Směrnice Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj pro nadnárodní podniky (dále jen „Směrnice OECD“) není v českém prostředí prozatím příliš známým mezinárodním dokumentem. Přesto se jedná o jeden z nejdůležitější nástrojů prosazujících v globálním měřítku koncept odpovědného obchodního chování (responsible business conduct – RBC) s významným vnitrostátním přesahem. Po její revizi v roce 2000 bylo uloženo přistoupivším státům zřídit Národní kontaktní místa (NKM) pro implementaci Směrnice OECD a propagaci odpovědného obchodního chování. Tato síť NKM nejen že před 2 roky oslavila dvacet let od svého vzniku,[1] ale v roce 2022 také přivítala svého 50. člena po přistoupení Uruguaye. V českém kontextu lze považovat za milník upozornění, které v květnu 2018 obdrželo NKM ČR, se žádostí o zahájení projednávání specifického případu pro domnělé porušování některých doporučení Směrnice OECD. Tento případ tak poprvé plně prověřil funkci NKM ČR a jeho jednací řád přijatý několik měsíců před podáním upozornění.

 

Směrnice OECD pro nadnárodní podniky

Směrnice OECD pro nadnárodní podniky je nejstarším a nejkomplexnějším nástrojem v oblasti odpovědného obchodního chování, jehož cílem je napomáhat posilování vzájemné důvěry mezi nadnárodními podniky a ostatními částmi společnosti a zvyšovat příspěvek nadnárodních podniků k udržitelnému rozvoji. Vznikla v roce 1976 jako výsledek spolupráce členů OECD se zástupci zaměstnavatelských a zaměstnaneckých svazů a nevládním sektorem a jako nedílná součást Deklarace OECD o mezinárodních investicích a nadnárodních podnicích. V současné době je Směrnice OECD jediným komplexním mnohostranným nástrojem, který se zavázalo dodržovat 50 států.

Směrnice je určena nadnárodním podnikům[2] a členským státům OECD, potažmo dalším státům, které k ní přistoupily. Měla by je vést k tomu, aby se aktivně předcházelo a zamezovalo negativním dopadům obchodní činnosti na společnost, a to prostřednictvím zavádění minimálních standardů chování, které by měly nadnárodní podniky dodržovat bez ohledu na to, kde působí. Dodržování doporučení zakotvených ve Směrnici OECD je však ze strany podniků dobrovolné a není právně vymahatelné.

Ačkoliv se tedy jedná o právně nezávazný dokument, protože jde o soubor doporučení,[3] je dnes Směrnice OECD jedním ze stěžejních nástrojů s celosvětovou působností regulujících chování nadnárodních podniků a „živoucím“ dokumentem, který je průběžně aktualizován a stále častěji je na něj odkazováno ve vnitrostátním i mezinárodním právu.[4] Naposledy byla Směrnice OECD aktualizována v roce 2011, kdy byla do ní vložena kapitola k lidským právům,[5] která čerpá z Obecných zásad OSN v oblasti podnikání a lidských práv. Od jiných obdobných mezinárodních instrumentů se Směrnice OECD liší zejména tím, že pro její implementaci se státy zavázaly zřídit národní kontaktní místa, jejichž hlavní náplní činnosti je zvyšovat povědomí o Směrnici OECD mezi dotčenou veřejností a napomáhat smírnému řešení případů, ve kterých je namítáno její porušení.

Národní kontaktní místa představují z právního pohledu výjimečný mechanismus projednávání specifických případů, kterých bylo od roku 2000 do roku 2023 evidováno 620 a které se týkaly obchodních aktivit nadnárodních podniků ve 105 zemích.[6] Projednávání těchto případů je však charakteristické svojí právní nezávazností a dobrovolností, čímž se odlišuje od obvyklých postupů při řešení sporů jako soudní či rozhodčí řízení.

