Restituce aneb jak napravit staré i nové křivdy

7. 1. 2023 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Následující článek se zaměřuje na rozhodovací praxi týkající se restitucí a kompenzací za ně. Má za cíl poskytnout přehledný postup, jakým by se měl advokát ubírat, pokud převezme složitou, mnoho let trvající a možná i na první pohled již „ztracenou“ kauzu.[1]

Dne 4. 1. 1993 podala žalobkyně se synem jako dalším žalobcem u Okresního soudu v Litoměřicích proti klientům žalobu, kterou se domáhala na základě § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen jako „zákon o půdě“), rozsudku, dle kterého by na žalobce přešlo vlastnické právo k nemovitostem, které vlastnili v době podání žaloby klienti. Tyto nemovitosti měly být dle žaloby původně ve vlastnictví rodičů manžela žalobkyně.

Řízení o uvedené žalobě bylo vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 C 47/1993.

Dne 5. 5. 2016 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudek č. j. 11 Co 251/2012-729, kterým bylo ve stručnosti rozhodnuto tak, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k většině nemovitostí, o které usilovala, vyjma těch, které byly již zastavěny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Proti tomuto poslednímu rozhodnutí podali klienti dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 1665/2017-885, tak, že dovolání se odmítá. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 11 Co 251/2012-729, tak nabyl právní moci dne 13. 6. 2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 1665/2017-885, nabylo právní moci dne 20. 11. 2017, když tohoto dne bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci klientů.

Teprve v tuto chvíli se na mě klienti obrátili s tím, že mi na poradu přinesli zamítavé usnesení Nejvyššího soudu. Jejich dotazy samozřejmě směřovaly zejména k tomu, zda lze nějak zvrátit rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, na základě kterého by měli vydat nemovitosti žalobkyni. V takovou chvíli dle mého názoru musí každý advokát klientům sdělit, že aby mohl věc vůbec nějak posoudit, musí prostudovat celý soudní spis, nicméně současně je upozornit na skutečnost, že řízení již pravomocně skončilo, skutkový stav byl zjištěn, právní závěry soudů obou stupňů byly dokonce prověřeny Nejvyšším soudem, a tudíž cílem takového studia, které však zřejmě zabere desítky hodin, bude zejména zjistit, zda nedošlo k porušení základních lidských práv klientů, na základě čehož bude možné podat ústavní stížnost. Pokud i přes poučení, že takovým náročným studiem spisu nemusí být zjištěno žádné pochybení, budou klienti ochotni do této práce investovat své peníze, by si měl tedy advokát celý soudní spis opatřit a prostudovat.

Studium spisu

Nikdy by se neměl dle mého názoru advokát spoléhat pouze na dokumenty, které mu předloží klient (např. s tím argumentem, že má přece všechna podání a rozhodnutí ve věci), ale měl by disponovat celým nafoceným či okopírovaným soudním spisem, včetně jeho desek, doručenek a jiných příloh (samozřejmě je možné se s klientem domluvit, že celý spis nafotí a advokátovi předloží klient).

Pokud advokát poskytuje právní služby v jakémkoliv soudním či jiném řízení, aniž by znal celý spis, nemůže dle mého názoru poskytovat právní služby lege artis, protože nemůže posoudit, s jakými veškerými podáními a důkazy pracuje rozhodující orgán, nemůže posoudit, zda v řízení nedošlo k procesním vadám (např. v doručování, v kontradiktornosti, v zákonném soudci atd.).

V každém soudním či jiném řízení by přitom advokáti dle mého názoru měli znát spis lépe, než ho zná samotný soudce či jiný rozhodující orgán, protože advokát by měl vycházet z opatrnosti vždy z toho, že rozhodující orgán může udělat chybu, může něco přehlédnout a takové pochybení by přitom mohlo být v neprospěch klienta. Rovněž je dobré znát celý spis a orientovat se v něm zejména při ústních jednáních, kdy sice teoreticky má účastník řízení právo do spisu nahlížet, resp. seznámit se s prováděnými důkazy, v praxi to však není zvlášť při náročných kauzách možné a mnohdy se advokát musí rozhodnout v rámci několika minut, jak zareaguje na průběh řízení a prováděné dokazování – i proto doporučuji mít celý spis nafocen a mít jej při jednání u sebe.

