Na své působení na brněnských právech v letech po jejich obnovení zavzpomínal pro Advokátní deník také významný český právník, advokát, vysokoškolský pedagog a právník roku 2008 profesor JUDr. Petr Hajn, DrSc. Sám je sice absolventem Právnické fakulty UK, ale od roku 1972 byl vyučujícím na Právnické fakultě Masarykovy univerzity a v letech 1975–2001 vedl tamní katedru hospodářského práva, která byla později přejmenována na katedru práva obchodního. 

Když jsem se v roce 1972 stal učitelem na brněnské právnické fakultě, byl jsem obdařen zvláštním benefitem. Sdílel jsem pracovnu s profesorem Hynkem Bulínem, posledním pedagogem ze „staré gardy“, který na fakultě ještě jako externista působil a byl až do sklonku života členem její vědecké rady.

Profesor Bulín byl pedagogem již svou lidskou podstatou – ochotně a rád předával druhým poznatky. Doplňoval i mé vzdělání z právnické fakulty pražské a důkladně mne seznamoval s učením normativců, s „ryzí naukou právní“. Vysvětloval, že tato teoretická koncepce byla založena na myšlence Immanuela Kanta, který rozlišoval mezi tím, co je (sein) a co být má (sollen). Existující svět měly poznávat přírodní vědy, a to na základě kauzality, příčinné souvislosti. Svět však podle Kanta bylo možné pozorovat a chápat i odlišným způsobem, jakožto svět, který má být; svět chtěný.

V souvislosti s normativní školou právní profesor Bulín poukázal na knihu profesora národního hospodářství a prvorepublikového politika Karla Engliše „Teleologie jako forma vědeckého poznání“ (vydáno v nakladatelství Topič roku 1930), ze které jsem si tehdy zaznamenal: „Proč má býti péče o děti?“ Logika nám praví, že jest možná odpověď ve dvou směrech. Jedna logicky možná odpověď zní: „Aby byla příští generace dobrá.“ Druhá, logicky stejně oprávněná, odpověď zní: „Protože je to přikázáno.“ Druhý způsob poznáváme jako normativní, který si představuje své myšlenkové obsahy jako povinnost. Jaký je však první, nenormativní způsob „má býti“? Jeví se nám jako onen způsob pozorování, ve kterém se na otázku „Proč?“ odpovídá: „aby“ – tedy účelem.

K té poznámce jsem se vrátil a citoval ji, když v Lidových novinách z 28. 2. 2015 vyšel příspěvek „Dvě verze ráje na zemi“ od ekonoma Pavla Kohouta. V tomto rozsáhlejším článku autor psal: „Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom zkoumá zákony, podle nichž se ekonomika chová. Právník věří, že on sám může tvořit zákony podle své libovůle. Zákon nabídky a poptávky je něco, co ani nevyšlo ve sbírce zákonů.“ S tímto názorem jsem polemizoval esejí ve své knize „Z právníkova zápisníku aneb Já neříkám tak ani tak“, kterou vydalo nakladatelství C. H. Beck v roce 2016. Pod titulkem „Právníci na literárním pranýři?“ jsem mimo jiné napsal: „Posléze uvedená Kohoutova věta je vtipná, nebo hodlá takovou být, právníci jsou v ní však posuzováni příliš jednostranně…“ Ostatně i sám Pavel Kohout své vyjádření zmírnil, když k citovanému textu dodal, ovšem jen v závorce: „Pochopitelně ne všichni právníci se dívají na ekonomii takto arogantně…“

Snad nebudu považován za jednoho z těch arogantnějších právníků, když uvedu, že ani všichni ekonomové nejsou stejní. Zjišťují a vyjadřují (slovně i pomocí matematických symbolů) různé zákonitosti, kterými se řídí, nebo by se měl řídit hospodářský život státu. Nestejné a ne vždy povzbudivé bývají i výsledky jejich rad. Mnozí z významných ekonomů pak nahlížejí na vztah práva a ekonomie méně zjednodušujícím způsobem, než jaký prezentoval Pavel Kohout. Příkladem tu budiž nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker. K tomu dnes poznamenávám, že v  hospodářské praxi byli či jsou úspěšnými absolventi právnických fakult, jakými například byl již zmíněný Karel Engliš i ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss.

