VOPOZA: K oprávnění advokáta vyhledávat a předkládat důkazy v tr. ř.

Autoři, jako členové Výboru pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů[1] a na základě pověření tohoto výboru (dále také jen „výbor“), publikovali v Bulletinu advokacie před více než dvěma lety článek „Oprávnění advokáta vyhledávat, prověřovat, předkládat a navrhovat důkazy v trestním řízení“.[2] Jeho účelem bylo připomenout odborné veřejnosti, nejen tedy členům advokátního stavu, ve stručnosti povahu, obsah a mantinely tohoto oprávnění, a to včetně práva „kontaktovat za účelem zjištění informací sloužících k obhajobě klienta též svědka již vyslechnutého v přípravném řízení, jehož výslech přichází v úvahu v dalších stadiích trestního řízení, zejména v hlavním líčení“.[3] Ze zjištění výboru vyplývá, že mezi odbornou veřejností stále není dostatečně rozšířeno povědomí o předmětném oprávnění. S ohledem na konkrétní poznatky se ale především jeví, že v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení by toto oprávnění mohlo být vykládáno nepřípustně restriktivním způsobem, což by mohlo mít v konečném důsledku za následek jednak omezování práva na obhajobu, jednak různé formy postihu advokátů. Proto autoři považují za potřebné některé závěry výše uvedeného článku připomenout a dále poukázat na aktuální souvislosti, k čemuž byli opětovně pověřeni výborem.

 

Akcentace právní úpravy

Novelou trestního řádu[4] (dále jen „tr. řád“) provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a účinnou od 1. 1. 2002 bylo nahrazeno dosavadní ust. § 89 odst. 2 tr. řádu, a to tímto zněním: „(2) Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.[5] Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.“ Záměrem zákonodárce bylo postavit na jisto, že i obviněný jakožto strana trestního řízení má právo důkazy vyhledávat, předkládat nebo jejich provedení navrhnout. Touto novelizací byly odstraněny dosavadní pochybnosti, vztahující se zejména k možnosti obviněného (obhájce obviněného) vyhledávat a prověřovat svědecké výpovědi.

 

Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství a usnesení představenstva ČAK

Po účinnosti popsané novelizace, a to z důvodu absentující judikatury a relevantních výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „NSZ“), se představenstvo České advokátní komory (také jen „ČAK“) obrátilo na NSZ „s podnětem k zaujetí stanoviska k rozsahu oprávnění advokáta (vystupujícího zejména v postavení obhájce, případně jako zmocněnce osoby podávající vysvětlení nebo poškozeného) postupem podle § 89 odst. 2 věty druhé tr. řádu vyhledávat a předkládat důkazy nebo navrhovat provedení důkazů.“[6] Představenstvo ČAK současně svým usnesením upravilo „některé postupy advokáta, který v trestním řízení obhajuje obviněného nebo zastupuje poškozeného či zúčastněnou osobu… v případech, kdy realizuje oprávnění vyhledávat, předkládat a navrhovat důkazy podle § 89 odst. 2 věty druhé trestního řádu“.[7] NSZ na podnět představenstva ČAK výkladové stanovisko přijalo.[8]

Jak usnesení představenstva ČAK (dále jen „usnesení“), tak uvedené stanovisko NSZ (dále jen „stanovisko“) představují velmi významná vodítka pro výklad předmětného oprávnění podle ust. § 89 odst. 2 věty druhé tr. řádu. Vyhledáváním důkazů je podle usnesení třeba rozumět „jak případy, kdy pramen důkazu není advokátovi znám, a proto je třeba po něm pátrat, tak i případy, kdy mu je sice znám, ale jeho předpokládaný výsledek je třeba pro procesní účely ověřit; to se vztahuje na důkazy jakéhokoliv druhu (§ 89 odst. 2 věta první tr. řádu)“. Podle stanoviska je obhájce „zejména oprávněn pátrat po pramenech důkazů a identifikovat nositele příslušného důkazu, stejně tak jako ověřovat využitelnost takovéhoto důkazu z hlediska obhajoby v dalším řízení“, to však za podmínky, že tato činnost obhájce je „vedena pouze úsilím o zjištění informací potřebných pro účely řádného výkonu právní služby a nesmí směřovat k nepřípustnému ovlivňování ve prospěch obviněného, jehož obhájce zastupuje“.[9]

