Ústavní soud zveřejnil dne 21. února 2023 svůj nález sp. zn. I. ÚS 3350/22, v němž konstatoval, že při rozhodování o péči o nezletilé jsou obecné soudy povinny vyvarovat se paušálních (a v obecné rovině neplatných) argumentů proti střídavé péči, jako je útlý věk dítěte, stabilita výchovného prostředí, adaptační náročnost střídání, špatná komunikace rodičů, vzdálenost bydlišť rodičů, pracovní vytíženost jednoho z rodičů, pomoc příbuzných s péčí o dítě či odmítavý postoj psychologů. Za situace, kdy jsou kompetence obou rodičů pečovat o dítě rovnocenné a dítě má k oběma dobrý vztah, je nutné vypořádat se v rozhodnutí o péči s konkrétními okolnostmi, které stojí střídavé péči na překážku. V opačném případě obecné soudy nenaplní ústavně zaručená práva účastníků plynoucí z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny.

Stěžovatel je otcem nezletilého. Okresní soud v Opavě (nalézací soud) svěřil rozsudkem nezletilého pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky s tím, že dítě je ještě útlého věku (v době rozhodování byl tříletý) a je primárně citově navázán na matku, s níž dosud strávil většinu života. Do budoucna nalézací soud střídavou péči nevyloučil. Jeho závěr však pro danou chvíli neovlivnilo ani zjištění, že je to také otec, kdo má dostatečné podmínky pro péči o nezletilého, je schopen se o chlapce postarat a má (stejně jako matka) srovnatelnou rodičovskou způsobilost. Nalézací soud dále upravil „široký“ styk dítěte se stěžovatelem, neboť je chlapec na pobyt u otce dlouhodobě zvyklý a má k němu silný a pozitivní citový vztah. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudek nalézacího soudu potvrdil, k dalšímu řízení vrátil tomuto soudu věc pouze v části výroků upravujících styk stěžovatele s nezletilým.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítal, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily, proč není v daném případě střídavá péče možná. Neobstojí podle něj prosté konstatování věku nezletilého či vzdálenosti rodičů (cca 70 km, 60 min jízdy autem). Rodiče již v rámci probíhajícího styku po dobu několika let prokázali, že jsou schopni danou vzdálenost bez potíží urazit. Navíc právě model střídavé péče ušetří nutnost častého stěhování jako v případě rozšířeného styku.

Ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele a rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že jimi byla porušena ústavní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny. Při rozhodování o péči o nezletilé jsou obecné soudy povinny vyvarovat se paušálních (a v obecné rovině neplatných) argumentů proti střídavé péči, jako je útlý věk dítěte, stabilita výchovného prostředí, adaptační náročnost střídání, špatná komunikace rodičů, vzdálenost bydlišť rodičů, pracovní vytíženost jednoho z rodičů, pomoc příbuzných s péčí o dítě či odmítavý postoj psychologů. Za situace, kdy jsou kompetence obou rodičů pečovat o dítě rovnocenné a dítě má k oběma dobrý vztah, je nutné vypořádat se v rozhodnutí o péči s konkrétními okolnostmi, které stojí střídavé péči na překážku. V opačném případě obecné soudy nenaplní ústavně zaručená práva účastníků plynoucí z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny.

Z psychologického hlediska vnímání rodinné situace není nepodstatné, zda je péče upravena jako výlučná či střídavá. Pro zajištění rovnocenného postavení rodičů je ale nejvhodnější (a zároveň nejjednodušší) péče střídavá, byť i nestejnoměrná. Rozdíl mezi výlučnou péčí o nezletilého s širokou úpravou styku s nepečujícím rodičem a střídavou (byť i nestejnoměrnou) péčí není dle Ústavního soudu jen formální. Je symbolicky a psychologicky důležitý nejen pro rodiče, ale i pro dítě samotné. Obecné soudy by měly volit model střídavé (byť i nestejnoměrné) péče, neboť jen tímto modelem je rodičům zajištěno jejich rovnocenné postavení bez pocitu většího (a menšího) „oprávnění“ k dítěti ze strany jednoho z rodičů.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa) zrušil výrok I rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 103/2022-324 ze dne 21. 7. 2022 a výroky I, II a III rozsudku Okresního soudu v Opavě  č. j. 14 Nc 326/2020-177 ze dne 16. 12. 2021. Rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud nenařídil obecným soudům, zda má být nezletilý svěřen do rovnoměrné či nerovnoměrné péče rodičů. Ať již obecné soudy v dalším řízení posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jakkoli, závěrem Ústavního soudu je, že nevyjdou-li najevo nové zásadní okolnosti, rozhodnutí o výlučné péči vedlejší účastnice (matky) z ústavněprávního hlediska neobstojí. Na obecných soudech nyní bude, aby zohlednily rozhodnutí Ústavního soudu a upravily poměry nezletilého v souladu s rozhodovací praxí a s respektem k rovnocennému postavení obou rodičů a s přihlédnutím k jeho aktuálním potřebám. Před nalézacím soudem probíhá znovu řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým. Smysl, účel a komplexní povaha nesporného řízení ve věcech péče o nezletilé ale nalézacímu soudu bez komplikací umožňují rozhodnout znovu o všech otázkách úpravy poměrů nezletilého.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3350/22 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com