ÚS ke komunikaci účastníka sporu se soudem datovou schránkou AK

Dne 11. října 2022 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 2583/21, podle něhož platí, že není odepřením přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neprojedná-li soud podání zaslané z datové schránky advokátní kanceláře bez připojení uznávaného elektronického podpisu zastupujícího advokáta (které nebylo v zákonné lhůtě doplněno předložením originálů písemností), byť by byl jejím (třeba i jediným) společníkem a jednatelem.

 

V řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově o zaplacení 91 575 Kč s příslušenstvím k žalobě vedlejší účastnice podal ve věci neúspěšný stěžovatel (žalovaný) prostřednictvím svého advokáta dovolání proti rozsudku odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2021.

Nejvyšší soud podání zaevidoval pod sp. zn. 33 Cdo 1847/2021, o čemž advokáta stěžovatele vyrozuměl přípisem ze dne 29. 6. 2021. Později stěžovatele přípisem ze dne 20. 7. 2021 vyrozuměl, že k jeho podání nebude přihlížet, neboť nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem podatele (§ 42 odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), nebylo-li odesláno z datové schránky advokáta (nýbrž advokátní kanceláře, v níž advokát působí), takže se neuplatní fikce podpisu podle § 42 odst. 4, věty druhé, o. s. ř., a současně nebylo ve lhůtě 3 dnů doplněno v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na stanovisko svého pléna sp. zn. Plsn 1/2015 ze dne 5. 1. 2017 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2017 (dále jen „stanovisko sp. zn. Plsn 1/2015“).

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cdo 1847/2021, spočívajícím v neprojednání jeho dovolání ze dne 30. 4. 2021, bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a aby uložil Nejvyššímu soudu povinnost podané dovolání projednat a rozhodnout o něm.

Výklad citovaných ustanovení občanského soudního řádu Nejvyšším soudem považuje stěžovatel za formalistický, neústavní a nezohledňující dostatečně specifika výkonu advokacie, plynoucí z § 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 15 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Na svoji podporu odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1981/17 ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17 ze dne 6. 3. 2018 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 143/2020 ze dne 27. 10. 2020.

 

Ústavní soud posuzoval jednak použití datové schránky advokáta vs. advokátní kanceláře a jednak aplikaci obecných principů na projednávanou věc. K datovým schránkám mimo jiné ve svém rozsudku konstatoval, že „skutečnost, že je soudní řízení pro zachování právní jistoty účastníků i třetích osob svázáno formálními pravidly, neznamená, že jejich dodržování je výrazem nepřípustného formalismu; závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3359/17 ze dne 6. 3. 2018 (N 43/88 SbNU 591), na který stěžovatel odkazuje, jsou sice obecně platné, avšak pro podporu stěžovatelem naznačovaného výkladu nepoužitelné, neboť v klíčové otázce způsobu používání datových schránek byly výkladové pochybnosti odstraněny stanoviskem sp. zn. Plsn 1/2015. Smyslem dotčených ustanovení je „podpořit elektronický způsob komunikace mezi účastníky a soudem při co nejmenším administrativním zatížení odesílatele i příjemce podání, přesto je nezbytné, aby měl soud vždy postaveno najisto, kdo podání činí. Bezpečné ověření autenticity odesílatele je podmínkou procesních účinků elektronického úkonu. … právní úprava komunikace prostřednictvím příslušných elektronických médií včetně datových schránek vykazuje příznačné a do značné míry nevyhnutelně formalizované náležitosti a postupy, aby nemohlo dojít ke zneužití mj. osobnostních práv, jež náležejí mezi práva základní“ (bod 11 rovněž odkazovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 3511/16 ze dne 25. 10. 2017).

Přestože lze přijmout východisko, že advokát je se „svou“ advokátní kanceláří nerozlučně spjat, neplyne z něj stěžovatelem prosazovaný důsledek. Advokát (fyzická osoba) a advokátní kancelář, v níž působí (právnická osoba), jsou podle práva dva odlišné subjekty, které není možné zaměňovat. Stejně jako není možné, aby klient (mandant) udělil plnou moc advokátní kanceláři, nýbrž pouze konkrétnímu advokátovi, není žádoucí stav naznačovaný stěžovatelem, že odeslání podání z jiné, než jeho datové schránky bude bez dalšího možné považovat za jím odeslané podání, neopatří-li je současně uznávaným elektronickým podpisem, jak předepisuje zákon. Z podání musí být zcela zřejmé, kdo je činí; liší-li se osoba odesílatele a podatele (toho, kdo podání podal a jednoduše – tedy nezaručeně – podepsal), vzniká o tom pochybnost i prostor pro zneužití. Je-li advokátům ze zákona povinně zřizována datová schránka (viz § 4 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.), nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřený ani formalistický požadavek, aby ji buď využívali, anebo své elektronické podání (zaslané jiným způsobem) opatřili uznávaným elektronickým podpisem. Naopak považuje Ústavní soud z hlediska procesní ekonomie za nepřiměřený požadavek stěžovatele, aby obecné soudy v každém jednotlivém případě zkoumaly účinnost doručeného podání zjišťováním údajů, které běžně nemají k dispozici (totožnost osoby, která se do datové schránky ve zkoumaný okamžik přihlásila a úkon učinila).

Přístup stěžovatele není teoreticky vyloučen, v současné době je však právní úprava fungování datových schránek z vůle zákonodárce nastavena jinak, a to nikoli neústavním způsobem. Navíc lze po advokátovi jako profesionálním poskytovateli právních služeb spravedlivě požadovat, aby zorganizoval chod své kanceláře tak, aby podání odcházela z jeho datové schránky, nikoliv ze schránky subjektu, který v řízení účastníka nezastupuje.“

Co se týká aplikace obecných principů na projednávanou věc, ÚS ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v tomto případě nastala specifická situace, kdy „…nelze odhlédnout od skutečnosti, že stejně vadným způsobem (z datové schránky advokátní kanceláře bez připojení uznávaného elektronického podpisu advokáta) advokát stěžovatele bez nepříznivých procesních následků v řízení opakovaně komunikoval. Proto je třeba za daných skutkových okolností uzavřít, že odepření přístupu stěžovatele k potenciálnímu dovolacímu přezkumu (bylo-li by jeho dovolání shledáno Nejvyšším soudem jako přípustné) bylo neústavní a formalistické (totožně jako ve věci vyřízené nálezem sp. zn. III. ÚS 2373/21)“.

 

Právní věta:

  1. Není odepřením přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neprojedná-li soud podání zaslané z datové schránky advokátní kanceláře bez připojení uznávaného elektronického podpisu zastupujícího advokáta (které nebylo v zákonné lhůtě doplněno předložením originálů písemností), byť by byl jejím (třeba i jediným) společníkem a jednatelem.
  2. Je povinností Nejvyššího soudu vypořádat se s nedostatky v úkonech soudu prvního stupně a reagovat na ně ústavně konformním způsobem, tj. v souladu s právem jednotlivce na přístup k soudu (v pochybnostech ve prospěch) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že vyrozuměním ze dne 20. 7. 2021, jímž Nejvyšší soud odmítl přihlédnout k dovolání stěžovatele ze dne 30. 4. 2021 podanému proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2021, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dále Nejvyššímu soudu zakázal, aby v jiném zásahu pokračoval, a uložil mu, aby k dovolání stěžovatele ze dne 30. 4. 2021 přihlédl.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2583/21 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

 

Go to TOP