 

Stanovisko výboru

Výbor se problematikou výkladu oprávnění advokáta vyhledávat, prověřovat, předkládat a navrhovat důkazy v trestním řízení zabýval již v roce 2020, a to v návaznosti na upozornění advokáta na nevhodnou aplikační praxi soudu v konkrétní věci. Výbor ve své věci sp. zn. 440/VOPOZA/20/142 dospěl k závěru, že „advokát je oprávněn kontaktovat za účelem zjištění informací sloužících k obhajobě klienta též svědka již vyslechnutého[10] v přípravném řízení, jehož výslech přichází v úvahu v dalších stadiích trestního řízení, zejména v hlavním líčení. Advokát je však povinen důsledně dbát na to, aby postupoval v souladu s právními a stavovskými předpisy a aby při výkonu tohoto oprávnění vycházel z obsahu usnesení a stanoviska. Výbor také dospěl k závěru, že oprávnění vyhledávat a prověřovat důkazy má nejen advokát v postavení obhájce obviněného v trestním řízení, zmocněnce poškozeného či zúčastněné osoby a poskytovatele právní pomoci osobě podávající vysvětlení, ale i advokát zastupující stranu v občanském soudním řízení.“[11]

 

Aktuální souvislosti

Ve své současné činnosti se výbor zabýval podnětem advokáta, který se domáhal odborné pomoci z důvodu, že jeho obviněný klient byl vzat do vazby na základě návrhu státní zástupkyně, odůvodněného (rovněž) tvrzením, že advokát jakožto obhájce kontaktoval již vyslechnutého svědka a předestřel mu jeho výpověď. V takovém postupu dle sdělení advokáta měla státní zástupkyně spatřovat nepřípustné ovlivňování trestního řízení a maření řádného objasnění věci, pročež u obviněného shledávala důvod koluzní vazby; to vše, aniž by zde byla jakákoliv konkrétní zjištění o nepřípustném ovlivňování svědka advokátem (dále také jen „nepřípustné ovlivňování“), natož o skutečnosti, že by tak advokát činil na popud obviněného či s jeho vědomím. Jejímu názoru posléze přisvědčil soud rozhodující o vazbě (proti jehož usnesení byla za obviněného podána advokátem jakožto obhájcem stížnost, která nicméně dle informací autorů nevedla k nápravě). Uvedený advokát si na postup státní zástupkyně neúspěšně stěžoval rovněž u příslušného vrchního státního zastupitelství – stížnost byla shledána nedůvodnou mj. i s odkazem na rozhodnutí vazebního soudu. Následně sice příslušná státní zástupkyně svým usnesením rozhodla o pominutí koluzního důvodu vazby, avšak nikoliv proto, že by přehodnotila své předchozí stanovisko, ale z důvodu, že se policii nepodařilo kontaktovat zájmové svědky a nelze očekávat, že by se to v přiměřené době změnilo.

Výbor se svým stanoviskem ze dne 28. 12. 2022, sp. zn. 440/VOPOZA/22/165, proti postupu orgánů činných v trestním řízení vymezil a v mezích své působnosti dospěl k závěru, že věc přesahuje zájem jednotlivého advokáta a má význam pro advokacii jako celek. Současně navrhl představenstvu ČAK, aby se prostřednictvím svých pověřených členů písemně obrátilo na vedoucí představitele soustavy státního zastupitelství nebo s nimi problematiku osobně projednalo a rovněž o tom podalo zprávu Ministerstvu spravedlnosti. Navržena byla i publikace problematiky formou článku v Bulletinu advokacie. Představenstvo ČAK na své 13. schůzi, která se konala ve dnech 9. a 10. ledna 2023, přijalo usnesení, které koresponduje s návrhy výboru. Výstupy z projednání věci se špičkami soustavy státního zastupitelství dosud nejsou k dispozici.

