“. Pro vznik práva na zaplacení ceny díla přitom dle Nejvyššího soudu „není rozhodné, že předmět díla byl objednatelem užíván“.

Obdobně rozhodl Nejvyšší soud opakovaně, a to i v poměrech nové právní úpravy.[1] Třebaže objednatel dílo fakticky převzal a dílo užíval,[2] nebo jej dokonce úplatně převedl na další osobu,[3] soudy nepřiznaly zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla, neboť nebyl-li předávací protokol „oběma stranami podepsán, tak k předání díla nedošlo, bez zřetele na důvody, proč se tak stalo, a na okolnosti, za nichž se tak stalo“.[4] Bez vyhotovení předávacího protokolu o sjednaném obsahu[5] tak zhotoviteli nevzniká právo na zaplacení ceny díla, objednatel se neocitá v prodlení s jejím zaplacením a zhotovitel se nemůže domáhat jejího zaplacení soudně.[6] Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tak objednateli umožňuje, aby nedůvodným odmítnutím protokolárního převzetí díla zmařil provedení díla a zabránil vzniku práva na zaplacení ceny díla.

Objednatel se dle Nejvyššího soudu ocitá v prodlení pouze co do povinnosti protokolárně převzít dílo.[7] Chce-li se proto zhotovitel domoci práva na zaplacení ceny díla, musí se vůči objednateli soudně domáhat uložení povinnosti protokolárně převzít dílo[8] nebo nahrazení projevu jeho vůle.[9] Teprve poté, co objednatel dílo protokolárně převezme nebo nabude právní moci rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, může se zhotovitel (v pořadí druhém soudním řízení) domáhat zaplacení ceny díla. Do doby, než objednatel dílo protokolárně převezme či bude soudem nahrazena jeho vůle, se nejenže neocitá v prodlení se zaplacením ceny díla a nevzniká mu povinnost platit úrok z prodlení, ale dokonce mu neplyne ani doba, po kterou zhotovitel odpovídá za vady.[10]

S odmítnutím podpisu předávacího protokolu se lze nejčastěji setkat u objednatelů. Není však výjimkou, že předávací protokol odmítá podepsat zhotovitel. I pasivita zhotovitele má pro objednatele závažné důsledky. Protože teprve protokolárním předáním díla je dílo provedeno, nemůže se objednatel, jemuž bylo dílo pouze fakticky (nikoli protokolárně) předáno, domáhat vůči zhotoviteli práv z vadného plnění.[11] Objednatel se musí nejprve domoci uložení povinnosti protokolárního předání díla či nahrazení projevu vůle, a teprve poté se může domáhat práv z vadného plnění.

Sjednání protokolárního předání a převzetí je typické pro smlouvu o dílo. Lze se s ním však setkat i ve smlouvě kupní.[12]

Odlišení protokolárního předání a převzetí díla od ujednání upravujícího protokol jako důkaz o předání a převzetí díla

Od právě popsaného ujednání o protokolárním předání a převzetí díla odlišuje Nejvyšší soud ujednání, dle něhož vyhotovení protokolu slouží jen jako důkaz o předání díla a jeho (ne)vyhotovení nemá na vznik a splatnost pohledávky na zaplacení ceny díla vliv.[13] Toto rozlišování působí v aplikační praxi nemalé komplikace.

Zhotovitel, jenž se chce soudně domoci práva na zaplacení ceny díla, musí pečlivě posoudit, jakou roli protokolární předání a převzetí díla v konkrétním případě plní. Jak bylo právě uvedeno, bude-li se zhotovitel domáhat zaplacení ceny díla, ačkoli objednatel dílo protokolárně nepřevzal, soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že si strany ujednaly protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínku předání a převzetí. V rozhodovací praxi se však lze setkat i s opačným případem. Zhotovitel se domáhá vůči objednateli uložení povinnosti protokolárně převzít dílo či nahrazení projevu jeho vůle. Soud však jeho žalobu zamítne, neboť dospěje k závěru, že předávací protokol plní dle ujednání stran pouze důkazní roli.[14]

Rozlišování obou typů ujednání je pro zhotovitele o to prekérnější, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se bezpečně nepodává, kde soud hranici mezi oběma typy ujednání spatřuje, a zdůrazňuje, že posouzení významu předávacího protokolu vždy závisí na výkladu konkrétního smluvního ujednání.[15] Zdá se přitom, že i dokonce v podnikatelské praxi tolik obvyklá formulace, dle níž o „odevzdání a převzetí díla bude sepsán protokol“, je v některých rozhodnutích vykládána jako dohoda o hmotněprávní podmínce předání díla[16] a v jiných jako pouze dohoda o důkazní roli protokolu.[17]

Ačkoli je důraz Nejvyššího soudu na subjektivní metodu výkladu pochopitelně správný, rozlišování funkce protokolárního předání a převzetí díla způsobem, jakým to činí Nejvyšší soud, významně zhotoviteli ztěžuje uplatnění jeho práv.

Předávací protokol jako spojnice zhotovitelovy povinnosti předat a objednatelovy povinnosti převzít dílo

Předání díla představuje právní jednání zhotovitele, kterým dává najevo, že dílo pokládá za dokončené a způsobilé k převzetí.[18] Převzetí díla je naopak právním jednáním[19] objednatele, které následuje po předání díla zhotovitelem a jímž objednatel dává najevo, že nabídnuté dílo vykazuje znaky dlužného (nikoli však nutně bezvadného) plnění a jako dlužné plnění jej přijímá.[20] Pro předání ani převzetí díla nestanoví zákon zvláštní formu jednání[21] ani blíže neupravuje způsob, jakým má být dílo předáno a převzato.

Ujednání o protokolárním předání a převzetí díla zpravidla obsahuje formální a procedurální náležitosti předání a převzetí díla. V ujednání si strany zásadně (i) stanovují písemnou formu pro projev vůle spočívající v předání a převzetí díla a (ii) konkretizují způsob a postup předání a převzetí díla (např. předání a převzetí za účasti vybraných zástupců objednatele a zhotovitele).

Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nejen předání díla zhotovitelem, ale také převzetí díla objednatelem představuje povinnost, jejíhož splnění se druhá strana může domoci soudně.[22] Pro další výklad je významné, že protokolární převzetí díla ze strany objednatele (podpis předávacího protokolu objednatelem) není součástí dlužného plnění zhotovitele. Nabídne-li proto zhotovitel dílo způsobilé sloužit svému účelu k převzetí objednateli (§ 2605 odst. 1 o. z.) a předloží mu předávací protokol k podpisu, splnil zhotovitel své povinnosti ze smlouvy o dílo.

