Právě v těchto okamžicích začala v historické jednací síni Vrchního soudu v Praze konference o procesu s Rudolfem Slánským a spol., která otevírá nelehké téma politických procesů mezi léty 1948-1960. Toto období můžeme bez nadsázky označit za jedno z nejhorších v našich novodobých dějinách. Organizátoři konference – Česká advokátní komora, Muzeum XX. století, Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze – jsou přesvědčeni, že je zapotřebí si připomínat i nepříjemné historické momenty, abychom je, řečeno s klasikem, nemuseli prožít znovu. Justice chce dnešním rokováním společně do světa vyslat zprávu, že se v budoucnu už k ničemu podobnému propůjčit nenechá.

Je totiž třeba zdůraznit, že ke všemu, k čemu tehdy docházelo, docházelo za zdánlivého dodržování zákonů té doby a za osobní aktivní účasti předválečných absolventů právnických fakult na místech soudců, prokurátorů, a bohužel i obhájců. Nikdo z nás by určitě nechtěl být v roli tehdejšího soudce, prokurátora ani obhájce. Nikdo z nás by nechtěl tenkrát stát na jakémkoli místě ve zmíněné jednací síni, jejíž tíživá atmosféra je cítit i dnes. Ale právě proto se na tomto místě zástupci všech justičních profesí dnes setkali k odbornému jednání.

Právě zde si svůj ortel vyslechla v zmanipulovaných procesech nemalá řada lidí. Symbolicky proto na tomto místě budou přítomní přednášející i jejich posluchači hledat odpovědi na dotazy, jak to bylo možné, kde se stala chyba, jaké okolnosti před 70 lety vedly společnost, justici a každého jejího tehdejšího zástupce k tomu, že se aktivně účastnili zmanipulovaných procesů a popřeli demokratické zásady, k nimž byli vychováni. A co hůř, co je vedlo k tomu, že vraždám dodali punc zákonnosti?

V této síni přesně před 70 lety mezi 20. a 27. listopadem 1952 probíhal i politický monstrproces se skupinou v čele s Rudolfem Slánským. K tomu jen skutečně lze zkratkovitě uvést, že v obžalovacím spisu, který měl 40 stran, bylo 14 osob obviněno ze spiknutí proti republice: z velezrady, špionáže, sabotáže a vojenské zrady, z trockismu a titoismu. Odsouzeno bylo 11 z nich k trestu smrti, 3 pak k doživotí. Podle obžaloby chtěli Československo po vzoru Jugoslávie vytrhnout ze sovětského tábora. Za tím účelem vytvořili druhé centrum moci. Připravovali spiknutí, rozestavovali své lidi do vedoucích funkcí, sabotovali politiku socialistické výstavby a spojenectví se SSSR a chystali odstranění Klementa Gottwalda a jeho vedení. V celém obvinění se výrazně odrážela i antisemitská stránka procesu – u 11 ze 14 obžalovaných bylo uvedeno, že jsou židovského původu.

Již od poloviny roku 1952 se na monstrproces začala chystat justice. Státní bezpečnost připravovala prokurátory, soudce, obhájce, experty a svědky. Od podzimu 1952 pak už všechny tři články: Bezpečnost, politické instituce a justice pracovaly v dokonalé shodě a na plné obrátky.

Na proces se připravovali i obžalovaní. Učili se nazpaměť otázky a odpovědi a vyšetřovatelé je z nich každý den zkoušeli. Naučené odpovědi musely do posledního slova odpovídat protokolu. Během těchto zkoušek byly texty ještě upravovány, aby se zvýšila jejich působivost u soudu. Aby měli vyšetřovatelé jistotu, že obžalovaní před soudem neselžou nebo se záměrně neodchýlí od předepsaného textu, nasazovali jim do cel agenty. Ti byli pověřeni přesvědčovat vězně o nutnosti držet se protokolu a náznak úmyslu jej nedodržet měli okamžitě hlásit. Poslední týdny před soudním přelíčením a během přelíčení dostávali někteří vězni léky pro uklidnění a k povzbuzení duševní činnosti.

V září 1952 se začali na proces připravovat také prokurátoři. Bydleli v utajené pražské vile Státní bezpečnosti, zcela izolováni od ostatního světa. Do ruzyňské věznice je denně vozili autem. V místnostech, kde bydleli a pracovali, bylo nainstalováno odposlouchávací zařízení. A tak více než dva měsíce žili nejen v izolaci, ale i pod kontrolou StB. Prokurátoři se seznamovali s jednotlivými zápisy o výpovědích obžalovaných, které byly finální a podepsané. Bylo jim výslovně zakázáno klást v soudním přelíčení jinou otázku než tu, která byla v otázkovém protokolu. V žalobě nesměli dělat žádné změny, a tak kromě určitého právnického upřesnění závěrečné části, na ní nedělali nic.

Obhájci se museli důsledně držet zásady, že obžalovaný se nesmí hájit, pouze přiznávat. Také obhájci nesměli překročit hranice otázkového protokolu, nesměli klást dotazy, které by oslabovaly věrohodnost žaloby. Totéž se týkalo i závěrečné řeči obhájců, která byla předem vyšetřovateli zkontrolována a schválena. I jim bylo zdůrazňováno, stejně jako prokurátorům, že obžalovaní se přiznali v plném rozsahu, a tudíž je jejich obhajoba zbytečná. Někteří obhájci mohli obžalované ještě před procesem navštívit, ovšem vždy v přítomnosti příslušníků bezpečnosti.

Monstproces zasel v zemi atmosféru strachu ze všeho a všech i nedůvěry vůči každému, protože se ukázalo, že před Státní bezpečností se neubrání ani tak vysoce postavený člověk, jakým byl bývalý generální tajemník komunistické strany. Ukázalo se, že hodnoty jako víra ve spravedlnost a právo jsou pryč a právo na spravedlivý proces se stalo jen prázdným pojmem, stejně jako prázdnými se staly role soudců, prokurátorů i obhájců.

Podrobnou zprávu z dnešního rokování přinese Advokátní deník zítra a Vy si ji nenechte ujít!

Redakce AD
Foto: redakce AD; Národní archiv