V uplynulém roce vydaly soudy České republiky velké množství zajímavých a pro interpretaci a aplikaci norem pracovního práva v praxi všeobecně přínosných rozhodnutí. Nabízíme vám níže přehled vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu s judikatorním významem k tématu odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce.

 

Promlčení nároku na jednotlivé splátky náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Promlčení práv na jednotlivá plnění vyplývajících z nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu a vzniklých v době po 31. 12. 2013 se řídí ust. § 609-653 o. z., i když k pracovnímu úrazu zaměstnance a vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo před 1. 1. 2014. Zaměstnanci, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a který po pracovním úrazu nevykonává pracovní činnost, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a invalidním důchodem pobíraným z téhož důvodu; k výdělku ve výši minimální mzdy se nepřihlíží. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, ze dne 15. 1. 2020)

 

Činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy zaměstnance a odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz při ní vzniklý

Za plnění pracovních úkolů je považována rovněž činnost vykonávaná bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, nepotřebuje-li k ní zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, za předpokladu, že jde o činnost konanou pro zaměstnavatele. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ust. § 273 zákoníku práce, je přitom rozhodující, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele. Ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce umožňuje zaměstnavateli zamezit tomu, aby činnost vykonávaná zaměstnancem bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance (z jeho vlastní iniciativy), byla považována za plnění jeho pracovních úkolů, zákazem výkonu této činnosti. Takový zákaz může být zaměstnavatelem učiněn jen výslovně; jiným způsobem – má-li mít právní účinky stanovené v § 273 odst. 2 zákoníku práce – učiněn být nemůže, a to ani, kdyby jiný než výslovný způsob projevu vůle nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnavatel projevit. Výslovný zákaz zaměstnavatele musí být adresován zaměstnanci, kterého se týká, a musí z něj být zřejmá činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje, konstatuje NS ČR v rozsudku ČR sp. zn. 21 Cdo 2034/2019, ze dne 21. 1. 2020

V případě řešeném Nejvyšším soudem rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 2034/2019, ze dne 21. 1. 2020, odmítl NS závěr odvolacího soudu, že pokyn zaměstnavatele, aby zaměstnanec pro něj přestal v daný den vykonávat práci, spolu s označením stroje, na němž se zaměstnanci stal úraz, cedulí „mimo provoz“ a odpojením stroje od přívodu elektrické energie, byl „zjevným a jasným pokynem výslovného zákazu práce“ ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce, dovolací soud nesouhlasí. Pokyn zaměstnavatele, aby zaměstnanec „šel domů“, vydaný poté, co zaměstnanci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“, kterou pro zaměstnavatele podle jeho pokynů prováděl, nepředstavuje zákaz výkonu činnosti zaměstnance na stroji (kapovací pile) ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce, neboť uvedený pokyn zaměstnavatele takový výslovný zákaz neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje. Při posuzování pokynu, aby zaměstnanec „šel domů“, nelze odhlédnout ani od okolností, za kterých byl pokyn vydán – zejména od toho, že zaměstnanci došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“ a že bez dalšího materiálu nemohl ve své pracovní činnosti pokračovat – a které tento pokyn reflektoval. Za těchto okolností (a za situace, kdy jiný zaměstnanec, který měl prkna nařezat, nebyl v práci) se zaměstnanec, který měl daného dne vykonávat práci až do 15:30 hodin, neměl důvod domnívat, že zaměstnavatel by nesouhlasil s tím, aby si chybějící materiál opatřil sám pořezáním dřeva na volně přístupné kapovací pile, zejména když mu nedlouho před tím přidělil práci spojenou s použitím svařovacího zařízení a brusky, které nepochybně rovněž mohou být potenciálním zdrojem úrazu. Okolnost, že kapovací pila byla označena cedulí „mimo provoz“ a odpojena od přívodu elektrické energie, by mohla mít význam při posuzování, zda a popřípadě v jakém rozsahu se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem podle ust. § 367 zákoníku práce, sama o sobě (ani ve spojení s pokynem zaměstnavatele, aby zaměstnanec „šel domů“) však nemůže vést k závěru, že řezání dřeva na kapovací pile zaměstnanec prováděl proti výslovnému zákazu zaměstnavatele a že tato jeho činnost, kterou vykonával z vlastní iniciativy, proto nebyla plněním pracovních úkolů ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce.

 

Porušení povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů a odpovědnost za škodu

Mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle ust. § 250 zákoníku práce, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3908/2019, ze dne 5. 3. 2020.