Argumenty pro změnu rozhodovací praxe

Následná dohoda o zrušení požadavku na protokolární předání a převzetí díla

Zákon nepředepisuje pro smlouvu o dílo písemnou formu. I když proto strany sjednají smlouvu o dílo písemně, lze ji dle § 564 o. z. měnit neformálně.[23] Dle § 582 odst. 2 o. z. nadto platí, že ujednají-li strany určitou formu pro právní jednání (např. pro předání a převzetí díla) a ta není dodržena, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. Konečně, sjednají-li si strany výhradu písemných změn smlouvy o dílo, je tato forma pro strany závazná (§ 564 a 1758 o. z.). Mohou se však později i neformálně dohodnout na opuštění dříve vyhrazené formy změny smlouvy. Vyžaduje se pouze, „aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy“.[24]

Nejvyšší soud se k aplikaci uvedených ustanovení na protokolární předání a převzetí díla dosud výslovně nevyjádřil. Také u smluv o dílo uzavřených po 1. lednu 2014 však setrvává na stanovisku, že sjednají-li si strany protokolární předání a převzetí díla, „má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky.“[25]

Domnívám se, že takový paušální závěr nemůže vedle pravidel § 564, 582 odst. 2 a 1758 o. z. obstát.[26]

Vztah těchto ustanovení není prost pochybností.[27] Jejich aplikace v konkrétním případě nadto závisí na tom, zda si strany sjednají toliko protokolární předání a převzetí díla, nebo zda si rovněž ujednají výhradu písemných změn smlouvy o dílo. Podstatné rovněž je, zda protokolární předání a převzetí díla spočívá dle ujednání stran pouze ve stanovení zvláštní formy předání a převzetí, nebo zda si strany sjednají také procedurální náležitosti předání a převzetí (viz výše).

Uvažujme proto pro potřeby tohoto příspěvku v praxi snad nejčastější případ: Strany si ve smlouvě o dílo ujednaly formální i procedurální náležitosti předání a převzetí díla a současně si vyhradily, že smlouvu o dílo lze změnit pouze v písemné formě. Přesto bylo dílo později zhotovitelem předáno a objednatelem převzato, aniž byly dodrženy formální a procedurální náležitosti předání a převzetí. Takové faktické předání a převzetí díla zakládá právo zhotovitele na cenu díla, jestliže v předání a převzetí lze spatřovat (i) ujednání objednatele a zhotovitele o zrušení požadavku na protokolární předání a převzetí díla a současně (ii) dohodu o opuštění formy sjednané pro změnu smlouvy o dílo.[28]

Protože ujednání o protokolárním předání a převzetí díla zásadně slouží k ochraně objednatele před unáhleným převzetím díla, je třeba důsledně posoudit, zda v neprotokolárním převzetí díla lze spatřovat objednatelův projev vůle vzdání se „práva“ na protokolární převzetí díla.[29] Na to může poukazovat především okolnost, že po faktickém předání a převzetí díla objednatel vyzval zhotovitele k zaslání vyúčtování ceny díla, bez výhrad zaplatil cenu díla nebo dílo několik měsíců užíval.[30] Na opuštění požadavku na protokolární převzetí díla lze rovněž usuzovat v případě, kdy dílo bylo protokolárně předáno a převzato, avšak nebyly toliko dodrženy všechny sjednané formální či procedurální náležitosti,[31] strany při své dlouhodobější spolupráci opakovaně ustoupily od protokolárního předání a převzetí díla a jedna ze stran se dovolává neexistence předávacího protokolu v posledním obchodním případě,[32] nebo bylo dílo se souhlasem objednatele předáno konečnému uživateli díla (smluvnímu partneru objednatele).[33]

Nepoctivé dovolání se požadavku na protokolární převzetí díla

Protokolární předání a převzetí díla není specifikem české aplikační praxe a lze se s ním setkat i v zahraničí. Čím se české právní prostředí odlišuje, je, jak neochotně přistupuje k ochraně zhotovitele, který marně vyzývá objednatele k protokolárnímu převzetí díla.[34]

Německý občanský zákoník v platném znění upravuje nevyvratitelnou domněnku převzetí díla pro případ, že jej objednatel nedůvodně odmítá převzít (§ 640 odst. 2 BGB). Před zavedením této domněnky však byla německá právní úprava obdobná té české. Německé soudy řešily případy, ve kterých (typicky) objednatel nedůvodně odmítl dílo protokolárně převzít, pomocí pravidla přikazujícího poctivé jednání (§ 242 BGB, § 6 o. z.).

Tento přístup lze ilustrovat na rozsudku Spolkového soudního dvora ze dne 13. 7. 1989, sp. zn. VII ZR 82/88, jehož skutkové okolnosti se nápadně podobají okolnostem výše rozebíraného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1168/2911. Zhotovitel se zavázal provést pro objednatele střešní a klempířské práce. Strany si ve smlouvě o dílo sjednaly protokolární předání a převzetí díla. K tomu však z důvodů na straně objednatele nedošlo, ačkoli objednatel začal dílo po dokončení prací užívat. V soudním řízení se zhotovitel domáhal zaplacení zbývající části ceny díla. Proti tomu se objednatel bránil tím, že pohledávka na zaplacení ceny díla se dosud nestala splatná, neboť dílo nebylo protokolárně převzato. Této argumentaci Spolkový soudní dvůr nepřisvědčil a zhotoviteli právo na zaplacení žalované ceny díla přiznal. Tento závěr odůvodnil tím, že objednatel, který bezdůvodně oddaluje protokolární převzetí díla, jedná nepoctivě, pokud se později požadavku na protokolární převzetí díla dovolává. Takové jednání objednatele proto nepožívá právní ochrany.

Přístup Spolkového soudního dvora našel pozitivní ohlas v německé literatuře.[35] Ta naopak odrazuje zhotovitele od podání žaloby na uložení povinnosti protokolárního převzetí díla pro její časovou náročnost a těžkopádnost.[36] Pomocí korektivu poctivosti přiznává německá doktrína zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla také tehdy, zapomenou-li strany při předání a převzetí díla, že si sjednaly protokolární předání a převzetí díla, a objednatel se až po čase tohoto požadavku dovolává.[37]

Ke stejnému výsledku aplikace práva dospějeme (analogickou) aplikací § 549 odst. 2 o. z.[38] Dle tohoto ustanovení platí, že zmaří-li záměrně a neoprávněně splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou. Za splněnou se takto považuje podmínka zásadně i tehdy, pokud osoba úmyslně[39] ztíží či oddálí její splnění.[40] Tak je tomu i ve zde rozebíraných případech. Ačkoli zhotovitel splní své povinnosti ze smlouvy o dílo, objednatel protiprávně odmítá dílo protokolárně převzít.

