Soudní dvůr EU ve svém rozsudku potvrdil, že listina osvědčující rozvod, která byla vyhotovena matrikářem členského státu a obsahuje dohodu o rozvodu uzavřenou mezi manžely a jimi potvrzenou před tímto matrikářem v souladu s podmínkami stanovenými právní úpravou tohoto členského státu, je „rozhodnutím“ ve smyslu nařízení Brusel IIa.

V roce 2013 uzavřela v Německu TB, která má dvojí – německou a italskou – státní příslušnost, manželství s RD, italským státním příslušníkem. V roce 2018 obdrželi na konci mimosoudního rozvodového řízení podle italského práva osvědčení o rozvodu vydané matrikářem italské matriky manželství.

Německé úřady odmítly registraci rozvodu z důvodu absence předchozího uznání tohoto rozvodu příslušným německým soudním orgánem. Německý Spolkový soudní dvůr proto položil SD EU otázku, zda se pojem „rozhodnutí“ v nařízení Brusel IIa o uznávání rozhodnutí o rozvodu vztahuje i na mimosoudní rozvod, který je výsledkem dohody uzavřené mezi manžely a je prohlášen matrikářem členského státu v souladu s právními předpisy tohoto členského státu.

Aktuálním rozsudkem Soudní dvůr zasedající ve velkém senátu rozhodl, že listina osvědčující rozvod, která byla vyhotovena matrikářem členského státu původu, obsahující dohodu o rozvodu uzavřenou manžely a jimi potvrzenou před tímto matrikářem je v souladu s podmínkami stanovenými právními předpisy tohoto členského státu a je „rozhodnutím“ ve smyslu nařízení Brusel IIa.

Soudní dvůr nejprve připomíná, že pokud jde o rozvod, pojem „rozhodnutí“ uvedený v tomto nařízení zahrnuje jakékoli rozhodnutí o rozvodu, které bylo přijato na základě jak soudního, tak mimosoudního řízení, pokud právo členských států přiznává příslušnost ve věcech rozvodu i mimosoudním orgánům.

Tedy jakékoli rozhodnutí vydané takovými mimosoudními orgány příslušnými ve věcech rozvodu v členském státě musí být automaticky uznáno, pokud jsou splněny podmínky stanovené tímto nařízením.

Soud dále připomíná svou judikaturu, podle níž se nařízení Brusel IIa vztahuje pouze na rozvody prohlášené buď státním soudem, nebo veřejným orgánem či pod jeho dohledem, čímž jsou vyloučeny „soukromé“ rozvody. Z této judikatury lze dovodit, že každý veřejný orgán, který má pravomoc vydat „rozhodnutí“, si musí zachovat kontrolu nad rozhodnutím o rozvodu, což v rámci rozvodů na základě vzájemného souhlasu znamená, že provede přezkum podmínek rozvodu z hlediska vnitrostátního práva, jakož i existenci a platnost souhlasu manželů s rozvodem.

Soudní dvůr vysvětluje, že tento požadavek na přezkum je kritériem umožňujícím rozlišovat mezi pojmem „rozhodnutí“ na straně jedné a pojmy „veřejná listina“ a „dohoda stran“, které se rovněž objevují v nařízení Brusel IIa. Poznamenává, že toto kritérium, stejně jako pravidlo týkající se veřejných listin a dohody mezi stranami, byly přepracovány a vyjasněny v rámci nařízení Brusel IIb, které od 1. srpna 2022 nahradilo nařízení Brusel IIa.

Pokud jde o projednávanou věc, Soudní dvůr poznamenal, že jako orgán zřízený zákonem je matrikář v Itálii oprávněn rozhodnout o rozvodu právně závazným způsobem písemným záznamem rozvodové dohody vypracované manžely na základě předchozího přezkumu. Matrikář zajistí, že souhlas manželů s rozvodem je platný, svobodný a informovaný a rovněž zkoumá obsah dohody o rozvodu z hlediska platných právních předpisů a ujistí se, že se tato dohoda týká pouze zrušení nebo ukončení občanskoprávních účinků manželství a netýká se převodu majetku a také dětí, které nejsou ekonomicky nezávislými dospělými dětmi.

Soud proto konstatuje, že se v tomto případě jedná o „rozhodnutí“ ve smyslu nařízení Brusel IIa, které musí být automaticky uznáno německými úřady.

Plné znění rozsudku je k dispozici na stránkách www.curia.eu ke dni vyhlášení.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com