Soudní dvůr EU zveřejnil dne 2. března 2023 svůj rozsudek ve věci C-477/21 | MÁV-START, podle kterého platí, že denní odpočinek se přičítá k týdenní době odpočinku, i když této době přímo předchází. To platí i v případě, kdy vnitrostátní právní předpisy poskytují pracovníkům delší týdenní dobu odpočinku, než jakou vyžaduje unijní právo.

Strojvedoucí zaměstnaný u maďarské státní železniční společnosti MÁV-START napadl u soudu v Miškovci rozhodnutí svého zaměstnavatele neposkytnout mu denní odpočinek v délce nejméně 11 po sobě jdoucích hodin (kterou musí mít zaměstnanec během každého 24hodinového období podle směrnice o pracovní době), pokud tento odpočinek předchází nebo následuje po týdenní době odpočinku nebo dovolené. Společnost MÁV-START tvrdí, že kolektivní smlouva, jež se na tento případ použije, stanoví minimální týdenní dobu odpočinku, která je mnohem delší (nejméně 42 hodin) než doba požadovaná směrnicí (24 hodin), takže její zaměstnanec není jejím rozhodnutím znevýhodněn.

Soud v Miškovci se zejména dotázal Soudního dvora, zda je podle směrnice denní odpočinek poskytovaný současně s týdenní dobou odpočinku součástí této doby.

V aktuálním rozsudku Soudní dvůr uvedl, že denní odpočinek a týdenní doba odpočinku představují dvě samostatná práva, která sledují odlišné cíle. Denní odpočinek umožňuje pracovníkovi vzdálit se z pracovního místa na určený počet hodin, které musí nejen po sobě následovat, ale též následovat bezprostředně po pracovní době. Týdenní doba odpočinku umožňuje pracovníkovi odpočinek během každého sedmidenního období. Proto je třeba zaručit pracovníkům skutečné využití každého z těchto práv.

V situaci, kdy by byl denní odpočinek součástí týdenní doby odpočinku, by byl nárok na denní odpočinek zbaven své podstaty tím, že by byl pracovník připraven o možnost skutečně čerpat denní odpočinek, pokud má nárok na týdenní dobu odpočinku. V této souvislosti Soudní dvůr poznamenává, že se směrnice neomezuje na celkové stanovení minimální týdenní doby odpočinku, ale výslovně uvádí, že se k tomuto období přičítá doba nároku na denní odpočinek. Z toho vyplývá, že denní odpočinek není součástí týdenní doby odpočinku, ale k této době se přičítá, i když jí přímo předchází.

Soudní dvůr rovněž připomíná, že příznivější ustanovení maďarské právní úpravy ve srovnání se směrnicí týkající se minimální týdenní doby odpočinku nemohou zbavit pracovníka jiných práv, která jsou mu přiznána směrnicí, konkrétně nároku na denní odpočinek. Denní odpočinek tedy musí být poskytnut nezávisle na týdenní době odpočinku stanovené použitelnou vnitrostátní právní úpravou.

Úplné znění rozsudku se zveřejňuje na internetové stránce curia.europa.eu v den vyhlášení.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com