Proti bezprostřední aplikaci § 549 odst. 2 o. z. lze namítat, že Nejvyšší soud pojímá ujednání o protokolárním předání a převzetí díla jako „sjednanou náležitost řádného provedení díla, nikoli [jako] odkládací či rozvazovací podmínku“.[41] Při aplikaci § 549 odst. 2 o. z. na zde posuzované případy však musíme izolovaně posoudit akt protokolárního převzetí díla objednatelem. Jak vyplývá z výše shrnuté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, sjednají-li si strany protokolární předání a převzetí díla a splní-li zhotovitel povinnosti ze smlouvy o dílo, je objednatel povinen dílo protokolárně převzít. Vznik pohledávky na zaplacení ceny díla je tak závislý na projevu vůle objednatele. Není přitom ponecháno na jeho volném rozhodnutí, zda a kdy takový projev vůle učiní, ale musí tak učinit poté, co zhotovitel splní své povinnosti ze smlouvy. Protokolární převzetí díla proto představuje ve vztahu ke vzniku práva objednatele na cenu díla odkládací potestativní podmínku[42] (případně odkládací podmínku smíšenou[43]), na kterou musí být vzhledem k jejímu charakteru (protokolární převzetí díla je projevem povinnosti spolupráce stran) § 549 odst. 2 o. z. aplikován.

Právní povaha protokolárního převzetí díla nadto není rozhodující. Ust. § 549 o. z. je projevem obecné zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu.[44] Ustanovení se proto zásadně aplikuje analogicky v dalších případech, ve kterých jedna ze stran záměrně zmaří nastoupení pro ni nevýhodného právního následku, zejména zmaří-li strana nastoupení právního následku porušením povinnosti kooperace.[45] I kdyby se proto prosadil názor, že protokolární převzetí díla není odkládací potestativní podmínkou pro vznik práva na zaplacení ceny díla, domnívám se, že musíme dospět k témuž výsledku aplikace práva analogickou aplikací § 549 odst. 2 o. z.

Konečně, nikoli překvapivě[46] dosáhneme stejného závěru doplňujícím výkladem smlouvy. Strany si ve smlouvě o dílo mohou výslovně ujednat, že odmítne-li objednatel nedůvodně dílo protokolárně převzít, považuje se dílo za převzaté a zhotoviteli vzniká právo na zaplacení ceny díla.[47] Motivace stran ke sjednání protokolárního předání a převzetí díla může být různá. Strany však zásadně smluvně neupravují protokolární předání a převzetí díla, aby objednatel mohl dle vlastního uvážení oddalovat dospělost pohledávky na zaplacení ceny díla; taková smluvní úprava by ostatně byla pochybná a ve vztazích mezi podnikateli a mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem rozporná s § 1963 o. z. a násl. (k tomu ještě dále). Pokud by proto strany pamatovaly na situaci, že objednatel bude nedůvodně odmítat protokolárně dílo převzít, zásadně by do smlouvy pojaly ujednání o fikci převzetí díla při nedůvodném odmítnutí objednatele tak učinit. Jestliže by proto rozhodovací praxe dospěla k závěru, že ve zde řešených případech protokolárního předání a převzetí díla nelze aplikovat korektiv poctivosti ani pravidlo § 549 odst. 2 o. z., je třeba v konkrétním případě zvažovat, zda pomocí hypotetické vůle stran nedoplnit smlouvu o dílo o ustanovení upravující fikci protokolárního převzetí díla při nedůvodném odmítnutí objednatele tak učinit.[48]

Shrnuji, že jestliže si strany sjednají protokolární předání a převzetí díla, zhotovitel dílo dokončí a vyzve objednatele k převzetí díla, avšak objednatel jej v přiměřené lhůtě nepřevezme, třebaže pro to nemá žádný smluvní ani zákonný důvod, považuje se dílo za převzaté (resp. se objednatel nemůže dovolat neprovedení díla proto, že dílo nebylo protokolárně převzato). Zhotovitel se tak může soudně domáhat zaplacení ceny díla a nemusí absolvovat řízení o uložení povinnosti protokolárního převzetí díla či nahrazení projevu vůle. Takový výsledek aplikace práva se podává z příkazu poctivého jednání, pravidla o zmaření odkládací podmínky i doplňujícího výkladu smlouvy.

Neslučitelnost rozhodovací praxe s úpravou § 1963 a 1965 o. z.

Snad většina sporů o protokolární předání a převzetí díla je vedena mezi podnikateli. Smluvní vztahy, v nichž je protokolární předání a převzetí díla sjednáno, proto zásadně podléhají pravidlům o splatnosti ceny v obchodních transakcích. V následující části příspěvku vysvětluji, že dle § 1963 odst. 2 a 1965 o. z. nesmí doba mezi předáním díla, které má dluhované vlastnosti, a splatností ceny díla zásadně přesáhnout 90 dní. Níže proto argumentuji, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž splatnost ceny díla nenastane do doby, než objednatel dílo protokolárně převezme, je v rozporu s pravidly o splatnosti ceny v obchodních transakcích.

A. Pravidlo 90 dní

Ust. § 1963 odst. 2 a 1965 o. z. transponují čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

Směrnice si klade mj. za cíl prosadit „kulturu včasné platby“,[49] zabránit „finančně přitažlivému“ prodlení s placením peněžitých dluhů[50] a rozvinout právní a podnikatelské prostředí podporující včasné placení peněžitých dluhů.[51] Tohoto cíle dosahuje směrnice jednoduchým způsobem. Směrnice omezuje smluvní svobodu stran při určení doby splatnosti peněžitého dluhu. Doba mezi obdržením předmětu plnění a dnem splatnosti peněžitého dluhu zásadně nesmí činit více než 60 dní (čl. 3 odst. 5 směrnice a § 1963 odst. 2 o. z.).

