Jak mohli zástupci všech justičních profesí tak neomluvitelně selhat? A jak zabránit tomu, aby se něco takového opakovalo? To bylo hlavním tématem konference „Rudolf Slánský a spol. – justice a politické procesy“, která se konala 22. listopadu 2022 ve velké porotní síni Vrchního soudu v Praze. Konferenci uspořádala Česká advokátní komora ve spolupráci s Muzeem XX. století, Vrchním soudem a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze sedmdesát let poté, co se „Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“ ve stejné soudní síni od 20. do 27. listopadu 1952 odehrál.

 

Konference, kterou celý den s ohledem na zvolené téma velmi profesionálně a empaticky moderoval expředseda České advokátní komory JUDr. Vladimír Jirousek, byla zahájena minutou ticha, po které následovala česká a advokátní hymna a pak mrazivá archivní ukázka z filmového záznamu celého procesu. Ten byl objeven teprve nedávno, v březnu 2018 v prostorách bývalého Výzkumného ústavu kovů v Panenských Břežanech.

Všechny účastníky konference přivítal místopředseda ČAK JUDr. Petr Toman, LL.M., který s myšlenkou na její uspořádání přišel, nepochybně inspirován úspěšným projektem ČAK Advokáti proti totalitě, který vznikl také na základě jeho nápadu.

Jak ve svém vystoupení doktor Toman uvedl, inscenovaného procesu, v němž padla tři doživotí a jedenáct rozsudků smrti – šlo o největší počet odsouzených na smrt v jednom procesu v celém komunistickém bloku kromě Sovětského svazu – se (s jedinou výjimkou) účastnili soudci, obhájci i prokurátor, kteří vystudovali pražskou právnickou fakultu za demokratické první republiky, ale přesto přijali účast na takovém „představení“. „Naše svoboda a demokracie nejsou samozřejmé. Stačí tak strašně málo. Proto tu dnes sedí představitelé všech tří profesí, které tenkrát selhaly, jako signál, aby se nic podobného neopakovalo,“ řekl místopředseda ČAK. Celý příspěvek doktora Tomana přinese Advokátní deník exkluzivně v nejbližších dnech.

Poté se slova ujal jako nejvyšší představitel hlavního organizátora konference, předseda ČAK JUDr. Robert Němec, LL.M., který ve svém projevu na Tomanova slova o alarmujícím selhání demokraticky vychovaných představitelů justičních profesionálů navázal a zdůraznil jejich znepokojivou aktuálnost, danou nepochybně situací u nás i ve světě, kdy roste kulturní a sociální napětí, politická nestabilita, ozývají se výzvy k násilnému svržení vlády a převzetí kontroly nad médii a náměstí se plní lidmi, kteří mají strach o svou budoucnost. Jak Robert Němec zdůraznil, „všechny zradikalizované skupiny mají však jedno společné, a to je volání po umlčení a kriminalizaci zastánců opačného názoru. Vláda práva a spravedlivý proces jsou jim stejně jako v minulosti tou největší překážkou.“ Podle jeho slov je proto povinností právníků, jako členů společenské elity, přispět svým dílem k zachování demokracie a bez ohledu na to, zda jde o soudce, státní zástupce nebo obhájce, veřejně obhájit význam vlády práva a právního státu.

Po vystoupení předsedy ČAK se slova ujal první zahraniční host, nedávno jmenovaný ministr spravedlnosti Slovenské republiky JUDr. Viliam Karas, PhD., který byl do září 2022 předsedou Slovenské advokátní komory. Jak řekl, „případ Rudolfa Slánského a spol. je živým materiálem a myslet si, že se něco takového již nemůže opakovat, by bylo velkou mýlkou. Může. Žijeme v době, kdy je třeba si připomínat bývalé chyby a nezapomenout na ně…,“ a dotkl se i obrovské dezinformační kampaně, která celý proces doprovázela a která dopomohla k rozsudku. „Nesmíme si myslet, že nic z toho již není možné, davy i dnes dokáže strhnout taková dezinformační mašinérie,“ podotkl slovenský ministr spravedlnosti. Dodal, že je to v tomto roce druhé setkání, jehož se v Praze účastní a že obdivuje odvahu českých kolegů podívat se pravdě do očí a říkat věci otevřeně tak, jak jsou, což je inspirací i pro Slovensko.