Ostatně i Ústavní soud došel k závěru, že nahlížení do spisu po převzetí mandátu je úkonem účelným (ergo dle mého názoru úkonem nutným pro výkon řádného zastupování), když rozhodl nálezem ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18, takto: „Jak ostatně konstatoval v nálezu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17, úkon nahlížení do spisu může být považován za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Ústavní soud tedy znovu zdůrazňuje nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem (srov. nález ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11).“

Celý soudní spis jsem tedy prostudoval a zjistil následující zásadní možnosti, které se klientům dále nabízely:

Podat ústavní stížnost, když jsem dospěl k závěru, že byla porušena základní práva klienta podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podat žádost příslušnému ministerstvu o přiměřenou kompenzaci za odejmutí nemovitostí v hodnotě kupní ceny v místě a čase obvyklé, a to zejména na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, či nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14.
Podat žádost příslušnému ministerstvu o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem z důvodu délky soudního restitučního řízení.
Začít současně jednat o koupi předmětných nemovitostí od žalobkyně.[2]

Ústavní stížnost a rozhodovací praxe Ústavního soudu

Vzhledem k tomu, že klienti s ústavní stížností úspěšní nebyli, když byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 211/18, nebudu v tomto ohledu dále rozvádět, z jakého důvodu jsem měl za to, že byla porušena základní práva klientů. Nicméně bych rád připomněl, že spolu s ústavní stížností lze podat návrh dle § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Dále cituji závěry výše uvedeného usnesení Ústavního soudu, které jsou podstatné v tom směru, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne a věcně se jím nezabývá, tedy na dovolání je nahlíženo, jako by vůbec nebylo podáno, pak není přípustná ani ústavní stížnost. „… zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání ze shora zaznamenaných důvodů řádně odmítnuto, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec ‚uvážil‘. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy, je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně a obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; 460/2017 Sb.). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost – v části směřující proti rozsudku krajského soudu – považovat za přípustnou.“

V ústavní stížnosti bylo mj. argumentováno tím, že byl klientům odňat zákonný soudce. K tomu se Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení vyjádřil takto: „Vznáší-li stěžovatel v ústavní stížnosti námitku, poukazující na tvrzené porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, je třeba tuto námitku považovat za opožděnou, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu mohl stěžovatel výrok rozhodnutí krajského soudu ze dne 22. 10. 2009, kterým byla věc odňata konkrétní soudkyni okresního soudu, napadnout ústavní stížností [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), nebo ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), a ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1837/16 (N 243/83 SbNU 767)]. Pakliže tak stěžovatel neučinil, je třeba v této části považovat ústavní stížnost, resp. tuto námitku, za opožděnou.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud je účastníkovi v průběhu řízení odňat zákonný soudce, musí podat ústavní stížnost proti takovému procesnímu rozhodnutí a nečekat až na pravomocné rozhodnutí ve věci samé.[3]

Žádost a žaloba o přiměřenou kompenzaci za odejmutí nemovitosti

Právo a nárok na přiměřenou kompenzaci je zářným příkladem stavu, kdy zákon takové právo nepřiznává, nicméně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu toto právo dovodila, a zákon tedy překonala. Klienti tedy na základě výše uvedené judikatury vyzvali Českou republiku – Ministerstvo zemědělství ČR (dále jen „MZ“ či „ministerstvo“) k zaplacení přiměřené kompenzace, nicméně MZ tuto kompenzaci odmítlo mimosoudně zaplatit s odkazem na zákonnou úpravu.