Směrnice i zákon předvídají, že splatnost peněžitého dluhu může být ze zákona či ujednání stran závislá nejen na obdržení předmětu plnění, ale také na kontrole jeho bezvadnosti (lépe řečeno souladnosti se smlouvou).[52] Současně čl. 3 odst. 4 směrnice 2011/7/EU transponovaný v § 1965 o. z. stanoví, že doba kontroly předmětu plnění nesmí zásadně přesáhnout 30 dní. Posledně uvedené ustanovení bylo významnou novinkou, kterou směrnice 2011/7/EU přinesla. Směrnice 2011/7/EU nahradila směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES. Také směrnice z roku 2000 předvídala, že splatnost peněžitého dluhu může být závislá na kontrole předmětu plnění. Neobsahovala však pravidlo upravující délku takové kontroly. Vytvářela tak prostor pro to, aby prostřednictvím prodloužení kontroly předmětu plnění bylo dosaženo nepřiměřeného prodloužení doby splatnosti peněžitého dluhu. Právě tomu má čl. 3 odst. 4 směrnice 2011/7/EU upravující maximální dobu kontroly souladu předmětu plnění se smlouvou zabránit, neboť jinak by byly ohroženy cíle sledované směrnicí.[53]

Vztah čl. 3 odst. 5 (pravidlo 60denní splatnosti) a čl. 3 odst. 4 (pravidlo 30denní kontroly souladnosti předmětu plnění se smlouvou) není prost pochybností.[54] Pro zjednodušení budu dále vycházet z výkladu, dle něhož na sebe obě doby navazují, a proto doba mezi převzetím předmětu plnění, jehož souladnost se smlouvou má být překontrolována, a splatností peněžitého dluhu zásadně nesmí přesáhnout 90 dní (60 + 30).

B. Působnost pravidel – nejen ujednání o splatnosti, ale také o vzniku peněžitého dluhu

Zvláštní potíže nevyvolává výklad čl. 3 odst. 4 směrnice 2011/7/EU a s ním korespondujícího § 1965 o. z. (pravidlo 30denní kontroly). Doba 30 dní slouží k ověření, zda plnění nabídnuté věřitelem peněžité pohledávky (zhotovitelem) je v souladu se smlouvou.[55] Doba proto počne běžet okamžikem, kdy je dlužníku peněžitého dluhu (objednateli) umožněno provést prohlídku předmětu plnění.[56] Nerozhodné naopak je, zda dlužník peněžitého dluhu (objednatel) této možnosti využije. Počátek běhu doby především není závislý na převzetí předmětu plnění dlužníkem peněžitého dluhu (objednatelem).[57]

Méně samozřejmé je porozumění působnosti čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7/EU a § 1963 odst. 2 o. z. Ustanovení českého předpisu uvádí, že pravidlo se týká ujednání o „době splatnosti“. Text občanského zákoníku koresponduje s čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7/EU, dle něhož nesmí zásadně přesáhnout 60 dní „lhůta splatnosti“. Proti aplikaci těchto ustanovení na protokolární předání a převzetí díla by proto bylo možné argumentovat, že ustanovení regulují pouze „splatnost“ peněžitého dluhu a že regulaci nejsou podřízena ujednání upravující předpoklady „vzniku“ peněžitého dluhu,[58] jako je tomu dle Nejvyššího soudu u protokolárního předání a převzetí díla (viz shrnutí judikatury v úvodu příspěvku).

Čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7/EU musí být vykládán autonomně s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému směrnicí.[59] Směrnice má zabránit zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele peněžité pohledávky. Tohoto cíle by však nebylo dosaženo, pokud by se čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7/EU aplikoval pouze na ujednání o „splatnosti“ dluhu, nikoli na ujednání upravující jeho „vznik“. Při takovém výkladu by se mohl dlužník peněžitého dluhu vhodnou formulací smluvního ustanovení vyhnout aplikaci pravidla. Nenalezneme přitom rozumný důvod pro odlišné zacházení s ujednáním upravujícím „splatnost dluhu“ na straně jedné a ujednáním upravujícím „vznik dluhu“ na straně druhé. Čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7/EU a s ním korespondující § 1963 odst. 2 o. z. proto musí být aplikovány na všechna ujednání, která mají za následek, že splatnost dluhu nastává později než 60 dní po převzetí předmětu plnění,[60] resp. později než 60 dní po ukončení kontroly jeho souladnosti se smlouvou. Tento závěr ostatně podporuje i jazykový výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 2011/7/EU, který byl transponován v § 1964 odst. 1 o. z. a jenž zakazuje „každou smluvní podmínku či praxi týkající se dne nebo lhůty splatnosti“, která je vůči věřiteli hrubě nespravedlivá. Posledně citované ustanovení („podmínka týkající se dne nebo lhůty splatnosti“) nenechává na pochybách, že záměrem evropského zákonodárce je podřídit regulaci jakákoli ujednání či praxi,[61] které ve výsledku odkládají dobu splatnosti peněžité pohledávky. Ust. § 1963 o. z. a násl. a jejich aplikace jsou proto imunní vůči sporu o to, zda protokolární převzetí díla představuje ve vztahu k právu na zaplacení ceny díla hmotněprávní předpoklad jeho vzniku, odkládací podmínku či ujednání o splatnosti.[62]

C. Právo dlužníka peněžitého dluhu odmítnout vadné plnění

Rozebíraná ustanovení o splatnosti ceny v obchodních transakcích si kladou za cíl zabránit zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele peněžité pohledávky (zhotovitele).[63] Nemají se stát nástrojem, pomocí něhož věřitel peněžité pohledávky (zhotovitel) vnutí vadné plnění dlužníku peněžitého dluhu (objednateli) a bude po něm požadovat zaplacení ceny, protože uplynula doba pro kontrolu souladnosti předmětu plnění se smlouvou a na něj navazující doba splatnosti. Proto také směrnice 2011/7/EU zdůrazňuje, že právě rozebíraná pravidla se uplatní za předpokladu, že „věřitel splnil své smluvní a zákonné povinnosti“.[64]

Uvažujme, že si strany smlouvy o dílo sjednaly, že objednatel po dokončení díla překontroluje jeho souladnost se smlouvou v rámci přejímacího řízení, o kterém strany vyhotoví předávací protokol. Strany si dohodly, že objednatel je oprávněn odmítnout převzetí díla, které trpí vadami. Strany si konečně sjednaly, že splatnost ceny díla nastává 60. den po podpisu předávacího protokolu oběma stranami.[65]

Protože si strany nesjednaly dobu pro ověření souladnosti díla se smlouvou, počíná v den nabídnutí díla ke kontrole v rámci přejímacího řízení běžet třicetidenní doba pro jeho kontrolu (§ 1965 o. z.). Odmítne-li objednatel dílo protokolárně převzít, počíná nejpozději jednatřicátý den poté, co mu zhotovitel umožnil dílo zkontrolovat, běžet šedesátidenní doba splatnosti. Pro posouzení dalších důsledků odmítnutí převzetí díla je rozhodující důvod, pro který objednatel odmítl dílo protokolárně převzít.[66] Učinil-li tak proto, že je dílo vadné, neocitne se objednatel v prodlení se zaplacením ceny díla.[67] Pokud však objednatel odmítl protokolárně převzít dílo, ačkoli pro to žádný zákonný ani smluvní důvod neměl, ocitne se 91. den poté, co mu bylo dílo dáno k dispozici k ověření jeho souladnosti se smlouvou, v prodlení se zaplacením ceny díla. Třebaže objednatel dílo protokolárně nepřevzal, může se zhotovitel soudně domáhat zaplacení ceny díla, aniž by musel absolvovat řízení o uložení povinnosti protokolárně dílo převzít či na nahrazení projevu vůle. V soudním řízení přitom bude muset zhotovitel prokázat, že splnil své povinnosti ze smlouvy, resp. že objednateli nabídl k převzetí dílo v souladu se smlouvou.