Autoři tohoto článku mají za to, že je zcela v souladu s platnou právní úpravou a stavovskými povinnostmi advokáta, pokud advokát za účelem zjištění, ověření či prověření informací sloužících k řádnému výkonu právní služby, k ochraně zájmů klienta, kontaktuje též svědka již dříve vyslechnutého (např. v přípravném řízení), jehož výslech přichází do úvahy i v dalších fázích příslušného řízení. Není přitom rozhodné, zda tak advokát postupuje v trestním řízení v postavení obhájce obviněného, zmocněnce poškozeného či zúčastněné osoby nebo poskytovatele právní pomoci osobě podávající vysvětlení, či v jiném řízení před orgány veřejné moci v postavení právního zástupce strany, resp. účastníka takového řízení.

Žádné ustanovení právního řádu popsaný postup nezakazuje, zákaz nelze dovodit ani z výše citovaného ust. § 89 odst. 2 tr. řádu. Proto nelze než s odkazem na čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky,[12] resp. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod[13] konstatovat, že vše, co není zakázáno, je pro „občana“, resp. „každého“ dovoleno (to samozřejmě neplatí pro orgány veřejné moci, které naopak mohou konat jen v mezích své pravomoci a působnosti). Znovu je však zapotřebí zdůraznit, že předmětný postup nesmí vést k jakékoliv formě ovlivňování svědka. Pokud by k takovému ovlivňování došlo, ovlivňující advokát by mohl být nahlížen jako návodce k trestnému činu křivé výpovědi, samozřejmě při naplnění premis § 12 odst. 2 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku[14] (v literatuře je rovněž zvažována možnost naplnit nepřípustným ovlivňováním skutkové podstaty trestných činů vydírání, nadržování a útisku[15]). Přinejmenším by se však v podstatě vždy jednalo o kárné provinění advokáta.

Protože postup obviněného či jeho obhájce dle § 89 odst. 2 věty druhé tr. řádu, nedochází-li k onomu nepřípustnému ovlivňování, je po právu dovolený, nemůže být takový dovolený postup zároveň koluzním důvodem vazby.[16] Nejsou-li tedy ve věci žádná konkrétní zjištění o nepřípustném ovlivňování, nelze u obviněného shledat naplnění koluzního důvodu vazby. I kdyby však obhájce svědka nepřípustně ovlivňoval, není takové jednání bez dalšího přičitatelné obviněnému a nemůže u obviněného odůvodňovat koluzní vazbu, aniž by zde byla konkrétní zjištění o zapojení obviněného do takového jednání. Navíc to, že obviněný bude omezen na osobní svobodě vazbou pro koluzní jednání svého obhájce, nezajistí, že obhájce nebude pokračovat v nepřípustném ovlivňování svědka i nadále.

Pokud bychom připustili, že kontakt obhájce se svědkem, který již byl orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, zakládá koluzní důvod vazby (pro obviněného), lze si položit otázku, zda tím spíše obavu, že bude působeno na svědky, nezakládá kontakt obhájce se svědkem, který ještě vyslechnut nebyl. Vždyť ust. § 67 písm. b) tr. řádu má zamezit ovlivňování svědků dosud nevyslechnutých. Uplatnění koluzního důvodu vazby v případě kontaktu obviněného či jeho obhájce se svědkem již vyslechnutým tak podle přesvědčení autorů zakládá porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu.[17]

Jistě lze objektivně modelovat řadu situací, kdy je zjevně potřebné, aby obhájce (či přímo obviněný) kontaktoval svědka i v případech, že již byl takový svědek vyslechnut.

Obhájce (či obviněný) může např. nabýt povědomí o tom, že by svědek mohl mít o věci informace, které během svého předchozího výslechu neuvedl a které mohou být z hlediska obhajoby klienta zásadní. Obhájce v takové situaci sice jistě může opětovný výslech svědka navrhnout, ovšem bez ověření toho, jaké (další) informace svědek skutečně má, může jít o návrh v neprospěch klienta. Úsilí o ověření je pak zcela legitimním důvodem postupu dle § 89 odst. 2 tr. řádu. Obhájce by měl navrhovat provedení jen takových důkazů, jejichž výsledek může předvídat do té míry, aby si byl jist, že nepoškodí zájmy klienta.