Klienti přitom odkazovali již v žádosti (předžalobní výzvě) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 1665/2017-885:

„S ohledem na intenzitu zásahu do vlastnického práva žalovaných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že v případě přechodu vlastnického práva na oprávněnou osobu (dle § 8 odst. 1 zákona o půdě) přísluší osobě, jež tímto vlastnické právo ztrácí, přiměřená kompenzace (srov. § 8 odst. 3 zákona o půdě), jež by měla – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu – v zásadě respektovat rozumný poměr k tržní hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví této osoby došlo, tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nepřiměřené křivdy nové (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009; či nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14). Uvedené závěry mohou se pak prosadit i v případě žalovaných (tvrdí-li, že na vzniklé situaci se nikterak nepodíleli a v plné důvěře spoléhali na postup tehdejších orgánů při nakládání s národním majetkem, byť šlo – objektivně – i z pohledu tehdy platných právních předpisů o postup evidentně nesprávný).“

Klienti tak měli právo na přiměřenou kompenzaci za odejmutí nemovitostí v hodnotě kupní ceny v místě a čase obvyklé, a sice k datu, kdy byly nemovitosti pravomocně klientům odňaty rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 5. 5. 2016, č. j. 11 Co 251/2012-729. Klienti tak měli za to, že skutkový stav je nesporný a jasný. Klienti se nijak nepodíleli na tvorbě cen převodu nemovitostí ani na způsobu jejich převodu a v plné důvěře spoléhali na postup tehdejších orgánů při nakládání s národním majetkem. Jediné, co dle klientů zbývalo, je stanovit výši kompenzace – tržní ceny nemovitostí, kterou budou respektovat všechny strany. MZ téměř celý nárok klientů odmítlo s tvrzením, že „Ministerstvo zemědělství je v souladu s ust. § 8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále ‚zákon o půdě‘), a v souladu s § 10 odst. 1 písm. e) zák. č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za stát příslušné k vrácení kupní ceny a k úhradě nákladů účelně vynaložených na nemovitost… O způsobu stanovení výše náhrady za vydané nemovitosti (zda v podobě nákladů účelně vynaložených na nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 3, 2. část věty první zákona o půdě, nebo v podobě, jak požadujete s poukazem na stanoviska Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) může rozhodnout pouze soud. Ministerstvo zemědělství může uhradit fyzickým osobám bez rozhodnutí soudu pouze náklady účelně vynaložené na nemovitost, jejichž výše a účel bude fyzickými osobami nezpochybnitelně prokázána.“ Klienti na základě tohoto stanoviska ze dne 26. 7. 2018 obdrželi od Ministerstva zemědělství vrácení kupní ceny, resp. přídělové ceny za nemovitosti, tedy částky v řádech několika desítek tisíc korun českých.

Tímto způsobem bylo ze strany Ministerstva zemědělství ukončeno mimosoudní jednání, a klienti byli tudíž nuceni vymáhat svá práva soudní cestou. Klienti byli tedy rovněž nuceni nechat zpracovat a vyhotovit znalecké posudky ve smyslu § 127a o. s. ř., aby byli schopni určit výši škody, jež jim chybným úředním postupem ČR vznikla. Tato škoda je představována rozdílem mezi obvyklou cenou nemovitostí v době, kdy tyto nemovitosti byly žalobcům pravomocně odňaty, a částkou, kterou od MZ za toto odnětí skutečně dostali.