 

Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě úmrtí zaměstnance následkem pracovního úrazu

Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náleží jen osobám taxativně vyjmenovaným dříve v ust. § 378 odst. 1 zákoníku práce a s účinností od 1. října 2015 (po novelizaci zákoníku práce zákonem č. 205/2015 Sb.) v ust. § 271i odst. 1 zákoníku práce a žádným dalším pozůstalým po zaměstnanci je nelze poskytnout; zaopatřenému dítěti zaměstnance proto nepřísluší, vyložil Nejvyšší soud. Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v předmětných ustanoveních zákoníku práce, nelze rozšiřovat ani prostřednictvím ust. § 2959 občanského zákoníku, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 710/2019, ze dne 10. 3. 2020.[1]

Způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je v současné době možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle ust. § 2894 a násl. o. z. Povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ust. § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá. Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí ust. § 2951 a násl. o. z., dodává Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 710/2019, ze dne 10. 3. 2020.

 

Příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody na výdělku

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě zjištění nemoci z povolání zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance v důsledku objektivní skutečnosti, která je důvodem ztráty (snížení) výdělku, a bez níž by ke ztrátě výdělku nedošlo. Z hlediska náhrady ztráty na výdělku je proto nepochybně významné, zda důvodem této ztráty byly následky nemoci z povolání; jakákoliv dohoda účastníků o důvodech a způsobu skončení pracovního poměru je z tohoto hlediska bez významu. Významné jsou důvody, které zde skutečně byly v době vzniku škody a které tehdy ztrátu na výdělku skutečně způsobily; přihlížet nelze ke skutečnostem, které by sice bývaly mohly ztrátu způsobit, ale které v dané době důvodem ztráty nebyly, protože skutečnosti, které již nastaly (které se reálně staly a v dané době byly příčinou následku) nelze zpětně změnit. Proto ojedinělé formální vyjádření vyňaté ze souvislostí a přijaté bez přihlédnutí k objektivně existujícím skutečnostem nemůže být způsobilým důvodem pro závěr o existenci příčinné souvislosti. Pro závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku není významné, jak se o této skutečnosti účastníci pracovního vztahu mezi sebou dohodli nebo ojedinělé formální vyjádření vyňaté z dalších souvislostí, nýbrž jen závěr vycházející z objektivně daných skutečností vnějšího světa. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2671/2019, ze dne 16. 3. 2020)

 

Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem z důvodu porušení předpisů k BOZP a z důvodu lehkomyslnosti zaměstnance

Zaměstnavatel se (dle ust. § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce) zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu (která vznikla zaměstnanci z důvodu pracovního úrazu) zčásti, prokáže-li, že vznikla proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP), jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví.

Již ve stanovisku ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, Nejvyšší soud zdůraznil, že liberační důvod, spočívající v lehkomyslném chování zaměstnance, přichází v úvahu pouze tehdy, pokud zaměstnanec neporušil bezpečnostní předpisy. Na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal následně také v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, kde poukázal na to, že se jedná o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Liberační důvod spočívající v lehkomyslném jednání zaměstnance tak může být uvažován teprve tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s pracovním úrazem není možné vytýkat žalobci jakékoli porušení předpisů ani pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a ostatní liberační důvody se tudíž nemohou uplatnit).

Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1798/2020, ze dne 15. 9. 2020, nově dodal a upřesnil: Je-li úraz zaměstnance (mechanismus jeho vzniku) následkem porušení existujícího pokynu k zajištění bezpečnosti práce, jinak řečeno, je-li dána příčinná souvislost mezi úrazem zaměstnance a porušením pokynu k zajištění bezpečnosti práce, nepřichází v úvahu liberační důvod podle ust. § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce (aktuálně ust. § 270 odst. 2 písm. b), i kdyby (v obecné rovině) chování zaměstnance by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné.

 

Promlčení práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu

Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu (ust. § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání).

Význam slova „zpravidla“, užitého v ust. § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu, potvrdil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 16. 12. 2020.

Ve věci projednávané Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 2724/2020 je nesporné, že zaměstnanec utrpěl pracovní dne 21. 1. 2015. Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé zaměstnanec mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ust. § 629 odst. 1 o. z., ust. § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku.

Karel Vojáček, publicista věnující se otázkám justice

Foto: canva.com

---

[1] Nutno připomenout, že novela zákoníku práce – zákon č. 285/2020 Sb. s účinností od 1. 1. 2021 vedle dalších změn zrušil, pokud jde o nárok na – nově jednorázovou náhradu nemajetkové újmy – podmínku nezaopatřenosti u dětí zemřelého zaměstnance a u rodičů zemřelého zaměstnance soužití ve společné domácnosti, přičemž jednorázová náhrada nemajetkové újmy nově náleží i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které smrt zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.