ÚS k zákazu retroaktivity a technickým normám v trestním řízení
Ústavní soud zveřejnil dne 4. dubna 2023 nález sp. zn. II. ÚS 103/23, podle nějž platí, že české technické normy nejsou obecně závazné. Zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, jakož i příkaz retroaktivity v jeho prospěch podle čl. 40 odst. 6 Listiny se na technickou normu vztahuje pouze tehdy, jestliže na ni mimotrestní právní předpis odkazuje tzv. výlučným odkazem (v jeho důsledku se taková norma stává součástí právního předpisu). Pokud však takový odkaz v mimotrestním předpise neexistuje, pak se na ni čl. 40 odst. 6 Listiny nevztahuje. V takovém případě představuje technická norma pouze skutkovou okolnost a závěr o vině pachatele v důsledku jejího porušení lze učinit pouze tehdy, jestliže pachatel právně platným způsobem přejal povinnost se jí řídit (např. smluvně, v rámci pokynu zaměstnavatele při výkonu závislé práce atd.).
Stěžovatel byl před obecnými soudy trestně stíhán pro skutek, který měl spočívat v tom, že v roce 2010 měl jako revizní technik vyhotovit tři zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení ohledně fotovoltaické elektrárny obsahující nepravdivé informace o celkovém výkonu všech tří bloků elektrárny a o způsobilosti této elektrárny k bezpečnému provozu, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti předmětná elektrárna nebyla dokončena, a provozu byla schopna až dne 28. 2. 2011 s omezeným výkonem. Tyto zprávy měl předat společnosti F. P. s vědomím, že budou použity jako podklad pro Energetický regulační úřad k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 a že bez těchto zpráv by licence nebyla vydána, tedy umožnil spoluobviněným získat neoprávněně licenci na výrobu fotovoltaických zdrojů, čímž společnosti F. P. vznikl neoprávněně nárok na garantovanou výkupní cenu ve výši 12 150 Kč za MWh po dobu dvaceti let, ačkoliv při uvedení do provozu v roce 2011 by výkupní cena představovala pouze 5 500 Kč, čímž by se za dvacetileté období tato společnost neoprávněně obohatila o částku ve výši 160 879 340 Kč, přičemž reálně vznikla poškozeným (energetickým společnostem a státu na tzv. solární dani) v období let 2011 až 2013 škoda v celkové výši 43 880 707 Kč.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (nalézacího soudu) ze dne 14. 12. 2017 zproštěn obžaloby.
K odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele i jeho spoluobviněných tento rozsudek nalézacího soudu zrušil Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2018 a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Ten poté rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 40 T 4 2015-5281, uznal stěžovatele vinným ze spáchání pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním, na jehož podkladě odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 22. 6. 2021 zrušil výrok o náhradě škody, ve zbytku však zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. Stěžovatel posléze podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením ze dne 28. 7. 2022.
V ústavní stížnosti stěžovatel nadnesl otázku, zda fotovoltaické panely dle výkladu právní úpravy vůbec musely být při výchozí revizi fotovoltaické elektrárny nainstalovány a zda na nich také musela být provedena revize. Stěžovatel se při vydání zprávy domníval, že tomu tak být nemusí. Až poté došlo k odklonu soudů při řešení této otázky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Proto stěžovatel namítal porušení zákazu retroaktivity – jednání dříve nezávadné nelze nově a zpětně považovat za závadné, dokonce bez jakékoliv změny právní úpravy. Zákaz se podle jeho mínění nevztahuje pouze na právní předpisy, ale rovněž na jejich výklad. Stěžovatel byl názoru, že tento závěr je třeba vztáhnout i na výklad technických norem a že v době, kdy se měl dopustit předmětného skutku, nevěděl a vědět nemohl, že jednou jeho jednání bude považováno za trestné.
Ústavní soud stížnosti stěžovatele nepřisvědčil a stížnost zamítl.
Vyslovil, že české technické normy nejsou obecně závazné. Zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, jakož i příkaz retroaktivity v jeho prospěch podle čl. 40 odst. 6 Listiny se na technickou normu vztahuje pouze tehdy, jestliže na ni mimotrestní právní předpis odkazuje tzv. výlučným odkazem (v jeho důsledku se taková norma stává součástí právního předpisu).
Pokud však takový odkaz v mimotrestním předpise neexistuje, pak se na ni čl. 40 odst. 6 Listiny nevztahuje. V takovém případě představuje technická norma pouze skutkovou okolnost. Závěr o vině pachatele v důsledku jejího porušení pak lze učinit pouze tehdy, jestliže pachatel právně platným způsobem přejal povinnost se jí řídit. Pokud tato podmínka není splněna, lze k ní pouze přihlížet při subsumpci skutkového stavu pod právní normu stanovující obecně vymezenou povinnost k opatrnosti či obezřetnosti (ať už je obsažena v trestním, či mimotrestním zákoně) jako k jednomu z relevantních, ale nevýlučných hledisek, a to jen má-li taková technická norma k danému trestnému činu vztah. Zejména je-li běžně dodržována osobami v obdobném postavení, jaké měl pachatel, při plnění povinností, jejíž porušení se pachateli klade za vinu.
Trestní odpovědnost stěžovatele ovšem nemohla být vyvozena pouze na základě skutečnosti, že porušil technickou normu, nebyla-li v daném případě pro něj závazná. Stěžovatel totiž aktivně uváděl v revizních zprávách nepravdivé informace s cílem vyvolat mylný dojem, že revize byly provedeny na kompletně dokončené předmětné elektrárně, tedy včetně osazených a řádně zapojených fotovoltaických panelů. Nikdy (ani nyní) před soudy netvrdil, že by v předmětné době bylo možno příslušné právní předpisy vztahující se k provádění výchozích revizí fotovoltaických elektráren vykládat tak, že revizní technik směl v předmětných revizních zprávách uvádět nepravdivé informace o údajně kompletním stavu elektrárny. Proto Ústavní soud uzavřel, že k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele nedošlo.
S ohledem na výše uvedené IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.) zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2 To 42/2018-5029, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č j. 40 T 4/2015-5281, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, č. j. 2 To 88/2020-5573, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, č. j. 3 Tdo 346/2022-6156.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com