Žalobě klientů bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2021, č. j. 26 C 195/2018-83, plně vyhověno, přičemž tento rozsudek se stal i pravomocným a vykonatelným, když proti němu nepodal žádný z účastníků řízení odvolání. V tomto rozhodnutí dospěl soud mj. k následujícím závěrům: „… V tomto řízení se žalobci jako osoby povinné vydat nemovitosti, jež nabyli v dobré víře, ale v rozporu s právními předpisy pro nesprávný postup státního orgánu (nemovité věci nabyli žalobci nebo jejich právní předchůdci za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, došlo k porušení tehdy platných právních předpisů a nemovité věci byly převedeny z vlastnictví státu v rozporu s platnými právními předpisy), domáhají finanční kompenzace za vydané nemovitosti. Žalobci se nestali povinnou osobou na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, ale v důsledku nesprávnosti postupu státního orgánu, který neovlivnili a ovlivnit ani nemohli. Žalobci nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře a zaplatili za ně kupní cenu. Tyto nemovitosti byli následně nuceni vydat a žalovaná jim vyplatila podle doslovného zákonného znění původní kupní cenu, aniž by obdrželi nějakou kompenzaci či případně měli jinou možnost vlastního bydlení. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 33/10, vyplynulo, že oprávněná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Jak Ústavní soud uzavřel, podstatnou pro posouzení přiměřené náhrady za vydaný majetek je tedy otázka, zda vydaný majetek byl nabyt (ač v rozporu s tehdy platnými právními předpisy) v dobré víře. Je také nutné rozlišovat, zda majetek byl nabyt těmito povinnými osobami zneužitím jejich postavení v totalitním režimu, zda došlo k porušení hmotněprávních předpisů či k procesnímu pochybení, za které je odpovědný stát, popř. na základě příliš extenzivního výkladu restitučních zákonů, a rovněž jaké ‚sociální‘ dopady vydání majetku znamená pro povinnou osobou. Dále poukázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 575/05, kdy Ústavní soud s odkazem na rozhodnutí ESLP zdůraznil, že je nutné zachovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem veřejného zájmu na restituci majetku a imperativem ochrany základního práva jednotlivce na ochranu majetku, z čehož vyplývá, že povinná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Je zřejmé, že důsledky aplikace restitučních předpisů mohou být pro stěžovatele v konkrétních případech příkré a mohou citelně zasáhnout do jejich životů. Proto, pokud se stěžovatelé budou domáhat náhrady za majetek, který jsou nyní povinni vydat, budou muset příslušné orgány při stanovení náhrady vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby stěžovatelé nemuseli nést nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy, resp. aby nebyli nuceni nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V soudním řízení byla žalobkyni přiznána náhrada ve výši tržní ceny nemovitostí stanovené ke dni právní moci rozsudku, na základě kterého byla povinna nemovitosti vydat.

V souladu s ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdy každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako stejný nebo obdobný případ, tj. případ, s nímž se projednávaný případ shoduje v podstatných znacích a který již soudem projednáván byl. Legitimním očekáváním účastníků civilního procesu je, aby stejné nebo obdobné případy byly objektivně soudem posouzeny stejně. Ačkoli je každý případ projednávaný soudem jedinečný, současně platí, že se s jinými případy může shodovat v mnoha podstatných znacích. V daném řízení se žalobci domáhají finanční kompenzace za vydané nemovitosti, které nenabyli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, ale v důsledku nesprávnosti postupu státního orgánu, který neovlivnili a ovlivnit ani nemohli. Žalobci (popř. jejich právní předchůdci) nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře a zaplatili za ně kupní cenu. Tyto nemovitosti byli následně nuceni vydat a žalovaná jim vyplatila podle doslovného zákonného znění původní kupní cenu, aniž by obdrželi nějakou kompenzaci či případně měli jinou možnost vlastního bydlení. Lze tedy shrnout, že oba případy se v podstatných znacích shodují.

Podle § 8 odst. 1, 3 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem. Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle odst. 1, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první.

Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/05, s odkazem na rozhodnutí ESLP, je nutné zachovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem veřejného zájmu na restituci majetku a ochranou základního práva jednotlivce na ochranu majetku, z čehož vyplývá, že povinná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena…

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2016 vyplynulo, že nemovité věci (vyjma garáže) přešly na stát v důsledku prohlášení právního předchůdce žalobkyně o vzdání se přídělu, které nebylo učiněno z jeho vlastní vůle a dobrovolně, nýbrž bylo vedeno snahou tehdejšího režimu likvidovat soukromá zemědělská hospodářství. Soud uzavřel, že byl dán restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, neboť prohlášení právního předchůdce žalobkyně o vzdání se přídělu jako na písemnou nabídku daru, jež učinil ve zřejmé tísni, stát reagoval tak, že tuto nabídku přijal, tudíž došlo k uzavření darovací smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že nemovité věci nabyli žalovaní (nebo jejich právní předchůdci) za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, že došlo k porušení tehdy platných právních předpisů a nemovité věci byly převedeny z vlastnictví státu v rozporu s platnými právními předpisy…

