Následující úvaha vychází z obsahu odborného semináře pořádaného pod záštitou Ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na téma „Možné přínosy a rizika změny definice trestného činu znásilnění založené na souhlasu – příklady ze zahraniční praxe“, jehož jsem se v zastoupení ČAK zúčastnil. O problematice, které byl seminář věnován, nyní diskutuje i nejširší veřejnost díky případu exposlance Dominika Feriho, kterému je věnována značná mediální pozornost.

 

Poznatky ze Švédska

První přednášející výše zmíněného semináře Stina Holmberg, která je docentkou v oboru kriminologie a vedoucí vědecká pracovnice v Národní radě pro prevenci kriminality (Brå) ve Švédsku, prezentovala studii o následcích novely trestního zákona, jež spočívá v úpravě skutkové podstaty trestného činu znásilnění – o znásilnění se jedná vždy, pokud neproběhl styk se souhlasem obou (možná i více) zúčastněných.

Ve Švédsku po novele, která již funguje více než tři roky, přibylo jen málo nových případů, zažalováno po novele bylo o 20 % více. Přednášející hovořila o problému s nedbalostním znásilněním, které jsem pochopil tak, že se sice neprokáže záměr pachatele znásilnit, ale ten mohl tušit, že by se mohlo o znásilnění jednat (zřejmě bychom takové jednání při troše snahy mohli podřadit pod tzv. nepřímý úmysl). Nicméně uvedla, že tyto případy se vesměs k soudu neposílají.

Dále se věnovala problematice souhlasu. Zdůraznila, že by měl být dobrovolný a neměl by být ovlivněn nerovností stran, v takovém případě samotná pasivita není známkou souhlasu.

Vrátila se ke znásilnění z hrubé nedbalosti a na grafu doložila, že se jednalo o 12 ze 76 odsouzených případů.

Zdůraznila, že pro odsouzení by neměla stačit výpověď oběti, a to ani v případech, že se o tvrzeném znásilnění zmínila dalším osobám. Ve Švédsku existuje tedy nutnost dalšího důkazu, podporujícího tvrzení oběti. Za takový důkaz označila například přiznání pachatele, který se o svém jednání mohl zmínit např. formou SMS, na chatu nebo pokud takové jednání bylo natočeno na telefonu apod. Upozornila, že nová formulace skutkové podstaty se týká převážně mladých lidí a za určitých okolností může být nejasné, kdo je oběť a kdo pachatel.

Na dalším grafu prezentovala názory odborné veřejnosti na zmíněnou novelu, přičemž 100 % státních zástupců novelu schvalovalo, soudci se vyjadřovali vyhýbavě s tím, že je příliš krátká doba na to, aby vyjevili svůj názor, potřebují rozsáhlejší praxi, více souzených případů. Naproti tomu obhájci novelu zpochybňují, obávají se nejednoznačnosti úpravy a možného zneužití.

Ačkoliv se po přijetí novely zvýšil počet nahlášených znásilnění, tak tento fakt připisuje doc. Holmbergová spíše efektu „me too“ a prezentační kampani, probírající následky znásilnění na život oběti, jinými slovy oběti se stávají uvědomělými a nebojí se znásilnění sdělit policii.

Nové případy znásilnění jsou převážně případy vzniklé uvnitř známé komunity, což je rodina, parta přátel apod.

Státní zástupci začali více těchto případů žalovat, došlo i k většímu nárůstu odsouzení, avšak po krátké době se situace stabilizovala.

Zdůraznila opatrnost při podávání obžalob, neboť byť zproštěný, údajný pachatel byl samotným obviněním či obžalováním velmi stigmatizován.

Opět se vrátila k otázce oznamování znásilnění, zdůraznila nezbytnou práci s veřejností, aby se rodina nestyděla za svého člena, pokud byl znásilněn.

V rámci diskuse pak ještě přednášející doplnila svou přednášku o několik přehledů, ze kterých vyplynulo, že ve Švédsku je zjišťován největší počet znásilnění v Evropě, přičemž dokládala, že počet projednávaných znásilnění odpovídá přístupu k rovnosti pohlaví ve společnosti. Čím je větší rovnost pohlaví, čím častěji dochází k nahlášení znásilnění. Dá se tedy říci, že tento počet koresponduje s genderovou rovností.