Slovenského ministra spravedlnosti pak u mikrofonu vystřídal jeho český kolega, rovněž bývalý advokát, ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Blažek, Ph.D., který ve svém projevu poukázal na to, že komunistický režim byl v Československu jako v jediné zemi sovětského bloku nastolen se souhlasem velké části obyvatelstva a že i dnes je Česká republika jednou zemí, která má v Evropském parlamentu zástupce komunistické strany. Historickým poučením pak je podle Pavla Blažka to, že rozjetá mlýnská kola politických procesů mohou semlít i ty, kteří je roztočili a kteří se pak sami stali jejich obětí.

Po českém ministrovi spravedlnosti vystoupil druhý host ze Slovenska, nový předseda Slovenské advokátní komory JUDr. Martin Puchalla, PhD., který úvodem poděkoval organizátorům za přípravu konference. Jak i on ve svém projevu uvedl, hledání odpovědi na otázku, proč se na zmanipulovaných procesech podíleli soudci, prokurátoři i advokáti, kteří vystudovali v demokratickém Československu, může být užitečné i pro dnešní elity. Zdůraznil zároveň, že i když žijeme ve svobodných a demokratických státech, může být i nyní trestní právo zneužito pro politické cíle či osobní pomstu, přičemž poukázal na zneužívání institutu koluzní vazby v některých slovenských exponovaných trestních kauzách.
Jak dále řekl, do jednoho z nejkřiklavějších případů, v němž byl vazebně stíhán advokát, vstoupila před dvěma lety Slovenská advokátní komora, která se připojila jako amicus curie ke stížnosti k Ústavnímu soudu. Ten nakonec vynesl přelomový nález, který do budoucna chrání slovenské advokáty, ale i soudce a prokurátory, před neodůvodněným trestním stíháním.

Po vystoupení druhého slovenského hosta se ujal slova předseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboš Dörfl, Ph.D., který všechny přítomné uvítal na půdě „svého soudu“ a vyjádřil radost, že se Vrchní soud může na organizování konference podílet. Ve svém vystoupení pak přiznal „historickou vinu“ soudcovského stavu na tom, že se jejich předchůdci dopustili nespravedlnosti a podíleli se na justičních vraždách. Konference je pak podle jeho slov místem, kde se obětem justičních vražd dostane spravedlnosti.

Po Dörflově vystoupení se slova ujala představitelka třetího spoluorganizátora konference, předsedkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., která úvodem krátce představila bezúhonné prvorepublikové kariéry některých prokurátorů, kteří se, v čele s Josefem Urválkem, hlavním žalobcem v procesu se Slánským a spol., podíleli po únoru 1948 na inscenovaných politických procesech. Jak zdůraznila, i když žalobce před soudem vystupuje jako jedna ze stran, jeho činnost musí odpovídat zákonným a etickým kritériím, jimiž musí být poměřována. A v tomto poměřování tehdejší prokurátoři evidentně neobstáli. I Bradáčová si položila stejné otázky, jako řada řečníků před ní: Jak mohli? Jak mohli tak selhat? A kdo je ten, kdo neselže? „Musíme udělat všechno, abychom se nemuseli rozhodovat tak, jako ti mužové a ženy tenkrát!“ uzavřela své vystoupení pražská vrchní státní zástupkyně.

Odbornou část konference pak otevřelo vystoupení ředitele Muzea paměti XX. století PhDr. Jana Kalouse, Ph.D., nazvané Politické procesy v Československu. Ten úvodem upozornil na kořeny politických procesů, které sahají již do doby první republiky, druhé světové války i těsně poválečného vývoje země (smlouva Československa se Sovětským svazem, Košický vládní program, vystěhování německého obyvatelstva či zákaz některých významných prvorepublikových politických stran).
K bezprostředním příčinám procesů pak podle doktora Kalouse patřilo zhoršení vztahů uvnitř antihitlerovské koalice, spor o poválečné uspořádání v Německu, Marshallův plán, počínající rozpad koloniální soustavy, roztržka Titovy Jugoslávie se Stalinem a Sovětským svazem i počínající ekonomická a sociální krize v zemi. Poukázal i na obdobné procesy v ostatních zemích sovětského bloku a přítomnost sovětských poradců. Při hledání viníků bylo podle jeho slov jasné, že nepůjde o „malé ryby“ ale o významné funkcionáře komunistické strany. Proces se Slánským a spol. poznamenal podle Kalouse situaci v KSČ na řadu let, a ještě na začátku 60. let se říkalo, že za hospodářské problémy v zemi může „Slánského banda“.

