Novela č. 286/2021 Sb., která nabyla účinnosti 1. ledna loňského roku, vnesla do exekučního řádu (EŘ) zvláštní důvod pro zastavení exekuce, založený na souběhu událostí zahrnujících vyznačení doložky provedení exekuce a uplynutí doby posledních 6 let, v níž nebyla ani postižena nemovitost nebo nebylo vymoženo žádné plnění. Stanovenou dobu je možné za určitých podmínek prodloužit o další tři roky, nejvýše však dvakrát.

 

Nová úprava tzv. povinného zastavování exekucí založená na principu 6+3+3 v mnoha ohledech budí kontroverzi, neboť jde o systémový odklon od letitého pravidla, že exekuce trvá tak dlouho, dokud není vynucena povinnost v ní vymáhaná a že v případě souběhu exekucí se tyto uspokojují postupně podle pořadí.

Jenže po letech legislativních zásahů vedoucích k osekávání způsobů provedení exekuce se stalo to, co se dalo čekat. Vymahatelnost pohledávek se snížila a exekuce z let minulých se namísto rychlého vymožení začaly kupit. Dochází k četným souběhům exekucí, kdy později nařízené exekuce postihující tentýž majetek čekají v řadě za sebou a natahuje se délka řízení.

To pak vede k pohybu v kruhu, kdy čím více zákonodárce exekuce změkčuje, aby „ulevil povinnému v dluhové pasti“, tím více exekucí povinný bude mít, protože již nařízené exekuce se neukončují v rozumné době. Na konci tohoto kruhu pak zákonodárce bude muset opět přitvrdit, protože optický klam ukazuje, že i přes stále mírnější pravidla má povinný stále více exekucí.

Nejkřiklavějším případem jsou srážky ze mzdy, kde se od roku 2019 efektivita tohoto způsobu exekuce dramaticky propadla, mnohde až k nule. Níže uvedená tabulka demonstruje vývoj výše srážky ze mzdy a délku exekuce na příkladu ženatého povinného se dvěma dětmi a čistým příjmem 25 000 Kč měsíčně.

	Výše srážky	Vymožení dluhu 10 000 Kč	Vymožení dluhu 50 000 Kč
Leden 2019	7320 Kč	2 měsíce	7 měsíců
Leden 2023	377 Kč	27 měsíců	133 měsíců

Z přehledu je patrné, že tam, kde dojde k souběhu exekucí srážkami ze mzdy, budou v důsledku spojení enormního nárůstu délky exekuce do jejího vymožení a stanovení šestiletého testu úspěšnosti exekuce povinným zastavením ohroženy i exekuce, které ještě nedávno mohly být úspěšné.

Jestliže oprávněný na výzvu exekutora po 6 letech nevyjádří nesouhlas se zastavením exekuce anebo sice se zastavením exekuce nesouhlasí, ale na druhou výzvu nesloží zálohu na další vedení exekuce, exekutor takovou exekuci zastaví.

 

Jak rozhodovat o nákladech exekuce zastavené podle § 55 odst. 8, 10 nebo 11 EŘ?

Nárok exekutora na odměnu vyplývá z § 90 odst. 1 EŘ. Ústavní soud nálezech sp. zn. IV. ÚS 3250/14 a sp. zn. III. ÚS 1231/20, konstatoval, že „soudní exekutor má právo na úhradu nákladů exekuce zásadně za povinným“. Toto právo trvá již od okamžiku, kdy byl k jejímu vedení exekučním soudem pověřen vedením exekuce, přičemž toto právo má soudní exekutor i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce. Proto je při zastavení exekuce třeba rozhodnout o jejích nákladech, ale jak a komu je uložit?

V případě zastavení exekuce v režimu 6+3+3 vyplývá právo exekutora na náklady exekuce vedle § 90 odst. 1 EŘ rovněž z § 55 odst. 13 EŘ, které přiznává exekutorovi nárok na náklady zastavené exekuce ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů zvýšených o daň z přidané hodnoty, což u exekucí zahájených do 31. 3. 2017 činí 7865 Kč.  Jedná se tak o lex specialis k § 87 odst. 1 EŘ, neboť ve výčtu chybí náhrada za ztrátu času při exekuci a náhrada za doručení písemností. Jejich opomenutí, má za následek zánik nároku na ně, avšak podmínky, za nichž může dojít k zániku vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) zde chybí.

Ustanovení § 55 odst. 13 EŘ exekutorovi přiznává nárok na náklady exekuce, ale už nestanoví, komu mají být náklady exekuce uloženy. Obecné pravidlo pro rozhodování o nákladech zastavené exekuce najdeme v § 89 větě první EŘ – hradí je ten, kdo zavinil zastavení exekuce.  Naopak větu druhou, která stanoví, že „v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný,“ beze zbytku aplikovat nelze, neboť její výklad byl opakovaně korigován Ústavním soudem zásadně v neprospěch povinného.