Poslední pozoruhodný byl slide o důvěře společnosti v trestní spravedlnost, kterou deklarovalo ve Švédsku 76 % dotázaných, zatímco v ČR či na Slovensku pouze 25 %.

 

Dánská praxe

Druhou přednášející byla Gyrithe Ulrich, náměstkyně nejvyššího státního zástupce v Kodani, která nás seznámila s dánskými zkušenostmi po změně § 216 trestního zákona, jež nově formuloval skutkovou podstatu trestného činu znásilnění a je účinný od 1. 1. 2021. Především vysvětlila potřebu nové úpravy, která byla vyvolána zejména necitlivým přístupem některých policistů a státních zástupců k obětem znásilnění, což deklarovala novinovým článkem, kde se oběť vyjádřila tak, že se raději nechá znovu znásilnit, než aby opět zažila výslech na policii.

Došlo tedy k úpravě práce s oběťmi znásilnění, byly vytvořeny speciální policejní týmy, jejichž členové by se měli umět vžít do traumat obětí a z tohoto úhlu pohledu k obětem přistupovat. Snahou tedy je získat jejich důvěru. Z toho důvodu byla vytvořena i nová metodika pro policii, bylo rozhodnuto, že protokoly o výsleších obětí znásilnění nebudou sepisovány, ale budou nahrávány, aby policista mohl vnímat neverbální komunikaci. Tyto nové specializované policejní útvary se kromě znásilnění věnují i problematice harassmentu a domácího násilí.

Problém původního popisu skutkové podstaty znásilnění spočíval v časté neschopnosti státního zástupce prokázat např. tzv. „zmrznutí“ oběti. Nový zákon přesunuje v tomto směru důkazní břemeno na potenciálního pachatele. V této souvislosti upozorňuji na poměrně specifický přístup, neboť toto přesunutí důkazního břemene nebylo legislativně upraveno, jedná se o interpretaci nového popisu skutkové podstaty. V praxi to znamená, že pokud je oběť pasivní, tak se presumuje její nesouhlas (jedná se například o případy silné opilosti, zamrznutí, spánku, vlivu drog atd.) a potenciální pachatel musí vysvětlit (prokázat), proč si myslel, že oběť se stykem souhlasila.

Souhlas musí být poskytnut svobodně, je odvolatelný a je dáván ke každé možné souloži. Vyjádření souhlasu může být verbální i neverbální, což znamená, že oběť svůj souhlas může projevit i svým chováním.

Dále hovořila o principu objektivity, který ukládá státnímu zástupci, jenž jinak nese důkazní břemeno, nepodat obžalobu na pachatele (přednášející užívala výraz, že věc ukončí) v případě, kdy obě verze, tj. oběti i tvrzeného pachatele, jsou srovnatelné. I ona zdůraznila nezbytnost podpory tvrzení oběti dalším důkazem, rovněž zmiňovala komunikaci SMS nebo jinou, ať už mezi „účastníky znásilnění“ či se třetími osobami. Za důležitý prvek pro rozhodování státních zástupců pak označila posouzení povahy vztahu mezi obětí a tvrzeným pachatelem.

Po účinnosti novely narostl počet nahlášených znásilnění o 50%, počet odsouzení narostl o 40%, avšak tato statistika nerozlišuje mezi případy vyvolanými změnou zákona a těmi, které by byly souzeny bez ohledu na novelu. Sama přednášející tento nárůst vysvětluje lepší připraveností policie, všeobecným informováním o traumatech obětí, kdy si oběti uvědomují, že je třeba takové jednání přestat tolerovat.

V závěru pak připustila, že si obhájci na novelu stěžují, a uvedla, že by byla vhodná analýza, zda obhájci mají pravdu, a hlavně jak novelu přijímá společnost.

 

Redefinice ve Velké Británii

Třetím přednášejícím byl Martin Picton, soudce Nejvyššího soudu a ředitel mezinárodního školení na Justiční akademii z Velké Británie (v tomto směru bych si dovolil poopravit pozvánku na seminář, která nezohlednila rozdíly v soudnictví v Anglii a Walesu oproti Skotsku, ke kterému se přednášející logicky nevyjadřoval. Tato chyba se objevuje i u části odborné veřejnosti, která hovoří o britském právním systému, který však fakticky neexistuje.), který nás informoval o naplňování a dopadech zákona, který nově definoval trestný čin znásilnění a platí v Anglii a Walesu od roku 2003.