Jedinečnost sítě NKM mj. spočívá také v tom, že ke zřízení NKM se zavázaly všechny státy, které ke Směrnici OECD přistoupily. Je však na uvážení států, jakým způsobem NKM vytvoří, z koho se bude skládat a jak nastaví jeho fungování. NKM tak může existovat v rámci státní správy, nebo jako nezávislá instituce na státních strukturách. Mělo by však být založeno na čtyřech principech, a to viditelnost, přístupnost, transparentnost, odpovědnost.[7] Při projednávání specifických případů se pak od NKM očekává jednání, které bude nezávislé, předvídatelné, spravedlivé a v souladu se zásadami a standardy Směrnice OECD.[8]

 

Národní kontaktní místo České republiky

Výše uvedený závazek k založení Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD učinila i Česká republika a české NKM bylo zřízeno usnesením vlády ze dne 16. října 2013 č. 779 jako stálá pracovní skupina při Ministerstvu průmyslu a obchodu.[9] Oproti většině NKM v zahraničí má však kvadripartitní strukturu. Je tedy tvořeno zástupci státní správy (vybraná ministerstva a Česká národní banka), zaměstnavatelů (Svaz průmyslu a dopravy, který je český zástupce v Poradním výboru pro průmysl a obchod OECD–BIAC), zaměstnanců (Českomoravská konfederace odborových svazů, která je český zástupce v Odborovém poradním výboru při OECD–TUAC) a neziskového sektoru (nevládní organizace Frank Bold, která je český zástupce v OECD Watch).

Národnímu kontaktnímu místu ČR v jeho práci pomáhá sekretariát, který je zřízen na Ministerstvu průmyslu a obchodu, konkrétně odboru evropského a mezinárodního práva. Lze jej charakterizovat jako „výkonný orgán“ NKM, který vykonává běžnou každodenní agendu NKM, pokud není činnost související s implementací Směrnice OECD svěřena statutem nebo jednacím řádem NKM, příp. pokud si výkon této činnosti samo NKM nevyhradí.

Hlavními úkoly českého NKM je rozšiřovat povědomí o Směrnici OECD mezi dotčenou veřejností, vyřizovat dotazy týkající se Směrnice OECD, spolupracovat s ostatními národními kontaktními místy a hledání řešení v tzv. specifických případech, které se týkají implementace Směrnice OECD. Typicky v takových situacích NKM poskytuje své dobré služby stranám ve snaze nalézt smírné řešení specifického případu, a to zpravidla prostřednictvím mediace, kdy NKM zprostředkovává jednání mezi stranami případu s cílem dosažení dohody. Cílem je tak dosáhnout řešení problému pomocí dobrých služeb a nabídnout stranám přístup ke konsensuálním a nesporným procedurám jako konciliace a mediace.

Toto pojetí se odráží i v jednacím řádu NKM ČR, které se označuje jako „neutrální fórum a projednání specifického případu není soudním ani správním řízením a jeho rozhodnutí nejsou pro soudní ani správní řízení závazná.“[10] Připomíná se tím unikátní povaha řízení před NKM. A protože se nejedná o právně závazný mechanismus řešení sporů, chybí tak nástroj vynucení závěrů a doporučení NKM. Z povahy konciliace a mediace je zřejmé, že projednání je navíc zcela dobrovolné a strana, vůči které směřuje stížnost na porušení Směrnice OECD, se nemusí do procesu ani vůbec zapojit.[11]

 

Řízení před českým NKM a specifický případ

Od revize Směrnice OECD v roce 2011 nebyly u českého NKM projednávány žádné specifické případy a jak připouští samotné NKM ČR, projednáno bylo jen velmi málo případů před formálním vznikem NKM. Přes tyto omezené zkušenosti přijalo NKM na konci roku 2017 aktualizovaný jednací řád s cílem „efektivnějšího projednávání specifických případů v rámci implementace Směrnice OECD pro nadnárodní podniky. Důvodem bylo především reagovat na nové trendy v projednávání specifických případů a zohlednit zkušenosti zahraničních NKM spolu s náměty, které jsou diskutovány na pravidelných setkáních Národních kontaktních míst v rámci OECD.“ Sekretariát NKM mj. v nové úpravě vycházel z jednacích řádů a osvědčené praxe Německa, Finska a Spojeného království nebo z doporučení Sekretariátu OECD.[12] Ani ne o půl roku později, v květnu 2018, obdrželo NKM ČR upozornění a žádost o zahájení projednávání specifického případu pro domnělé porušování některých částí Směrnice OECD. Tento případ tak poprvé plně prověřil funkci NKM ČR a jeho jednací řád.