… Lze tedy uzavřít, že žalobci (resp. jejich právní předchůdci) získali předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy pro nesprávný postup státního orgánu, který nemohli nijak ovlivnit. Předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře a zaplatili za ně kupní a přídělovou cenu a následně je byli nuceni vydat v rámci restitucí a žalovaná jim vyplatila podle doslovného znění původní kupní cenu a přídělovou cenu. U žalobců tak došlo k porušení jejich práva pokojně užívat svůj majetek, zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. Je tedy zřejmé, že důsledky aplikace restitučních předpisů byly pro žalobce příkré, neboť byli nuceni vydat majetek, který od státu nabyli v dobré víře. Soud při stanovení náhrady vzal v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby žalobci nebyli nuceni nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval a následně v rozporu s právními předpisy žalobcům (popř. právním předchůdcům žalobců) prodal. Pokud jde o určení výše náhrady za vydané nemovitosti, vycházel soud z tržní ceny těchto nemovitostí ke dni právní moci rozhodnutí, kterým vznikla povinnost předmětné nemovitosti vydat, tj. ke dni 13. 6. 2016. Jedná se o náhradu za odnětí vlastnictví, ke kterému došlo na základě rozhodnutí soudu, a poskytnutá adekvátní náhrada musí být ve výši, která umožní tomu, komu bylo vlastnictví odňato, pořídit si srovnatelnou nemovitost. Výše této náhrady je určena jako obecná cena, za niž se prodávají srovnatelné nemovitosti v daném místě a čase. Výše náhrady pak odpovídá velikosti podílů žalobců na vydávaných nemovitostech. S ohledem na uvedená zjištění má soud za přiměřené, aby se žalobcům dostalo adekvátní náhrady ve výši tržní ceny. Spravedlivá náhrada tak představuje tržní cenu nemovitostí ke dni právní moci rozsudku, kterým byla uložena povinnost předmětné nemovitosti vydat, tak, aby za vydané nemovitosti si mohli žalobci zajistit srovnatelnou náhradu. Z tohoto důvodu soud žalobcům přiznal žalobou požadované částky včetně zákonného úroku z prodlení od data podání žaloby.

Pokud jde o námitku žalované, že by mělo dojít k započítání plnění, které bylo žalobcům poskytnuto v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, tak s tímto se soud neztotožňuje, neboť toto řízení se týká jiné věci a vychází i z jiných skutkových tvrzení, než je předmět tohoto sporu. V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobci požadovali zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení před Okresním soudem v Litoměřicích, v tomto řízení je pak řešena otázka náhrady za nemovitosti, které byli žalobci nuceni vydat oprávněné osobě v rámci restitučního sporu.“[4]

Žádost Ministerstvu spravedlnosti o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem z důvodu délky soudního restitučního řízení

Jedna ze skutečností, kterou vždy sleduji, pokud přebírám déle trvající kauzu, je postup orgánů veřejné moci v daném řízení. Samozřejmě neplatí bez dalšího zásada, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu pokaždé, pokud řízení trvalo vícero let. Každé soudní či jiné řízení musí objektivně nějakou dobu trvat, a pokud se jedná o řízení, jež je skutkově a právně složité, má více účastníků, je zapotřebí součinnost s jinými orgány veřejné moci či osobami, obsahuje cizí prvek a probíhá přes vícero soudních instancí, může trvat i vícero let, a přesto nemůže být hovořeno o nesprávném úředním postupu. Je to právě opět ta výše zmiňovaná perfektní znalost spisu, na základě které advokát může učinit závěr, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a je tak namístě za klienta podat žádost o zadostiučinění ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“).

Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy řízení trvalo 24 let a 10 měsíců a ve vztahu k jednomu z klientů trvalo 26 let a 7 měsíců, přičemž do celkové doby řízení je třeba zahrnout i řízení před Ústavním soudem. Klienti tudíž vyzvali Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti (dále i „MS“), k zadostiučinění nemajetkové újmy, když platí dle zákona následující:

Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Vzhledem k tomu, že MS nezaplatilo řádně a včas v zákonné šestiměsíční lhůtě dle § 15 odst. 1 zákona, podali klienti žalobu o zaplacení. Této žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2019, č. j. 12 Co 170/2018-157,[5] částečně vyhověno, obě strany sporu tak podaly odvolání, o kterém bylo rozhodnuto pravomocně Městským soudem v Praze jakožto soudem odvolacím rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 14 Co 197/2020-251. Odvolací soud již následně přiznal zcela odpovídající zadostiučinění.

Na tomto rozhodnutí bylo z pohledu advokáta zajímavé zejména to, jakým způsobem se odvolací soud postaví k ponižování a navyšování zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, když odvolací soud tradičně odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, snížil odškodnění o 25, resp. 30 % kvůli počtu soudních instancí, neboť řízení vedené ve více instancích logicky prodlužuje celkovou délku řízení o dobu za řízení před další instancí (viz např. rozsudek NS ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). Odvolací soud snížil odškodnění o 20 % z důvodu skutkové, procesní a právní složitosti, dále snížil odškodnění o 5 % z důvodu vícero žalovaných, kteří vystupovali ve shodě a vzájemně se podporovali, a proto újmu z dlouhotrvajícího řízení tedy minimálně v tomto rozsahu sdíleli. Odvolací soud naopak navýšil základní částku o 30 % z důvodů průtahů v řízení, které činily před okresním soudem více než 8 let, a jeho v pořadí druhý rozsudek byl dokonce zrušen pro nepřezkoumatelnost, a dále navýšil základní částku o 10, resp. 15 % z důvodu zvýšeného zájmu klientů na výsledku řízení, když těm šlo o vlastnictví významného nemovitého majetku, přičemž u některých z klientů bylo v sázce, zda přijdou o bydlení.

Závěr

Tento článek upozornil na několik zajímavých judikátů nejen z oblasti restitučního práva a rovněž ukázal, že i když advokát dostane na stůl zdánlivě ztracenou a letitou věc, lze při detailním prostudování spisu a komplexním náhledu na kauzu pro klienty získat vícero různých nároků. Pokud advokát přebírá věc za situace, kdy již běží určité řízení, je dle mého názoru jeho povinností se především a co nejdříve seznámit se spisem, a to se spisem celým. Advokát by měl vždy přemýšlet, jaké všechny hmotněprávní či procesní nároky může pro klienta získat, a to nejen v rámci jednoho právního odvětví. Advokát musí zvážit vždy, jaké všechny řádné či mimořádné opravné prostředky lze pro klienta využít, bez ohledu na to, co stojí v poučení předmětného rozhodnutí. Pokud advokát zastupuje klienta v letité kauze, vždy by se měl zamyslet nad tím, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. A především se vždy klienta snažit transparentně upozornit na všechny jeho možnosti a jejich možné výhody či nevýhody a vést o takovýchto poučeních klienta záznamy.

JUDr. Václav Cidlina působí jako advokát a zapsaný mediátor.

[1] Tento článek referuje o skutečné kauze, ve které jsem zastupoval klienty, přičemž všichni klienti mi udělili laskavý souhlas s popsáním této celé kauzy.

[2] Výsledky tohoto jednání dále nerozvádím.

[3] V tomto směru uvádím, že klienty jsem na výše uvedenou judikaturu upozornil již před podáním ústavní stížnosti. Přesto jsme se s klienty dohodli, že ústavní stížnost podáme, protože získat mohli mnoho, ztratit jen málo. Opět mám za to, že pokud klient může využít určitý opravný prostředek, advokát zde není od toho, aby mu v tom bránil, advokát je zde od toho, aby klienta poučil o všech možných rizicích, a pokud si klient přeje využít všech možných zákonných, dostupných prostředků, advokát by je měl klientovi odprezentovat a případně je využít.

[4] K poslednímu odstavci se vracím v následující části článku, kdy klienti žalovali Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti, o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem z důvodu délky soudního restitučního řízení.

[5] Tento rozsudek byl několikrát samotným soudem prvního stupně doplňován a měněn.