D. Aplikace § 1963 a 1965 o. z. na protokolární předání a převzetí díla

Ve mně známých rozhodnutích se Nejvyšší soud aplikací § 1963 odst. 2 a 1965 o. z. na protokolární předání a převzetí díla nezabýval. Není mi ani známo, že by mu byla taková otázka dovolateli předložena. Sám však nenacházím důvod, proč by neměla být pravidla o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích na případy protokolárního předání a převzetí díla aplikována právě popsaným způsobem (viz předchozí část). Česká literatura nepochybuje, že § 1963 a 1965 o. z. se aplikují také na vztahy ze smlouvy o dílo.[68] Především v německé literatuře je výslovně poukazováno na to, že ačkoli ujednání o protokolárním předání a převzetí díla je přípustné, nesmí se protivit výše rozebíraným pravidlům o splatnosti ceny v obchodních transakcích.[69]

Sjednají-li si proto strany smlouvy o dílo protokolární předání a převzetí díla, aniž by si dohodly dobu přejímajícího řízení, může tato doba činit dle § 1965 o. z. nejvýše 30 dní. Po uplynutí této doby počíná běžet doba splatnosti, jejíž délka je limitována § 1963 odst. 2 o. z. Doba mezi poskytnutím díla zhotovitelem ke kontrole objednateli, které je v souladu se smlouvou, a splatností ceny díla proto zásadně nesmí činit více než 90 dní. Strany smlouvy o dílo si mohou sjednat, že doba kontroly souladnosti předmětu plnění se smlouvou bude delší než 30 dní a doba splatnosti delší 60 dní. Musí tak však učinit „výslovně“ (tj. nikoli konkludentně[70]) a takové ujednání nesmí být pro zhotovitele „zvláště nevýhodné“.[71]

Domnívám se proto, že úpravě § 1963 o. z. a násl. odporuje rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž se objednatel může vyhnout prodlení s placením ceny díla tím, že bezdůvodně odmítne dílo protokolárně převzít, a jež zhotoviteli ukládá se soudně domáhat protokolárního převzetí díla či nahrazení projevu vůle objednatele, aby se objednatel ocitl v prodlení se zaplacením ceny díla.

Závěr 

V příspěvku pléduji za změnu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se protokolárního předání a převzetí díla. V úvodu shrnuji rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a vymezuji právní povahu předávacího protokolu. V další části již argumentuji, že s úpravou § 564, 582 a 1758 o. z. je neslučitelný paušální závěr Nejvyššího soudu, dle něhož sjednají-li si strany smlouvy o dílo protokolární předání a převzetí díla, nemůže být dílo předáno a převzato jiným způsobem. Uvádím, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu musíme posoudit, zda strany faktickým, neprotokolárním předáním a převzetím díla neprojevily vůli zrušit smluvní požadavek na protokolární předání a převzetí díla.

Následně se věnuji aplikaci korektivu poctivosti na případy protokolárního předání a převzetí díla. Argumentuji, že jestliže zhotovitel dílo dokončil a vyzval objednatele k převzetí díla, avšak objednatel dílo v přiměřené lhůtě nepřevzal, třebaže pro to neměl žádný smluvní ani zákonný důvod, nemůže se objednatel dovolat neprovedení díla s poukazem na to, že dílo nebylo protokolárně převzato. Zhotovitel se proto může domáhat zaplacení ceny díla a nemusí absolvovat řízení o uložení povinnosti protokolárního převzetí díla či nahrazení projevu vůle objednatele. Takový výsledek aplikace práva jsem odůvodnil příkazem poctivého jednání, pravidlem o zmaření odkládací podmínky a doplňujícím výkladem smlouvy o dílo.

V poslední části příspěvku jsem analyzoval souladnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s úpravou § 1963 o. z. a násl. Uváděl jsem, že ustanovení s cílem ochrany věřitele peněžité pohledávky (zhotovitele) omezují smluvní svobodu stran a zásadně zakazují, aby doba mezi poskytnutím předmětu plnění, jehož souladnost se smlouvou má být překontrolována, a počátkem běhu doby splatnosti peněžité pohledávky činila více než 90 dní. Zvlášť jsem vysvětlil, že § 1963 odst. 2 o. z. se uplatní nejen na ujednání upravující splatnost peněžitého dluhu, ale také na ujednání upravující jeho vznik.

Uzavřel jsem proto, že úpravě § 1963 odst. 2 o. z. a násl. odporuje rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž se objednatel může vyhnout prodlení s placením ceny díla tím, že bezdůvodně odmítne dílo protokolárně převzít, a jež zhotoviteli ukládá se soudně domáhat protokolárního převzetí díla či nahrazení projevu vůle objednatele, aby se objednatel ocitl v prodlení se zaplacením ceny díla.

 

Mgr. Jan Flídr, Ph.D., působí jako advokát v advokátní kanceláři Glatzová & Co., a jako odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK v Praze.

Foto: archiv AD

---

[1] K dřívější rozhodovací praxi se NS přihlásil např. v rozsudcích ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020, dále v usnesení ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 839/2021, nebo ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 550/2022.

[2] Srov. např. rozsudek NS ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018.

[3] Srov. např. rozsudek NS ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014, ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016, nebo rozsudek ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018.

[4] Rozsudek NS ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018.

[5] Srov. rozsudek NS ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020.

[6] Srov. rozsudky NS ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017-I, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021.

[7] Srov. rozsudek NS ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017-I, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021.

[8] Srov. rozsudky NS ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016.

[9] Srov. rozsudek NS ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017-I.

[10] Srov. usnesení NS ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 839/2021 (protokolárním převzetím díla počíná běžet „záruční doba díla“).

[11] Srov. rozsudky NS ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012, nebo ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012.

[12] Srov. usnesení NS ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 550/2022.