V úvahu připadají čtyři subjekty, které by mohly nést náklady exekuce – oprávněný, povinný, exekutor a stát.

Zavinil snad oprávněný zastavení exekuce tím, že výslovně nevyjádřil nesouhlas s jejím zastavením? Nebo snad jeho zavinění vyplývá z toho, že nesložil zálohu na další vedení exekuce? A jak tomu bude v případě, že oprávněný sice se zastavením exekuce nesouhlasí, ale exekuci již podle § 55 odst. 11 EŘ nelze prodloužit, neboť uplynula doba 12 let od posledního vymoženého plnění?

Pokud jde o povinného, pak v jeho neprospěch hovoří jednak § 87 odst. 4 EŘ, podle něhož náklady exekuce hradí exekutorovi povinný, a dále pak zásada zavinění, jdoucí v neprospěch povinného.

Zde lze odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn.  IV. ÚS 191/18 a  II. ÚS 65/20, z nichž vyplývá, že „skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by v principu právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno; procesní zavinění povinného se předpokládá. K nepřiznání náhrady nákladů exekuce soudnímu exekutorovi lze výjimečně dospět, jmenovitě tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému. Situace, kdy nelze zavinění na zastavení exekuce pro nemajetnost přičítat povinnému, jsou zcela výjimečné; dochází k nim zejména v případech, kdy povinný je při zahájení exekuce solventní, avšak tento jeho stav se v důsledku protiprávního jednání třetí osoby či vyšší moci změnil.“ Ústavní soud tak zastává názor, že plošné nepřiznávání nákladů exekuce je nepřípustné.

A co exekutor a stát? Dalo by se uvažovat i nad konstrukcí, že k zastavení exekuce dochází mimo rovinu zavinění účastníků, neboť nejde o případy zastavení výkonu rozhodnutí vyjmenované v § 268 o.s.ř., tudíž povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze uložit žádnému z účastníků a v takovém případě by měl nést náklady exekuce exekutor nebo stát? Úvaha, že by si měl náklady nést exekutor sám, není souladná s § 3 odst.  1 EŘ, podle něhož exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu. Odporuje rovněž výše vyjmenované judikatuře Ústavního soudu, neboť nárok exekutora na náklady exekuce již vznikl v průběhu řízení a nadále platí, že exekuce je zastavována především proto, že po stanovenou dobu nebylo ničeho vymoženo, ne proto, že nemůže být úspěšná nikdy. Ustanovení § 150 o.s.ř. nelze dle Ústavního soudu vůči soudnímu exekutorovi aplikovat. Nárok exekutora na náklady exekuce vůči povinnému v případě jejího zastavení pro nemajetnost povinného vyplývá z výše uvedené judikatury Ústavního soudu a je souladný s ústavním pořádkem. V případě zastavení exekuce podle § 55 odst. 8, 10 nebo 11 EŘ jen o specifickou, užší odnož zastavení exekuce pro nemajetnost povinného.

Odhlédneme-li od nedokonalosti normy, pak přemýšlejme nad otázkou, zda může exekutor při rozhodování o náhradě nákladů exekuce usnesením o zastavení exekuce zavázat přímo stát. Nebylo by to nic proti účelu zákona. Ostatně smyslem povinného zastavování exekucí je zbavit povinného exekuce, ne vytvářet na jejím konci nové exekuční tituly. Nicméně v této konstrukci je problematický fakt, že stát není účastníkem exekuce a na rozdíl od zastavování bagatelních exekucí se k odpovědnosti za zánik nároku exekutora na neuspokojené náklady exekuce nehlásí. Uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce státu přímo v usnesení o zastavení exekuce de lege lata nelze, neboť ten není účastníkem exekuce.

Exekutor proto povinnost k úhradě nákladů exekuce uloží povinnému.

 

Zánik nároku exekutora na náklady exekuce a kdy k němu dochází

Specialitou povinného zastavení exekucí v rovině 6+3+3 je zákonem předepsaný způsob uspokojování nákladů exekuce a zánik nákladů, které zákonem předepsaným způsobem nebyly uspokojeny.

Podle § 55 odst. 13 zní: Zastavením exekuce podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11 nejsou dotčeny účinky již provedených úkonů a již vymožená plnění. Byla-li exekuce zastavena podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11, určí se náklady bezvýsledné exekuce ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů podle zvláštního předpisu; je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady exekuce o daň z přidané hodnoty. Náklady exekuce podle věty druhé se uspokojují ze zálohy na náklady exekuce nebo ze zálohy na další vedení exekuce. Přesahuje-li výše nákladů exekuce podle věty druhé výši složené zálohy na náklady exekuce nebo výši složené zálohy na další vedení exekuce, právo soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy zaniká.