Především se zabýval definicí souhlasu, musí se jednat o svobodnou volbu a poskytovatel souhlasu musí být schopen tuto svobodnou volbu učinit.

Zdůraznil, že skutečnost, že se oběť nebrání, neznamená, že souhlasí. Takový případ vždy vyžaduje individuální posouzení osob potenciálního pachatele a oběti a situace, za které k tvrzenému znásilnění došlo.

Je neplatný souhlas získaný na základě lži, což pak v další části přednášky vysvětlil na případech lékaře, který se vydává za terapeuta, avšak jeho úmysly jsou zcela jiné, nebo pachatel předstírá, že je někým jiným. Pro dokreslení této situace, kterou původně označil za velice problematickou, v další části přednášky uvedl příklady, a to na konkrétních případech, např. velmi mediálně známé kauzy Juliana Assange, jehož partnerka souhlasila se souloží, avšak pod podmínkou, že použije kondom, což on však neučinil, tedy partnerka souhlasila na základě lživého slibu, takže se z úhlu pohledu anglického práva jednalo o znásilnění. Stejně jako v případě, který je zřejmě mediálně známý zejména v Británii, kdy se jistá McNallyová vydávala za muže a penetrovala ženy pomocí nejrůznějších pomůcek.

Ke každému jednomu styku je třeba nový souhlas.

Dále se věnoval tzv. groomingu, který spočívá ve zmanipulování oběti, takže souhlas byl vylákaný a nelze jej označit za svobodnou vůli.

Nikdy není validní souhlas dítěte k sexu.

Anglická nová úprava byla vyvolána vystoupením baronky Halesové ve Sněmovně lordů, která plamenně hovořila právě o tom, že bez souhlasu oběti se vždy jedná o znásilnění.

I v Anglii je důkazní presumpce chybějícího souhlasu, a to v případech strachu, násilí, spánku, bezvědomí či vlivu návykových látek.

Poroty posuzují upřímnost a rozumnost úvahy tvrzeného pachatele, když vysvětluje, proč byl přesvědčen o tom, že oběť souhlasila. Zkoumá se, zda obžalovaný/á provedl/a veškeré myslitelné kroky, aby měl/a jistotu, že se skutečně jedná o svobodný souhlas. Pokud pachatel byl sám např. pod vlivem návykových látek a situaci si nevybavuje, není tedy schopen se „vyvinit“, pak dochází k jeho odsouzení, neboť skutečnost, že se sám uvedl do takového stavu, je jeho chybou.

Dále poroty zkoumají, jak se k činu oba, tj. potenciální pachatel i oběť, stavějí. Nicméně přednášející zdůraznil nezbytnost dalšího důkazu, zmínil například svědecké výpovědi o tom, že oběť byla velmi opilá, z čehož může porota usoudit, že nemohla dát svobodný souhlas ke styku. Dále rozebíral případy zmanipulování, komunikace na sociálních sítích a podobně.

Vždy důsledně zdůrazňoval, že pachatelem takového jednání může být muž i žena. V této souvislosti ještě připomínám to, co jsem se dozvěděl přímo od přednášejícího, totiž že v Anglii se za znásilnění stále považuje toliko soulož.

Dále se věnoval způsobu vyšetřování, z čehož je nejdůležitější nahrávání výpovědi oběti, která vypovídá pouze jedenkrát, a nahraná výpověď je použitelným důkazem před porotou.

Přiznám se, že jsem zcela nepochopil povinnost soudce varovat porotu, aby nepodléhala tvrzení oběti, neboť sdělil, že tato povinnost byla zrušena v roce 1994, ale následně uvedl, že zcela výjimečně to může soudce učinit i dnes.

Poté hovořil o dětských obětech znásilnění – děti mohou milovat pachatele, ale nenávidět, jak se k nim chová.

Konečně předložil tabulku, která zohledňovala počet nahlášených a odsouzených znásilnění před a po roce 2003, přičemž z této tabulky vyplývalo, že poměr mezi odsouzenými a zproštěnými případy znásilnění se procentuálně příliš nezměnil.

 

Je nutná úprava § 185 tr. zákoníku?