Nelze si rovněž představit, že by obhájce nemohl jménem klienta vyjednávat s již vyslechnutým svědkem jakožto poškozeným o podmínkách náhrady škody, např. za účelem některého z odklonů či uzavření dohody o vině a trestu.

Restorativní justice stojí na principech komunikace mezi poškozeným a pachatelem. Tyto principy by bylo možné v praxi uplatnit jen stěží, aniž by došlo ke kontaktu mezi poškozeným a obviněným, resp. jeho obhájcem.

Nabízí se jistě celá řada dalších situací, nicméně pro doložení legitimity kontaktů mezi obhajobou, resp. obviněným, a (byť již vyslechnutým) svědkem uvedené příklady dle názoru autorů zcela postačí.

 

Závěrem

Členové výboru se shodli, že budou v mezích svých možností monitorovat, zda je popsaný případ toliko excesem orgánů činných v trestním řízení, či jde o nastupující trend. Pokud by se jednalo o druhý případ, lze očekávat, že výbor bude u představenstva ČAK iniciovat přijetí dalších opatření.

V každém případě lze důrazně doporučit, aby advokát postupující v intencích usnesení nejen dokumentoval průběh schůzky se svědkem, a to pečlivě a způsoby v usnesení upravenými (příp. i zvukovým či obrazově-zvukovým záznamem, vždy však jen po předchozím souhlasu svědka), ale aby průkazně vhodným způsobem zaznamenal, pokud možno, i prvotní kontakt se svědkem a obsah samotné žádosti o poskytnutí relevantních informací.

 

Doc. JUDr. Jan Kocina, Ph.D., advokát, člen Výboru ČAK pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů, pedagog Fakulty právnické ZČU v Plzni a Vysoké školy podnikání a práva Panevropské univerzity.

Mgr. Jakub Vepřek, advokát, člen Výboru ČAK pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů a zástupce regionálního představitele ČAK pro region Severní Morava.

Ilustrační foto: canva.com

 


[1] Výbor pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů, jakožto poradní orgán představenstva České advokátní komory, byl konstituován dne 13. 12. 2005 rozhodnutím představenstva, a to v návaznosti na rozhodnutí sněmu České advokátní komory ze dne 21. 10. 2005, přijaté podle ust. § 43 písm. j.) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

[2] J. Kocina, J. Vepřek: Oprávnění advokáta vyhledávat, prověřovat, předkládat a navrhovat důkazy v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 10/2020, str. 7173.

[3] Tamtéž.

[4] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

[5] Zdůrazněno autory.

[6] Srov. stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. října 2004, poř. č. 9/2004, ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k postupu státních zástupců ohledně výkonu práva obhájce (advokáta) postupem podle § 89 odst. 2 věty druhé tr. řádu vyhledávat a předkládat důkazy nebo navrhovat provedení důkazů.

[7] Usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 12. října 2004, k výkonu oprávnění advokáta vyhledávat, předkládat a navrhovat důkazy v trestním řízení.

[8] Viz výše akcentované stanovisko NSZ.

[9] V podobnostech op. cit. sub 2, str. 7173.

[10] Zdůrazněno autory.

[11] Op. cit. sub 2, str. 7173.

[12] Ústavní zákon č. 1 /1193 Sb., Ústava České republiky, v čl. 2 odst. 4 stanoví, že „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

[13] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, v čl. 2 odst. 3 stanoví, že „[k]aždý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

[14] Ust. § 12 odst. 2 zák. č. 40/2009, trestního zákoníku, stanoví: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

[15] Např. V. Mandák: Jsou obviněný a obhájce oprávněni vyhledávat a prověřovat prameny důkazů? Kriminalistický přehled č. 2/1969, str. 7476.

[16] Ust. § 67 tr. řádu stanoví, že „[o]bviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že… bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání…“.

[17] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, v čl. 8 odst. 5 stanoví, že „[n]ikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu“.

Go to TOP