Jako druhý vystoupil v odborné části konference JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., advokát, bývalý ústavní soudce, děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity a právní historik, který se zaměřil na mediální prezentaci procesu. Nepředstavitelně z hlediska jakéhokoliv zákonného standardu zveřejnilo tehdejší Rudé právo dne 20. listopadu 1952, v první soudní den, celý text obžaloby a po všechny dny procesu přinášelo podrobné protokoly z jednání, zatímco o popravě jedenácti odsouzených vyšla dne 4. prosince 1952 jen krátká noticka a všichni se okamžitě stali „objektem zapomnění“. Doktor Balík upozornil i na to, že veřejnost v soudní síni nebyla dobrovolně a její účast byla pečlivě organizována. „Tehdejší justice byla justicí naoko, byl to soud mediální, a všichni ti právníci se jen propůjčili k divadlu,“ řekl závěrem.

Dopolední část konference uzavřela přednáška vedoucího oddělení historického vzdělávání Muzea paměti XX. století PhDr. Petra Blažka, Ph.D., nazvaná Obhájci v politických procesech se zaměřením na JUDr. Vladimíra Bartoše, obhájce R. Slánského a dalších, zahájená děsivými filmovými ukázkami ze závěrečných řečí obhájců.
V procesu „hájilo“ své klienty pět advokátů JUDr. Vladimír Bartoš (obhájce Rudolfa Slánského a Rudolfa Margoliuse), JUDr. Vojtěch Pošmura (obhájce Bedřicha Gegemindera, Eugena Löbla a Karla Švába), JUDr. Jiří Šťastný (obhájce Vladimíra Clemetise, Josefa Franka a Bedřicha Reicina), JUDr. Václav Synek (obhájce Vavra Hajdů, Otto Fischla a Otto Šlinga) a JUDr. Jaromír Růžička (obhájce Artura Londona, André Simona a Ludvíka Frejky). Všichni „obhájci“ byli vybráni ze zvláštního seznamu obhájců podle svého poměru ke KSČ, se svými „klienty“ se viděli poprvé až pár dní před procesem a jejich role byla zcela formální.

Doktor Blažek se ve svém vystoupení věnoval podrobně jen životu a kariéře prvního z nich, JUDr. Vladimíra Bartoše. Ten byl absolventem pražské právnické fakulty, advokátem se stal v roce 1938, členem KSČ ale až po únoru 1948, a to nikterak horlivým, protože ještě 1. září 1950 žádal na schůzi komunistické organizace o prodloužení kandidátské lhůty o rok. Po procesu se stal vedoucím Advokátní kanceláře číslo 1 – tedy té nejlepší a „nejlukrativnější“ advokátní kanceláře v Praze. Již od poloviny padesátých let ale začal jeho pozvolný sestup. V roce 1958 byl vyhozen z funkce vedoucího kanceláře, v roce 1961 vyškrtnut ze speciálního seznamu advokátů, v roce 1963 byl označen za jednoho z viníků zmanipulovaného procesu a 1965 vyhozen z advokacie.

 

 

Odpolední část konference zahájila přednáška vedoucího Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR PhDr. Aleše Kýra nazvaná Život politických vězňů mezi rozsudkem a výkonem trestu smrti, která věcně, a o to víc mrazivě popsala, co se dělo s odsouzenými k trestu smrti od vynesení rozsudku do popravy. Pravidla zacházení byla u všech odsouzených stejná bez rozdílu, zda spáchali protistátní nebo kriminální trestný čin. Po rozsudku byli umísťováni na zvláštním oddělení vazebního objektu pankrácké věznice do samovazby, kde v cele se slaměným lůžkem dostávali třikrát denně jídlo. Jejich práva byla minimální, ale do roku 1950 lze doložit plnění tzv. posledních přání, umožněna byla také den před popravou návštěva členů rodiny, obhájce a kněze. Odsouzení byli přísně hlídáni, aby nespáchali sebevraždu.