Ve světle současné rozhodovací praxe, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, se domnívám, že nikoliv, a to z následujících důvodů:

Porovnáním toho, co bylo výše řečeno, se zmíněnou judikaturou lze zjistit, že naše právní praxe poskytuje obětem sexuálních ataků mnohdy i větší ochranu, než jakou popsali výše zmínění přednášející. Především mám na mysli to, co zdůraznily Stina Holmberg a Gyrithe Ulrich, že nelze odsoudit na základě tzv. tvrzení proti tvrzení, ale výpověď oběti je třeba podložit dalším důkazem. Rozhodovací praxe v ČR někdy i z důvodu, že obžalovaný na rozdíl od svědka/poškozeného nemusí vypovídat pravdu, přistupuje k odsouzení i v případě osamoceného tvrzení oběti. Dále mám na mysli to, co uvedl Martin Picton, když za znásilnění označil jednání provedené souloží a nikoliv jiným, byť srovnatelným jednáním, což je opět v rozporu se soudní praxí ČR, na kterou poukáži níže.

Nehledě na určitou krkolomnost v přesouvání důkazního břemene z obžaloby na obžalovaného v případě presumované neschopnosti oběti jasně se vyjádřit k okolnostem znásilnění. Tento problém česká rozhodovací praxe překonala např. publikovaným rozhodnutím – usnesení NS sp. zn. 8 Tdo 699/2021 ze 4. 8 2021, jehož právní věta zní: „Vážně míněný nesouhlas s pohlavním stykem může oběť zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která je v důsledku stresu neschopna verbální komunikace, projevit pouze způsobem chování, zejména polohou těla v podobě zaujetí pasivní obranné pozice, znemožňující provedení soulože. Pachatel naplní svým jednáním znak donucení objektivní stránky uvedeného zločinu, jestliže tuto její polohu násilně změní tak, aby mohl soulož provést.“

Bohatá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v minulém roce podpořila uvedenou právní větu a mnohdy zašla ještě dále, čímž se nejen vyrovnala s právní úpravou Švédska či Dánska, ale v jistých aspektech ji i překonala (srov. např. usnesení 4 Tdo 1096/2022 z 6. 12. 2022 – oběť předstírala spánek, 3 Tdo 969/2022 z 20. 10. 2022, kdy došlo ke znásilnění po předchozích dobrovolných intimnostech a orálním sexu, 11 Tdo 453/2022 z 14. 9. 2022, které řeší zneužití pozice maséra, případně i uvedení oběti v omyl, o kterém hovořil Martin Picton, 7 Tdo 687/2022 z 17. 8. 2022, řešící poměrně rozporuplný vztah mezi pachatelem a obětí, 5 Tdo 241/2022 z 27. 7. 2022, zde pachatel je opakovaně vpouštěn obětí do jejího bytu, přičemž po takovém vpuštění ji znásilňuje, 6 Tdo 64/2022 z 24. 2. 2022, řešící případ poškozené, kterou pachatel silně opil alkoholem, 7 Tdo 1023/2021 z 10. 11. 2021 – znásilnění na základě psychického nátlaku).

Zcela konkrétně pak Nejvyšší soud v usnesení 4 Tdo 1367/2021 ze dne 17. 2. 2022, kdy se ztotožnil s názorem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, vyřešil otázku neschopnosti oběti ovládání tělesných pohybů či vyjádření nesouhlasu v důsledku dechových cvičení, jež vedly k hyperventilaci oběti. Jinými slovy, pokud oběť z důvodu omezení svých rozhodovacích schopností, v tomto případě zmíněným dechovým cvičením, ale nepochybně by takové jednání bylo trestné i v případě zneužití vlivu jakékoliv návykové látky, spánku či pachatelem nevyvolaného zranění, není schopná projevit nesouhlas s pohlavním stykem, bez dalšího soudy posuzují jako znásilnění. Je tedy zřejmé, že současná právní úprava řeší i problematiku souhlasu či nesouhlasu oběti s pohlavním stykem dostatečným způsobem.