[13] Srov. rozsudky NS ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, nebo ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018.

[14] Srov. usnesení NS ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021.

[15] Srov. usnesení NS ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2115/2022.

[16] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1159/2012 (ujednání, dle něhož „o odevzdání a převzetí díla bude sepsán protokol“, značí, že protokol je hmotněprávní podmínkou předání díla). Shodně NS v rozsudku ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012 („dílo bude předáno a převzato protokolárně“ […] a objednatel je povinen „převzít dílo i v případě jeho ojedinělých drobných vad a nedodělků, které samy o sobě, ani ve spojení s jinými nebrání řádnému užívání díla“). Dále srov. rozsudek NS ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2847/2019 (ujednání, podle kterého „převzetím díla [se] rozumí předání díla zhotovitelem a jeho převzetí objednatelem“ […] a „o předání a převzetí díla pořídí smluvní strany zápis podepsaný zástupci obou smluvních stran“, dle Nejvyššího soudu připouští „výkladov[ou] variant[u], podle níž byl vznik nároku na doplatek ceny díla vázán na podepsání předávacího protokolu“).

[17] Srov. rozsudek NS ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 (ujednání, podle něhož „předmět smlouvy je splněn řádným ukončením díla, jeho úspěšným uvedením do provozu a předáním. O předání se sepíše protokol“, znamená, že předávací protokol je jen důkazem o předání díla). Shodně NS v usnesení ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1710/2021 (konečná faktura bude vystavena „po dodání předmětu prodeje a provedení s ním souvisejících prací“ a „při předání předmětu prodeje se účastníci této smlouvy zavazují podepsat předávací protokol“); nebo NS v rozsudku ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018 („objednatel je povinen dílo převzít, vykazuje-li drobné vady a nedodělky nebránící užívání díla […] tyto drobné vady a nedodělky budou odstraněny zhotovitelem do 10 dnů […] o předání a převzetí díla bude vyhotoven písemný protokol (zápis o předání/převzetí“).

[18] Srov. V. Kolmačka: Zjevné vady díla při převzetí (§ 2605 odst. 2 ObčZ), Pocta k 70. narozeninám Josefa Bejčka, Právní rozhledy č. 19/2022, str. 659: „Finálním aktem zhotovitele. Dává jím najevo, že pokládá dílo za dokončené a způsobilé k převzetí.“

[19] K přehledu názorů na právní povahu převzetí díla srov. J. Busche in M. Henssler (ed.): Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB, Band 6: Schuldrecht – Besonderer Teil III., §§ 631-704, 9. vydání, C. H. Beck, Mnichov 2023, komentář k § 640, m. č. 4. [cit. 2022-12-12], dostupné z www.beck-online.de. Sám Busche považuje z přesvědčivých důvodů převzetí díla za jednání obdobné právnímu jednání (geschäftsähnliche Handlung). Tato figura se však v rozhodovací praxi českých soudů prozatím neprosazuje. Protože pro výsledek aplikace práva není významné, zda předání a převzetí díla budeme považovat za právní jednání, či jednání obdobné právnímu jednání, vycházím dále v textu ze závěru, že uvedené akty představují právní jednání [z české literatury k jednání obdobnému právnímu jednání viz R. Pelikán: Několik poznámek k obchodněprávním skutečnostem, in K. Eichlerová (ed.): Rekodifikace obchodního práva – pět let poté, Pocta prof. JUDr. Ireně Pelikánové, DrSc., Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 32; nebo L. Tichý: Obecná část občanského práva, C. H. Beck, Praha 2014, m. č. 350].

[20] Srov. J. Busche, op. cit. sub 19, komentář k § 640, m. č. 3.

[21] Srov. v souvislosti s předáním rozsudek NS ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 13/2009.

[22] Viz soudní rozhodnutí uvedená v poznámce pod čarou č. 7, 8 a 9.

[23] F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III. § 419-654, Leges, Praha 2014, komentář k § 564, m. č. 8.

[24] Rozsudek NS ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019.

[25] Rozsudek NS ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018.

[26] V této souvislosti viz rovněž Ch. May: K některým nejasnostem výkladu a formy právního jednání ve světle judikatury Nejvyššího soudu, Iurium Scriptum č. 2/2018, str. 34 a násl.

[27] Za všechny srov. J. Šilhán in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2022, komentář k § 1758, m. č. 20.

[28] Srov. rozsudek NS ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019.

[29] Srov. rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 22. 12. 2000, sp. zn. VII ZR 310/99. Dále viz J. Busche, op. cit. sub 19, komentář k § 660, m. č. 16; B. Messerschmidt in B. Messerschmidt, W. Voit (eds.): Privates Baurecht. Kommentar zu §§ 631 ff. BGB samt systematischen Darstellungen, 4. vydání, C. H. Beck, Mnichov 2022, komentář k § 660, m. č. 223 [cit. 2022-12-12], dostupné z www.beck-online.de.

[30] Příklady dle J. Busche, op. cit. sub 19, komentář k § 640, m. č. 16. Srov. např. skutkové okolnosti rozsudku NS ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012 (dílo fakticky předáno, zhotovitel vyzval k zaplacení ceny díla, objednatel požádal o kolaudaci díla; žaloba objednatele na zaplacení slevy z ceny díla byla přesto zamítnuta, neboť dílo nebylo protokolárně předáno); skutkové okolnosti rozsudku NS ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018 (objednatel dílo převzal, aniž by vytkl jakoukoli vadu, zaplatil část ceny díla, provedl hutní zkoušky, pokračoval v dalších úpravách díla a předal dílo třetí osobě; NS rozsudek odvolacího soudu ukládající objednateli povinnost zaplatit zbylou část ceny díla zrušil, neboť dílo nebylo protokolárně předáno).

[31] Srov. např. skutkové okolnosti rozsudku NS ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014 [žalujícímu zhotoviteli nenáleží právo na zaplacení ceny díla, neboť na předávacím protokolu chybí jeho (!) podpis]. Opačně NS v usnesení ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 839/2021. Dále srov. skutkové okolnosti rozsudku NS ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010 (objednatel v roce 2001 dílo fakticky převzal, v roce 2004 zhotovitel potvrzuje, že dílo bylo předáno; soudy žalujícím objednatelům nepřiznaly práva z vadného plnění, neboť o předání nebyl sepsán protokol, který dle smlouvy o dílo měl obsahovat revizní zprávy, atesty funkčnosti a výkresy skutečného provedení).

[32] Srov. skutkové okolnosti usnesení NS ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018. Ke stejnému výsledku aplikace práva lze dospět námitkou nepoctivého jednání (srov. usnesení NS ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 398/2020-II.).

