Právo na odpověď a dodatečné sdělení bude nově možné uplatnit i vůči internetovým zpravodajským webům. Uvedl to ve svém nálezu ze dne 23. června, který zveřejnil dnes, Ústavní soud. Jedná se tak o průlomové rozhodnutí, neboť tiskový zákon mluví jen o periodickém tisku. Zákon č. 46/2000 Sb. však vznikal v době, kdy internetové zpravodajství nebylo na takové úrovni jako v současné době.

Ústavní soud poukázal na to, že zveřejnění určité informace na internetu může mít v současnosti větší dopad než její publikování v tištěném periodiku. Měla by tedy existovat analogická možnost ochrany práv – konkrétně tedy práva na odpověď a na dodatečné sdělení.

V nálezu je doslovně uvedeno: „Neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.“

Senát vyhověl stížnosti soudního znalce, o kterém server Novinky.cz publikoval článek „Soud řeší šlendriánství psychiatra, může mu sebrat razítko znalce“. Znalec se později domáhal zveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, kde by mohl informace korigovat a doplnit o následný vývoj. Pražské soudy mu nevyhověly s vysvětlením, že tiskový zákon se vztahuje pouze na periodický tisk, kterým internetový portál není.

Podle ústavních soudců velmi záleží na úhlu právního pohledu. V nálezu použili příklad kočky a psa. Z hlediska poplatkového práva jsou obě zvířata „nesrovnatelné objekty regulace“, z hlediska chovu nebo ochrany před týráním jsou ale srovnatelná a lze je zahrnout pod společný obecnější pojem, například „zvířata v zájmovém chovu“.

Obdobně nelze srovnávat tiskové a internetové zprávy z hlediska principu vydávání, šíření a uchovávání. Nález říká:

Jde-li o evidenci, registraci, její pravidla, vydávání, šíření atd., jsou internetové zpravodajství a tisk z hlediska mediálního práva odlišné; je jim ale společné to, že mohou být nositeli informace, která může poškodit důstojnost, čest, dobré jméno a pověst dotčené osoby. Podstatným pak není to, na jakém mediálním nosiči došlo k zásahu do základních práv a svobod chráněných čl. 10 a 17 Listiny, nýbrž to, co je jim společné (obdobné), a pro využití analogie způsobilé; tím není nosič informace, nýbrž jím nesená informace poškozující Listinou chráněná základní práva a svobody.

Bylo by proto ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Proto Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

V kauze, kterou se zabýval, Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudů všech stupňů. Nárokem soudního znalce se bude znovu zabývat Obvodní soud pro Prahu 2. Související návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2257/18 je dostupný zde.

Zdroj: ČTK
Foto: Pixabay