Výše jsem zmínil poměrně široký výklad pojmu pohlavního styku, provedeného způsobem srovnatelným se souloží, na rozdíl od praxe anglických soudů. Tento výklad lze dokumentovat opět na rozhodnutích Nejvyššího soudu z poslední doby (4 Tdo 1233/2021 z 8. 12. 2021 označuje za znásilnění sáhnutí rukou přes legíny do rozkroku, 8 Tdo 163/2022 označuje za znásilnění manuální stimulaci pohlavního údu pachatele, ve které se pachatel a oběť střídali, 4 Tdo 73/2022 z 24. 3. 2022 označuje za znásilnění sáhnutí jednou rukou pod šaty, odsunutí spodního prádla a vsunutí prstů do pochvy).

Soudní praxe v ČR tedy poskytuje obětem širokou ochranu, umožňující přísné potrestání pachatele i u skutků posuzovaných jako znásilnění, ač k souloži nedojde.

Hovořil-li Martin Picton o zvýšené ochraně mladistvých, u kterých je nesouhlas vždy presumován, pak jeho názor již řadu let nachází odraz v naší soudní rozhodovací praxi, která chrání nezletilé, a jednání, které bývalo kdysi zařazováno pod skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužití, je nyní posuzováno jako trestný čin znásilnění podle třetího odstavce (srov. např. rozhodnutí z poslední doby: 8 Tdo 714/2022 z 17. 8. 2022, 6 Tdo 586/2022 z 27. 7. 2022, 3 Tdo 417/2022 z 20. 7. 2022 a zejména 7 Tdo 877/2022 z 9. 11. 2022 či 4 Tdo 618/2022 z 26. 7. 2022).

Domnívám se, že současná úprava trestného činu znásilnění poskytuje obětem dostatečnou ochranu, soudní praxe z této zákonné úpravy vycházející zaručuje obětem znásilnění (úmyslně volím toto označení, neboť nyní je možné i znásilnění muže ženou) dostatečnou svobodu v rozhodování, respektuje, že kdykoliv oběť může odmítnout předchozí souhlas s pohlavním stykem a pachatel je povinen toto rozhodnutí respektovat. Jakákoliv detailnější právní úprava někdy vede ke snížení rozsahu dopadu trestného činu, tím chci říci, že kazuistika v formulování zákonných skutkových podstat je nejen nemoderní, ale i ošidná, neboť pouze obecná formulace umožňuje zasáhnout nejširší okruh případů potenciálních trestných činů.

Je samozřejmě rovněž otázkou, zda přesouvání jednání ze skutkové podstaty § 186 tr. zákoníku – Sexuální nátlak do skutkové podstaty znásilnění nemůže vést k určitému snížení negativního náhledu společnosti na takové jednání. Každý normální občan jednoznačně odsoudí „klasické“ znásilnění, kterého se dopustí pachatel na neznámé oběti ať už z důvodu vybití sexuálních či agresivních choutek, ale horší to může být s jednostranným odsouzením veřejností pachatele, který žije s partnerem v sexuálním vztahu, a aniž by použil násilí, nedostatečně respektuje v průběhu soulože vyjádřenou vůli, aby s pohlavním stykem přestal. Jak se vyjádřil soudní znalec při kauze řešící právě takový případ, tak ovládací schopnosti pachatele byly téměř vymizelé. Tím rozhodně nechci snižovat nerespektování svobody v rozhodování v sexuální oblasti, ale kladu si otázku, zda by měl spíše zákonodárce nějakou vhodnou formou odlišit společensky škodlivější znásilnění od těch, kterým se převážně věnoval odborný seminář – znásilnění z nedbalosti (se znalostí české právní úpravy bychom mohli hovořit o naplnění subjektivní stránky jednání pachatele dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) či v rámci známé komunity bez užití zjevného násilí.

Je nepochybné, že společnost si musí jasně uvědomovat nevhodnost, nezákonnost popsaných jednání, avšak za podstatnější pokládám mediální podporu obětí znásilnění, „výchovu“ občanů, aby s těmito oběťmi souhlasili a jejich osud nezlehčovali, aby tyto oběti nacházely nejširší podporu nejen u orgánů činných v trestním řízení, ale i ve veřejnosti, aby se nebály znásilnění oznamovat. Právě odhalování co největšího množství pachatelů může mít mnohem větší preventivní význam než rozšiřování represe.

 

Autor: JUDr. Tomáš Kaiser, advokát a člen Sekce ČAK pro právo trestní
Foto: canva.com