Na základě usnesení Politického sekretariátu ÚV KSČ ze dne 21. 4. 1954 došlo ke zpřísnění opatření před popravou a ke změně způsobu jejího výkonu. Bylo zrušeno právo na poslední návštěvu kněze, obhájce i členů rodiny. Odsouzení mohli být v cele spoutáni. Zároveň bylo na Pankráci zrušeno venkovní popraviště a zřízeno popraviště uvnitř budovy.

Po doktoru Kýrovi vystoupil člen představenstva ČAK a prezident Unie obhájců ČR JUDr. Tomáš Sokol s přednáškou Politické procesy jako obraz doby a úloha obhájce v nich.

Úkolem advokátů v politických procesech bylo podle Sokolových slov osvědčovat, že je proces spravedlivý a v těchto fraškách ve své roli nepochybně selhali. „Lůze v hledišti stvrzovali, že jde o fair proces,“ řekl, s tím ale, že jejich manévrovací prostor byl prakticky nulový. Jejich klienti se opakovaně přiznávali, a pokud obviněný svoji vinu nezpochybňuje, je advokát názorem klienta vázán. Zároveň ale podle Tomáše Sokola každý člověk tenkrát věděl, že vznesená obvinění jsou nesmyslná, že jsou to jen politické tirády. Ale nikdo to neřekl.

Jak Sokol zdůraznil, politické procesy se samozřejmě mohou opakovat, pokud by znovu vznikl totalitní stát. Snahy ovlivnit výsledek soudního procesu se ale latentně stále objevují i dnes. „Z tohoto úhlu pohledu pak je významné, jaké základní principy musí být za všech okolností respektovány, aby k ničemu podobnému nedošlo. Zásadní je nepřipustit ani náznak nátlaku na soud, cokoliv, co by se dalo chápat jako pokus ovlivnit soud jinak než regulérními procesními postupy,“ uzavřel svoje vystoupení prezident Unie obhájců.

Na Sokola navázal jeho kolega z představenstva ČAK, Mgr. Lukáš Trojan který je také členem prezidia Unie obhájců, a ten se věnoval postavení a roli obhájce v politických procesech z perspektivy dneška.

Ve svém vystoupení nejdříve probral všechny definiční znaky politického procesu – prvním je osoba obviněného (kterým zdaleka nemusí být jen politik), druhým trestněprávní kvalifikace (většinou trestné činy proti republice či proti bezpečnosti republiky, proti veřejnému pořádku či trestné činy vojenské), a třetím, základním, pak způsob vedení procesu a rozsah uplatňování obhajovacích práv obviněného.

Historické podoby tohoto třetího definičního rysu politického procesu, pak Trojan podrobněji popsal na příkladech, a to od „soudce lynče“ (absence obhajoby), a „kangaroo court“ s obhajobou ryze formální, přes inscenovaný proces s obhajobou loutkovou (což byl také proces se Slánským a spol.), dále přes tzv. show trial (kde obhájce může aktivně vystupovat, ale bez jakékoliv odezvy – což byly např. procesy s Václavem Havlem), až po zákonný proces, byť třeba s vadami.

Závěrem svého vystoupení Lukáš Trojan poukázal na příklady systémových vad zákonného procesu v České ve Slovenské republice. V ČR to jsou vady plynoucí z legislativy (§ 196 odst, 2 a § 214 trestního řádu), vady plynoucí z rozhodovací praxe (požadavky na sdělení důvodu pro odepření výpovědi, útěkové vazby navrhované s ohledem na výši hrozícího trestu), dále snaha o penetraci zákonné mlčenlivosti advokáta anebo úniky informací z přípravného řízení.

Na Slovensku pak koncentrace moci (Úrad špeciálnej prokuratúry, Špecializavaný trestný súd), nadužívání represe (nezákonné omezení osobní svobody, nadužívání specializovaných policejních složek), nadužívání vybraných důkazních prostředků (využití institutu spolupracujícího obviněného jako páteřního důkazu, nezákonné posuzování výhod spolupracujících obviněných) a politizace trestního procesu, a to jak ze strany obžaloby, tak obhajoby. Celý mimořádně zajímavý příspěvek Lukáše Trojana přinese v blízké době Advokátní deník.