Obecně přitom platí, že upozornění k NKM může podat kdokoliv, kdo tvrdí, že došlo k porušení Směrnice OECD ze strany nadnárodní korporace a má legitimní zájem v této věci, tedy jednotlivec, nevládní organizace, odborová organizace, místní komunita nebo i jiná společnost. Podle jednacího řádu je však důležitou podmínkou legitimní zájem: „[u]pozornění může podat kterákoliv fyzická osoba nebo právnická osoba včetně zástupců zaměstnanců nebo nevládních organizací, která má legitimní zájem na věci.“[13] Upozornění dále musí směřovat proti nadnárodnímu podniku z členského státu OECD, resp. ze státu přistoupivšího ke Směrnici OECD. Stěžovatel ve svém podání musí navíc vedle vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů specifikovat příslušnou kapitolu, resp. kapitoly Směrnice OECD, které nadnárodní podnik dle jeho mínění porušil.

V daném upozornění české zájmové sdružení poukázalo na porušování pracovních a lidských práv v dodavatelských řetězcích v Myanmaru v oblasti textilního průmyslu ze strany společnosti se sídlem v České republice. Její tamní aktivity se měly podle stěžovatele týkat kapitol II. „Obecné postupy“, IV. „Lidská práva“ a V. „Zaměstnanost a pracovněprávní vztahy“. Konkrétně měla společnost porušovat Směrnici OECD tím, že „minimálně v roce 2016 přímo (tj. bez zprostředkovatele) odebírala outdoorové produkty ze zmíněné továrny, aniž by s náležitou péčí identifikovala a řešila rizika porušování lidských a pracovních práv v této továrně.“[14]

Po obdržení upozornění zpravidla následuje fáze jeho úvodního posouzení, kdy na základě podání a jeho zhodnocení sekretariátem rozhodne NKM o tom, jestli se bude věcí blíže zabývat. Sekretariát NKM při návrhu dalšího postupu mj. zvažuje tato kritéria: strany specifického případu, místní příslušnost, rozsah působnosti Směrnice OECD, opodstatněnost a význam souvisejících právních norem a soudních rozhodnutí.[15] Může navíc přizvat externího experta nebo zapojit zahraniční NKM.

V uvedeném specifickém případě NKM ČR v srpnu 2018 rozhodlo ve svém úvodním posouzení o pokračování projednávání, jelikož podle jeho názoru bylo upozornění podáno v dobré víře a je relevantní pro provádění Směrnice OECD, a to z několika důvodů. V první řadě byl podle NKM prokázán legitimní zájem stěžovatele na věci, protože se jednalo o nevládní organizaci, která se mj. věnuje pracovním podmínkám a deklaruje snahu o zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců v dodavatelských továrnách v zemích globálního Jihu a zvýšení odpovědnosti obchodních korporací v rámci jejich dodavatelských řetězců. Problém identifikovaný v podání se navíc jevil jako podstatný a podložený s ohledem na to, že z dostupných informací vyplývalo, že v dotčených továrnách se pravděpodobně porušovala lidská a pracovní práva. Spojitost s činností české společnosti tak považovalo NKM za vhodné blíže prozkoumat v další fázi.[16]

