Jsem při cestách Francií vždy u vytržení z toho, jak se vyloupne ten který region před očima cestovatele. Nikdy si neřeknete, kde to jsem? Nikdy nezaváháte, neboť francouzské kraje jsou nezaměnitelné. Architektura v Alsasku nemá své místo v Provence, v Bretani ihned poznáte, že nejste v Normandii. Vždy je to jiné a vždy jinak krásné. Přitom povětšinou velice účelné a funkční. Francouzská veřejná správa je ve stavebnictví velice přísná, nikde prakticky nenaleznete ono příslovečné české „podnikatelské baroko“, a přitom v mnoha směrech je tato správa absolutně uvolněná, nesvazující. Pojďme si o tom povídat.

Začněme na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Po celé Francii vás ve stavebnictví provází především jeden geniální stavitel z tohoto období. Sébastian Le Prestre, markýz de Vauban (1633–1707), historicky i obecně známý pouze pod jménem Vauban. Tento pán, oblíbenec Krále Slunce (le Roi Soleil) – Ludvíka XIV., byl doslova všeumělem. Inženýr, vojenský architekt, urbanista, ale i filozof a esejista, jenž se i pokoušel svými návrhy zavést spravedlivější daňový systém ve francouzském království. Leč zastavme se s ním v Lotrinsku, v obci Bitche (viz hlavní snímek) uprostřed lesů severní části pohoří Vogézy, které se táhne po hranicích Alsaska a Lotrinska.

Po zmocnění se Lotrinská, Ludvík XIV. pověřil v roce 1679 Vaubana postavit v Bitche, jako místu strategicky významném, pevnost. Vauban za na onu dobu obrovské peníze (mělo to být 2 500 000 liber zlata) se pustil do stavby, kterou neumím nazvat jinak než úžasnou, a stavěl až do roku 1697. Jenomže v září 1697 jsou podepisovány na předměstí Haagu, tzv. Ryswickské smlouvy (tak se jmenovalo ono předměstí), které ukončily válku mezi Augsburskou ligou a Ludvíkem XIV. Na základě těchto smluv připadla obec Bitche Leopoldu I. vévodovi lotrinskému. To by možná nebylo až tak fatální, jenomže ono území mělo podle Ryswickských smluv zůstat neutrální, a tak tato nákladná stavba byla v roce 1698 rozebrána, kámen po kameni. Jak tedy mohu tvrdit, že to byla úžasná stavba? Na základě dobových obrázků? Ne, byl jsem tam před deseti lety a z hradeb jsem shlížel na voňavé, krásné lesy – neskutečný výhled. V roce 1701, smlouvy – nesmlouvy, už bylo Bitche totiž zase francouzské, ale bez pevnosti. A v roce 1738 král Ludvík XV. povoluje rekonstrukci pevnosti. Zásluhou hraběte z Bombelles je celá pevnost obnovena, dispozičně tak, jak ji vystavěl Vauban, a nadále sloužila svému vojenskému účelu.

V Čechách a na Moravě v onom období nevynikali tolik stavitelé, natož vojenští architekti, ale především sochaři, které historici označují za architektonické sochaře. S Vaubanem, pokud jde o hloubku umění a význam, jsou srovnatelní dva, Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688–1731) a Matyáš Bernard Braun (1684–1738). Představovat je nemusím, po Karlově mostě v Praze šel snad každý Čech. Brokoffovi je autorství připisováno u devíti soch, ale autorem sochy sv. Iva, patrona právníků, je Braun.

Proč porovnávám zdánlivě neporovnatelné, vojenského architekta a dva barokní sochaře? Inu nějak mi z toho čiší pojetí stavebního práva ve Francii a v Čechách a na Moravě v současnosti. Český stavebník, obzvláště při rekonstrukci stavby v památkové zóně se doslova potácí od úřadu k úřadu a svádí neskutečné boje, především s tzv. památkáři, aby vůbec obdržel stavební povolení. A když ho konečně dostane, tak jej čeká ještě daleko větší horor při kolaudaci. Je zkoumán každý detail stavby jak zvenčí, tak především uvnitř. Jako by šlo o restaurování historicky významné barokní sochy. Tedy, ne že by francouzské úřady nebyly oproštěny od zbytečné byrokracie, vůbec ne. Ale získání stavebního povolení i v té památkové zóně není bojem, ale diskusí, která je povětšinou velice věcná. A hlavně, žádná kolaudace se nekoná, vnitřek vaší stavby už úřady vůbec nezajímá, stačí když dodržíte vnější podmínky. Možná tato volnost má skutečně blahodárný vliv na ono nádherné architektonické souznění jednotlivých francouzských regionů.

A ještě jedna poznámka na závěr. Francouzské kuchařské umění je nedostižné. Jít do francouzské restaurace i v malé obci je prostě kulinářský zážitek. Trochu jsme byli s manželkou zpočátku vykuleni z toho, že v mnoha restauracích, a to i v těch vybraných, je k dispozici toliko jedna toaleta, společná jak pro ženy, tak pro muže. Zvykli jsme si a francouzská kuchyně nám nepřestala chutnat. Čeští hospodští mají nesmírně přísné stavební předpisy, pokud jde o toalety a mnohokrát narážejí na stavebně téměř neřešitelnou situaci, aby zajistili toalety zvlášť pro pány, zvlášť pro dámy, a ještě další pro personál. Vše pod přísnou kontrolou veřejné správy. Leč na kvalitu kuchařských výtvorů v těchto restauracích to nemá bohužel sebemenší vliv.

Tož přijeďte se podívat na Vaubana do Bitche a nebojte se, pod hradbami vaří dobře.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: canva.com (Bitche, pohled na město a pevnost), Wikimedia (portréty osobností), archiv redakce (autor textu)