 

Autorem následujícího jediného slovenského odborného příspěvku, který se věnoval Vladimíru Clementisovi a především procesům s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty, byl košický advokát a významný slovenský advokátní historik JUDr. Peter Kerecman. Protože ale nemohl bohužel přijet do Prahy osobně, jeho příspěvek přednesla ředitelka Organizačního odboru SAK Mgr. Katarína Marečková (na snímku).

V úvodní části (doprovázené unikátními fotografiemi z archivu Clementisovy rodiny) doktor Kerecman krátce shrnul první politické procesy na Slovensku vedené proti funkcionářům nekomunistických politických stran, „špiónům udržujícím kontakty s emigrací“, partyzánským velitelům, a především představitelům katolické církve, z nichž největší byl proces se třemi „vlastizrádnými“ biskupy – Jánem Vojtaššákem, Michalem Buzalkem a Pavlem Gojdičem v lednu 1951.

V druhé části přednášky dr. Kerecman podrobně popsal život a činnost advokáta, politika a diplomata JUDr. Vladimíra Clementise jenž byl v procesu se Slánským a spol. odsouzen jako vedoucí představitel skupiny tzv. slovenských buržoazních nacionalistů. Ta se údajně zformovala již za první československé republiky v Praze okolo časopisu DAV.

Členy této skupiny měli být tehdejší předseda Sboru pověřenců a pozdější československý prezident Gustáv Husák (1913-1991), advokát, spisovatel a diplomat Ivan Horváth (1904-1960), literární kritik, básník, publicista a politik Daniel Okáli (1903-1987) spisovatel a politik Ladislav Novomeský (1904-1976) a interbrigadista a politik Ladislav Holdoš (1911-1988). Ti byli pozatýkání na přelomu roku 1950/51, ale proces s nimi začal až 21. dubna 1954 v porotní síni Justičního paláce v Bratislavě. Protože Gustáv Husák se jako jediný z nich nepřiznal, proces byl neveřejný. Rozsudek bol vyhlášen ráno 24. dubna 1954. Nejvyšší trest, doživotí, dostal Gustáv Husák, Horvát dostal 22 let, Okáli, 18 let, Holdoš 13 let a Novomeský 10 let.

I když po jejich uvěznění pokračovaly na Slovensku další procesy s tzv. buržoazními nacionalisty, a to až do roku 1959, již v únoru 1956 byl na svobodu propuštěn Laco Novomeský, o rok později Holdoš, v lednu 1960 Ivan Horváth a v květnu 1960 Husák s Okálim. V roce 1963 byl rozsudek nad nimi zrušen

Jako poslední přednášející na konferenci vystoupil pražský advokát a předseda Českého helsinského výboru JUDr. Václav Vlk s příspěvkem nazvaným Roky 2013 až 2021 – dokončení procesu před Městským soudem v Praze synem nepřítele státu.

V uvedených letech doktor Vlk zastupoval v civilním sporu Karla Šlinga (*1945), syna popraveného Otty Šlinga, který byl před svým zatčením vedoucím tajemníkem krajského výboru KSČ v Brně. Ten požadoval po českém státu vydání písemností a dokumentů, které byly zabaveny jeho rodičům při domovních prohlídkách a v průběhu vyšetřování a také dopisy rodičů z vězení (zatčena tenkrát byla i Šlingova manželka). Po devět let trvajícím sporu, který několikrát proběhl třemi stupni soudní soustavy, byly nakonec Karlu Šlingovi vydány všechny soukromé rodinné dokumenty, včetně otcova posledního dopisu z vězení.

Vlkovo vystoupení uzavřela ukázka z dokumentu Evy Tomanové (na snímku vedle JUDr. Vlka) Syn nepřítele státu, jehož hrdinou je právě Karel Šling, a který měl tentýž den večer premiéru v České televizi.

 

Česká advokátní komora svým jménem i jménem všech spolupořadatelů děkuje sponzorům, kteří konferenci pomohli uspořádat; a to jmenovitě společnostem WI-ASS ČR, D.A.S., Generali Česká pojišťovna, Promedica, a Národnímu archivu.

 

 

 

Redakce AD
Foto: Jakub Stadler; redakce AD