V polemice s ekonomem Pavlem Kohoutem jsem také napsal: „Poznatky o způsobech, jakými se dá pozorovat a hodnotit svět, jsou vlastní i některým současným právním teoriím. Ostatně již zastánci normativní školy právní rozlišovali mezi přípravou právního předpisu a výkladem či uplatňováním předpisu již přijatého. Neměli pochyb o tom, že při tvorbě normativních příkazů a zákazů se musí dobře poznávat to „co jest“ ve společenských vztazích (co se tam ve skutečnosti děje a co je tam k dispozici)…. Pouze právním příkazem nelze vždy měnit běžné, rozšířené lidské chování. Právo je většinou schopné dobře fungovat, když sankcionuje nevelké procento odchylek od chování obvyklého. Mají si to uvědomovat i ekonomové a odborníci z jiných společenských oblastí, když uplatňují (a je jim dána možnost i povinnost uplatňovat) své připomínky k návrhům zákonů.“

Tvorba práva se nemůže zabývat jen vztahem mezi tím „co jest“ a „co býti má“. Musí se velmi důkladně zamýšlet nad tím „co všechno se asi stane“, až bude v legislativním procesu přijato „co býti má“.  Jinak vyjádřeno: vedle formální účinnosti práva, která je dána určitým datem, musí být brána v úvahu i jeho pravděpodobná účinnost či neúčinnost faktická. Někdy se učeně uvažuje o efektivnosti práva de lege ferenda. Méně vědecky vyjádřeno: Počet lidí, kterých se nové předpisy budou dotýkat, je mnohem větší než počet těch, kteří zákony tvoří. A je již v lidské přirozenosti, že adresáti práva se budou snažit nové právní úpravy využívat ve svůj prospěch i zneužívat a všelijak obcházet. I takové možnosti se musí brát v úvahu při přípravě právních předpisů a v připomínkovém řízení, které není a nemůže být – znovu zdůrazňuji – jen záležitostí právníků.

Mají-li být při přípravě právního předpisu všestranně zjišťovány a zejména vyhodnoceny významné informace nejrůznějšího druhu (to je informace svou povahou nikoliv striktně právní), vyžádá si to odpovídající čas. Jak dlouhá to bude doba nelze jednoznačně odhadnout. Již proto legislativní plány a lhůty v nich obsažené mohou mít jen orientační charakter. „Legislativní smrště“ často vedou k zákonům „zmršeným“. Někdy je příhodnější jisté zdržení, než splněný termín a zákon, který musí být brzy novelizován.

O některých zákonem se dá říci, že usilují o „demonstrativní účinnost práva“. Ostatně jde o počínání, které znali již naši předci v antice a měli pro ně charakteristiku UT ALIQUID FECISSE VIDEATUR. (Aby se zdálo, že něco dělal.) Ještě jinak vyjádřeno: Při tvorbě práva mají zpravidla větší důležitost data (ve smyslu informací) než data (v podobě kalendářních lhůt pro účinnost předpisů).

Některé z právě uvedených postřehů jsem uplatnil již dříve v doktorské práci „Efektivnost hospodářského práva“. Byl jsem k takovým úvahám podnícen též debatami s profesorem Bulínem a jím doporučenou a výše zmíněnou knihou profesora Engliše. V ní jsem již dříve též našel a poznamenal si následující myšlenku nadmíru aktuální: „I o politice se praví, že se zabývá tím, co „býti má“ a každý cítí zřetelně, že toto „má býti“ v politice jest od právní normy odlišné….“ Tomuto dvojímu „má býti“ odpovídá i dvojí pojem dobra, a špatný čin podle normy může být politicky považován za dobrý. Z toho se logicky podává, že i čin ve shodě s právní normou nemusí být politicky účelný.

Dodal bych ještě, že juristé, kteří politickým rozhodnutím dávají právní podobu, by neměli modifikovat taková rozhodnutí co do jejich věcného obsahu. Od legislativců (zvlášť náročné to právnické profese) lze jen požadovat, aby navrhovali či připravovali takové znění právních norem, které nebude odporovat jiným součástem celkového právního řádu a nebude také vyvolávat příliš velké výkladové obtíže. Takové požadavky se snadno vyslovují a obtížně uskutečňují.  Právo ve svém celku je příliš rozsáhlý, složitý a ne vždy přehledný systém. Přirozený jazyk, jakým jsou právní normy převážně vyjadřovány, je pak plný nejednoznačností.

Legislativci také musí doufat, že se neuplatní obdoba anekdoty, podle které velbloud měl být podle původního vládního návrhu koněm, ale při projednání v parlamentu byl upraven na základě iniciativních připomínek poslanců. Postřeh, který považuji za v současné situaci nadmíru aktuální.

Profesor JUDr. Petr Hajn, DrSc.             
Foto: em.muni.cz; ČAK