Při rozhodnutí NKM se případem dále zabývat, je dalším krokem nabídnutí dobrých služeb ve snaze nalézt smírné řešení. Jak bylo uvedeno výše, dobré služby mají typicky formu zprostředkování jednání mezi stranami, nebo mediace. Předpokládá se, že tyto služby jsou zpravidla poskytovány sekretariátem.[17] Jak vyplývá z povahy takového způsobu mimosoudního řešení sporů, jsou dobrovolné a závisí na vůli stran konstruktivně nalézt smírné řešení. Předpokládanými výhodami ve srovnání s řešením sporu soudní cestou jsou snadnější přístup, flexibilita a s tím také související rychlost. To vše by mělo napomoci tomu, že dojde ke zlepšení situace odporující standardům RBC a společnost bude mít do budoucna sama zájem tyto standardy dobrovolně dodržovat.

V daném specifickém případu obě strany souhlasily s poskytnutím dobrých služeb sekretariátem NKM. V listopadu 2018 následně odsouhlasily podmínky, za jakých budou poskytovány. Jak ale také NKM připouští, bylo nutné je nejdříve vypracovat, protože se jednalo o první projednávaný specifický případ. Je potřeba nicméně dodat, že tyto podmínky nebyly zveřejněny a lze se tak pouze spolehnout na informaci, že vycházely z jednacího řádu NKM a Prováděcích postupů ke Směrnici OECD.[18]

Závěrečná zpráva NKM detailně popisuje, jak probíhala komunikace mezi sekretariátem NKM, stěžovatelem a dotčenou společností. Po celou dobu se sekretariát snažil prosazovat konsensuální přístup a získat souhlas obou stran, než podnikl další kroky. Pracovníci sekretariátu dokonce navštívili v listopadu 2019 sídlo společnosti k prodiskutování a vysvětlení návrhu společných závěrů.   I díky tomu až v dubnu 2022 došlo k odsouhlasení a podepsání závěrů stěžovatelem i společností. NKM poté uzavřelo specifický případ a vypracovalo závěrečnou zprávu, kterou zveřejnilo v lednu 2023.

Co bylo nakonec samotným výsledkem specifického případu? Ze zveřejněné části společných závěrů vyplývá několik příslibů, které společnost učinila. V obecné rovině připomene význam RBC a náležité péče v podnikové strategii či jejích zásadách odpovědného podnikatelského chování nebo etickém kodexu. Při svém podnikatelském rozhodování a při výběru jejích obchodních partnerů to bude následně i v praxi zohledňovat. V rámci náležité péče by měla společnost také upravit svoje vnitřní postupy „s cílem identifikovat, předcházet a zmírňovat případná rizika porušování zejména lidských práv ve svém dodavatelském řetězci.“ K tomu by také měla provádět školení zaměstnanců a členů vedení. Důležitá je také transparentnost společnosti s tím, že se zavázala ke zveřejnění svých zásad RBC a etického kodexu. V dalším kroku by také měla ve svých výročních zprávách informovat o aktuálním stavu a aktivitách na tomto poli. V neposlední řadě se společnost pokusí sestavit a zveřejnit seznam zemí, ve kterých má hlavní dodavatele, a továrny, ve kterých je vyráběno její zboží.[19]

Důležité ovšem je, kdy budou tyto doporučení uvedeny do praxe a jak budou kontrolovány. To je v závěrečné zprávě také zahrnuto. Společnost má jeden rok na jejich implementaci a průběžně by měla o pokroku informovat NKM, přičemž stěžovatel může následně požádat NKM během roku a půl o informace o postupu společnosti.[20] Tyto závěry jsou v souladu s jednacím řádem NKM ČR, který ukládá NKM monitorování naplňování dohody stran a svých doporučení stranami po dobu, na níž se se stranami v rámci zprostředkování jejich dohody domluví.[21]

K průběhu specifického případu lze upozornit ještě na dva aspekty, které často představují problematické otázky i u NKM v jiných státech, a to rychlost a důvěrnost projednávání před NKM.