Není pochyb o tom, že exekutor při zastavení exekuce o nákladech exekuce podle věty druhé musí rozhodnout už jen proto, aby je mohl uspokojit z případně složené zálohy. Nebudou-li však náklady uspokojeny ze složené zálohy, pak zákon nestanoví, že by exekutor musel o zániku zbylých nákladů výslovně rozhodnout. V usnesení o zastavení exekuce se proto o zániku nároku exekutora na náklady exekuce nerozhoduje. Vyplývá přímo ze zákona.

Zákon ale nestanoví okamžik, kdy k zániku nároku na náklady exekuce dojde. Snad okamžikem nabytí právní moci, snad až poskytnutím náhrady ve smyslu čl. 11 odst. 4 LZPS.  Potom ale není vyloučeno, aby exekutor vedle výroku o určení výše nákladů exekuce uložil účastníkovi exekuce, zde povinnému, i povinnost k jejich náhradě včetně pariční lhůty k jejich plnění.

Má-li dojít k zániku nároku exekutora na neuspokojené náklady exekuce ústavně konformním způsobem, pak se zabývejme mantinely kladenými v čl. 11 odst. 4 LZPS, což platí i pro okamžik, kdy nárok exekutora na náklady exekuce zaniká.

Zaniká-li nárok exekutora dnem právní moci usnesení o zastavení exekuce, pak má exekutor rozsahu tohoto zaniklého vlastnického práva vůči státu nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup Parlamentu podle zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v tom, že Parlament se při přijetí § 55 odst. 13 EŘ neřídil vykonatelnými nálezy Ústavního soudu přiznávajícími exekutorovi nárok na náklady exekuce již okamžikem jeho pověření s tím, že zastavením exekuce tento nárok nezaniká a že při stanovení zákonného zániku nároku na neuspokojené náklady exekuce, ať už vědomě či opomenutím, nestanovil způsob poskytnutí náhrady za zanikající vlastnické právo exekutora, čímž porušil vlastnické právo exekutora garantované v čl. 11 odst. 4 LZPS. Jinými slova Parlament jednal nezákonně protiústavně tím, že přijal protiústavní normu, v jejímž důsledku způsobil škodu na majetku exekutora v režimu pravé retroaktivity a nepřiznal mu za ně náhradu. Škodní nárok by bylo možno uplatnit u Ministerstva financí.

Převládne-li názor, že k zániku exekutorova nároku na stanovené a neuspokojené náklady exekuce dochází až okamžikem poskytnutí náhrady, což by více odpovídalo dikci čl. 11 odst. 4 LZPS (zaniká za náhradu), pak v rovině ústavní lze dovodit, že v situaci, kdy zákon již stanoví zánik nároku na náklady exekuce, pak právo exekutora na poskytnutí náhrady státem již nemusí být explicitně stanoveno zákonem, neboť nárok na jejich náhradu vyplývá přímo z čl. 11 odst. 4 LZPS.

Na základě pravomocného usnesení o zastavení exekuce tak exekutor vedle exekučního návrhu proti povinnému (po uplynutí pariční lhůty) může exekutor bez dalšího požádat stát o vyplacení náhrady.

V takovém případě se jeví správným postup, kdy exekutor s odkazem na § 55 odst. 13 EŘ předloží Ministerstvu financí pravomocné usnesení o zastavení exekuce, jímž uložil povinnému povinnost k náhradě nákladů exekuce a požádá o proplacení náhrady v rozsahu, v němž náklady exekuce nebyly uhrazeny ze zálohy na náklady exekuce ani ze zálohy na další vedení exekuce.

Teprve okamžikem proplacení náhrady ve výši pravomocně přiznaných nákladů exekuce dochází ex. lege ústavně konformnímu zániku nároku exekutora na tyto dříve neuspokojené náklady exekuce, a tím zaniká i povinnost povinného k úhradě nákladů exekuce podle usnesení o zastavení exekuce.

Zánik nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen na základě zákona (splněno), ve veřejném zájmu (je individuální zastavení exekuce vůči soukromé osobě veřejným zájmem?) a za náhradu. Bez náhrady k nucenému zániku vlastnického práva dojít nemůže. Do doby vyplacení náhrady exekutorovi nadále svědčí nárok na náhradu nákladů exekuce přiznaných usnesením o zastavení exekuce proti povinnému, které je vykonatelným exekučním titulem.

Proto je ústavně konformní a v souladu s pravidly exekučního řádu takový postup, kdy v usnesení o zastavení exekuce vydaném podle § 55 odst. 8, 10 a 11 EŘ exekutor uloží povinnému povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši podle § 55 odst. 13 EŘ, a to v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny ze zálohy na náklady exekuce nebo ze zálohy na další vedení exekuce a uloží mu lhůtu k jejich splnění.

 

JUDr. Lukáš Jícha
Autor je soudním exekutorem a členem Právní a legislativní komise Exekutorské komory České republiky a členem Zkušební komise Exekutorské komory České republiky