[33] Srov. skutkové okolnosti rozsudku NS ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012.

[34] Nutno dodat, že zhotovitelé argumentují nepoctivým jednáním objednatele v dovolacím řízení zřejmě výjimečně. K tomu viz např. rozsudek NS ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012 (šikanózní výkon práva spočívající v bezdůvodném odmítnutí dílo převzít; soud se k tomuto dílčímu argumentu nevyjádřil), nebo usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 685/2021 (nepoctivé odmítnutí převzetí díla; soud shledal v této části dovolání nepřípustné, neboť bylo založeno na vlastních závěrech žalujícího zhotovitele o skutkovém stavu). Srov. však v souvislosti se vznikem práva na smluvní pokutu rozsudek NS ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016: „Je-li existence předávacího protokolu, jako tomu bylo v tomto případě, sjednána jako hmotněprávní podmínka převzetí díla a objednatel splnění této podmínky záměrně a bezdůvodně oddaluje, s cílem zvýšit smluvní pokutu a snížit tak (jejím případným zápočtem proti zhotovitelovým pohledávkám) cenu díla, může takový výkon práva vůči dlužníku být zneužívající.“

[35] Srov. J. Busche, op. cit. sub 19, komentář k § 640, m. č. 16; B. Messerschmidt, op. cit. sub 29, komentář k § 640, m. č. 126.

[36] J. Busche, op. cit. sub 19, komentář k § 640, m. č. 49.

[37] Tamtéž, m. č. 57; B. Messerschmidt, op. cit. sub 29, komentář k § 640, m. č. 126. Ve výsledku shodně Spolkový soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. 4. 1977, sp. zn. VII ZR 108/76. Zdá se však, že Spolkový soudní dvůr kvalifikuje zapomenutí stran jako ujednání o zrušení požadavku na protokolární předání a převzetí díla.

[38] Shodně B. Messerschmidt, op. cit. sub 29, komentář k § 640, m. č. 236. Podle autora lze odůvodnit ztrátu práva objednatele namítat, že dílo nebylo protokolárně předáno a převzato, nepoctivým jednáním nebo aplikací § 162 BGB (obdoby § 549 o. z.). Srov. rovněž J. Busche, op. cit. sub 19, komentář k § 640, m. č. 47: „Bezdůvodné odmítnutí převzetí a s tím spojené dovolávání se neexistence převzetí ze strany objednatele může být v jednotlivých případech zneužitím práva, takže k neexistenci převzetí se v souladu s myšlenkou (Rechtsgedanke) § 162 BGB nepřihlíží“ (přeloženo autorem).

[39] F. Melzer, op. cit. sub 23, komentář k § 549, m. č. 16.

[40] Tamtéž, m. č. 6.

[41] Usnesení NS ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016. Srov. rovněž rozsudek NS ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 29 ICdo 53/2019.

[42] Srov. B. Beclin in A. Fenyves, F. Kerschner, A. Vonkilch: Großkommentar zum ABGB, Klang Kommentar, §§ 897–916 ABGB, Vertragsrecht, 3. vydání, Verlag Österreich, Vídeň 2011, komentář k 879, m. č. 36. Autor uvádí, že okolnost, že splnění určité podmínky závisí na vůli jedné ze stran, a představuje tak potestativní podmínku, bez dalšího neznamená, že se strana může volně rozhodnout, zda splnění podmínky přivodí, či nikoli. Jako příklady uvádí povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu za předmět koupě, který byl prodán s výhradou vlastnického práva, nebo případ smlouvy „podmíněné“ vydáním úředního povolení, o nějž musí požádat strana smlouvy oprávněná takovou žádost podat.

[43] Rozlišování obou podmínek nemá podle mého názoru valný význam, když bez ohledu na právní kategorizaci konkrétní podmínky musíme vždy zvažovat, zda se na ni uplatní pravidlo § 549 o. z. K odlišení obou podmínek srov. P. Bezouška in J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2009, komentář k § 36, část komentáře k odstavci 1; F. Melzer, op. cit. sub 23, komentář k § 548, m. č. 3, 17.

[44] F. Melzer, op. cit. sub 23, komentář k § 549, m. č. 3.

[45] Srov. zejména H. P. Westermann in C. Schubert a kol.: Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB, Band 1: Allgemeiner Teil §§ 1-240, AllgPersönlR, ProstG, AGG, 9. vydání, C. H. Beck, Mnichov 2021, komentář k § 162, m. č. 19 [cit. 2022-12-12], dostupné z www.beck-online.de.

[46] Srov. především B. Beclin, op. cit. sub 42, komentář k § 897, m. č. 70, podle něhož pravidlo o splnění a zmaření podmínky osobou, která není oprávněna tak učinit, je výsledkem doplňujícího výkladu smlouvy. Z rakouské rozhodovací praxe srov. např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 9 ObA 22/08p.

[47] Srov. rozsudek NS ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021.

[48] K doplňujícímu výkladu a mezím doplňování smlouvy srov. F. Melzer, op. cit. sub 23, komentář k § 545, m. č. 9 a násl.; J. Handlar in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2022, komentář k § 545, m. č. 101 a násl.; J. Kotásek: Doplňující výklad smlouvy, Masarykova univerzita, Brno 2018.

[49] Viz bod 12 recitálu směrnice 2011/7/EU.

[50] Tamtéž.

[51] Viz bod 6 recitálu směrnice 2011/7/EU.

[52] Odlišení bezvadného plnění a plnění v souladu se smlouvou nabývá na významu právě u smlouvy o dílo, kde okolnost, že věc trpí vadou, nemá bez dalšího za následek, že je objednatel oprávněn odmítnout dílo převzít (viz § 2605 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu zedne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018).

[53] Viz bod 26 recitálu směrnice 2011/7/EU. Dále viz T. Frizberg: Das neue Zahlungsverzugsgesetz, Österreichische Juristen-Zeitung č. 14-15/2013, str. 636: „Bylo by nesystémové uvažovat o právní úpravě (eine Konstellation zu erwägen), která by neobsahovala časové omezení doby na přezkoušení [souladu předmětu plnění se smlouvou – pozn. aut.] […].“ (Přeloženo autorem.) Obdobně W. Krüger in W. Krüger (ed.): Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB, Band 2: Schuldrecht – Allgemeiner Teil I §§ 241-310, 9. vydání, C. H. Beck, Mnichov 2022, komentář k § 271a, m. č. 12 [cit. 2022-12-12], dostupné z www.beck-online.de; nebo J. Šilhán in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část (§ 1721-2054), Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, komentář k § 1965, m. č. 1 a 5.