Důvěrnost, resp. transparentnost projednávání specifických případů, kdy se zveřejnují jména stran či některá zjištění NKM, může mít pro společnosti vážné negativní reputační dopady. V jednacím řádu NKM ČR je proto zajímavým způsobem řešena tato otázka v souvislosti s českou právní úpravou, zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kdy je stanoveno, že všichni členové NKM a přizvaní hosté jsou zavázáni mlčenlivostí o informacích, které se v průběhu projednávání specifických případů dozví. Je také doporučeno mezi stranami a sekretariátem NKM uzavřít dohodu o mlčenlivosti podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. Nakonec ale záleží na rozhodnutí NKM s přihlédnutím ke Směrnici OECD a oprávněným zájmům dotčených osob, zda uvede totožnost stran.[22] NKM se ve zkoumaném případě rozhodlo nezveřejnit jména stran ani kompletní závěry s odůvodněním, „že poskytnutí dobrých služeb NKM vyžaduje v návaznosti na sdílení citlivých informací vysokou míru důvěry obou stran specifického případu, a vzhledem k nemožnosti ověřit všechny skutečnosti, které byly uvedeny v tvrzení jedné i druhé strany, a také proto, že hlavním cílem projednávání je zvýšit povědomí o možnostech odpovědného podnikatelského chování a navrhnout společnostem možné postupy pro zlepšení jejich obchodních strategií.“[23]

Co se týče rychlosti řízení, jednací řád NKM ČR obsahuje lhůty, kdy první jednání NKM ke specifickému případu se má uskutečnit do tří měsíců od doručení upozornění se všemi náležitostmi. Do tří měsíců od ukončení projednání upozornění má také NKM vydat závěrečnou zprávu. Konečně nejdůležitější lhůtou je uložení NKM, aby „vyvinulo veškerou možnou snahu, aby celý proces projednání specifického případu ukončilo do 12 měsíců od zahájení projednání upozornění.“[24] Dlužno dodat, že pouze první lhůtu se podařilo v daném případě dodržet (s překročením o několik dní). Pokud jde o zveřejnění závěrečné zprávy, pokud byly v dubnu 2022 podepsány strany společné závěry a zpráva byla webu Ministerstva průmyslu a obchodu publikována v lednu 2023, došlo téměř k půlročnímu zpoždění v jejím zveřejnění. Nejzávažnější se však jeví doporučená doba projednání v délce jednoho roku. Místo toho trval případ od května 2018 do ledna 2023, tedy přibližně čtyři a půl roku. V závěrečné zprávě jsou tyto závažné průtahy odůvodněny „objektivními či subjektivními zpožděními na všech stranách“ a dále pandemií COVID-19 a dočasným přesunem pracovníků sekretariátu NKM na vládní programy pomoci podnikatelům zasažených protipandemickými omezeními.[25]

Ačkoliv to nebyl tento případ, lze ještě pro úplnost doplnit, že jednací řád také pamatuje na situace, kdy některá ze stran nespolupracuje nebo nebere na postup NKM ve věci zřetel. V zahraničí se to typicky týká společností, na které stížnost směřuje. Pokud by to nastalo v českém prostředí, NKM vydá zprávu obsahující předmět upozornění, důvody, které jej vedly k rozhodnutí se jím zabývat, a postup, který navrhlo stranám k vyřešení specifického případu a jeho vývoj. V takovém případě tak hrozí společnosti ještě větší reputační riziko, kdy se může poukázat na její nespolupracující postoj až obstrukční chování.

 

Závěr

Význam Směrnice OECD v posledních letech roste. Kromě její široké, v podstatě globální působnosti je to dáno jejím zpřesňováním ve formě sektorových i obecných vodítek[26] a jejich přejímáním do vnitrostátních právních řádů jako např. nový německý zákon o náležité péči o dodavatelském řetězci. Podobně i narůstá počet případů projednávaných Národními kontaktními místy pro implementaci Směrnice OECD.[27] A právě součástí tohoto trendu se stal i první projednaný specifický případ před NKM ČR.

V daném případě NKM prostřednictvím dobrých služeb dospělo k řešení problému, se kterým mohl souhlasit stěžovatel i dotčená společnost. Ta byla na konci projednávání ochota přistoupit na řadu opatření, které by měly především napomoci důslednější náležité péči v jejích dodavatelských řetězcích. Dalo by se tedy říci, že NKM ČR prošlo první zkouškou jako instituce snažící se o dosažení dohody, která povede k dodržování Směrnice OECD. Přesto ale nelze v závěrečném hodnocení opomenout délku projednání a rozhodnutí ponechat utajenou identitu stran a část odsouhlasených závěrů.

Pokud mají být naplněna rostoucí očekávání veřejnosti, že systém NKM se může stát efektivním nástrojem odpovědného podnikání a posilovat ochranu lidských práv při škodlivých aktivitách nadnárodních společností,[28] projednávání by mělo splňovat jisté minimální standardy. Ačkoli je nutné mít pochopení pro průtahy způsobené pandemií COVID-19, délka projednání případu, který se nejeví z dostupných informací příliš komplikovaný, v délce téměř čtyř a půl roku vznáší pochybnosti nad rychlostí nápravy situace, která se dotýkala porušování lidských práv. Podobně utajení identity společnosti ztíží její kontrolu. Její přísliby týkající se např. zveřejnění svých zásad odpovědného obchodního chování a etického kodexu a doplnění budoucích výročních zpráv tak budou podléhat pouze dohledu NKM a stěžovatele, zatímco veřejnosti byla možnost spolupodílet se na kontrole chování společnosti upřena. V blízké budoucnosti budou jistě další specifické případy před českým NKM přibývat a bude mimořádně zajímavé sledovat, jakým způsobem bude jejich projednávání probíhat a s jakými závěry.[29]

 

JUDr. Bc. Ondřej Svoboda, Ph.D. působí jako vědecký pracovník Katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě UK

 

---

[1] Blíže viz O. Svoboda: Coming of Age: The System of OECD National Contact Points for Responsible Business Conduct in Its Twenty Years, in: M. Bungenberg, M. Krajewski, Ch. J. Tams, J. P. Terhechte, A. R. Ziegler (eds.): European Yearbook of International Economic Law 2020, vol. 11, Springer, Cham 2022.

[2] Směrnice neobsahuje přesnou definici pojmu „nadnárodní podnik“. Obecně se za nadnárodní podniky považují společnosti nebo jiné subjekty, které jsou registrované ve více než jedné zemi a zároveň jsou navzájem propojeny takovým způsobem, že mohou koordinovat svoji činnost. Směrnice je určena všem subjektům v rámci nadnárodního podniku, tedy jak mateřským společnostem, tak i místním subjektům a všem subjektům v dodavatelském řetězci.

[3] K právní povaze Směrnice OECD viz např. L. Davarnejad: In the Shadow of Soft Law: The Handling of Corporate Social Responsibility Disputes Under the OECD Guidelines for Multinationals Enterprises, Journal of Dispute Resolution, č. 2/2011, s. 358.

[4] Evropská unie např. implementovala Pokyny OECD pro náležitou péči v zodpovědných dodavatelských řetězcích nerostných surovin z oblastí postižených konflikty a vysoce rizikových oblastí ve formě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/821. Na Směrnici OECD odkazují např. vzorové dohody o podpoře a ochraně investic ČR, Nizozemí a Belgie, které byly vytvořeny v posledních letech.

[5] Další kapitoly Směrnice upravují: zpřístupňování informací, zaměstnanost a pracovněprávní vztahy, životní prostředí, boji proti úplatkářství a vydírání, zájmy spotřebitelů, vědu a technologické inovace, hospodářskou soutěž a daně.

[6] OECD Secretariat: Responsible Business Conduct in Global Economy, 2023, s. 17.

[7] Směrnice OECD pro nadnárodní podniky, Prováděcí pokyny, část I, s. 63.