[54] Spor se vede o otázku, zda na sebe oba časové úseky navazují, a proto si strany mohou zásadně sjednat až 90denní splatnost ceny od převzetí předmětu plnění (60 + 30). Nebo zda čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7/EU již zohledňuje případný zájem dlužníka peněžitého dluhu překontrolovat souladnost předmětu plnění se smlouvou, a proto si strany zásadně mohou i u předmětu plnění, jenž má být překontrolován, sjednat nanejvýš 60denní splatnost ceny od převzetí předmětu plnění. K první výkladové variantě se pravděpodobně kloní rakouský zákonodárce a tamní doktrína [srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona o opožděných platbách (Zahlungsverzugsgesetz), příloha č. 2111 k stenografickému protokolu

Národní rady, XXIV. období, str. 28; nebo S. Dullinger in E. Artmann (ed.): Unternehmensgesetzbuch, Svazek I., 3. vydání, Verlag Österreich, Vídeň 2019, komentář k § 459, m. č. 8]. Ke druhé výkladové alternativě se zřejmě kloní německý zákonodárce a spolu s ním tamní literatura [srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona o boji proti opožděným platbám v obchodních vztazích (Gesetz zur Bekämpfung von Zahlungsverzug im Geschäftsverkehr), sněmovní tisk č. 18/1309, str. 17, nebo S. Lorenz in W. Hau, R. Poseck a kol.: Beck’sche Online-Kommentare, BG, 62. edice, 2022, komentář k § 271a, m. č. 23 [cit. 2022-12-12], dostupné z www.beck-online.de]. Důvodová zpráva k návrhu rakouského zákona je dostupná na www: https://www.parlament.gv.at/PAKT/VHG/XXIV/I/I_02111/fname_278868.pdf, důvodová zpráva k návrhu německého zákona je dostupná na www: https://dserver.bundestag.de/btd)18/013/1801309.pdf.

[55] S. Dullinger, op. cit. sub 54, komentář k § 457, m. č. 2. Srov. rovněž P. Horák, op. cit. sub 27, komentář k § 1965, m. č. 3; J. Šilhán, op. cit. sub 53, komentář k § 1965, m. č. 4.

[56] K. Schmid, C. Lamplmayr: Auswirkungen des Zahlungsverzugsgesetzes auf die Fristen zur Prüfung der Vertragskonformität einer Leistung, Österreichische Juristen-Zeitung č. 22/2014, str. 994 a 995.

[57] S. Lorenz, op. cit. sub 54, komentář k § 271a, m. č. 9.1 a 23; S. Dullinger, op. cit. sub 54, komentář k § 457, m. č. 7.

[58] Srov. v souvislosti s dřívější úpravou § 369a obch. zák. J. Handlar: K problematice pojmu právní povinnosti a k interpretaci § 450 ObchZ, Právní rozhledy č. 23/2005, str. 854. Ne zcela jasné je stanovisko Šilhána, který v souvislosti s počátkem běhu doby odvislé od obdržení zboží a služby uvádí: „Řešena je zde pouze otázka splatnosti, nikoliv výše ani okamžiku vzniku práva na ně. Na tyto otázky se aplikují jiná ustanovení“ (J. Šilhán, op. cit. sub 53, komentář k § 1963, m. č. 19).

[59] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 7. 2020, C-199/19, RL sp. z o.o. v. J. M., bod 27.

[60] Srov. v souvislosti s německou úpravou S. Lorenz, op. cit. sub 54, komentář k § 271a, m. č. 8: „Formulace ‚dohoda, podle které‘ (eine Vereinbarung, nach der) zajišťuje, že se zákonné pravidlo vztahuje nejen na dohodu o termínech plateb (Vereinbarung von Zahlungsterminen), ale na jakoukoli dohodu, která vede k tomu, že pohledávka je splatná později než ve lhůtě 60 dní. Tím je zajištěno, že toto pravidlo nelze obejít jinými dohodami (např. lhůtou pro vystavení faktury)“ (přeloženo autorem).

[61] K výkladu pojmu „praxe“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 2011/7/EU srov. stanovisko generální advokátky Sharpston z 12. 5. 2016, C-555/14, IOS Finance EFC, odst. 57 a 58.

[62] Z poslední doby srov. zejména T. Král: Splatnost dluhu v závazkovém právu (teoretická část), Právní rozhledy č. 11/2022, str. 381 a 382. Srov. rovněž J. Handlar, op. cit. sub 58.

[63] Bod 28 recitálu směrnice 2011/7/EU.

[64] K tomu srov. J. Šilhán, op. cit. sub 53, komentář k § 1970, m. č. 40-47.

[65] Volně inspirováno skutkovými okolnostmi rozsudku NS ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020.

[66] Shodně S. Dullinger, op. cit. sub 54, komentář k § 457, m. č. 4, který také zohledňuje případnou námitku vadného plnění až při posouzení prodlení dlužníka peněžitého dluhu, resp. dle autora odmítnutí převzetí vadného předmětu plnění zakládá námitku nesplněné smlouvy (Einrede des nicht erfüllten Vertrages).

[67] V souvislosti s aplikací směrnice 2011/7/EU shodně S. Dullinger, op. cit. sub 54, komentář k § 457, m. č. 4 a 11. Srov. rovněž J. Šilhán, op. cit. sub 53, komentář k 1963, m. č. 19: „Relevantní skutečností je ovšem pouze obdržení zboží nebo služby, která odpovídá smlouvě. Běh lhůty obecně nezapočne, pokud se snaží věřitel dodat a fakturovat plnění vadné.“

[68] P. Horák, op. cit. sub 27, komentář k § 1965, m. č. 3; J. Šilhán, op. cit. sub 53, komentář k § 1965, m. č. 4; I. Štenglová: Smlouva o dílo, C. H. Beck, Praha 2018, str. 39 a 40; A. Bányaiová in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, I. Pelikánová, R. Pelikán, A. Bányaiová, a kol.: Občanský zákoník, Komentář. Svazek V (§ 1721-2520), Wolters Kluwer, Praha 2014, komentář k § 1965, m. č. 4.

[69] B. Messerschmidt, op. cit. sub 29, komentář k § 640, m. č. 13.

[70] S. Lorenz, op. cit. sub 54, komentář k § 271a, m. č. 12; T. Frizberg, op. cit. sub 53, str. 637.

[71] Z české literatury srov. J. Šilhán, op. cit. sub 53, komentář k § 1964, m. č. 9-14, a k § 1965, m. č. 6.