[8] Op. cit. část I.C., s. 64.

[9] Od vstupu ČR do OECD (od roku 1999) bylo NKM provozováno na Ministerstvu financí a fungovalo na základě dohody mezi resorty, jejichž působnosti se dotýkají jednotlivé věcné úpravy Směrnice OECD.

[10] Jednací řád Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD pro nadnárodní podniky, čl. 3.1.

[11] K tomu také často u řada NKM v zahraničí dochází. Proto je také celý systém předmětem značné kritiky, která jej označuje za bezzubý a nenaplňující očekávání, která byla do něj vložena. Viz např. S. Robinson: International Obligations, State Responsibility and Judicial Review Under the OECD Guidelines for Multinational Enterprises Regime, Utrecht Journal of International and European Law, č. 78/2014, s. 68–81; OECD Watch: Remedy Remains Rare, 2015.

[12] Ministerstvo průmyslu a obchodu, Národní kontaktní místo aktualizovalo jednací řád [cit. 27.12.2017]. Dostupné z: https://www.mpo.cz/cz/zahranicni-obchod/narodni-kontaktni-misto-pro-smernici-oecd/narodni-kontaktni-misto-aktualizovalo-jednaci-rad–234106/.

[13] Jednací řád Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD pro nadnárodní podniky, čl. 3.4.

[14] Úvodní posouzení ve věci Upozornění podaného českým zájmovým sdružením v souvislosti se společností registrovanou v České republice pro domnělé porušování lidských práv v dodavatelském řetězci dle Směrnice OECD pro nadnárodní podniky (dále jen „Úvodní posouzení“), 2019, s. 4.

[15] Jednací řád Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD pro nadnárodní podniky, čl. 3.10.

[16] Úvodní posouzení, s. 6-7.

[17] Výslovně je ale také v jednacím řádu zmíněna varianta využití služeb externího mediátora. V takovém případě se ale očekává, že s ním strany uzavřou dohodu o mediaci, jejíž součástí je i dohoda o mlčenlivosti. Jednací řád Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD pro nadnárodní podniky, čl. 3.14.

[18] Závěrečná zpráva ke specifickému případu podanému zájmovým sdružením pro domnělé porušení lidských a pracovních práv v dodavatelském řetězci společností působící v textilním průmyslu (dále jen „Závěrečná zpráva“), 2022, s. 3, 7.

[19] Op. cit. s. 8-11.

[20] Op. cit. s. 11.

[21] Jednací řád Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD pro nadnárodní podniky, čl. 3.19.

[22] Op. cit. čl. 3.22-24.

[23] Závěrečná zpráva, s. 5.

[24] Jednací řád Národního kontaktního místa pro Směrnici OECD pro nadnárodní podniky, čl. 3.26.

[25] Závěrečná zpráva, s. 7-8.

[26] Např. Pokyny pro odpovědné obchodní řetězce v textilním a obuvnickém odvětví; Pokyny OECD-FAO pro odpovědné zemědělské dodavatelské řetězce; Pokyny pro odpovědné obchodní jednání institucionálních investorů; Pokyny OECD pro náležitou péči v odpovědných dodavatelských řetězcích nerostných surovin z oblastí postižených konflikty a vysoce rizikových oblastí.

[27] O. Svoboda: Nástroje OECD jako globální standardy v oblasti odpovědného obchodního chování, in: S. Čamdžicová (ed.): Právo v globalizované společnosti. Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků, Iuridicum Olomoucense, Olomouc 2018, s. 228–233.

[28] O. Svoboda: The OECD Guidelines for Multinational Enterprises and the increasing relevance of the system of National Contact Points, in: P. Šturma, V. A. Mozetic (eds.). Business and Human Rights, rw&w Science & New Media, Waldkirchen 2018, s. 52–63.

[29] Tento text byl zpracován v rámci projektu UNCE/HUM/011 „Výzkumné centrum pro lidská práva“ PF UK.